Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Jungmann (* 1956)

• narozen 16. května 1956 v Gottwaldově (dnes Zlín)

• jeho matka sloužila na konci druhé světové války při tyfové epidemii v Terezíně jako zdravotní sestra

• jeden ze zakladatelů Společenství přátel USA (SPUSA)

• jeden z mluvčích SPUSA

• redakce a grafická podoba Magazínu SPUSA

• tisk samizdatové literatury a periodik

• účastník útěku Stanislava Devátého do Polska 17. září 1989

• několikrát zadržen na osmačtyřicet hodin

• podílel se na založení Občanského fóra ve Zlíně

• po revoluci provozoval nakladatelství Archa ve Zlíně

• v roce 2017 žil v místní části Zlína, v Kostelci

Magazín SPUSA. Vydávali ho zlínští disidenti a členové Společenství přátel USA v letech 1988 a 1989. Obsáhlý, více než stopadesátistránkový samizdatový časopis vyšel v pěti číslech. Obsahoval informace o aktuální činnosti disentu a o pronásledování politických vězňů, ale hlavně se zaměřoval na dění, historii, kulturu a umění Spojených států amerických. Snažil se tak vyvracet lži a dezinformační kampaň vládnoucí moci vůči této zemi. Vycházel v mnoha desítkách kusů a tajně ho tiskli na různých místech Gottwaldova a okolí. O redakci a grafickou podobu se staral hlavně Pavel Jungmann. Jeho činnost se ale neomezovala jen na Magazín SPUSA. Spolupracoval na tisku mnoha dalších samizdatových materiálů, účastnil se demonstrací a dalších protirežimních akcí, byl spoluautorem několika petic a protestních dopisů adresovaných státním institucím a také pomáhal Stanislavu Devátému při útěku přes hranice do tehdy již svobodného Polska. Nezůstalo to bez odezvy. Sledovala ho StB a několikrát ho na osmačtyřicet hodin uvěznila v cele předběžného zadržení.

Otec měl zásadní vliv

Pavel Jungmann se narodil 16. května 1956 v Gottwaldově (dnes Zlín) jako starší ze dvou dětí rodičům Antonínu a Marii Jungmannovým. Jeho matka pracovala jako zdravotní sestra a maturitu skládala v roce 1945 v Terezíně, kde sloužila při vypuknutí tyfové epidemie. V dětství na něj měl zásadní vliv otec, který ve městě pracoval jako chirurg. Nabídli mu místo primáře, ale odmítl vstoupit do komunistické strany. Nechodil také na masově organizované prvomájové průvody a odsoudil vpád vojsk Varšavské smlouvy. Nakonec musel opustit místo chirurga a po atestaci pracoval na ortopedii zabývající se poruchami a onemocněními podpůrného a pohybového aparátu. Používal inovátorský přístup a do praxe zavedl jógu a alternativní medicínu. Dostal ale opět výpověď, kterou však napadl u soudu a ten ji označil za neprávoplatnou. Opět se tedy vrátil na ortopedii, ale už na místo posudkového lékaře, kterého vykonával až do penze. „Otec byl masarykovec, benešovec. Často jsme na toto téma spolu hovořili. Vím, že za ním třeba chodil pouliční výbor, jak je možné, že nevyvěšuje vlajky. Mám pocit, že jeho vliv na mě působil už od dětství. Měl jasné politické názory. Se sestrou jsme věděli, kam může člověk zajít a že je schopen kvůli svému postoji oželet třeba vysokou školu,“ vzpomíná Pavel Jungmann.

Málem ho vyloučili z vysoké školy

V dětství pamětník rád četl a zajímal se o umění a hudbu. Významně ho také ovlivnil Skaut, jehož členem se stal na konci šedesátých let, než ho během normalizace opět zakázali. Velmi dobře se učil, ale na gymnáziu mu vysvědčení kazily špatné známky z občanské nauky a branné výchovy, protože odmítal ideologický podtext těchto předmětů. Z gymnázia nejvíce vzpomíná na učitele českého jazyka Bohumila Galáska, nynějšího kronikáře Zlína. Výrazně v něm prohloubil zájem o literaturu. „Nechodil jsem na obědy a ušetřené peníze jsem utrácel za knihy,“ vypráví Pavel Jungmann.

Po gymnáziu se na otcovo přání přihlásil na obor zubního lékařství na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnes Masarykova univerzita). Úspěšně složil zkoušky, ale nakonec ho kvůli špatnému posudku nepřijali, a nastoupil tedy na Střední odbornou školu knihovnickou v témže městě. Scházel se s lidmi podobného smýšlení a také se tam seznámil se samizdatovou literaturou. Po ukončení studia si na radu rodinného přítele podal přihlášku na Informační studia a knihovnictví na Univerzitě Karlově, kam ho i přes špatný posudek přijali. V Praze se již aktivně zapojil do protirežimních kruhů. „Na kolejích jsem v podstatě četl jen samizdaty. Vůbec si nepamatuji, jak jsem vystudoval,“ dodává Pavel Jungmann.

V Praze se seznámil se spoustou zajímavých lidí, mezi nimi i s Václavem Srbou, u kterého ale při povolené cestě do Paříže během prohlídky na hranicích objevili deník plný protirežimních myšlenek a také poznámek o Infochu a dalších samizdatech se jmény, od koho je získal. Zaznamenaného měl i Pavla Jungmanna. Václava Srbu následně vyloučili z vysoké školy a Pavla Jungmanna předvolali k výslechu na StB. Studoval poslední ročník, když katedra projednávala jeho vyloučení. „Byli tam kovaní komunisté i slušní lidé,“ dodává. Jedna z učitelek, Ludmila Mertová, matka písničkáře Vladimíra Merty, řekla, že si ho vezme na starost a bude garantovat jeho slušné chování. Hlavně díky ní tak pamětník dostudoval.

Knihovníkem na vojně

V roce 1980 se Pavel Jungmann oženil s Janou Pokornou, kterou znal již od dětství a s níž měl později dcery Evu a na začátku devadesátých let dceru Annu. Krátce po svatbě nastoupil na základní vojenskou službu v Prachaticích. Jako jediný z kasáren uměl psát na stroji, a tak ho velitelství určilo na psaní všech potřebných dokumentů. Stal se také knihovníkem v kasárnách, do knihovny se přestěhoval a vyhnul se tak hromadnému bydlení v ubikacích.

V té době vypukla v Polsku vlna protirežimních stávek a poslední srpnový den roku 1980 došlo k podpisu Gdaňských dohod, kdy komunistický režim uznal nezávislý odborový svaz a následně s ním podepsal řadu smluv týkajících se ekonomických i politických otázek. V září téhož roku vznikl nezávislý odborový svaz Solidarita, který se stal rozhodujícím opozičním hnutím v Polsku. Situaci v této zemi se znepokojením sledovali sovětští představitelé a jako nátlakovou akci zvolili cvičení armád Varšavské smlouvy poblíž polských hranic. V Československé lidové armádě tato akce dostala název Krkonoše a zapojilo se do ní 17 309 vojáků, 541 tanků, 261 bojových vozidel pěchoty, 335 obrněných transportérů, 139 kusů dělostřelectva a velké množství automobilové techniky. První fáze cvičení proběhla u hranic s Polskem v době od 6. do 9. prosince 1980. Odjeli i vojáci z Prachatic. Pavel Jungmann však zůstal v kasárnách. „Jako jediný jsem to tehdy odmítl. To byla silná káva, na prokurátora. Jenže ta absurdnost situace... Řekli mi, že mě potřebují na psaní na stroji, takže mě tam nedali a neudali mě. Zůstal jsem tam s nějakým velitelem a nepřetržitě psal,“ vzpomíná Pavel Jungmann.

Představitelé Varšavské smlouvy očekávali ozbrojený odpor Poláků, a tak nakonec druhou fázi cvičení, která se měla konat přímo na území Polska, zrušili a vojáci se po týdnu vrátili do kasáren. „Pak na to nějak zapomněli, teda vyšetřovali mě kontráši, ale to jsem nějak zvládl,“ dodává pamětník.

Ve Zlíně se to pořádně rozjelo

Po návratu z vojny pracoval Pavel Jungmann v knihkupectví, poté v antikvariátu v Brně a po získání potřebné praxe se stal vedoucím antikvariátu v Gottwaldově. Mimo jiné tam pod pultem tajně prodával režimem zakázané knihy a na upoutávku ve výloze použil původní název města – Zlín. „Fízlové mně to tam několikrát rozbili a musel jsem to přelepovat,“ dodává. Když pak v roce 1984 obdržel režimem pronásledovaný básník a spisovatel Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu, na rozdíl od sdělovacích prostředků se tuto skvělou novinu snažil zprostředkovat veřejnosti. „Ve výkladu jsem udělal kompletní výzdobu kolem Seiferta i s jeho velkou podobiznou,“ vzpomíná.

V Gottwaldově se také stýkal s lidmi kolem Stanislava Devátého, významné postavy disentu a později také mluvčího Charty 77. Ve městě se utvořila skupina lidí aktivně působící proti totalitnímu režimu. V květnu 1987 založili Společenství přátel USA (SPUSA), jež se snažilo vyvracet lži a dezinformační kampaň vládnoucí moci zaměřenou proti Spojeným státům americkým. „Byl to vlastně opak Československo-sovětského přátelství,“ dodává pamětník. Žádost o registraci organizace ministerstvo vnitra zamítlo. Společenství tak přešlo do ilegality. Společně s Bedřichem Koutným a Petrem Bartošem se Pavel Jungmann stal jeho mluvčím. V rámci aktivit společenství začali tajně tisknout a vydávat Magazín SPUSA, o jehož redakci a grafickou podobu se staral hlavně Pavel Jungmann. Magazín tiskli na různých místech Gottwaldova a okolí. „Nejdřív jsme několik týdnů dělali dvěstěkrát každou stranu a pak asi dvacet přátel jsme jeli do nějaké chalupy nebo stodoly a tam jsme to přes víkend dávali dohromady,“ vypráví Pavel Jungmann, který spolupracoval na tisku mnoha dalších samizdatů, jako byl Infoch, nebo různých zakázaných knih. Stal se také spoluautorem několika petic a protestních dopisů SPUSA adresovaných státním institucím.

Pod dohledem 

Společenství přátel USA organizovalo mnoho dalších aktivit, na nichž Pavel Jungmann nemohl chybět. Jeho členové se účastnili například soudů s politickými vězni nebo kladení věnců k pomníkům padlých amerických letců za přítomnosti amerického velvyslance Juliana Niemczyka. Pořádali také celostátní srazy svých členů. Na jednom z nich, u Litovle 27. května 1989, však proti shromáždění zasáhla stopadesátičlenná jednotka Veřejné bezpečnosti se střelnými zbraněmi, psy, štíty a obušky. „Měl jsem na starost informovat o dění ve Společenství přátel USA a o vydávání Magazínu SPUSA. Lidé kolem mě seděli v kruhu na pasece v lese a najednou vidím pohyb většího množství lidí s bílými hlavami. Šli pomalu a říkal jsem, že jsou to nejspíš nějací důchodci, protože mají všichni bílé hlavy. Byla to zásahovka s bílými helmami a štíty,“ vzpomíná Pavel Jungmann.

Všechny přítomné pak zatkli a přemístili k připraveným antonům a autobusům. „Reakce některých našich hochů se mi moc líbila. Řekli jim, že máme objednaný oběd a nebudeme to platit, pokud to nesníme. Oni řekli, že tedy počkají. Takže polovina lidí šla do hospody, tam popíjeli a dávali si oběd. Teď bylo slyšet: ,Tři rumy a ještě vodku.‘ Říkali nám, že takhle jsme se nedomluvili. Teď tam někdo utíkal oknem na záchodcích. No prostě úplně absurdní.“ Následně všechny převezli k výslechu do Olomouce. „Tam to byla silná káva. Byl to asi nejhorší výslech. Měl jsem tehdy nějaké zdravotní problémy a s sebou léky. Řvali na mě: ,Co si to, ty zmrde, dovoluješ, platíme ti zdraví, a ty budeš proti režimu?!‘“ vypráví Pavel Jungmann, kterého o půlnoci propustili domů.

Nebylo to poprvé ani naposledy, kdy se Pavel Jungmann ocitl v cele. SPUSA také spolupořádala několik opozičních demonstrací v Praze. Před jednou z nich, k sedmdesátému výročí vzniku Československa, Pavla Jungmanna zatkli, aby do Prahy nemohl odcestovat. Po osmačtyřiceti hodinách ho propustili, ale stačil jen vyjít z brány a na dalších osmačtyřicet hodin putoval znovu do cely. Nejspíš v souvislosti s chystanou demonstrací na Mezinárodní den lidských práv v prosinci 1988 si pro Pavla Jungmanna a Petra Bartoše přijela Veřejná bezpečnost přímo na svah, kde sáňkovali se svými malými dcerami. „Museli jsme najít nějaké známé, kterým jsme naše holky nechali,“ vzpomíná. Na městském úřadu pak měli podepsat odvolání chystané demonstrace. Po odmítnutí je propustili. „To byl vrchol. Nechat tam naše děti... Považoval jsem to za nehoráznost.“

V cele předběžného zadržení se ocitl ještě 15. ledna 1989 během Palachova týdne. Demonstrace k výročí upálení Jana Palacha organizovaly opoziční skupiny Charta 77, České děti, Mírový klub Johna Lennona, Nezávislé mírové sdružení a také Společenství přátel USA. Kromě Pavla Jungmanna tehdy za mříže putovalo dalších čtyřiadvacet aktivistů, kteří se předtím sešli v Praze v bytě Andreje Kroba. Pavel Jungmann dodnes vzpomíná na chvíle strávené za mřížemi s mnoha významnými opozičními osobnostmi, jako například Václavem Malým nebo Jiřím Hájkem.

Často ho také sledovala StB a v Archivu bezpečnostních složek byl evidován pod zkratkou PO – prověřovaná osoba. Snažili se ho také kriminalizovat a jednoho dne bez ohlášení v jeho antikvariátu proběhla týdenní hloubková kontrola. Den předtím tam zrovna Petr Pospíchal nechal batoh plný samizdatu. Ležel mezi zničenými, vyřazenými knihami a zpočátku si ho nikdo nevšímal. S pomocí manželky a zadního vchodu se ho Pavlu Jungmannovi podařilo v nestřežené chvíli vynést z budovy. Kontrola pak konstatovala, že je vše bez závad, protože finance měl naprosto v pořádku.

Pomáhal Stanislavu Devátému s útěkem do Polska

Jako mluvčího Charty 77 Stanislava Devátého v roce 1989 opakovaně uvěznili. Když ho v srpnu 1989 soud v souvislosti s rozšiřováním petice Několik vět poslal na dvacet měsíců do vězení, rozhodl se pro útěk do tehdy již svobodného Polska. Měl tam přátele, protože od roku 1987 se českoslovenští a polští disidenti tajně setkávali na hranicích v Rychlebských horách. Před jeho odchodem proběhla v bytě Bedřicha Koutného rozlučka s kamarády ze Zlína. Té se Pavel Jungmann neúčastnil, protože ráno 17. září 1989 s manželkou doprovázel Stanislava Devátého k hranicím. „Zvonil jsem u Bedřicha Koutného. Všichni byli na šrot, neuvěřitelný. Mělo to být zakonspirované, ale polovina sousedů byla vzhůru. Standa vylezl ještě trochu opilý, lehl si na zadní sedadlo v autě a vždycky stáhl okénko a křičel: ,Není rum, není šturm!‘“ vypráví pamětník.

Zastavili za osadou Nýznerov v Rychlebských horách a se třemi těžkými batohy se vydali k hranicím, ke kopci Kovadlina. „Šli jsme asi tři hodiny, než jsme vylezli. Myslel jsem, že je po mně. Byl jsem úplně mokrý. Ptal jsem se Standy, co má v batozích, a on vyjmenoval Slovník cizích slov, Bibli a všechny možný knihy. Každý jsme nesli jeden batoh. Vyšli jsme na hřeben a pak jsme šli asi dalších deset kilometrů po hřebeni. Samozřejmě jediné lidi, které jsme potkali, byla parta ze Zlína. Ptali se nás, co tam děláme, a my jsme odpověděli, že jdeme na túru. Přitom s batohy, jako bysme se stěhovali. Prostě úplně absurdní. Došli jsme na nějakou louku a tam na každém pařezu seděl nějaký chlapík. Přišlo mně to jako v grotesce a říkal jsem si, že nás tam zatknou. Byla tam úzká paseka a cesta a Standu najednou z křoví zatáhl někdo z polských kamarádů.“

Stanislav Devátý s polskými přáteli přešel hranice a pak autem směřovali k městečku Landek (Lądek-Zdrój), do nějž se dostali až po dramatické honičce s pohraničníky a policií. Pavel Jungmann se s manželkou vydali zpět k Nýznerovu. Ještě před odchodem jim ale na tělo jeden z Poláků pověsil tašku s tehdy nedostupnými, velmi drahými a také dosti velkými laptopy, které měli předat protirežimním aktivistům z Brna, Petru Pospíchalovi a Petru Cibulkovi. „Teď jsem viděl, jak se tam stahují ti policajti, protože nás asi předtím nepoznali a nechali nás být. S manželkou jsme vlétli do lesa. Dnes to vidím spíš jako prales. Švihaly nás větve a nepřetržitě jsme běželi snad půl hodiny. Jak jsme doběhli k autu, tak jsem vlezl do ledové vody v potoce. Byli jsme úplně splavení.“

O několik dnů nebo týdnů později Pavel Jungmann společně s Petrem Bartošem nesli batohy s věcmi pro Stanislava Deváteho, aby je předali Polákům na hranicích v Rychlebských horách. Netušili, že schůzka byla kvůli prozrazení odvolána. Místo polských přátel uviděli zdálky na hranicích vojenská auta. „Rychle jsme sundali batohy, hodili je do křoví a na ně větve. Asi jsou tam dodnes. Šli jsme dál a vojáci byli asi v šoku, že nás nechali jít. Přešli jsme to, a když už jsme je neviděli, tak jsme začali utíkat a vrátili se obloukem k autu,“ vzpomíná Pavel Jungmann.

Ani v to nedoufal

Pamětník tehdy nevěřil, že by mohl komunistický režim v nejbližší době padnout. Vzpomíná, že 17. listopadu 1989 s Bedřichem Koutným v Otrokovicích tiskli samizdatový časopis Sport. „Byl v něm článek, který napsal Honza Ruml, že tato společnost se nezmění a že nejhorší jsou studenti, které to vůbec nezajímá. A ten den byla v Praze manifestace.“

V následujícím období se Pavel Jungmann aktivně podílel na činnosti vedoucí k přechodu na demokratický systém a stal se jedním ze zakladatelů Občanského fóra ve Zlíně. Později odešel z antikvariátu a dlouhá léta úspěšně provozoval nakladatelství Archa. Dodnes rád vzpomíná na lidi z disentu. „S většinou lidí jsem měl velmi pěkné vztahy. Nezklamali. V nejbližším okolí nebyl žádný donašeč, agent nebo někdo, kdo by toho zneužíval. Mám radost, že jsem alespoň tisícinou mohl být u toho, když se měnil režim. Je to něco neopakovatelného.“

O to větší má ale dnes obavy o budoucnost. „Dnes je to tristní a hrozí tady nebezpečí nějakého zvratu. Možná ne politického, ale v myslích lidí ten zvrat probíhá. Mnozí svobodu dostali darem, neumí s ní zacházet a vlastně ji ani nepotřebovali. Ti lidé v tom uměli chodit a žili spokojené životy. Se svobodou neumějí moc zacházet, a naopak jim vadila, protože se o sebe museli starat, museli pracovat,“ dodává na závěr Pavel Jungmann.

BLAŽEK, P., Dějiny Polsko-československé solidarity. Vztahy československé a polské opozice v letech 1976–1989. Disertační práce, Univerzita Karlova, Praha, 2008.

Autor textu Vít Lucuk