Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Jurásková (* 1944)

• narodila se 10. ledna 1944 v Bušíně na Šumpersku

• otec Josef Jurásek byl členem místní partyzánské skupiny

• když jí byly tři roky, přestěhovala se s rodiči a sestrami do Bruntálu

• v roce 1951 se přesunuli do Rýmařova

• po absolvování základní školy pamětnice nastoupila do závodu 02 tehdejšího podniku Brokát Rýmařov

• v letech 1960–1964 vystudovala Průmyslovou textilní školu v Ústí nad Orlicí a poté se vrátila do svého původního působiště

• o dva roky později využila nabídku stát se vychovatelkou v místním podnikovém učilišti v Rýmařově

• celý život byla aktivní sportovkyní a nejvíce se věnovala běžeckému lyžování

• nejdéle pracovala v závodě 04 Rýžoviště, kde setrvala do devadesátých let

• před odchodem do penze pracovala jako ekonomka v Základní umělecké škole v Rýmařově

• v roce 2023 žila v Rýmařově

Ludmila Jurásková se narodila 10. ledna 1944 v Bušíně v okrese Šumperk do rodiny Josefa Juráska a jeho ženy Heleny, rozené Tomáškové. Josef Jurásek sice dva roky studoval Baťovu školu ve Zlíně, jeho otec mu však nedovolil vzdělání dokončit a nařídil mu, aby se vrátil domů. „Asi proto nás táta vedl ke sportu i hudbě, protože samotnému mu to nebylo umožněno,“ zamýšlí se pamětnice. Díky svému otci Ludmila získala sportovní průpravu a celý aktivní život se pak věnovala běžeckému lyžování.

Rodina byla věřící a pravidelně navštěvovala bohoslužby. To byl také důvod, proč se jedna z Ludmiliných sester nedostala na vysněnou pedagogickou školu. Samotné Ludmile náboženství nikdy překážky nekladlo.

Otec se k odboji nikdy nepřihlásil, ale ostatním jej potvrzoval

Partyzáni se skrývali v lesích od Bušína až ke Komňátce a cílilo na ně šumperské gestapo. „Protože byl tatínek u partyzánů, tak náš dům hlídali příslušníci německých policejních složek. Maminka si nemohla ani utrhnout švestku, aniž by na ni nemířili zbraní. Tvrdili jí, že je všechno jejich,“ vzpomíná Ludmila Jurásková na maminčino vyprávění.

O otcově odbojové činnosti neměla Ludmila ani její dvě sestry tušení až do doby, než je začali po válce vyhledávat různí muži. „Jezdívali k nám chlapi z okruhu partyzánů, ke kterým tatínek patřil, a chtěli podepsat doporučení o tom, že se opravdu účastnili boje za svobodu,“ vypráví pamětnice. Jednalo se pravděpodobně o osvědčení dle zákona 255/1946 Sb. Otec pamětnice Josef Jurásek si o něj z neznámých důvodů nezažádal, a nelze tedy záznamy dohledat. Až po jeho smrti se pamětnice se sestrami rozhodly vydat se za jedním z bývalých partyzánů, aby požádaly o výpověď o otcově činnosti a získaly tak pro ovdovělou matku od státu alespoň nějaké finance navíc. Zjistily však, že dotyčný již nežije.

Němečtí vězni vyráběli dětem zaměstnanců soudu hračky

V rodném Bušíně Ludmila strávila pouhé tři roky, načež se i s rodiči odstěhovali do Bruntálu, kde otec Josef již od roku 1945 pracoval u okresního soudu jako úředník. Přestože byla většina Němců odsunuta, ve věznici sousedící se soudní budovou zůstávali ti, kteří byli pravděpodobně odsouzeni mimořádným lidovým soudem. Pamětnice si vybavuje, že trestanci dětem zaměstnanců vyráběli nejrůznější dřevěné hračky.

V Bruntále stihla pamětnice nastoupit do první třídy základní školy – a znovu se stěhovali. Tentokrát do Rýmařova a natrvalo. „Odchod z Bruntálu jsme se sestrami oplakaly. Velmi se nám tam líbilo,“ doplňuje Ludmila.

Tradice textilnictví na Rýmařovsku sahá daleko do minulosti

Téměř celý život Ludmily Juráskové je spjat s hedvábím pozdějšího podniku Hedva. Kde se však tradice textilnictví na Rýmařovsku vzala?

Textilnictví se na Rýmařovsku těšilo tradici již od vrcholného středověku. Největší boom však nastal založením janovické manufaktury hrabětem Ferdinandem Bonaventurou Harrachem v 18. století, který vlastnil i významný textilní podnik ve Šluknovském výběžku.

V 19. století projevila zájem o podnikání v Rýmařově známá krnovská rodina Flemmichů a roku 1871 postavili první výrobní haly podniku Flemmich’s Söhne. Podnik se zaměřoval na výrobu šatovek, kravatovin, elastických tkanin, církevního brokátu a hedvábných šátků. V továrně se pak z vyrobených tkanin některé typy textilního zboží přímo vyráběly. Nejznámější je dodnes výroba církevních ornátů. V roce 1890 v Rýmařově vznikl konkurenční podnik bratří Adolfa a Emila Schielů. Ti se specializovali na výrobu saténu, na krojové selské brokáty a taft.

Po mnichovské dohodě došlo k přičlenění Rýmařova k Říšské župě Sudety a obě továrny přešly na válečnou výrobu. Wehrmacht toto průmyslové odvětví naléhavě potřeboval a hlavním produktem se stalo padákové hedvábí.

Sovětské vojsko obsadilo Rýmařov 7. května 1945. Většinově německé obyvatelstvo bylo označeno písmenem „N“ na hrudi a později žlutou rukávovou páskou. Němcům se omezila nákupní doba a zavedly se pro ně zvláštní potravinové lístky.

„Rychle osvoboditi obsazené kraje, provésti odsuny Němců, zabezpečiti německý majetek pro zvýšení národního důchodu, zajistiti chod továren, dopravu, provésti první sklizeň úrody v osvobozených Jeseníkách a řada úkolů čekala na splnění,“ píše se v poválečné rýmařovské kronice. Po druhé světové válce byly oba podniky a s nimi i Löri v Rýžovišti a Bachrach v Horním Městě znárodněny. Od roku 1947 došlo ke sloučení všech továren pod jeden název HENAP a jejich začlenění pod Československé textilní závody. O dva roky později vznikl n. p. Brokát-Rýmařov, složený z pěti závodů 01 a 02 v Rýmařově, 03 v Horním Městě, 04 v Rýžovišti a 05 ve Vítkově. Po této reorganizaci nastal dynamický rozvoj. Roku 1965 došlo k začlenění Brokátu do n. p. Hedva s ředitelstvím v Moravské Třebové.

Ve čtrnácti letech začala pracovat

Když Ludmila Jurásková ukončila v roce 1958 základní školu, nastoupila ihned do tehdejšího Brokátu. V té době se podnik účastnil legendární výstavy v Bruselu. „Pro pracovnice do šestnácti let byla zkrácená pracovní doba jen na šest hodin. Chodilo se na šest hodin na ráno. Mistrová nám řekla, co budeme dělat, a ve dvanáct nám skončila práce,“ vysvětluje Ludmila Jurásková.

Technologie výroby byla v obou podnicích komplexní. Aby byla zachována kvalita a zabezpečen chod továren, mnoho původních německých pracovníků nebylo zařazeno do poválečných odsunů. Někteří byli natolik nepostradatelní, že jim nebylo dovoleno odjet do Německa ani po roce 1948. To už na některé z předválečných zaměstnanců vzpomínala i pamětnice. „Byli na nás velmi hodní a my jsme je zase zdravili: ‚Guten Tag,‘“ přibližuje situaci Ludmila Jurásková.

V době nástupu pamětnice do podniku existovalo pět závodů. Ludmila nastoupila na tzv. závod 02, tedy bývalý Flemmichův podnik, ale již v této době začalo docházet k omezování dovozu přírodního hedvábí z Číny v důsledku pohraničních střetů mezi Čínou a SSSR.

V pět ráno se chodilo do práce v osm večer z práce

Krátce po nástupu do podniku se pamětnice učila, jak probíhá tkaní. Zároveň absolvovala školu technického minima. Vzhledem k tomu, že přišla hned po základní škole, přijala nabídku studovat Průmyslovou školu textilní v Ústí nad Orlicí, kam nastoupila v roce 1960, a o čtyři roky později už maturovala. „Když jsem ukončila školu, šla jsem zpět na dvojku k bývalým Flemmichům. Trávila jsem většinu času u seřizovačů. Ukazovali nám, jak se stroji, když se to pokazí, a tak dále,“ vypráví pamětnice. Ludmila ale cítila, že tato práce pro ni není to pravé.

V Rýmařově se již od dob Flemmichů těšilo tradici hedvábnické školství. Na ni pak navázala podniková škola tkalcoven hedvábí. Zahájila činnost v roce 1946 a patřil k ní také internát. Roku 1961 výnosem ministra průmyslu zahájilo vyučování samostatné učiliště n. p. Brokát Rýmařov.

Když Ludmile Juráskové soused v roce 1966 řekl, že se hledá nová vychovatelka v učilišti a internátu Hedvy, neváhala a přihlásila se. Působila jako vedoucí vychovatelka dívek. V této pozici mohla zúročit své pohybové nadání. S dívkami provozovaly nejrůznější sporty, ale věnovaly se také šití, turistice nebo malování. Nakonec si pamětnice dodělala ještě doplňující pedagogické studium a v dopoledních hodinách, když své schovanky odvedla na učiliště, externě vyučovala tělocvik a tzv. vazby. Od druhé hodiny odpolední už byla opět se svými učnicemi. Domů přicházela kolem osmé hodiny večerní.

Když nás navštívili „přátelé“, dostávali jsme odznáčky s českou vlajkou

Příjezd vojsk Varšavské smlouvy zažila pamětnice ještě v pozici vychovatelky. „V roce 1968, kdy nás navštívili ti naši ‚přátelé‘, jsem se zrovna chystala do práce. Pustila jsem si rádio a slyšela jsem, že na státní silnici u naší továrny jsou cizí vojska. Šla jsem vzbudit na internát děti a některé chtěly domů, protože se bály. Bylo to psychicky náročné,“ vypráví pamětnice.

Podle jejího vyprávění první tři dny po okupaci v podniku vůbec nebyly puštěné stroje. „Během dopoledne se ve městě objevily malé československé vlaječky umístěné na černém smutečním podkladě. V ohromném množství je vyrobili pracovníci Hedvy a děti i dospělí je rozdávali po ulicích,“ poznamenal kronikář města k datu 24. srpna 1968. Právě na rychlost, jakou byli pracovníci podniku schopni vyrobit vlajky, aby vyjádřili nesouhlas se vstupem okupantů do země, vzpomíná i pamětnice. Před Hedvou se také konaly demonstrace proti vstupu vojsk do Československa, které trvaly celý týden. Nakonec se situace uklidnila a život pracovníků se vrátil do starých kolejí.

V roce 1970 pamětnice nastoupila na závod 04 Rýžoviště, kde setrvala až do období po sametové revoluci. Nejčastěji se tkaly africké šátky, kravaty, dekorační tkaniny a šatovky. Po ukončení provozu 04 Rýžoviště v roce 1990 přešla Ludmila Jurásková do oddělení konfekce a v roce 1996 působila jako sekretářka na místní základní umělecké škole, odkud po šesti letech odešla do důchodu.

V roce 2014 se závod 06 Rýmařov odštěpil od Hedvy Moravská Třebová a vznikl tak podnik Hedva Český Brokát, s.r.o. I nadále se zabývá velmi náročnou výrobou žakárské tkaniny, zejména brokátu pro výrobu ornátů, národních krojů nebo speciálních brokátů určených pro výrobu tapet, například pro interiéry zámků.

V důchodovém věku působila Ludmila Jurásková jako průvodkyně v expozici věnované historii podniku, zřízené Muzeem Rýmařov. V době natáčení v roce 2023 žila v Rýmařově.

 

Natáčení bylo podpořeno Moravskoslezským krajem.