Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaroslav Jurečka (* 1943)

• narozen 10. února 1943 ve Vsetíně

• otec Jaroslav a matka Marie se angažovali v Sokole a po jeho zániku v dalších sportovních oddílech

• vystudoval fyziku na fakultě technické a jaderné fyziky pražského ČVUT

• prožíval atmosféru uvolnění 60. let

• účastnil se majálesu v Praze 1965

• po absolutoriu nastoupil do závodu jaderného strojírenství plzeňské Škodovky (tehdy Závody V. I. Lenina)

• v roce 1967 vstoupil do komunistické strany

• roku 1970 byl z komunistické strany vyloučen

• mohl zůstat ve Škodovce, ale s omezenými možnostmi uplatnění

• podílel se na podkladech pro dokument Charty 77 o bezpečnosti provozu jaderných elektráren

• od jara 1989 byl aktivní v plzeňském Klubu za socialistickou přestavbu Obroda

• v listopadu 1989 se stal jedním z organizátorů generální stávky v Závodě jaderných elektráren plzeňské Škodovky

• stal se jedním ze dvou mluvčích koordinačního centra Občanského fóra Škodovky

• v červnu 1990 byl zvolen za Občanské fórum do Sněmovny lidu Federálního shromáždění

• stal se místopředsedou výboru pro plán a rozpočet

• byl mimo jiné zpravodajem zákona o velké privatizaci

• v letech 1991–1992 byl náměstkem federálního ministra financí Václava Klause

• měl na starost realizaci kuponové privatizace a převzetí majetku komunistické strany a socialistického svazu mládeže

• ve druhé polovině roku 1992 působil jako první náměstek na federálním ministerstvu hospodářství

• v letech 1993–1996 byl náměstkem ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci

• ve druhé polovině roku 1996 byl poradcem ministra financí Ivana Kočárníka

• v říjnu 1996 byl zvolen senátorem

• v letech 1998 - 2000 vykonával funkci předsedy regionálního sdružení ODS Západočeského a následně Plzeňského kraje

• v období 2004 - 2007 byl hlavním manažerem ODS

• v letech 1999 – 2004 vedl představenstvo a pracoval jako ředitel společnosti Factoring KB

• v letech 2007 - 2009 byl prorektorem pro rozvoj Vysoké školy Karla Engliše v Brně

Restituce komunisty ukradeného majetku mohly vypadat jinak, než je známe. Mohly být užší i širší. Politici po roce 1989 na jedné straně zvažovali, že se budou vracet jen nemovitosti, nikoliv movitý majetek nebo náhrady za něj. Na druhé straně mohly být i mnohem širší, ve hře byly náhrady za cenné papíry a za škody, způsobené měnovou reformou z roku 1953.

„Mlčky jsme si všichni zakázali bavit se o cenných papírech,“ říká Jaroslav Jurečka, jeden z tehdejších poslanců Federálního shromáždění, kteří o podobě restitucí rozhodovali. „Kdyby se otevřela Pandořina skříňka s akciemi, dalším samozřejmým krokem by musela být i náhrada měnové reformy. Bylo jasné, že to by stát neunesl.“

Sám se přitom přátelil s rodinou významných prvorepublikových podnikatelů, jejichž továrna byla v době znárodnění akciovou společností - proto jim vrácena nebyla. Vypráví také o atmosféře v porevolučním Federálním shromáždění a o tom, jaké bylo spolupracovat s Václavem Klausem, kterému dělal náměstka a poradce.

Dětství se Sokolem

Jaroslav Jurečka se narodil 10. února 1943 ve Vsetíně na Valašsku. Otec Jaroslav patřil do první generace zaměstnanců tamní zbrojovky, která vznikla v roce 1937, působil tam jako technický úředník. Matka Marie byla původně bankovní úřednicí, když se jí narodili Jaroslav a jeho o tři roky mladší bratr, pracovala z domova pro lidové výrobní družstvo Lipta, aby měla na syny víc času. Rodina bydlela ve zbrojováckém činžovním domě.

Pamětníkovi rodiče se ve volném čase věnovali turismu, hráli tenis, angažovali se v Sokole. Na sokolském hřišti, kde jejich rodiče nacvičovali vystoupení, poznal svoji budoucí ženu Martu. „Pamatuji si, že jsme tam ve třech letech spolu sbírali kaštánky,“ říká Jaroslav Jurečka.

Rodiče se účastnili XI. všesokolského sletu v roce 1948, který se do historie zapsal protesty části nespokojených sokolů proti únorovému komunistickému puči a poměrům ve vedení Československé obce sokolské. Prahou tehdy prošel průvod více než pětaosmdesáti tisíc sokolů, kteří provolávali slávu odstoupivšímu prezidentu Edvardu Benešovi a naopak odvraceli hlavy od tribuny, kde byl nový prezident Klement Gottwald. Toto manifestační vystoupení posloužilo komunistům jako záminka k represím, ještě během sletu bylo v Praze zatčeno na dvě stě sokolů. „Bodří Valaši vykřikovali v průvodu hesla jako ‚Beneš na Hrad, Gottwald za drát‘ nebo ‚Valaši sa ptajú, kde Beneša majú‘,“ vypráví pamětník.

Drahá maminko, děkuji ti, že za mě bojuješ za mír

Pro jeho otce pak poúnorová politika KSČ znamenala nutnou rezignaci na profesní vývoj. Jaroslav Jurečka má vzpomínku na dětství spojenou s „pokrytectvím doby“, kdy se v rodině vyznávaly jiné hodnoty než ve společnosti. „Četl jsem z domácí knihovničky literaturu, která byla z veřejných knihoven odstraněna, ze starých kalendářů jsem si vystřihoval obrázky Masaryka,“ vypráví. „Přesto jsem byl dítě své doby. Když jsem v roce 2015 vyklízel byt po rodičích, našel jsem srdíčko, které jsem vyrobil k Mezinárodnímu dni žen 1951. Bylo na něm napsáno: ‚Drahá maminko, děkuji ti, že za mě bojuješ za mír‘.“

Vybavuje si také vzpomínku na měnovou reformu roku 1953. „Maminka byla tehdy na táboře jako kuchařka,“ vypráví. „Protože jsme byli doma sami s otcem, šli jsme na oběd do známé vsetínské restaurace Na špici. V pátek otec přišel domů s výplatou a v sobotu polovinu té pětitisícovky, kterou přinesl, utratil za oběd pro nás tři.“ Procesy a popravy 50. let podle pamětníka jeho rodina vnímala jako potvrzení toho, kam až je schopen komunistický režim zajít. „StB ve Vsetíně sídlila v takzvané Růžové vile pár desítek metrů od domu, v němž jsme bydleli,“ říká. „To ještě zesilovalo pocit naší rodiny z režimních represí padesátých let.“

Na střední školu – tehdejší jedenáctiletku – vzpomíná Jaroslav Jurečka rád. „Velkou část pedagogů jsme zdědili po Masarykově reálném gymnasiu,“ říká. „Matematiku, fyziku, chemii podávali páni profesoři fundovaně, s pochopením pro nás studenty. A výklad dějepisu rozhodně nebyl útočně komunistický.“

Po nuceném začlenění Sokola do sjednocené socialistické tělovýchovy se mnoho bývalých členů, stejně jako pamětníkovi rodiče, stalo členy nějakého jiného klubu, turistického, lyžařského, gymnastického. „Chodil jsem dál takzvaně ‚do Sokola‘ a vedoucímu jsem říkal bratře. Postupně ale „obyčejné cvičení“ opustil a začal se závodně věnovat tenisu, atletice a běhu na lyžích. Právě při běžecké přípravě na valašských kopcích poznal, co obnáší kolektivizace zemědělství. „Když jsem se zastavil na jedněch pasekách ‚vyptat‘ hrníček vody, dal jsem se s lidmi do řeči, vyprávěli mi, že jejich děti kvůli tomu, že oni nechtěli do družstva, budují Ostravu,“ vzpomíná. „Dozvěděl jsem se tak, že Novou huť Klementa Gottwalda nebudují jen ti nadšení svazáci, které ukazují v týdenících československého filmu, ale také lidi, kteří jsou na stavbě za trest.“

Jaroslav Jurečka hrál také výborně na klavír a po maturitě zvažoval, zda se dá na dráhu klavírního virtuosa nebo jaderného fyzika. Nakonec zvítězila druhá možnost a přihlásil se na fakultu technické a jaderné fyziky pražského ČVUT. Na první pokus to ale nevyšlo, vedoucí přijímací komise se ho totiž zeptal na otcův někdejší příklon k národně socialistické straně. „Odpověděl jsem, že na školu se snad hlásím já a ne můj otec,“ vypráví. Díky vysvědčení s jedničkami nastoupil bez přijímacích zkoušek na strojní fakultu a po roce pak udělal rozdílové zkoušky na reaktorovou fyziku.

Hltal jsem tu atmosféru

Šedesátá léta v Praze mu učarovala. „Byl to jiný svět, hltal jsem tu atmosféru,“ říká Jaroslav Jurečka. S budoucí manželkou Martou, která studovala loutkoherectví, chodili do divadel a kin. „Malá divadla, švédská filmová vlna, italské filmy, československá nová vlna,“ jmenuje kulturní zážitky. Vzpomíná také na koncert amerického trumpetisty Louise Armstronga v Lucerně, stejně jako na koncerty klarinetisty Ackera Bilka nebo Elly Fitzgerald. Nebo z jiného soudku na americký basketbalový tým Harlem Globettroters, který Prahu navštívil se svým exhibičním zápasem.

Oslnila ho také přednáška francouzského filosofa, spisovatele a politického aktivisty Jean-Paul Sartra na pražské filozofické fakultě. „Bylo tam narváno, lidé seděli všude, kdo se nedostal dovnitř, stál aspoň na schodech,“ vypráví Jaroslav Jurečka. „Mluvil o tom, že lidský duch nemá být ničím omezován, má se pouštět i do nepravděpodobných směrů, protože každý prozkoumaný směr vede k obohacení člověka. Bylo to úžasné setkání, pocitově velmi silné.“

Jaroslav Jurečka se angažoval také ve fakutním dění. Vzpomíná, že katalyzátorem byl ve školním roce 1964/65 příchod aktivního prvního ročníku. „My starší jsme se přidali,“ říká. „Spojilo se pět fakult, jaderná, strojní, právnická, filozofická a medicína. Začali jsme usilovat o změnu studia.“ Mezi studentské nápady patřilo například, aby se místo pro všechny povinného marxismu-leninismu začala učit filozofie, aby se výuka dělila do tří a nikoliv do dvou semestrů, požadovali také odchod některých vyučujících. „Vedli jsme hlubokomyslné debaty,“ vypráví o reformní náladě. „S dívkami z medicíny jsme se třeba hádali: ‚Děvčata, vy usilujete o to, když vám někdo složí klády na vašem volejbalovém hřišti, aby si je odvezl. My chceme dosáhnout takového systému, že na vaše hřiště nikdo ty klády nesloží‘.“

Přehlídkou studentské invence se stal majáles v roce 1965. „Koncept, se kterým půjdeme do průvodu, byl od mého spolužáka Miroslava Lehmanna. Mimo jiné vymyslel nový chemický prvek canconium a slogan ‚procancáme se až do komunismu‘,“ vypráví Jaroslav Jurečka. Králem majálesu byl tehdy zvolen americký beatnický básník Allen Ginsberg, který pobýval v Praze. Během majálesu byl Ginsberg také svržen a v roli krále ho vystřídal student František Sedláček. Ginsberga režim krátce po studentské slavnosti zadržel pro údajné opilství, výtržnictví, narkomanii a propagaci homosexuality a z Československa jej vyhostil.

„S Ginsbergem jsem se potkal, podali jsme si ruku, prohodil jsem neumělou angličtinou pár vět. Ale do okruhu těch, kdo se s ním pravidelně potkávali, jsem nepatřil,“ vypráví Jaroslav Jurečka. „Jeho svržení jsem už nezažil, tou dobou jsem seděl v rychlíku do Vsetína a jel se podívat na svou čtrnáct dní starou dceru, kterou jsem předtím viděl jenom přes sklo po porodu.“

Pražská atmosféra byla tak strhující, že novopečený otec kvůli ní odsunul setkání s dcerou. Ovlivnila i jeho další život. „Ginsberg symbolizoval svobodomyslnost, nesvázanost předpisy,“ říká. „Měl jsem pocit, že zatuchlý řád se začíná demontovat. Pocit, že jsme na začátku nového nastavení společnosti a chceme přispět tomu, aby to bylo jinak.“

Když se ti hra nelíbí, jdi kopat

Na jaře 1966 nastoupil Jaroslav Jurečka do závodu jaderného strojírenství plzeňské Škodovky, přejmenované na Závody Vladimíra Iljiče Lenina. Tehdy existovaly takzvané umístěnky, které posílaly absolventy škol do podniků podle potřeb státního národohospodářského plánu. Jako vynikající student dostal pamětník umístěnku do Ústavu jaderného výzkumu v Řeži, jenže nebyla šance, že by tam v rozumném čase získal pro rodinu i byt. „Vyměnil jsem umístěnku za dvě piva s kolegou,“ říká. Na studijním oddělení jim výměnu posvětili a Jaroslav Jurečka nastoupil do Plzně a po dalších dvou letech se mohla přidat i manželka s dcerou.

Na podzim 1967, když se po třinácti měsících vrátil z vojny, došel s několika bývalými spolužáky, kteří také šli za prací do Škodovky, k rozhodnutí, že vstoupí do komunistické strany. „Brali jsme to tak, že když se nám nelíbí předváděná fotbalová hra, nestačí si koupit lístek na tribunu a fandit nebo pískat. Je třeba obléci se do trenýrek a jít do balónu kopat,“ vysvětluje Jaroslav Jurečka, jemuž bylo tehdy čtyřiadvacet let. „Měli jsme důvěru v sebe danou věkem, tím, že jsme absolvovali jednu z nejtěžších fakult, získali místo ve Škodovce. Navíc ředitel závodu jaderných elektráren Škodovky Josef Hauer byl nejen uznávaný odborník, ale také reformista.“

Dnes s odstupem času považuje svoji komunistickou epizodu za bláhovou: „Všechno, co jsem věděl, měl načtené, prodiskutované v rodině, mi mělo napovědět, že to je nereformovatelné. Tehdy jsme ale byli strženi entuziasmem šedesátých let. Moji rodiče nadšení nesdíleli, přivítali mě zdviženým obočím a slovy o tom, že jsem dobrý a prosadím se i bez členství ve straně. Jenže mně nešlo jen o prosazení, ale o ‚obecné blaho‘.“

Spolu s kolegy z vysoké školy ve Škodovce „ovládli jednu stranickou buňku“ a snažili se prosadit změny. „Byli jsme proti cenzuře, chtěli jsme svobodu projevu. Chtěli jsme změnit strukturu našeho závodu tak, aby byl efektivnější. Měli jsme plán, jak změnit direktivní řízení, nastavit kvalitativní ukazatele, další vzdělávání odborníků,“ vypočítává Jaroslav Jurečka. Na to, aby se něco podařilo uskutečnit, ale podle něj nebylo dost času. A vlastně ani reálné podmínky.

Jardo, vstávej, Rusáci nás přepadli, musíme do fabriky

V závodě jaderného strojírenství se Jaroslav Jurečka spřátelil se dvěma staršími kolegy, předsedou závodního výboru ROH Janem Thomou, který se zapojoval do obrodného procesu a později byl jedním z prvních signatářů Charty 77, a Petrem Jankovcem, plzeňským aktivistou, který po invazi vojsk Varšavské smlouvy prosazoval pasivní rezistenci a vyjednával se sovětským lokálním vojenským vedením.

Právě Petr Jankovec se o invazi vojsk dověděl – díky své známé telefonistce - jako jeden z prvních v Plzni. „Bydleli jsme v přízemí a kolem půl třetí ráno mi Petr Jankovec bouchal na okno,“ vzpomíná Jaroslav Jurečka. „Říkal: ‚Jardo, vstávej, Rusáci nás přepadli, musíme do fabriky.‘ Nejdřív jsem mu nevěřil, napadlo mě, že se zdržel někde v hospodě a potřebuje alibi.“ Oba muži pak opravdu „do fabriky“ odjeli a na střeše pálili dokumenty, o kterých si mysleli, že by je nebo někoho dalšího mohli ohrozit. „Třeba seznamy lidí a různé prezenční listiny, náměty pro různá vystoupení ředitele Hauera, byl členem ústředního výboru strany a patřil k těm progresivním,“ vypráví pamětník.

„Brzy nám bylo jasné, že Pražské jaro skončilo,“ říká Jaroslav Jurečka. „Ještě lednový pohřeb Jana Palacha byl obrovskou demonstrací postoje českých lidí. Ale vzedmutí, odhodlání, semknutost, touha dělat věci lépe se začala rychle vytrácet. Přibývalo těch, kteří více či méně kolaborovali. Většina lidí začala být apatická a podezíravá.“

Byl jsem „a kolektiv“

V roce 1970 byl Jaroslav Jurečka vyloučen ze strany. „Mně a mým kolegům ze studií, se kterými jsme kdysi do strany vstoupili, bylo oznámeno, že co nevidět s námi v práci nebude počítáno,“ vzpomíná. „Začal jsem si hledat zaměstnání, obcházel známé.“ Rozhovory byly podle něj ale jako přes kopírák. Nejdřív radost a vstřícnost: „Jardo, ty bys měl zájem u nás pracovat? To je výborné.“ Když ale přiznal, že je vyloučený ze strany, přišly rozpaky: „Aha, no nic, já se ti ozvu.“ „Už se nikdy nikdo neozval,“ vypráví.

Ze Škodovky nakonec Jaroslava Jurečku nepropustili. Dál se mohl věnovat agendě spojené s budováním a spouštěním jaderných elektráren, podílet se na výpočtech a zprávách o fyzikální bezpečnosti reaktorů. „Nesměl jsem ale mít podřízené a dostávat přidáno. Se svými vědeckotechnickými poznatky jsme nesměli jezdit ani do zemí RVHP,“ vypráví o postavení svém a dalších z komunistické strany vyloučených kolegů.

„S našimi referáty jezdili do ciziny jiní. Když byla nějaká akce Mezinárodní agentury pro atomovou energii, jel tam náš vedoucí oddělení a také byl uveden jako autor referátu. My jsme byli ‚a kolektiv‘ ze jeho jménem.“ Podle Jurečky to bylo těžké skousnout, ale po zkušenosti, kdy obešel různá pracoviště a zjistil, že by ho nikde jinde nevzali, prý byl nakonec rád, že zůstává i za těchto podmínek ve Škodovce.

Jurečkovo vyloučení ze strany přineslo problémy i jeho rodině. „Dcera udělala talentové zkoušky na Akademii múzických umění, ale nebyla přijata,“ vypráví pamětník. „Rozjel jsem se tam a akademičtí činitelé mi vysvětlili, že na socialistického umělce je třeba nejenom talent.“ Manželka, která hrála loutkové divadlo v plzeňském divadle Alfa, měla dostat ocenění: „Sešlo z toho, protože jsem byl nepřítel režimu.“ Obdobné zdůvodnění mělo i vyloučení Jurečky z vědecké aspirantury.

Z pamětníkových kolegů v plzeňské Škodovce, kteří byli aktivní během Pražského jara, dopadl nejhůř už zmíněný Jan Thoma - v roce 1970 byl na rok uvězněn. Podle Jurečky to byl trest za dvě věci: „V roce 1968 napsal do novin dva citáty o cenzuře vedle sebe, jeden od Adolfa Hitlera, druhý od Gustava Husáka. Bylo to skoro to samé. Odsoudili ho za hanobení ústavního činitele. Druhým ‚zločinem‘ bylo, že rozšiřoval mezi lidi projev Františka Kriegla, jediného z našich činitelů, odvlečených po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Moskvy, který nepodepsal Moskevské protokoly.“

Petra Jankovce Škodovka propustila. Bránil se sice soudně, ale neuspěl. Zpět k oboru se dostal až v polovině 80. let, v 90. letech pak vyhrál konkurz a nějakou dobu vedl závod jaderného strojírenství, ze kterého byl v 70. letech vyhozen. Jaroslav Jurečka a jeho kolegové z práce chodili na soudy s Thomou a Jankovcem, brali si na ně náhradní volno, které si napracovali prací na tehdejších počítačích.

Mimo jiné právě kvůli kontaktům s Janem Thomou se Jaroslav Jurečka dostal do hledáčku Státní bezpečnosti, „rozpracovala“ ho s cílem získat přehled o jeho činnosti a „zamezit negativnímu působení na kolegy“, dostal krycí jméno Specialista.

„Aktivně se angažoval v obrodném procesu, stál na pravicových pozicích, účastnil se pochodu na protest proti vstupu vojsk,“ vypočítává svazek z Archivu bezpečnostních složek jeho „prohřešky“. „Na pravicových postojích setrvává, udržuje blízké styky na některé bývalé představitele pravice, konkrétně mluvčího pravice Thomu.“ Jaroslav Jurečka vzpomíná, že si ho StB několikrát pozvala k výslechu a vlastně ho to ani příliš neudivilo: „Můj kontakt s Janem Thomou nemohl ujít pozornosti.“

Psal o jaderné bezpečnosti pro Chartu 77

Když Jan Thoma hned v lednu 1977 podepsal Chartu 77, zvažoval Jaroslav Jurečka podpis také. „Thoma mi to rozmlouval,“ říká pamětník. „Říkal, možná budeš pro Chartu moci udělat víc, když nebudeš v hledáčku. S myšlenkou na děti jsem Chartu nakonec nepodepsal. No a v hledáčku jsem byl stejně.“

V roce 1978 přispěl podkladovými materiály Chartě 77 jako odborník. Svůj první dokument, vztahující se k životnímu prostředí, zveřejnila Charta na sklonku tohoto roku a týkal se bezpečnosti provozu (a koneckonců i výstavby) jaderných elektráren v Československu. Mimo jiné se v něm psalo o utajené havárii v jaderné elektrárně Jaslovské Bohunice, při níž zemřeli dva lidé, byly formulovány požadavky na snížení závislosti na SSSR v oblasti jaderné energetiky a náměty pro zkvalitnění provozu jaderných zařízení.

„Thoma přišel, že Charta chce vydat informační a námětovou zprávu o jaderné energetice. Něco jsme napsali my v našem oddělení Závodu jaderné energetiky, většinu pak kolegové z Ústavu jaderného výzkumu v Řeži. Na konečné redakci se podílel zejména Petr Jankovec,“ říká pamětník.

Výpočty, které se týkaly jaderné bezpečnosti, byly vždy náplní jeho práce. „Dělali jsme výpočty, za jakých podmínek je zařízení ve smyslu reaktorové fyziky a stínění bezpečné. Prověřovali jsme fyzikální, konstrukční, materiálové podmínky a pracovní postupy,“ říká Jaroslav Jurečka. „Výsledkem bylo několik set stran bezpečnostní zprávy.“ Myslí si, že dokument Charty 77 byl z hlediska obecné jaderné bezpečnosti spíš uklidňující. Alarmující byl k principům informací, ke způsobu organizace a řízení jaderné elektrárny. „A incident v Jaslovských Bohunicích nebyl spojen s únikem radioaktivity, lidi zabil oxid uhličitý v důsledku nedůsledností v procesních předpisech a šlendriánu při vlastním provozu,“ říká.

Nejzávažnější havárie v historii jaderné energetiky, výbuch v Černobylské jaderné elektrárně na severu Ukrajiny v roce 1986, po kterém zasáhl radioaktivní spad i značnou část Evropy, zastihla Jaroslava Jurečku na rodném Valašsku. „Rozsah katastrofy jsme se dozvídali postupně,“ říká. „Když přes nás letěl ten radioaktivní mrak, byl jsem se svými dětmi na louce u Vsetína. Kdybych to byl tušil, sedím s nimi doma.“ Přesto se následně snažil obavy lidí spíš mírnit. „Dělal jsem lyžařského trenéra,“ říká. „Sportovcům jsem se snažil vysvětlovat, co hrozí a co nehrozí. Lidi měli oči navrch hlavy, bylo třeba je spíš uklidňovat.“

Na ulici máme být my, ne naše děti

Na jaře 1989 začal Jaroslav Jurečka docházet na schůzky plzeňského Klubu za socialistickou přestavbu Obroda (sdružení působící především v letech 1989 – 1990, tvořili ji lidé vyškrtnutí nebo vyloučení z komunistické strany v letech normalizace). „Scházeli jsme se po bytech a hospodách,“ vzpomíná. „Byli to lidé o generaci starší než já, odvážní a moudří. Hybatelem plzeňské Obrody byl Stanislav Nedvěd, který v roce 1968 vedl západočeský deník Pravda. Plánovali jsme, co dál, aby se věci zlepšily.“

Podle Jaroslava Jurečky to ale mělo své limity, protože mnozí pořád zůstali přesvědčenými levičáky. „Viděli to tak, že socialismus jako společenské zřízení není omyl, a když se vyvarujeme chyb, přinese blahobyt lidí. To já už jsem levicovým politikem nebyl,“ říká. „Ale ani ti nejvíce levicově orientovaní členové klubu Obroda nezastávali teorii vedoucí úlohy jedné strany.“

O brutálním zásahu policie proti studentům na Národní třídě 17. listopadu 1989 se Jaroslav Jurečka dozvěděl hned téhož dne pozdě večer. „Byli jsme ten pátek na návštěvě u kamarádky, herečky Inky Brendlové, její manžel René Přibil byl členem souboru činohry Národního divadla a zákrok sledoval z balkónu,“ vypráví. „Telefonoval, co se stalo.“

Následující den, tedy v sobotu večer, byl Jaroslav Jurečka na představení v plzeňském Komorním divadle. Před jeho začátkem vystoupil herec Pavel Pavlovský s prohlášením, odsuzujícím policejní zásah a vybízejícím ke stávce. „Říkal, že by ale přece jen rádi ještě tu premiéru – Černá komedie se to jmenovalo – odehráli, že jsou tam prvky, které podtrhují některé momenty toho brutálního policejního zásahu,“ vypráví. „Kolega z Obrody František Juřička potom začal zpívat hymnu, já jsem se přidal.“

Ke generální stávce, kterou Občanské fórum svolalo na 27. listopad, byl Jaroslav Jurečka zpočátku skeptický. „Bál jsem se fiaska,“ říká. „Pár set lidí na náměstí by bylo horší než prázdné náměstí.“ Stávka měla podpořit požadavky Občanského fóra, například změnu ústavy, pluralitní politický systém, ukončení vedoucí role komunistické strany, nápravu křivd či školství bez státního monopolu. Dopadla nad očekávání dobře, zapojily se do ní tři čtvrtiny lidí z celé republiky a většina továren. O dva dny později poslanci Federálního shromáždění změnili ústavu, pro zrušení článku 4 o vedoucí úloze komunistické strany ve společnosti hlasovali všichni.

Pro Jaroslava Jurečku byly rozhodující dva impulsy, které rozhodly o tom, že se do dění naplno zapojil. „Kolega z práce, který byl v kontaktu s StB, se mě ptal několik dní před stávkou, zda opravdu povedu stávku na závodě,“ vypráví. „Říkal jsem si, kruci, když už i ti estébáci si myslí, že to povedu, tak bych jim neměl zkazit radost.“

O druhý impuls se postaral jeho syn. „V týdnu před generální stávkou jsme se doma vůbec nepotkávali. Manželka byla ve stávkovém výboru divadla Alfa, já měl svoji Obrodu. Psali jsme si vzkazy na papírky, lepili je na zrcadlo, nechávali na stole,“ vzpomíná. „Jednou v noci jsem našel papírek od syna: ‚Tati, jestli nás studenty vy Škodováci nepodpoříte, tak nás roznesou.‘ Tak jsem v práci svolal lidi a řekl jim: ‚Je-li to nastavené tak, že na ulicích mají stát milicionáři a proti nim nějací lidé, tak bychom to měli být spíš my než naše děti.‘“

Jaroslav Jurečka se stal jedním z organizátorů stávky v Závodu jaderného strojírenství plzeňské Škodovky, která se konala v Bolevci na severním okraji města. Pak se dav vydal na několikakilometrovou pouť na odpolední shromáždění na náměstí Republiky. „Tam jsem poprvé vystoupil,“ vypráví. „Bylo to opojné, náměstí řvalo.“ Vybavuje si, že mluvil o tom, že je nutné zrušit vládnoucí úlohu strany, vyšetřit brutální zákrok na Národní třídě a nastavit pravidla tak, aby se to už nestalo. Jedním z požadavků bylo také to, že politika musí jít mimo fabriky, dílny a kanceláře, protože do zaměstnání nepatří. „Měli jsme přece zkušenost s tím, jak vypadá, když o pracovních věcech rozhoduje politika, příslušnost ke komunistické nomenklatuře,“ vysvětluje.

Ples Občanského fóra, když byl Havel zvolen prezidentem

Ze svého Závodu jaderného strojírenství se Jaroslav Jurečka dostal do koordinačního centra Občanského fóra celé Škodovky. „Spolu s Rostislavem Senjukem, pozdějším předsedou Strany soukromníků, jsme byli jeho mluvčí,“ říká. „Dá se říci, že jsme byli jeho vedoucí, protože Občanské fórum nemělo předsedy, ale mluvčí. Slova předseda, tajemník byla vnímána negativně, stejně jako strany.“

Podnikové Občanské fórum jednalo s vedením Škodovky a usilovalo o to, aby vznikly nové odbory. „Dělali jsme politiku na pracovišti, i když jsme předtím poukazovali na to, že se tam dělat nemá,“ vzpomíná Jaroslav Jurečka. „Sice jsme si mysleli, že ji děláme úplně jinak, ale věděli jsme, že to musí skončit.“ Shoda byla na tom, že to, co má na pracovišti zůstat, jsou právě odbory. Ale jiné než dosud a s jiným vedením. Jenže Ústřední rada odborů (ÚRO), která fungovala jako svým způsobem podřízená složka ÚV KSČ, začala kličkovat. „Odsoudili dosavadní vedení a jedny soudruhy v čele vyměnili za jiné,“ říká Jaroslav Jurečka. Zástupci velkých podniků napříč republikou proto vyrazili do Prahy. „Uspořádali jsme nájezd na ÚRO, přijelo asi třicet autobusů,“ vzpomíná pamětník na prosinec 1989. Ke změně nakonec došlo v dubnu 1990, kdy vznikla Českomoravská konfederace odborových svazů.

Jaroslav Jurečka rád vzpomíná na to, že škodovácké Občanské fórum bylo zřejmě jediné ze všech, které zorganizovalo ještě v roce 1989 ples. „Nejdřív jsme se potkávali s úšklebky,“ říká. „Když jsme ale distribuovali lístky po Škodovce, ukázalo se, že kdybychom jich měli třikrát tolik, stejně by to nestačilo.“ Ples se konal v Domě kultury ROH, přezdívaném „domek hrůzy u Radbúzy“. „Termín jsme stanovili na 29. prosince,“ vypráví pamětník. „Náhodou to vyšlo tak, že v ten den byl zvolen Václav Havel prezidentem. Byl to báječný večer.“

Spojovalo nás nadšení pro nový koncept

V červnu 1990 byl Jaroslav Jurečka zvolen za Občanské fórum do Sněmovny lidu Federálního shromáždění a stal se místopředsedou výboru pro plán a rozpočet. Složení výboru bylo celkem hvězdné, předsedal mu pozdější prezident Miloš Zeman, jeho členem byl například Igor Němec, později ministr v několika vládách a pražský primátor, pozdější ministr Jiří Skalický či Jiří Schneider, později náměstek na ministerstvu a velvyslanec v Izraeli.

„Ač jsme přišli různě vybaveni, měli jsme za sebou různé životní příběhy, spojovalo nás úsilí pracovat na tématu transformace společnosti,“ říká Jaroslav Jurečka. „Spojoval nás entuziasmus pro práci na novém konceptu. Vznikaly a musely vznikat normy naprosto zásadní pro to, kudy půjdeme.“

Jaroslav Jurečka se rozhodl, že si doplní vzdělání. „Sice jsem se o problémy ekonomické povahy zajímal, měl jsem něco načteno, ale při debatách ve výboru jsem se přesto necítil komfortně,“ popisuje svoji motivaci. „Domluvil jsem se proto s ministrem financí Václavem Klausem a chodil dvakrát týdně, brzy ráno, na ministerstvo.“

Na přelomu srpna a září 1990 se podle Jaroslava Jurečky odehrál ve Federálním shromáždění jeden z nejvýznamnějších soubojů o to, kudy se transformace bude ubírat. Byl mu předložen ke schválení Scénář ekonomické reformy. „Hlavním tahounem scénáře ekonomické reformy byl Václav Klaus,“ říká tehdejší poslanec. „Kromě Klausova scénáře přišly do Federálního shromáždění další čtyři texty, více či méně ucelené. Říká se, že Federální shromáždění vybíralo mezi pěti scénáři. Není tomu tak. Ty další texty byly spíš kritické poznámky ke Klausovu scénáři nebo texty teoretické povahy. Řekl bych, že společným jmenovatelem byla nedůvěra v přísně tržní ekonomiku, obava z rychlosti transformace a snaha o vyšší míru státní regulace.“ Hlavní pře mezi poslanci podle něj byla o to, jak rychle se transformace bude realizovat a jakými klíčovými prostředky.

Poslanci nakonec scénář federálního ministerstva financí, na kterém se vedle Václava Klause podílel Karel Dyba, Ivan Kočárník, Tomáš Ježek či Dušan Tříska, odhlasovali. „Stále si myslím, že základní teze a principy scénáře byly promyšlené, vzájemně provázané a vyargumentované a jejich uvádění do praxe bylo úspěšné. Právě dnes je užitečné připomínat si jednotlivé oblasti scénáře: makroekonomická antiinflační politika, privatizace, cenová liberalizace, sociální záchranná síť,“ hodnotí Jaroslav Jurečka scénář po více než třiceti letech. „To, co nešlo souběžně s ekonomickými postupy, byl právní rámec vznikajícího tržního prostředí. Nicméně mám za to, že nesnáze při realizaci byly dány hlavně výchozím stavem společnosti.“

Komunističtí poslanci se nechovali jako beránci

Každá kapitola scénáře končila výčtem zákonů, které bude třeba přijmout, Jaroslav Jurečka považoval za klíčový zákon o velké privatizaci a stal se ve sněmovně jeho zpravodajem. Návrh tohoto zákona připravovala jako celý reformní scénář stejná pracovní skupina, vedená federálním ministrem financí Václavem Klausem. „Ve Federálním shromáždění ale padla taková spousta pozměňovacích návrhů, že půlka toho zákona byla formulována až v průběhu projednávání.“

Pak se Jaroslav Jurečka zamyslí a vypráví. „Vrátil bych se k atmosféře kolem projednávání ekonomické reformy. Dnes jsme v situaci, kdy nemáme ani v jedné komoře parlamentu zástupce komunistické strany,“ říká. „Musím ale připomenout, že komunističtí poslanci ve Federálním shromáždění v roce 1990 byli poměrně silnou skupinou a rozhodně se nechovali jako beránci. Nebyla to síla, kterou by bylo možné jen tak překročit a dívat se do šťastných zítřků, byly to urputné diskuse a zápasy.“

Pokud jde o scénář reformy, skupina, která přitakávala rychlému, koncepčnímu, převratnému způsobu transformace, se podle něj ve Federálním shromáždění musela utkat nejen s nezanedbatelnou silou komunistických poslanců, ale také se středovou skupinou Občanského fóra, kterou reprezentoval Zdeněk Jičínský, Miloš Zeman, Pavel Rychetský, Věnek Šilhan, Jan Sokol a další. „Nesouhlasili s tempem a s převratností transformace, s rychlou privatizací a absencí prozíravého státního molochu,“ říká pamětník. „Dohadovali jsme se, jestli podniky budou měnit vlastníky či je budeme jen převlékat do modernějších šatů.“

První etapou privatizace byla takzvaná malá privatizace, tedy aukční prodej provozoven maloobchodu a služeb. Cílem byla obnova živnostenské části střední třídy. V Československu totiž – na rozdíl od Maďarska, Polska, ale i východního Německa – došlo za komunistické éry k důkladné likvidaci živností. Odpovědnost za koncept i realizaci malé privatizace měly republikové instituce, zejména ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci. První veřejná aukce malé privatizace proběhla v zaplněném sále pražského magistrátu v lednu 1991. Nového majitele na této aukci získala například prodejna ovoce a zeleniny na Koněvově ulici v Praze či samoobsluha na Zbraslavi. V průběhu malé privatizace (1991-1993) stát prodal soukromníkům přes 22 tisíc provozních jednotek a utržil přes 30 miliard korun.

Druhá etapa transformační privatizace, velká privatizace, proběhla ve dvou časových vlnách: první vlna (1991-1992) se týkala asi 3200 podniků v účetní hodnotě 470 miliard korun, druhá vlna (1993-1996) zahrnovala 3400 podniků v účetní hodnotě asi 912 miliard korun. Tyto objemové ukazatele byly podle Jaroslava Jurečky  jedním z důvodů, proč zvítězil názor, že privatizace velkých podniků musí být rychlá.

„Státní podniky se nacházely po zrušení direktivního plánování ve stavu předprivatizační agonie,“ říká Jurečka. Bylo jasné, že standardní privatizační metody, aukce, veřejné soutěže, přímé prodeje nebo bezúplatné převody na obce nestačí. Levicoví politici prosazovali privatizaci formou zaměstnaneckých akcií. S touto metodou však nesouhlasili pravicoví politici a ekonomové. Tvrdili, že neumožňuje zapojení co největšího počtu osob do procesu privatizace a v tomto smyslu spravedlivé „rozdělení“ státního majetku. Krom toho některé zkušenosti evropských zemí ukazovaly na následnou roztříštěnost a izolovanost podnikání.

Schválením scénáře Federální shromáždění potvrdilo metodu investičních kupónů, takzvanou kupónovou privatizaci, jako významný prvek naší ekonomické transformace. Každý občan si mohl opatřit knížku s kupony za tisíc korun a ty pak vyměnit za akcie podniků. A to buď přímo, nebo prostřednictvím investičních privatizačních fondů. Těch bylo založeno několik desítek.

V první vlně se nabízelo skoro tisíc firem v účetní hodnotě přes dvě stě miliard korun (60 procent kupónů bylo investováno prostřednictvím třinácti fondů), do druhé vlny kupónové privatizace bylo zařazeno téměř devět set firem v hodnotě přes sto padesát miliard korun (tato vlna kupónovky probíhala pouze v ČR). „Když se řekne kupónovka, vybaví si dnes hodně lidí kontroverzní fondy Koženého. Ale investiční fondy České spořitelny a Investiční banky získaly třikrát víc kupónových bodů než Kožený. A ostatně finančně investiční impérium nedávno zesnulého Petra Kellnera PPF má svůj prvopočátek v Prvním privatizačním fondu, který byl založen pro kupónovou privatizaci se sloganem: PPF – vždycky něco navíc! Není také bez zajímavosti, že hlasitý odpůrce kupónové privatizace Miloš Zeman byl v letech 1991-1992 členem dozorčí rady privatizačního fondu Consus,“ vzpomíná Jurečka.

„Zajímavostí mého působení ve Federálním shromáždění bylo poznání, že mezi prezidentem Havlem a Federálním shromážděním panovala jakási nevraživost. Nebyla primárně vyvolána slovenskou stranou. Byly v tom i prezidentovy návrhy na posílení jeho pravomocí, na referendum a další,“ vypráví Jaroslav Jurečka. „Prezident dokonce vyzval Pražany, aby přišli demonstrovat před budovu Federálního shromáždění. Myslím, že tento vztah vyčerpával prezidenta i poslance.“

S restitucemi autoři scénáře nepočítali

Soukromí vlastníci vzešli také z restitucí, navrácení státem zabaveného nebo konfiskovaného majetku původním majitelům nebo jejich dědicům. „Restituce reagovaly na nálady ve společnosti,“ říká Jaroslav Jurečka. „Současně to byl ale proces, se kterým autoři scénáře ekonomické reformy víceméně nepočítali. Stavěli se proti nim přední ekonomové, Václav Klaus, Vladimír Dlouhý nebo Tomáš Ježek, dokonce i někdejší studentští vůdci, s poukazem na to, že restituce ztíží privatizaci a přinesou nové netušené problémy.“

Ve Federálním shromáždění nakonec podle Jaroslava Jurečky převážil názor, že je to mravní záležitost, co se ukradlo, má se vrátit, a když se restituce připraví správně a rychle, nebudou překážkou privatizace, ale jejím významným doplňkem. Významnou úlohu sehrál při projednávání restitucí ve Federálním shromáždění Rostislav Senjuk.

„Já jsem byl pro restituce silně,“ říká Jaroslav Jurečka. Vzpomíná, že první restituční vlaštovkou byl v létě 1990 výčtový zákon o majetku některých řeholních řádů, v jeho příloze byly vyjmenovány objekty, které se vrací. „Pamatuji si to dobře, protože řádu Voršilek byla omylem navrácena část Nové scény Národního divadla,“ říká.

Stanovit pravidla pro restituce ale rozhodně nebylo podle Jaroslava Jurečky triviální. „Co má být časová a věcná mez pro navrácení?“ vzpomíná na základní dilema. Časovou mezí se nakonec stal 25. únor 1948, datum komunistického puče. V malých restitucích, navracení malých továren, dílen, restaurací, hotelů, šlo o majetek v hodnotě kolem 120 miliard korun. Do velkých restitucí pak spadal majetek v hodnotě kolem 900 miliard korun, navrácená půda měla cenu kolem 20 miliard korun. Naopak majetku, neprávem zestátněného podle Benešových dekretů, se restituce netýkaly, lze se ho domoci jedině u soudu.

Také o „věcné mezi“ se ve Federálním shromáždění debatovalo. „Nejdříve se myslelo, že se bude vracet jen nemovitý majetek,“ říká Jaroslav Jurečka. „Nakonec se dospělo k tomu, že se bude vracet i movitý majetek nebo se za něj budou vyplácet náhrady.“ Teoreticky ale mohly být restituce mnohem širší, mohly se týkat také cenných papírů nebo škod, způsobených měnovou reformou v roce 1953.

„Mlčky jsme si všichni zakázali bavit se o cenných papírech. Nikdy se nestaly předmětem restitucí,“ říká Jaroslav Jurečka. „Kdyby se otevřela Pandořina skříňka s akciemi, dalším samozřejmým krokem by musela být i náhrada měnové reformy. Bylo jasné, že to by stát neunesl.“ Sám se přitom přátelil s rodinou významných prvorepublikových podnikatelů, jejichž továrna byla v době znárodnění akciovou společností – a proto jim vrácena nebyla.

Václav Klaus byl náročný šéf

Občanské fórum sice v roce 1990 vyhrálo volby se sloganem „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“, podle Jaroslava Jurečky to byla ale jen velká nadsázka: „Bylo celkem jasné, že usilujeme-li o parlamentní demokracii, musí vzniknout systém politických stran.“ Na jaře 1991 pak Občanské fórum opustilo systém mluvčích a na sněmu v pražské Hostivaři byl jeho prvním předsedou zvolen Václav Klaus.

O tři čtvrtě roku později se Občanské fórum rozpadlo, na jeho základech vzniklo Občanské hnutí a Občanská demokratická strana (ODS). „Klausovi se tehdy podařilo, díky mnoha cestám po republice, získat na svou stranu regiony,“ vypráví Jaroslav Jurečka, „jeho pracovitost a urputnost, spolu s myšlenkovým směřováním do budoucna, jasná koncepce postupu a přesvědčivě komunikovaný pozitivní program přispěly k tomu, že ODS převálcovala Občanské hnutí.“ Jeho členem byl tehdy mimo jiné i Miloš Zeman, ale také velká skupina předlistopadových disidentů.

V letech 1991-1992 se Jaroslav Jurečka stal Klausovým náměstkem na federálním ministerstvu financí. Domnívá se, že Václava Klause zaujal, když se jako poslanec chodil vzdělávat, „čerpat rozumy“, na ministerstvo financí. „Nabídl mi to místo, když odcházel Dušan Tříska, který měl rozjet RM-SYSTÉM, instituci pro distribuci a obchodování akcií z kupónové privatizace. To RM vlastně znamená registrační místo pro kupónovou privatizaci,“ říká.

Jeho hlavní pracovní náplní bylo zajistit realizaci kuponové privatizace. A také postarat se o to, aby komunistická strana a socialistický svaz mládeže odevzdaly majetek. „Ostatně nad zákonem o vrácení majetku KSČ a SSM se ve Federálním shromáždění strhla také pěkná mela. Velkou část majetku se převzít podařilo, ale mělo se to udělat mnohem rychleji a důsledněji,“ hodnotí výsledky agendy, kterou měl nějaký čas na starost. „Ale privatizační a následně daňové a sociální zákony byly důležitější.“

Václav Klaus byl podle pamětníka náročný šéf. „Chodil na jednání připraven a měl rád, když měl k debatě partnery, nikoliv jen slepé kývače,“ říká. „Jakmile se člověk nechal zahnat do kouta, tak by ho zničil.“ Jako premiér pak prý ministry „vyučoval“. „Pamatuji si, že ministru financí a svému blízkému spolupracovníkovi Ivanu Kočárníkovi říkal: ‚Ivane, to není ministerský materiál, to ti napsali úředníci. Politický materiál ministra musí vypadat jinak.‘ Mně také několikrát vrátil materiál s tím, že úřednická optika nestačí, ale musí to mít politický přesah,“ vypráví Jaroslav Jurečka.

Vážnější rozepři měl ale s Václavem Kalusem jen jednou. Týkala se přebírání majetku komunistické strany. „Komunisti měli tehdy ještě sílu. Chtěl jsem Klause svým způsobem chránit, proto jsem dokumenty, které se týkaly jejich majetku, podepisoval sám pro případ, že by se staly předmětem problémů, šetření,“ vypráví. „Když to Klaus zjistil, vyčítal mi, že to nejsou náměstkovské, ale ministerské dokumenty. Tehdy jsme na sebe křičeli.“

Silvestrovský večer s dekrety o majetku

Druhá polovina roku 1992 byla pro občany a politiky ve znamení rozdělení Československa. Pamětník vzpomíná, že první signály tohoto procesu zaznamenal mnohem dříve. Jako Klausův náměstek byl Jaroslav Jurečka v roce 1991 na zasedání Visegrádské skupiny, aliance států střední Evropy, v Krakově. „Tehdy jsem se poprvé začal zamýšlet nad osudem Československa,“ říká. Přimělo ho k tomu chování tehdejšího premiéra slovenské vlády Jána Čarnogurského. Vyžadoval totiž, aby pod dokumenty bylo podepsané Slovensko zvlášť. „Na posledních stránkách byla vyčárkovaná místa pro tři podpisy – za Maďarsko, Polsko a Českou a Slovenskou Federativní republiku,“ vzpomíná. „Čarnogurský trval na tom, že se musí poslední stránky předělat tak, aby na nich bylo místo pro čtyři podpisy.“ (pozn. ed. - zde se možná pamětník mýlí, protože předsedou slovenské vlády byl v roce 1991 Vladimír Mečiar)

„Rozdělení Československa jsem si vlastně prožil na třech frontách: jako poslanec Federálního shromáždění, jako první náměstek federálního ministerstva hospodářství a v rodině s příbuznými na Slovensku,“ říká Jurečka. „Červenec začal ve Federálním shromáždění nezvolením Václava Havla prezidentem. Následovala nepřetržitá řada jednání, přesvědčování, naslouchání, ale i zběsilosti, pochopení i nepochopení. A samozřejmě legislativní práce. Federální shromáždění se ze zákonodárného tělesa změnilo na těleso likvidační. V říjnu zákon o zániku federace nebyl ve vypjaté atmosféře FS schválen. Poté, co jsme v listopadu schválili zákon o dělení majetku federace, zánik Československa byl po dramatickém jednání a hlasování 25. listopadu schválen,“ pokračuje Jurečka.

Kromě poslaneckého mandátu byl tehdy Jaroslav Jurečka také prvním náměstkem na federálním ministerstvu hospodářství. V důsledku zmíněného politického vývoje se jeho úloha víceméně redukovala na administraci dělení majetku mezi nově vzniklé státy. „Klaus mě sem vyslal po červnových volbách. Hospodářská politika ale byla velmi rychle vytěsněna zúřadováním majetku federace a jeho rozdělením mezi Slovenskou a Českou republiku. Ještě na Silvestra večer jsem podepisoval poslední rozdělovací dekrety,“ vzpomíná na poslední den roku 1992. Rozdělení Československa vidí po letech jako zvládnutý proces, který před Česko i Slovensko postavil nové výzvy, které oba státy i jejich občany od sebe nevzdálily.

Tenisový loket z podpisů pod privatizačními projekty

V letech 1993-1996 byl Jaroslav Jurečka náměstkem českého ministra pro správu národního majetku a privatizaci Jiřího Skalického. Každý náměstek na zmíněném ministerstvu měl na starost určitý resort, například zemědělství nebo zdravotnictví, Jaroslav Jurečka byl náměstkem pro privatizaci průmyslových podniků. Schvalovací privatizační proces začínal vlastně předložením privatizačního projektu na daný podnik nebo jednotku. Takový projekt předkládali zájemci o tento podnik a povinně i takzvané zakladatelské ministerstvo.

Schvalovací komise náměstka ministra vybírala z předložených projektů. Pětičlenná komise (náměstek, tři další pracovníci ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci a jeden zástupce zakladatelského ministerstva) se musela jednomyslně shodnout. V případě neshody bylo rozhodnutí postoupeno schvalovací komisi ministra privatizace (ministr privatizace a jeho náměstci, náměstek ministra zakladatelského ministerstva). Jestliže tato komise privatizační projekt jednomyslně neschválila, rozhodnutí o privatizaci bylo postoupeno vládní privatizační komisi.

„Architektura této procedury měla zajistit co nejobjektivnější rozhodnutí bez možností zájmového ovlivnění. Zřídkakdy byl předložen jen jeden zakladatelský projekt, někde bylo naopak privatizačních projektů deset nebo i více, rekordem bylo 27 projektů na jednu venkovskou jednotku,“ říká. „Je možné, že z těch desítek tisíc privatizací některé věci nebyly rozhodnuty správně nebo dokonce ani čestně. Ani při nejlepší vůli nešlo ale všechno postihnout bez pochybení. Byly dny, kdy jsem jen podepisováním rozhodnutí o privatizačních projektech strávil víc než dvě hodiny. Tím podepisováním jsem si uhnal tenisový loket, měl jsem ruku v sádře.“

Jako příklad nepříliš povedené privatizace dnes Jaroslav Jurečka uvádí privatizaci Zbrojovky v jeho rodném Vsetíně, kde jeho otec léta pracoval. „Část akcií se privatizovala prostřednictvím kupónů, část akcií byla prodána konkrétnímu vlastníkovi. Byl tam problém s lesy v majetku Zbrojovky, které byly na území Slovenska, navíc podnik doplatil na útlum zbrojní výroby,“ říká. „O povedené privatizaci rozhodně mluvit nelze. Předkládali jsme do vlády s náměstkem Radomírem Sabelou z ministerstva průmyslu materiál o řešení, jednali se slovenskou stranou.“ Pak se vrací do atmosféry privatizační doby: „Povedená – nepovedená, bylo hlavně třeba změnit vlastnictví tady a teď.“

Svůj současný vztah k Václavu Klausovi popisuje jako rezervovaný až kritický. „Jeho role byla značná a myslím, že není doceněná,“ říká. „Ale myslím, že se v poslední době vzdálil tomu, co sám kdysi prosazoval, totiž neapriornímu kritickému posuzování skutečností.“

Dva roky, v letech 1996-1998 byl Jaroslav Jurečka senátorem, vedl výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Atmosféra v Senátu měla daleko do bojovnosti ve Federálním shromáždění, charakterizovaly ji podle něj odpovědnost, zaujetí a respekt.

Mezi lety 1998- 2000 předsedal krajské ODS v Plzni, mezi lety 2004 - 2007 byl hlavním manažerem ODS. Dnes už politicky aktivní není. „Politika se začala ubírat směrem, který mi nekonvenoval,“ říká. „My občanští demokraté jsme o sobě kdysi říkali, že jsme pravicové seskupení, zdůrazňovali stabilitu, svobodu slova, soukromé vlastnictví, soukromou odpovědnost. Pak ale začalo být zřejmé, že se rozkročujeme doleva, k regulacím a nárokovým dotacím. ODS by měla lidem zřetelněji říkat, že cesta nevede přes další rozdávání peněz. Že momentální zchudnutí všech je podmínkou toho, aby se děti našich dětí vrátily na vzestupnou trajektorii.“

Za svým politickým životem se ale ohlíží rád: „Navzdory tomu, co bylo na našem více než třicetiletém vývoji chybné nebo nedotažené, si myslím, že se lze na ten čas podívat s hrdostí a vědomím, že kvalita života se výrazně zlepšila. Stálo za to ten čas žít.“