Emil Juřena

"Uvažoval, v takovém smyslu, že vlastně v podstatě, abych pravdu řekl, jeden čas jsem se toho dokonce bál. Už jsem měl takových problémů, že jsem si říkal: 'Ještě toto podepíšeš, chlapče, a z toho šutru nevylezeš, zabijou tě.' Asi rok jsem s tím váhal, kluci to pak po mně už ani nechtěli. Věděli, v jakých sračkách jsem, kam jsem dojel. Už jsem seděl. Už jsem nemohl, už jsem jenom hubnul, vředy na dvanácterníku, třikrát ve špitále, operace, takové zmatky. Už jsem byl úplně vyřízená nula, nemohl jsem vůbec nic." – "To byla osmdesátá léta?" – "To bylo 1981, to byl hrozný rok, absolutně šílený. V jednom dni jsem byl třikrát u stejných fízláků na stejné fízlárně. To se nedalo vydržet, to taky mělo určitý svůj limit."

"Otec mě ovlivnil pochopitelně nejvíc, ten mě ovlivnil tak, že v šedesátém šestém roce řekl cosi na komunisty, tak ho zavřeli na půl roku a my nejmladší jsme museli do dětského domova, kde jsem strávil dva roky. Začal jsem tady v Olomouci. Ten děcák tady dodnes je, byl jsem se na něj dívat, tak před patnácti lety." – "Na Lazcích?"– "Jo, to bylo tam. Pak nás dali do nějakého Lichnova, teda do Karlovy Studánky a potom do Lichnova, tam jsem strávil ty dva roky. Protože oni to měli tak dobře udělané, aby ty rodiče trápili, takže chudák fotr se pak musel s ostudou z té vesnice odstěhovat. A pak už jsme se stěhovali. Prožíval jsem dětství tak, že jsem vlastně každou třídu dělal v úplně jiném městě. Začal jsem v Dívčím Hradě na Osoblažsku první třídu, pak jsem byl v tom děcáku, tam jsem udělal druhou třídu. Třetí už jsem dělal v Tanvaldě, tam jsme myslím zůstali dva roky a tam přišel rok 1968, když mi bylo deset let."