Emil Juřena

* 1958

  • "Tenkrát tady byl festival Moravský Písek, to jsi taky určitě slyšela. Tak jsme tam jeli, ještě z Brna. To mohlo být tak v roce 1981. Vyjeli jsme, vyšli jsme z vlaku a tam už stáli benga. Měli arch A4 s nejhledanějšími jmény. Na prvním místě byl můj kamarád 'dědek' z Brna a na druhém místě jsem byl já. Vždycky jsme si pak s dědkem dělali prdel: ,Příště budu ten první já a ty budeš ten druhý.' Do Chvaletic, kde proběhl zákrok, který jsem předtím zmiňoval, přijeli těžkooděnci. Ale dva autobusy, podotýkám, to je nejmíň šedesát chlapů. Stáli na každém schodu tam, jak vidíš na zámku ty blbce v brnění. Jak jsme šli, tak to řezali hlava nehlava. Byl to velký zákrok. Tenkrát jsem hodně dostal."

  • "Uvažoval, v takovém smyslu, že vlastně v podstatě, abych pravdu řekl, jeden čas jsem se toho dokonce bál. Už jsem měl takových problémů, že jsem si říkal: 'Ještě toto podepíšeš, chlapče, a z toho šutru nevylezeš, zabijou tě.' Asi rok jsem s tím váhal, kluci to pak po mně už ani nechtěli. Věděli, v jakých sračkách jsem, kam jsem dojel. Už jsem seděl. Už jsem nemohl, už jsem jenom hubnul, vředy na dvanácterníku, třikrát ve špitále, operace, takové zmatky. Už jsem byl úplně vyřízená nula, nemohl jsem vůbec nic." – "To byla osmdesátá léta?" – "To bylo 1981, to byl hrozný rok, absolutně šílený. V jednom dni jsem byl třikrát u stejných fízláků na stejné fízlárně. To se nedalo vydržet, to taky mělo určitý svůj limit."

  • "Otec mě ovlivnil pochopitelně nejvíc, ten mě ovlivnil tak, že v šedesátém šestém roce řekl cosi na komunisty, tak ho zavřeli na půl roku a my nejmladší jsme museli do dětského domova, kde jsem strávil dva roky. Začal jsem tady v Olomouci. Ten děcák tady dodnes je, byl jsem se na něj dívat, tak před patnácti lety." – "Na Lazcích?"– "Jo, to bylo tam. Pak nás dali do nějakého Lichnova, teda do Karlovy Studánky a potom do Lichnova, tam jsem strávil ty dva roky. Protože oni to měli tak dobře udělané, aby ty rodiče trápili, takže chudák fotr se pak musel s ostudou z té vesnice odstěhovat. A pak už jsme se stěhovali. Prožíval jsem dětství tak, že jsem vlastně každou třídu dělal v úplně jiném městě. Začal jsem v Dívčím Hradě na Osoblažsku první třídu, pak jsem byl v tom děcáku, tam jsem udělal druhou třídu. Třetí už jsem dělal v Tanvaldě, tam jsme myslím zůstali dva roky a tam přišel rok 1968, když mi bylo deset let."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 21.03.2023

    (audio)
    délka: 01:49:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Někdy to bylo až děsivé, ale bylo to nejlepší období mého života

Emil Juřena v roce 2023
Emil Juřena v roce 2023
zdroj: Paměť národa

Emil Juřena se narodil 24. února 1958 ve Svitavách rodičům Zdeně, rozené Široké, a Emilu Dvořákovým. Oba rodiče pocházeli z Brna. Emil měl další dva bratry. Otec, v padesátých letech „pásek“, byl za kritiku režimu roku 1966 odsouzen na půl roku do vězení a děti byly odebrány do dětského domova, kde pamětník nakonec strávil dva roky, než mu úřady povolily návrat k rodičům. Často se pak stěhovali, téměř každou třídu základní školy navštěvoval jinde. Vyučil se zedníkem – první rok v Chrudimi, další dva roky v Letovicích. Pracoval pak převážně v dělnických profesích. V letech 1975–1977 zpíval v kapele Helios. V roce 1978 se zapojil do undergroundového hnutí, pořádal různé hudební akce, zapojil se do šíření a tvorby samizdatu. S jeho vzrůstajícími aktivitami sílil tlak Státní bezpečnosti. Za svou činnost byl dvakrát odsouzen (1978 Oráčov, 1980 Plzeň-Bory). Přesto pokračoval, připojil svůj podpis pod petice za propuštění politických vězňů, prohlášení VONS a další. Roku 1987 se oženil s Marií Juřenovou, jejíž jméno přijal. Roku 1987 emigrovala do Kanady, kam za ní v roce 1989 přijel na vystěhovalecký pas i pamětník. Později žili na Floridě. Do České republiky se natrvalo vrátili až po roce 2000. Roku 2009 jeho manželka zemřela. V roce 2019 byl za své aktivity oceněn osvědčením účastníka třetího odboje. V roce 2023 žil ve Stražisku u Prostějova s družkou Zlatou Kaprálovu.