Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdislav Jurčík (* 1944)

• narozen 15. června 1944 v Ostravě-Michálkovicích

• vyrůstal v Ostravě

• otec Zdislav Jurčík byl na konci 50. let vězněn v Plzni-Borech

• pamětník nesměl studovat, nastoupil proto do učení na zedníka

• vzdělání si doplnil dálkově při zaměstnání

• srpnovou invazi vojsk států Varšavské smlouvy prožil na vojně

• podílel se na výstavbě nové Ostravy a později působil na ONV v Kroměříži

• před rokem 1989 zastával po dvě volební období funkci radního v Hulíně

• roku 2023 žil v Holešově

V době komunistické totality o osudu lidí do značné míry rozhodovalo všudypřítomné kádrování. Stačilo mít politický „škraloup“ a děti nesměly studovat. Nejinak se stalo i v případě Zdislava Jurčíka.

Přišlo nařízení a firmu zlikvidovali

Rodina ze strany otce pocházela z Kroměřížska z Kostelce u Holešova. Rodina matky měla původ na Ostravsku. Matčin otec František Mamula zahynul roku 1931 na dole Pokrok v Petřvaldu, kde působil jako štajgr (důlní dozorce). Malý Zdislav se narodil v Michálkovicích (dnes součást Ostravy) dva měsíce před masivním bombardováním, které se událo 29. srpna 1944. „Rodiče to sledovali z nedalekého kopce. Jsem sice válečné dítě, nic si pochopitelně nepamatuju, ale ani neznám z vyprávění,“ dodává.

Jako první vzpomínku z dětství si vybavuje vartování u zemřelé babičky Františky, rozené Stejskalové, provdané Jurčíkové. „V té době patřil náš rod k nejbohatším v Kostelci. Grunt zdědil druhý nejstarší syn Antonín Jurčík,“ připomíná pamětník. V době kolektivizace ovšem o majetek přišli.

Roku 1950 nastoupil malý Zdíšek do první třídy. Politické změny jako dítě příliš nevnímal, ale všímal si například, jak se mění v průběhu jeho školní docházky osnovy dějepisu. V době, kdy vycházel ze školy, zasadil tehdejší komunistický režim citelnou ránu Zdislavovu otci. „Vedl firmu vdovy po staviteli Richterovi v Ostravě-Přívozu. Prosperoval, ale pak asi v roce 1957 přišlo nařízení svrchu pro odběratele. Pod pohrůžkou měli otci přestat platit. Tatínek pochopitelně neměl peníze na výplaty pro zaměstnance a nemohl zaplatit daně. Toho využili a zavřeli ho za neplnění daní a zlikvidovali firmu,“ vypráví. Otec po procesu, kdy byl odsouzen na dva roky, putoval do Plzně, na Bory. Návštěvu ve vězení, kterou Zdislav absolvoval se strýcem z Kostelce, si vybavuje jen jednu. „Tatínek tam strašně zhubl, to bylo vidět. Ale i ve vězení se věnoval stavařině, nějak to přežil. Nikdy o své zkušenosti nemluvil,“ říká.

Důsledek kádrování

„Patřil jsem k nejlepším žákům ve třídě, ale byl jsem rád, že jsem mohl jít na zedníka,“ vzpomíná na fakt, že do výběru střední školy zasahoval tzv. kádrový posudek, který většinou vypracovávali třídní učitelé a posvěcovali ho ředitelé škol. Otcův „škraloup“ v podobě odsouzení zamíchal Zdislavovými kartami osudu a nebylo dovolání. Možnosti, kam pokračovat po základní škole, se znatelně ztenčily. „Nastoupil jsem do učiliště Pozemních staveb a nakonec jsem nelitoval. Stavěla se Poruba, byla to doba údernická. Začaly strojní omítačky, ale po třicítce už jsem měl namožená záda,“ dodává. Po vyučení složil ještě maturitní zkoušku na gymnáziu a také po vojně večerně absolvoval stavební průmyslovku. 

Vojna na pět měsíců

„Měl jsem náhradní vojenskou službu. Tehdy se to dalo, protože v některých podnicích by chyběli lidé… Podepsal jsem smlouvu s podnikem na dva roky a pět měsíců strávil ‚v kroji‘. Tehdy jsem pracoval ve Vítkovických stavbách Ostrava,“ vysvětluje. Měsíční přijímač absolvoval na letišti v Prešově, pak se přesunul do Košic. „Vojna, to byla sranda,“ říká se smíchem a připojuje vzpomínku, jak spolu s dalšími odvedenci, kteří také nastoupili náhradní vojenskou službu a byli podobně jako on už starší, plnili rozkazy nadřízených „do mrtě“ a „švejkovali“. Dévéťáka (dozorčího útvaru), který je přišel v noci zkontrolovat, když strážili muniční sklad, nechali pod samopalem celou noc viset na plotě. Nebo v Košicích, když měli službu na vrátnici vysoké vojenské letecké školy, vpustili dovnitř jen ty studenty, kteří se byli schopní legitimovat. Kdo si průkaz zapomněl, byl označen za potencionálního diverzanta a nadřízený si pro něj musel přijít na bránu…

Migy nad Sliačí

Vpád vojsk států Varšavské smlouvy 21. srpna roku 1968 ale prožil na vojenském letišti Sliač (mezi Zvolenem a Banskou Bystricí). „Tenkrát tu noc předtím jsme šli z hospody a nesli jsme klukům z dispečinku pivo nebo cigarety. A jeden z kluků, co měl službu a obsluhoval radar, mi povídá: ‚Pojď se podívat. To je hrůza, samá tečka, je plný nebe…‘ Bylo asi kolem půlnoci. Nikdo nic nevěděl, a tak jsme šli spát,“ vzpomíná. Brzy nato pak u nich na letišti přistál první z řady Migů a sovětská armáda se následně utábořila na jedné straně letištní plochy.

Reakce velitelství na přítomnost cizích vojsk a faktickou okupaci Československa na sebe nenechala čekat. „Někdo vytvořil takový improvizovaný pomníček. Byly to dvě svíčky a k nim letci odkládali své odznaky s křidélky,“ vypráví. Pamětník zůstal na letišti ve Sliači jen do října téhož roku, sovětská technika a vojsko ale opustilo hranice tehdejšího Československa až o víc jak dvacet let později. „Protokol o ukončení odchodu sovětských vojsk podepsali zmocněnci vlád ČSFR a SSSR generálové Rudolf Ducháček a Eduard Vorobjov 25. června 1991 v Praze. Tímto dnem oficiálně skončil pobyt sovětských vojsk v Československu a o dva dny později odletěl z letiště Kbely poslední sovětský voják,“ píše ve své studii Konec dočasnosti Prokop Tomek z Ústavu pro studium totalitních režimů České republiky. V závěru, kde vypočítává škody, které pobytem sovětských vojsk tehdejší Československo utrpělo, zmiňuje historik právě i slovenskou Sliač, coby posádku s nejpočetnějším zastoupením sovětské armády na Slovensku a druhou nejpostiženější s ohledem na dopad na životní prostředí, především znečištění podzemních vod, se škodou odhadem za 715 800 000 Kčs.

Kádrování by pokračovalo dál

Po návratu z vojny a po absolvování večerní průmyslovky nastoupil pamětník jako investiční technik na Okresní národní výbor a už dříve také vstoupil do strany. „Bylo mi už dříve řečeno, že jestli chci dělat mistra, musím vstoupit do strany. Řekl jsem si, nebudu dělat hrdinu a podepíšu. Tenkrát to nevypadalo, že by se mělo něco změnit,“ hodnotí své tehdejší rozhodnutí a vzpomíná ještě na svatbu s první ženou Věrou Vařechovou, kterou měl coby úředník ONV na Sv. Hostýně: „V únoru 1974 jsem nastoupil na okres a v dubnu se oženil. První jsme měli církevní svatbu. Ale na úřadě mě předseda MNV v Bystřici pod Hostýnem odmítl s tím, že nebude oddávat člena ONV. Musela ho zastoupit kolegyně,“ vzpomíná. Vztah s první ženou nevydržel, za několik let se ale oženil podruhé a s Miladou Zelinkovou pak žili dlouhé roky v Hulíně. Trénoval mladé fotbalisty a v rámci okresu sklízeli úspěchy. Pamětníkův syn Aleš nakonec postoupil coby dorostenec ze Spartaku Hulín až do Baníku a byl nominován do reprezentačních výběrů.

Nová zkušenost

Dlouhé roky se pamětník snažil získat devizový příslib nutný pro cestu do zahraničí. Uspěl až těsně před sametovou revolucí a s kamarádem Františkem Blažíčkem, který jezdil s automobilem závody do vrchu, se dostal jako jeho doprovod do Západního Německa. Tehdy bylo ještě krátce po pádu Berlínské zdi, a tak si všímali všudypřítomného nadšení. I atmosféra na československých hranicích byla přívětivá. „Šli jsme se podívat v městě Marktredwitz do obchodního domu. Ředitel tam byl Čech a jednali jsme s ním o sponzoringu, což se částečně podařilo,“ vypráví. Po otevření hranic a pádu totalitního režimu se do Německa s kamarádem vydali znovu, ale nešlo si nevšimnout docela jiného přístupu personálu obchodního domu. „Nedivte se, ti naši krajani, to je pakáž. Tady se krade a dělají nám velmi špatnou službu…“ dostalo se jim tehdy vysvětlení od známého.

Během sametové revoluce zůstal pamětník stranou aktivního dění, i když prvotní změny uvítal. Zklamalo ho ale chování politiků, kteří podle jeho slov rozprodali republiku. Několik let ještě působil ve stavebnictví a až do roku 1998 trénoval malé fotbalisty. „Nebyla to jednoduchá cesta, ale mrzí mě, co jsme připravili pro mladé - že se nemáme čím chlubit, bohužel,“ říká  závěrem.