Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Jungmannová (* 1947)

• narodila se 14. března 1947 v Praze

• vyrůstala v rodině brig. generála a prvního velitele 311. čs. bombardovací perutě Royal Air Force

• otce věznili v souvislosti s vykonstruovaným procesem generála Heliodora Píky

• bratr pamětnice Karel nedovoleně opustil republiku

• otce degradovali a uvalili na něho zákaz pobytu v Praze

• vystěhováni z pražského bytu a od dubna 1951 žili v Kosově Hoře

• žili na pokraji chudoby a pod dozorem Státní bezpečnosti

• kvůli kádrovým posudkům nemohla studovat a vyučila se dělnickému povolání

• v květnu 1990 Karel Mareš v plném rozsahu rehabilitován

• v říjnu 2023 udělil prezident republiky Karlu Marešovi Řád Bílého lva vojenské skupiny 1. třídy

• v roce 2023 žila v Sedlčanech

Dcera perzekuovaného a ponižovaného válečného hrdiny Dagmar Jungmannová měla třináct let, když zemřel její otec. Jmenoval se Karel Mareš (1898–1960) a byl prvním velitelem 311. československé bombardovací perutě Royal Air Force (RAF). Obě dvě světové války prověřily jeho morální pevnost a vytrvalost a své vlasti zůstal věrný i po komunistickém puči v únoru 1948. „V životě jsem neslyšela, že by si táta na něco stěžoval. Pamatuji si ho jako člověka, co měl rád zvířata. V zimě mě vodil do lesa, učil lyžovat a bruslit nebo rozpoznat stopy,“ vybavuje si svého otce Dagmar Jungmannová.

Po působení ve Velké Británii se Karel Mareš přemístil do Sovětského svazu, kde po boku Heliodora Píky asistoval při zformování československých jednotek. Od návratu do Československa pak neuplynulo ani pět let a českoslovenští komunisté v čele s Gottwaldem a Čepičkou se mu za jeho obětavou službu pro vlast pomstili. V souvislosti s vykonstruovaným procesem s generálem Heliodorem Píkou Karla Mareše vazebně věznili a vyslýchali, degradovali ho na vojína a s rodinou vystěhovali ve státním zájmu do příšerného bytu. Zakázali mu žít v Praze, odebrali válečný invalidní důchod a musel pracovat jako zemědělský dělník ve Státním statku Kosova Hora. Zemřel předčasně ve věku 61 let.

„Nedali nám pokoj, ani když umřel. Přál si být v rakvi oblečený v letecké uniformě a máma z ní musela odpárat zlaté knoflíky, hodnosti, vyznamenání a zkrátka všechno. Na pohřeb přišli jen Kosováci - chlapi z traktorky a lidi ze statku, co si tátu oblíbili. Měli ho rádi. Ostatní se báli,“ líčí dcera brigádního generála Karla Mareše.

Je to střelec před Bohem

Dagmar Jungmannová Marešová se narodila 14. března 1947 v Praze do rodiny Karla a Růženy Marešových. Její otec se teprve nedávno vrátil ze Sovětského svazu a usedl do funkce přednosty V. odboru Ministerstva národní obrany a velitele leteckého týlu. S rodinou žil ve vojenském bytě v ulici U smaltovny, kde s nimi byl také Karel Mareš mladší, syn z prvního manželství.

Téměř padesátiletý válečník Mareš měl za sebou bohaté zkušenosti z obou světových válek. V první světové válce odmítal Karel Mareš bojovat za císařskou monarchii, vstoupil do protirakouského odboje a v italském zajateckém lágru se přihlásil do československých legií. V Modeně pak absolvoval poddůstojnickou školu a do vlasti se vrátil v hodnosti poručíka. „Už jako malý jezdil k tetě na statek do Horažďovic a taky k bratranci na Šumavu. Tetě střílel krůty prakem. Velitel pak k němu za války pronesl, že je střelcem před Bohem. Naučil se výborně střílet už jako kluk,“ vypráví Dagmar Jungmannová.

V nově založené Československé republice započal mladičký Karel Mareš svoji leteckou dráhu. Nejprve v roce 1922 zvládl vojenský pozorovatelský kurz při vzduchoplaveckém učilišti v Chebu a postupně se vypracoval mezi elitní československé piloty meziválečného období. V roce 1936 ho ustanovili velitelem Leteckého zkušebního oddílu ve Vojenském technickém a leteckém ústavu.

Po nacistické okupaci Československa, jež proběhla 15. března 1939, se Karel Mareš zapojil do protifašistického odboje v organizaci Obrana národa. Ze skladu v Letňanech tajně převezl letecké kulomety do dílen na Smíchově, aby se upravily na pěchotní. Zbraně pak dopravil do budovy ředitelství lesů na Letné, kde ležely v úkrytu až do vypuknutí Pražského povstání. Gestapo postupně pozatýkalo odbojáře z Obrany národa a zatykač vydalo i na Karla Mareše. S pomocí odbojové skupiny Tří králů (Balabán, Mašín, Morávek) se mu podařilo utéct přes Slovensko do Jugoslávie, kde pod jménem Karel Toman vstoupil do jednotek československé zahraniční armády.

Husity měl v krvi

Po kapitulaci francouzské armády v červnu 1940 odplul s několika dalšími letci do Velké Británie a stal se prvním velitelem 311. československé bombardovací perutě RAF, která operovala jako jedna ze čtyř československých perutí v období druhé světové války v britském letectvu. „Jako rodák z Tábora a stoupenec Jana Žižky začlenil do znaku perutě text chorálu: Na množství nehleďte!“ vysvětluje pamětnice.

V hodnosti plukovníka ho v roce 1941 dosadili na pozici na Ministerstvu národní obrany (MNO) v Londýně. V příštím roce ho čekalo převelení na vojenskou misi do Sovětského svazu. Plavba lodí vedla severní cestou přes Špicberky, kde jen o vlásek unikl Mareš vlastní smrti, neboť na plavidlo zaútočila německá letadla a torpéda. Na kost prochladlého Karla Mareše naštěstí zachránila sousední loď a dopravila ho k břehům Ruska. Dostal tam úkol pokračovat v pomoci okupované vlasti. Přicházel tu do styku s čelními sovětskými i československými představiteli a nepochybně se zde zasadil o formování 1. československého armádního sboru.

Zarámovanou fotografii diktátora Stalina pověšenou na zdi své kanceláře vyměnil za Jana Husa, a když se ho sovětští magnáti dotazovali, koho to má v kanceláři na zdi, Mareš odvětil: „To je člověk, který umřel za pravdu!“

Poznali se v protinacistickém odboji

Z Moskvy do Prahy se Karel Mareš vrátil až v únoru 1946 a nechal se rozvést s dosavadní manželkou Magdalenou, se kterou měl syna Karla. Vzápětí se oženil s Růženou Skuhravou, jiskra mezi nimi přeskočila již za Protektorátu Čechy a Morava v podzemním protinacistickém hnutí.

„Maminka pracovala v podniku Pantof, vyrábějící všelijaké letecké příslušenství a součástky. Poznali se snad při nějaké schůzi podzemní odbojové skupiny, kde pomáhala se zásobováním. Taky ji jednou zadrželi s kufrem na nádraží a hned pak skončila v Pečkárně. Pro tatínka obstarala garsoniéru, když po něm šlo gestapo,“ mluví o seznámení rodičů dcera Dagmar Jungmannová.

Nebojoval jsem celou válku za vlast, abych z ní utíkal

Nejtěžší období pro rodinu Karla Mareše přišlo po komunistickém převratu v únoru 1948. Politické čistky v armádě probíhaly v několika vlnách. V květnu 1948 došlo k zatčení generála Heliodora Píka, kterého komunistická justice v lednu 1949 odsoudila k trestu smrti. V této souvislosti strávil Karel Mareš druhou polovinu roku ve vyšetřovací vazbě, v nechvalně proslulém Domečku. Osudu a vyšetřování mohl předejít, kdyby se rozhodl s rodinou opustit republiku a utéct přes státní hranice. „Nebojoval jsem celou válku za vlast, abych z ní utíkal,“ nechal se slyšet Karel Mareš.

Syn Karel po něm požadoval, aby vzal rodinu a společně uletěli zpátky do Anglie, což podporovala i generálova manželka. Pomyšlení na úprk z totalitního Československa se Marešův syn Karel nevzdal a ještě v roce 1949 ilegálně překročil státní hranici. „Řekl, že jede na prázdniny za mámou do Horažďovic a spolu s kamarádem utekli do Německa. Dostal se na Nový Zéland, vzal si Češku a přestěhovali se do Austrálie. Pochopitelně to tátovi taky nepřispělo. Nejdřív byl ve vazbě kvůli generálovi Píkovi a později kvůli svému synovi,“ vypráví pamětnice.

Pilot řídil volský potah

Na Marešově pracovním stole v kanceláři ministerstva ležela přihláška do Komunistické strany Československa, ale členství odmítl podepsat. Uposlechl proto výzvy generála Ludvíka Svobody, aby na základě prodělaných válečných zranění zažádal o přidělení invalidního důchodu.

Když se v dubnu 1950 prodral do křesla ministra národní obrany Alexej Čepička, Karla Mareše nechal degradovat z generála na vojína a ve „státním zájmu“ rodinu vystěhoval z pražského bytu. Karel Mareš ještě krátce pracoval jako dělník ve strojírnách ČKD, ale pak musel odejít na venkov. 

Nuceným domovem rodiny Marešových se od dubna 1951 stal zámek v obci Kosová Hora nedaleko Sedlčan. Přivedl je tam přivedl jistý Antonín Janota, podnikatel a zaměstnanec ministerstva, kterého Mareš poznal jako osobního šoféra. Janota mimo jiné vlastnil část zámku v Kosově Hoře. Až do znárodnění v 50. letech v něm fungovala provozovna na výrobu olejových filtrů do aut či letadel. Chvíli tu pracoval i Karel Mareš. Vyhnání Marešových z Prahy na venkov jim nijak neulehčilo od komunistické šikany, ba naopak. Následovaly domovní prohlídky a sledování každého pohybu pod dohledem Státní bezpečnosti. Ministerstvo obrany odebralo Karlu Marešovi invalidní důchod, což rodinu přivedlo na pokraj chudoby.

Vážně hrozilo, že komunisti pošlou Mareše do tábora nucených prací, čemuž zabránili doktor Karel Kott z Kosovy Hory a primář interního oddělení v Sedlčanech Bohuš Kareš. „Napsali tátovi lékařské doporučení, že je na tom zdravotně špatně, takže šel dělat ke Státním statkům Kosova Hora. Nejprve jezdil s volským potahem, pak s koňmi a nakonec pracoval v traktorové stanici. Byl veden jako řadový dělník a nesměl zastávat žádnou funkci,“ připomíná dcera Dagmar Jungmannová.

Oči měl plné slz, když se díval na letadla

Perzekuce komunistů dokázala řadu svých odpůrců zcela pokořit a zlomit. Karel Mareš si na svůj osud nestěžoval, alespoň ne před zraky své dcery. Vyrůstala s vědomím, že její otec za druhé světové války velel leteckým útokům na Brusel, Berlín a další evropská města ovládaná Adolfem Hitlerem. Těžko si představit s jakou vnitřní bolestí musel Mareš žít, když mu komunisti létání zakázali. „Jeli jsme se podívat v Praze na letišti a na ranveji přistávalo jedno z prvních ‚tuček‘. Táta měl plné oči slz, když koukal na letadla. Poprvé v životě jsem ho spatřila dojatého, neudržel se. Letadla byla jeho celý život,“ tvrdí. 

Do Kosovy Hory se za Marešovými žádné návštěvy nehrnuly. Z bývalých vojáků a přátel si jen málokterý troufal Karla Mareše navštívit. A není divu. Většina z nich na vlastní kůži pocítila komunistické věznění, uranové doly a lágry. Některé teprve nedávno amnestovali a další ještě seděli za katrem. K Marešovým občas zavítal bývalý letec František Kalus, který působil v československé peruti pod jeho vedením. Od něho se Dagmar Jungmannová ledacos dozvěděla. Třeba, že její táta nesnášel, když mu někdo z lhal o důvodu svého pozdního příchodu do služby.

Cítili jsme se jako vetřelci

Pro stárnoucího Karla Mareše se dcera Dagmar stala nejbližším člověkem. Často jí brával do přírody, do kina a doma s ní vypracovával školní úlohy z matematiky i fyziky. Od září 1953 Dagmar navštěvovala obecnou školu v Kosově Hoře. Příliš kamarádů tu nenašla, děti si z ní spíš utahovaly. „Když viděly, jak chodím oblékaná, dělaly si ze mne legraci. Cítila jsem se tam jako outsider, protože jsme na vesnici byli jako nějací vetřelci. Děti na mě koukaly skrze prsty. Nemám na to hezké vzpomínky.“

Soudruh Pospíšil z Místního národního výboru Kosova Hora se postaral o její nepřijetí na leteckou školu v Praze. Špatným kádrovým posudkem znemožnil i její studium na gymnázium v Sedlčanech. „Do posudku napsal, že bratr uprchl z Československa, přitom my jsme o něm nic nevěděli,“ vysvětluje Dagmar Jungmannová, které nezbylo nic jiného, než se vyučit nožířkou v kovodružstvu.

Prostory v zámku rodině neposkytovaly důstojné bydlení. V zimě nemohli vytopit místnosti. Když na několik dnů byt opustili a odjeli za příbuznými do Tábora, po návratu nalezli stěny pokryté jinovatkou. „Uhlí jsme nosili ze sklepa a vodu z náměstí od pumpy. Když jsme prali, natahala jsem i sto padesát kyblíků vody a prádlo jsme máchali v zimě i v létě v potoce u pily,“ líčí pamětnice.

Přišel telegram, že tátův stav je velmi vážný

Kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu převezli Karla Mareše v únoru 1960 do nemocnice Motol, kde ho týden co týden dcera s matkou navštěvovaly. Přes víkend pobývaly u tety v Košířích a do Motola to měly jen několik zastávek tramvají. Peněz se jim nedostávalo, a tak prodaly koberec, aby za peníze uhradily jízdné do Prahy. Čtrnáctiletá Dagmar si ani přinejmenším nepřipouštěla, jak vážný je otcův zdravotní stav, a stále doufala, že se za nimi vrátí zpátky domů. „Profesor Niederle z Motola nám sdělil, že kdyby otec zůstal v řadách armády a dostavoval se na pravidelné zdravotní prohlídky, mohlo se na nádor přijít včas. Nemuselo to dopadnout tak, jak to dopadlo,“ připomíná generálova dcera. „Pak přišel telegram, že tátův stav je velmi vážný. Tehdy jsem marodila. Máma mě sebrala a odjely jsme za ním do Prahy. Když jsme přijely do nemocnice, byl už mrtvý. Nervově jsem se sesypala.“

Otec Dagmar a bývalý československý generál Karel Mareš zemřel 10. června 1960. Poslední rozloučení se konalo v motolském krematoriu o několik dní později. Přestože byl pohřeb veřejný a zpráva o úmrtí se objevila v novinách, skoro nikdo z bývalých přátel a letců RAF se nedostavil.

Několik měsíců předtím, v březnu 1960, přišlo Karlu Marešovi psaní od syna Karla. Od roku 1948 o něm neměl žádné zprávy a ani Dagmar Jungmannová dodnes netuší, přes koho se její bratr dozvěděl o nemocném otci. Do obálky přiložil fotografii svou a také manželky. Po přeběhnutí do americké zóny pokračoval na Nový Zéland a do Austrálie, kde žil s rodinou až do své smrti v roce 2017. Až poté se jeho rodina spojila s příbuznými v Česku. Na republiku zanevřel a odmítal ji navštívit i po pádu komunistického režimu. Se svou sestrou Dagmar se tak nikdy nepoznali osobně.

Musela odejít ze školy a nastoupit do zaměstnání

Po vyučení se Dagmar Jungmannové naskytla možnost studovat gymnázium v Sedlčanech. Jenže učební osnovy se pozměnily natolik, že se s nimi v některých předmětech již nedokázala vyrovnat. Její matka chodila pracovat na družstevní pole, ale finanční situace rodiny se od smrti manžela nijak nelepšila. „Protože maminka věčně marodila, pobírala nízký důchod, nemohla veškeré náklady táhnout sama. Proto jsem odešla ze školy a nastoupila do podniku Interiér v Kosově Hoře,“ objasňuje pamětnice.

Osm let od smrti Karla Mareše svitla naděje na jeho soudní rehabilitaci, která souvisela s příchodem reforem v KSČ i ve společnosti v Československu. Když v době Pražského jara zvolili prezidentem Ludvíka Svobodu, Marešova pobočníka z mise v Sovětském svazu, Růžena Marešová mu obratem adresovala dopis, v němž žádala o rehabilitaci svého zesnulého manžela. Na psaní ale prezident Svoboda neodpověděl.

Nedali nám pokoj, ani když umřel

Po svatbě se Dagmar Jungmannová stěhovala do Tábora a zanedlouho potom přišla na svět její první dcera. Manželství však zkrachovalo a vrátila se zpátky ke své matce do Kosovy Hory. „Komunisti nám nedali pokoj, ani když táta umřel. Mámě otvírali poštu ještě v roce 1973. Nikdo z dotyčných se nám nikdy neomluvil,“ upozorňuje. Do poloviny 70. let žila společně s matkou v nedůstojných prostorách na místním zámku. Až čtyři roky před smrtí se matka nastěhovala do bytovky s ústředním topením a zavedenou vodou. Dagmar Jungmannová se podruhé provdala a s rodinou žila v Sedlčanech. Pracovala v několika místních podnicích a v roce 1996 odešla do penze.

V květnu 1990 byl Karel Mareš rehabilitován v plném rozsahu a in memoriam mu navrátili hodnost brigádního generála. V roce 2015 v prostorách Gymnázia Pierra de Coubertina v Táboře mu jako válečnému hrdinovi odhalili pamětní desku. U příležitosti 120. výročí od generálova narození nechala obec Kosova Hora přejmenovat obecní park a široké veřejnosti představila pomník věnovaný jeho památce. V říjnu 2023 obdržel státní vyznamenání - Řád Bílého lva vojenské skupiny I. třídy, které převzala Dagmar Jungmannová.

Bitevní anabáze brigádního generála Karla Mareše zpracoval český historik Josef Velfl, jehož odborné publikace posloužily i jako opora při sepisování tohoto příběhu.