Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Jurečka (* 1924  †︎ 2021)

• narozen 27. října 1924 v Krhové na Valašsku

• v roce 1938 viděl mobilizované československé vojáky utábořené v Krhové

• na konci druhé světové války se setkal s vojáky Rudé armády

• v roce 1947 byl jako vojín nasazen proti banderovcům na Slovensku

• v roce 1948 vstoupil do KSČ, kde setrval do roku 1989

• po dobu 30 let pracoval jako ředitel ZŠ Valašská Bystřice

• prošel stranickými prověrkami po roce 1968

• v době natáčení rozhovoru na jaře roku 2021 žil v Zašové

• zemřel 29. prosince 2021

Rudolf Jurečka se stal svědkem dějů velké části 20. století. Na konci druhé světové války nuceně hloubil protitankové příkopy, setkal se s okupanty i osvoboditeli. Stal se učitelem, na vojně pátral po banderovcích a jako mnoho jiných vstoupil do KSČ. Ve stáří se díval na bývalý komunistický režim částečně kriticky, socialistou ale zůstal navždy. 

Dětství si pamatuju jako šťastné a radostné

Rudolf Jurečka přišel na svět 27. října 1924 v Krhové u Valašského Meziříčí. Jeho otec Alois Jurečka, ročník 1894, pocházel z nedalekých Hostašovic. Alois prošel východní frontou první světové války se střelným zraněním ruky. Po vzniku první Československé republiky (ČSR) se přihlásil do služby na okresním soudu ve Valašském Meziříčí. Tam se mladý muž postupně vypracoval na revidenta a kontrolora. „Byl velice chytrý, na svoji dobu vzdělaný. I když, řekl bych, že to vzdělání nabýval spíš životem, jak nějakým studiem,“ vzpomíná na svého otce Rudolf Jurečka.

 Alois se přiženil do Krhové, bohužel ovdověl a přišel i o své první dítě. Ve vsi se později seznámil s o rok starší Marií Tvrdou, se kterou se v roce 1923 oženil. Po prvorozeném Rudolfovi se manželům v roce 1925 narodila dcera Jarmila. Rudolfova matka zůstávala v domácnosti, kromě otcova platu rodinu živilo i malé hospodářství. „Dětství si pamatuju jako šťastné a radostné,“ vzpomíná Rudolf Jurečka, který obecnou školu navštěvoval v Krhové, kde si naplno uvědomil sociální rozdíly mezi dětmi, „někteří moji spolužáci na tom byli bídně. Ne všichni, byli dobře situovaní, ale větší množství jich prodělávalo dětství v nuzných poměrech.“ V páté třídě Rudolf přešel do měšťanky ve Valašském Meziříčí: „Abych si to vzdělání pro gymnázium zlepšil, protože to byla výběrová škola, a tam už člověk musel mít opravdu znalosti.“ V roce 1936  nastoupil na valašskomeziříčské gymnázium, kde studoval bez problémů a většinou s vyznamenáním.

Třetí říše připravuje válku

Alois Jurečka měl levicové politické smýšlení, byl členem sociálně demokratické strany. I tak na něm ale Rudolf viděl úctu k vrcholným politikům ČSR: „Dokonce když umřel T. G. Masaryk, otec plakal.“ V té době se v Krhové odehrávaly srazy dělnických tělovýchovných jednot, na kterých se sportovalo, ale i řečnilo, Rudolf si tam vyslechl hodnocení mezinárodní situace: „Tam se vždycky nějaká ta politika uvedla. Ti řečníci na to výslovně upozorňovali, že třetí říše připravuje válku.“ Tato slova se naplnila v následujícím roce. Nejprve se možnost války s Německem přiblížila v květnu 1938, ČSR na ni reagovalo částečnou mobilizací armády. Budova Krhovské obecné školy v těch dnech sloužila jako nástupní místo pro vojenské brance. Rudolf Jurečka se šel mezi odvedence podívat. „Vládla tam vlastenecká nálada,“ dodává.

O čtyři měsíce později vystupňoval Adolf Hitler nový tlak na ČSR, bezpodmínečně vyžadoval vydání časti jejího území tzv. Sudet. Vypukla zářijová krize. Československo tentokrát mobilizovalo celou armádu. Vojáci byli rozmístěni i přímo v Krhové. „Měli tam svoje zbraně a vozy s koňmi. Byl to ale spíše takový sraz záložáků, kteří byli povoláni v době ohrožení národa do zbraně,“ vzpomínal pamětník. Z historie víme, že ČSR tlaku Německa podlehla a své pohraničí mu bez boje na začátku října vydala. Ze zabraných území poté do vnitrozemí odešlo více jak 200 000 obyvatel. Část z nich našla dočasné útočiště v Lidovém domě ve Valašském Meziříčí, kde je Rudolf zahlédl: „Tam tenkrát bydlely desítky vystěhovalců. Byli tam nuceni bydlet na určitou dobu, protože neměli kde být. Bylo to pro mě takové nepochopitelné a drastické.“ Právě v této době pamětník onemocněl zánětem slepého střeva, následkem čehož musel podstoupit operaci v nemocnici ve Vsetíně.

Počínaje prvním říjnem 1938 se datuje vznik tzv. druhé republiky, ve které již ale směřoval politický vývoj k totalitarismu. Pátého října odstoupil ze svého úřadu prezident Edvard Beneš, což pamětník citelně vnímal: „Otec z toho byl celý nanic. My jsme tenkrát poslouchali zprávy v rozhlase. Slyšeli jsme řeč našeho prezidenta, když se loučil s národem před odjezdem do zahraničí. Bylo to dojemné a smutné.“ Beneš krátce na to, v sobotu 22. října, emigroval do Velké Británie. V Čechách začal být bývalý prezident částí společnosti vnímán jako viník ostudné kapitulace. Tisk rozjel štvavou kampaň proti některým demokratickým intelektuálům svázaným s ČSR. „Tenkrát jsem už studoval ve Valašském Meziříčí. A dozvěděli jsme se, že zemřel spisovatel Karel Čapek. Byla to smutná záležitost, nikdo to nečekal. Byli jsme shromážděni se spolužáky, tam jak byla v Meziříčí Kráseňská alej. Tam jsme se to dozvěděli a litovali jsme ho velice,“ vzpomínal pamětník. Čapek zemřel předčasně na samém sklonku roku 1938.

Měli jsme strach

Nově zvolený prezident oslabeného Česko – Slovenska Emil Hácha musel 14. března 1939 souhlasit s včleněním své země do třetí říše a s osamostatněním Slovenska. Následujícího dne začala okupace zbytku republiky německým wehrmachtem a o den později došlo k vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Příjezd okupantů sledoval i Rudolf Jurečka: „Vzpomínám si na to živě. Bylo prabídné březnové počasí. Popadával sníh, pršelo a Krhovou se protahovali němečtí vojáci se svým trénem.“

Po okupaci se pamětníkův dětský svět proměnil: „Za války už to bylo jiné. To jsme měli strach a obavy o život. Myslím, že skoro jako každý Čech. Protože z Krhové bylo několik rodin postiženo. Dva Podmolovi, Střítezský, myslím, že čtyři, nebo pět lidí tam bylo popraveno.“ Ve škole zpočátku Rudolf příliš velký tlak ze strany nového režimu nepociťoval. Se spolužáky ale citelně vnímali, pokud byl některý vyučující Němec nebo se „Němcům blížil“, a na takového pedagoga se poté dívali spatra. Něco se ale přeci jen měnilo. Dnes bychom to zřejmě nazvali „Cancel Culture“. Docházelo totiž k vytrhávání, pro nový režim nepřijatelných obsahů z tehdejších učebnic. Mnohem závažnější situace nastala v roce 1940 – tehdy na gymnáziu došlo k zatčení ředitele Františka Nedbálka, člena odbojové organizace Obrana národa. V roce 1943 nacisté Nedbálka popravili ve slezské Vratislavi.

Po zavedení přídělového systému začali Jurečkovi pociťovat válečnou bídu. Rudolf se s maminkou dokonce účastnil nelegálních nákupů načerno umleté mouky. Toto počínání představovalo pro rodinu značné riziko, v případě odhalení za něj hrozily drakonické tresty. Ve středu 27. května 1942 provedli příslušníci československého zahraničního odboje útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. V Praze, ale i na dalších místech po celé zemi probíhaly domovní prohlídky. Jednu z nich zažil ve svém bydlišti i Rudolf Jurečka: „Němečtí vojáci přišli do každého stavení. Doma nám prohrabávali skříň, jestli tam náhodou nejsou nějaké dokumenty. Měli jsme strach.“

V témže roce Rudolf onemocněl zánětem vnitřní blány srdeční, načež podstoupil asi měsíční léčbu v nemocnici v Hranicích. Toto onemocnění ho po maturitě v roce 1944 ochránilo před totálním nasazením: „Já jsem tomu ušel, protože mi německý doktor řekl, když mě prohlížel, ‚Arbeitsunfähig‘, to znamená pracovně neschopný. “ Rudolf si poté našel místo pod obecním úřadem v Krhové, kde vykonával různé pracovní činnosti. Odtamtud musel na jaře 1945 nastoupit na výkopové práce protitankových příkopů proti blížícím se Sovětům v místní lokalitě Domorac.

Byla jich plná vesnice

Před příchodem fronty se Jurečkovi ukryli do sklepa základní školy. V omezené míře se v obci během přechodu fronty střílelo, za což zaplatil životem minimálně jeden nepřátelský voják. Tyto události Rudolf neviděl, z Krhové ale pozoroval dělostřeleckou palbu ve směru od Zašové na Valašské Meziříčí. Osvobození obce Rudou armádou proběhlo 9. května 1945. Zájem o osvoboditele vytáhl Rudolfa Jurečku z úkrytu: „Byla jich plná vesnice. U nás se chovali slušně, bylo to bez problémů. Část vojáků u nás přespala a druhý den už odjeli pryč.“ V létě 1945 začal Rudolf Jurečka pracovat na živnostenském oddělení ONV Valašské Meziříčí. Tato práce jej ale příliš nenaplňovala, a tak se rozhodl pro učitelskou dráhu. Na počátku prosince, bez jakéhokoli pedagogického vzdělání, nastoupil jako pomocný učitel obecné školy ve Valašské Bystřici. Pamětník dostal přidělenou třetí třídu, kde měl na starosti všechny předměty, ze kterých si ovšem nejvíce oblíbil hudební výchovu. Práce jej velmi naplňovala a u dětí si vydobyl značnou oblibu. V červnu 1946 získal po studiu na Učitelském ústavu ve Valašském Meziříčí tzv. učitelskou dospělost, která mu dodala potřebný oficiální status učitele.

Překáželi jsme banderovcům

Na podzim 1946 nastoupil Rudolf Jurečka na základní vojenskou službu. Výcvik prodělal na Slovensku i v Čechách. V červenci 1947 došlo k nasazení jeho vojenské jednotky proti banderovcům, kteří se přes území ČSR snažili uprchnout před Sověty. „Já jsem s nimi přímý střet nezažil. Ocitli jsme se na východním Slovensku ve Stakčíně, odkud jsme potom šli na západ a překáželi banderovcům, aby dál nepostupovali. A to se dělo až po Kysucu, kde jsme skončili na podzim,“ vypráví pamětník.

V únoru následujícího roku uchvátili moc v ČSR komunisté a nastolili nedemokratický režim. Rudolf Jurečka, v té době stále na vojně, toto dění příliš nesledoval. Za několik měsíců se mu ale doneslo, že s novou vládou není vše v pořádku: „Dostal jsem zprávu od některých kamarádů z Ostravska, že to celostátně není dobré, že se prý dějí všelijaké věci, které se neděly. Já sám jsem ovšem nic takového nezažil.“

Byl jsem levičák

Ještě v roce 1948 vstoupil Rudolf Jurečka do Komunistické strany Československa (KSČ): „Já jsem to bral tak, že otec také vstoupil do KSČ, a to tím, že se sociální demokracie s nimi spojila, takže jsem měl v tomto ohledu doma jakési zázemí a nedělalo mi to problém.“ Rok po návratu do civilu se Rudolf Jurečka oženil se svojí snoubenkou Ludmilou Janišovou. Manželé se poté natrvalo přestěhovali do Valašské Bystřice, kde Rudolf Jurečka vyučoval na Národní škole. Jurečkovým se postupně narodily děti Jaroslav, Jana a Alena. Od roku 1954 vykonával pamětník po dva roky funkci ředitele osmileté základní školy (ZŠ) v obci Hutisko-Solanec. Poté se stal ředitelem ZŠ ve Valašské Bystřici, kam se mu zprvu nechtělo, ovšem jako straník si odmítnout nedovolil. Kromě funkce ředitele a vyučování psal kroniku, vedl sbor pro občanské záležitosti a věnoval se ochotnickému divadlu. Aktivně se rovněž podílel na stranické práci pro KSČ, i když k jejím některým praktikám měl určité výhrady: „Někdy jsem cítil odtažitost a rozhodnutí která nebyla dobrá, protože to zbytečně rozjitřovalo národ.“ V zásadních věcech ale KSČ vždy důvěřoval a tato slova uvedl myšlenkou, kterou se řídil po celý život: „Vždy jsem byl založením spíše levičák.“ Rudolfa Jurečku dle jeho slov zajímali hlavně obyčejní lidé, chudí a různým způsobem hendikepovaní a takovým se ve svých funkcích snažil pomáhat. Jako ředitel ZŠ musel prosazovat vědecký ateismus a snažit se snižovat počty věřících ve škole. „U mě to byl problém, vždy jsem měl 70 % žáků, kteří chodili do náboženství. Nešlo to srazit a já jsem je nenutil,“ vzpomíná pamětník a dodává, že s tímto měl u nadřízených vždy potíže, přesto se snažil být vůči náboženské orientaci svých žáků a jejich rodičů tolerantní.

Ruština za to nemůže

Pražské jaro, tedy pokus o politickou reformu v Československé socialistické republice (ČSSR),  sledoval se znepokojením. Dubčekova politika se mu zdála „příliš uvolněná“, měl obavy, že by dění mohlo vyústit k kapitalizmus. S okupací ČSSR vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 ale nesouhlasil. Jako ředitel dovolil na škole vyvěsit černý prapor a podepsal protestní prohlášení. Učitelský kolektiv si dokonce odhlasoval usnesení, že se ve škole nebude vyučovat ruština. Rudolf Jurečka se k tomuto bojkotu ale nepřipojil: „Já jsem říkal, ruština za to nemůže. A to byla jedna z věcí, díky kterým jsem následným problémům ušel. Funkce ředitele mi zůstala.“ Následnými stranickými prověrkami prošel, přestože se ho jeden funkcionář KSČ snažil ze strany vehementně vyloučit. „Dali Vám tam otázku, jestli souhlasíte se vstupem. No, nakonec souhlasili se vstupem prakticky všichni učitelé, i když jim to nebylo po vůli. I já jsem souhlasil a tím mi to prošlo hladce.“ Ve funkci ředitele setrval do roku 1986, kdy odešel do penze a s manželkou se odstěhoval do Zašové.

Věřil bych v určitý kompromis

Sametová revoluce v listopadu 1989 Rudolfa Jurečku zaskočila, zdála se mu náhlá a masové demonstrace vnímal jako šarvátky, které mohly být řešeny klidněji. Věděl, že KSČ je už slabá a předpokládal, že by mnohé chyby uznala a přistoupila na nějakou dohodu s opozicí. Na otázku, zdali ještě dnes věří v komunismus odpověděl takto: „V komunismus jako takový čistý už nevěřím, ale věřil bych v určitý takový kompromis, který by sdružoval prvky kapitalistické i komunistické. Zejména v té ekonomické a ideové stránce, tam bych v žádném případě už nepřipustil to, co bylo.“ Polistopadovou KSČM vnímal jako standardní stranu, která se snažila uklidňovat poměry v zemi a neusilovala o násilné uchopení moci. Současné politické zřízení viděl Rudolf Jurečka pozitivně, nelibě ale sledoval půtky politických stran. Budoucím generacím vzkázal: „Aby pokud možno žili v klidu, ve skromnosti a aby si pomáhali a přispívali k tomu, aby bylo na světě více štěstí a radosti.“  Rudolf Jurečka zemřel 29. prosince 2021 ve věku 97 let.