Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Jurka (* 1931)

• narozen 22. května 1931 v Tovačově

• celý život bydlel v Brně

• 15. března 1939 svědkem německého obsazování Brna

• 17. březen 1939, kdy Hitler navštívil Brno, strávil s rodiči protestně doma

• během heydrichiády slyšel střelbu v Kounicových kolejích

• osvobození prožil u tety v Borotíně, kde zažil nálety

• svědek odsunu německých obyvatel Brna na konci května 1945

• roku 1951 nastoupil Janáčkovu akademii múzických umění v Brně (JAMU)

• od 1. ledna 1961 se angažoval v Satirickém divadle Večerní Brno

• v šedesátých letech pět let členem Komunistické strany Československa (KSČ)

• od roku 1967 působil v Divadle Reduta

• invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil v Brně, strhával ukazatele a nápisy

• v roce 2023 žil v Brně

Ačkoliv ho nikdy nenapadlo, že by se mohl stát hercem, nakonec se této profesi věnoval celý život. Jiří Jurka působil v Satirickém divadle Večerní Brno nebo v divadle Reduta, zahrál si v mnoha rozhlasových i filmových inscenacích. Za jednu z největších chyb považuje vstup do Komunistické strany Československa (KSČ). Všechny důvody, proč tak v šedesátých letech učinil, jsou podle jeho slov jen výmluvy. Po pěti letech, během kterých zastával funkci předsedy strany ve Večerním Brnu, ze strany vystoupil.

Přijeli Němci

Jiří Jurka se narodil 22. května 1931 v Tovačově. Od prvních dnů však žil s rodinou v brněnských Židenicích. Matka Božena Jurková, rozená Hanzlíková, byla až do padesátých let v domácnosti. Poté pracovala v podniku Chronotechna. Otec Jan Jurka působil v Západomoravských elektrárnách. Jiří Jurka měl dva sourozence – bratra a sestru.  Od dětství chodil s matkou katoličkou do kostela, otec jakožto přesvědčený komunista se v tomto směru s rodinou rozcházel. „Tatínek každou neděli zůstal doma a hlídal polévku. Když krátce po válce vycházely lidovecké noviny Obroda, maminka si je vždy u kostela koupila. Tatínek ji pokaždé vítal slovy: ‚Zase máš ten černoprdelnický plátek?‘ Maminka mu odpovídala: ‚Stále lepší než ty tvé Rudé prdy.‘ Tím myslela Rudé právo. Tak v takové rodině jsem já vyrůstal,“ uzavírá Jiří Jurka a dodává: „Tatínek byl ale tolerantní a nechtěl, abych sdílel jeho názory. O politice jsme se ale trochu přeli.“

První vzpomínky Jiřího Jurky sahají do meziválečného období, vybavuje si například, když zemřel v září roku 1937 prezident T. G. Masaryk. V té době se prý společností začal stále více šířit strach z Adolfa Hitlera. „Fašisté vystrkovali růžky, už jsme je začínali vnímat. Takové završení bylo 15. března 1939,“ zmiňuje den, kdy Němci obsadili Československo a záhy vznikl Protektorát Čechy a Morava. Jako malého chlapce ho zasáhl i zábor pohraničních oblastí v září roku 1938. „Pamatuju si to jako dnes, když jsme seděli s maminkou a tatínkem u rádia. Už byl večer. Rozhlas hlásil, abychom zůstali u přijímačů, že promluví pan prezident Beneš, a pak přišla znělka Prahy – Vltava a nic. Za chvíli znovu. Zdálo se nám, že to trvá asi dvě hodiny. Pak přišel projev prezidenta, že to dopadlo, jak to dopadlo,“ vypráví.

Živě mu v paměti utkvěl i 15. březen 1939: „Patnáctého března ráno jsme vstali. Tatínek nás budil a říká: ‚Jsou tu Němci,‘“ popisuje. Tehdy bydlel s rodiči ve Střední ulici č. p. 55. Vzpomíná, že až do tohoto březnového dne netušil, že s nimi v domě bydlí nějací Němci. „Venku byl poprašek sněhu a my jsme se dívali z okna na ulici Střední, na ulici Větřní a na Dlouhou jsme viděli. My jsme úplně zírali, v kolika oknech byly vlajky s hákovým křížem.“ Jen o dva dny později navštívil Adolf Hitler Brno. Jiří Jurka vzpomíná, že alespoň v počátku války mu jako dítěti přišlo, že všichni brněnští Němci jsou zfanatizovaní nacistickou myšlenkou. „17. března to bylo pro Němce obrovské nadšení. Všichni běželi na Dominikánské náměstí, aby přivítali Hitlera. Snad nebylo Němce, který by tehdy nebyl fanatikem,“ popisuje, jak jako chlapec vnímal německou menšinu Brna, která tehdy tvořili asi pětinu obyvatel. Jeho rodina zůstala během návštěvy Hitlera protestně doma.

Za války nebylo nic pravé

Na válečná léta vzpomíná jako na období nedostatku. Jídla bylo nedostatek, často měl hlad. Náhražky potravin rozhodně neodpovídaly chuti pravého medu či másla. „Třeba Honnigbutter byla nejstrašnější potravina, jakou jsem kdy zažil. Byla to kostka, umělý tuk. Mělo to být sladké, ale ta sladkost byla taková uhelná. A chleba byl zase úplně gumový,“ popisuje válečnou stravu a dodává, že po osvobození měl zpočátku velký problém znovu si zvyknout na kvalitnější suroviny. Jeho žaludek je už neuměl strávit. Aby měli alespoň nějaké plnohodnotné jídlo, chovali Jurkovi na balkóně svého činžovního domu husy.

Jeho další vzpomínky sahají do heydrichiády, tedy období represí po útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, jenž uskutečnili Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Tehdy se Jurkovi vydali za rodinným přítelem do Žabovřesk. „Na zahradě se co deset minut ozývala salva z Kounicových kolejí, kde Němci popravovali. To bylo hrozné. Lidé se báli se jen škaredě podívat,“ vzpomíná na ponuré období protektorátu. Proslulé Kounicovy koleje se po uzavření vysokých škol v listopadu 1939 staly nacistickým žalářem, kde během války zhaslo mnoho životů. Když bylo vyhlášeno během heydrichiády druhé stanné právo, začalo rozsáhlé zatýkání. Stanný soud vynášel jen dva typy rozsudků, a to smrt, nebo předání tajné policii, což v podstatě znamenalo deportaci do koncentračního tábora. Odsouzené z Moravy vraždili pouze v Brně, právě na dvoře věznice gestapa v Kounicových kolejích. Za měsíc trvání stanného práva němečtí vojáci zabili téměř čtyři stovky mužů a žen, z toho 8 mladistvých, kteří ještě nedovršili 18 let.[1]

Část války strávil Jiří Jurka u tety v Borotíně, kam ho odvezl otec, aby byl stranou případnému nebezpečí. Vzpomíná, jak v posledním roce války stále častěji slýchal nad hlavou zvuk letadel. „Brno chytlo velký nálet dvacátého listopadu, to byl opravdu velký a hrozný nálet. To jsem byl v Borotíně u té tetičky a já si pamatuju na přelety bombardovacích letadel. To byl takový zvuk: vžžžžžžž a to bylo každý druhý den, letěla ta letadla tady přes nás,“ říká. Během zmíněného bombardování Brna zemřelo přes čtyři sta lidí. Moravská města tehdy bombardovaly americké letouny, které měly původně namířeno do Polska, rozkaz změnit cíl dostaly kvůli nepříznivému počasí.[2] Otcovo uvažování o hrozícím nebezpečí v Brně bylo správné, a tak se ničivému náletu se Jiří Jurka naštěstí vyhnul.

V Borotíně prožil také osvobození v květnu 1945. „Rudá armáda přišla v odpoledních hodinách 8. května. Vítali jsme je s obrovským nadšením, milovali jsme je. Hostili jsme je a nosili jsme jim jídlo. Byl jsem ale překvapený, kolik jich bylo analfabetů,“ říká. Vzpomíná také na to, jaké rozhořčení tehdy vyvolala slova jednoho z místních sedláků. Ten řekl: „To se nikdy nemělo stát, aby noha bolševického vojáka šlápla na naši zem.“ Všichni přítomní mu tehdy oponovali a rozčilovali se. Až později si někteří uvědomili, jak prozíravá slova ve skutečnosti pronesl. A už v následujících týdnech začali obyvatelé Borotína zjišťovat, že sovětští vojáci nejsou jen přívětiví a veselí osvoboditelé. „Vytáhli na mě revolver, když jsem jim nechtěl dát kořalku. Znásilnili tu a tamtu. Když jsem pak později viděl transparenty, že Sovětský svaz má být náš vzor, a přitom jsem v květnu 1945 viděl, že nejméně třetina z nich byli analfabeti, tak jsem prozřel,“ vzpomíná na dobu, kdy si uvědomil, že komunismus není řešení.

Vrazi vraždí vrahy

Na konci května roku 1945 se vzedmul vztek československých Brňanů a na jejich popud se tisíce Němců s ozbrojeným doprovodem 30. května vydaly na pochod z Brna směrem k rakouským hranicím. Takzvaný brněnský pochod smrti nepřežily stovky lidí, kteří se při něm nakazili úplavicí. Událost se stala ještě před řízeným odsunem za prezidenta Edvarda Beneše, při kterém Československo opustily tři miliony Němců.[3] Jiří Jurka vnímá celou událost negativně. „Já se za to dnes stydím. Když přišel květen 1945, tak ti největší grázlové už byli dávno pryč, ty utekli do západní zóny. Kdo tady z těch Němců zůstal? Staří rodiče, kterým padl syn u Stalingradu, vdovy po německých vojácích. Samozřejmě, 17. března 1939 řvali ti staří i ta vdova na náměstí, ať žije Hitler. Oni s tím sice tiše souhlasili, ale myslím si, že ti z nás, kteří je hnali až do Rakouska, aniž by jim dali vody, za války šmelili nebo i mírně kolaborovali,“ myslí si Jiří Jurka a dodává: „Měli jsme se víc snažit potrestat ty, co byli nahoře, ty nejhorší.“

Netrvalo to dlouho a nadšení z osvobození se z části společnosti vytratilo. Jiří Jurka vzpomíná, že se už tehdy začala nad Československem stahovat mračna. Jeho otec hned po válce vstoupil do KSČ a komunistické myšlence byl zcela oddán. Sedmnáctiletý Jiří Jurka měl pod vlivem matky jiný názor. „Už po válce to byla taková polodemokracie. Když byly v roce 1946 volby, chodil jsem a strhával jsem ve městě plakáty komunistické, které měly číslo jedna. Nemohl jsem ještě volit, ale fandil jsem národním socialistům. Maminka byla pro lidovou stranu,“ vzpomíná.  Až do poslední chvíle si prý nechtěl připustit, že by mohla nastat další totalita. „Beneš byl modla, všichni jsme byli za ním. Věřili jsme, že se to ještě zvrátí,“ popisuje své pocity po komunistickém převratu, který se uskutečnil 25. února 1948. Naděje však brzy zhasly a Československo čekaly čtyři desítky let nesvobody.

Padesátá léta se nesla v duchu strachu, zatýkání a politických procesů. Jak vzpomíná Jiří Jurka, s otcem se o vykonstruovaných soudních procesech nemohli bavit. S částí z nich nejspíš také nesouhlasil, ale něco prý bral jako nutnost. „Otec například věřil, že Slánský a ostatní prováděli to, co potom odrecitovali při soudech,“ říká. Matka ovšem měla na celou událost zcela jiný názor. „Maminka to komentovala: ‚Co chcete? Vrazi vraždí vrahy.‘“

Nenapadlo by mě, že budu hercem

Jiří Jurka vystudoval brněnské gymnázium v Antonínské ulici. I po převratu ho prý učili prvorepublikoví profesoři. V učitelském sboru působil jen jeden komunista. V roce 1951 nastoupil na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně (JAMU). „Tam jsem se dostal přes Soubor Julia Fučíka. Předtím jsem nikdy nehrál divadlo. Předváděl jsem se ve škole, ale nikdy mě nenapadlo být hercem, měl jsem studovat chemii. V tom souboru mí kamarádi – Jaroslav Dietl, Miloš Ištván, Vladimír Fuks – mě přemluvili, abych šel na JAMU,“ vypráví. Do zmíněného Souboru Julia Fučíka vstoupil někdy po roce 1948. Členové se věnovali nejen hudbě, ale i tanci. Uskupení později velmi často nahrávalo v rozhlase a účinkovalo i v televizi. Na vysoké škole se v dobách jeho studia prý ještě příliš neprojevovala komunistická propaganda. „Rektorem byl tehdy Ludvík Kundera, otec Milana Kundery. Když byly ročníkové schůze, tak věděl, že nemůže lézt komunistům do zadku, a věděl, že nesmí ani říct nic proti komunismu. Takže každý rok řečnil o kosmopolitismu v kultuře, tím nikoho neurazil,“ popisuje atmosféru na JAMU v padesátých letech.

Studijní léta prožil bez větších problémů. Když v roce 1953 zemřel Klement Gottwald, věřil, že se režim změní. Naděje se v něm probudila v roce 1957. „První změna k lepšímu byla, jak my jsme říkali, za Antonína Krásného, Novotného.“  Počátek šedesátých let pro něj přinesl plno nových zkušeností. Od 1. ledna 1961 se angažoval v Satirickém divadle Večerní Brno. „Byl jsem tam šest let. Když jsme byli nejslavnější satirické divadlo, lidé venku nás prosili, abychom jim sehnali lístek. Hráli jsme osmkrát do týdne a vždycky to bylo vyprodané. Před každou premiérou jsme se ale třásli, že nám to zakážou,“ podotýká. Jiří Jurka zmiňuje, že největší hrozbou pro divadlo nebyla státní cenzura, nýbrž autocenzura. Kvůli strachu z režimu totiž často sami autoři omezovali to, co mělo na veřejnosti zaznít. „Na představení chodili cenzoři, ale naštěstí to byli nevzdělaní blbci, kteří tomu nerozuměli. Nás ale bohužel zradil divák, protože my jsme něco řekli a cenzoři čekali, že my řekneme: ‚Stalin je vrah, Novotný je vůl,‘ ale nic takového neslyšeli. Jenže my jsme řekli větu, o které nevěděli, co znamená, a najednou obrovský smích,“ popisuje Jiří Jurka. Cenzoři prý vystoupení nahrávali a poté odnesli „těm chytřejším,“ kteří jim to vysvětlili a problém byl na světě. „Nám se ale nikdy nestalo, že by nám hru zakázali, protože už byla šedesátá léta, už to šlo k pražskému jaru.“

Atmosféra druhé poloviny šedesátých let se nedala srovnávat s krutými padesátými lety. Ve společnosti panovalo uvolnění. Nastala řada změn a reforem, které vyústily v roce 1968 pražským jarem.  Zvrat nastal 21. srpna 1968, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. O invazi se jako mnoho ostatních dozvěděl z rozhlasu, nejprve tomu nechtěl věřit a myslel si, že jde o zinscenovanou hru. Když pochopil, co se skutečně děje, vydal se do města. „Tam jsem narazil u divadla na Vaška Postráneckého a ten říká: ‚Jdeme strhávat cedulky a tabulky.‘ Tak jsme běhali po Brně a strhávali jsme ceduličky a tak. Ještě celý ten rok byl takový, že jsme opravdu protestovali, že jsme se s tím nesmiřovali,“ vzpomíná na srpnové události Jiří Jurka.

Nikdy jsem neměl do strany vstoupit

Ještě 21. srpna 1969 se Jiří Jurka účastnil demonstrace na protest proti okupaci. Jak ale vzpomíná, do společnosti se začala vkrádat odevzdanost a nastupovala normalizace. „Šéf v Redutě, v operetě, mi v roce šedesát osm řekl: ‚Já jsem je [Sověty] tak miloval, teď je budu nenávidět.‘ Za rok na to už byl předsedou partaje, dělal prověrky a vyhazoval lidi,“ popisuje, jak někteří lidé začali rychle převlékat kabáty.

Jiří Jurka už před invazí, někdy v šedesátých letech, vstoupil do KSČ a strávil v ní pět let. Tohoto rozhodnutí celý život litoval. „Důvodem byla tatínkova začínající nemoc... To je výmluva, to není pravda. Nikdy jsem to neměl udělat. Neměl. Žádná výmluva neplatí. Rozešel jsem se ve zlém se stranou a na věčné časy. Nikdy jsem se otcem neměl nechat přemluvit, ne. Jsem hajzlík, já to vím,“ říká o kroku, který považuje za chybný a dodává: „Já se za to stydím. Nikdy jsem nikomu neublížil, právě naopak. Ale to je výmluva jenom. ‚Neměl jsi tam lézt!‘ To mi řekla moje maminka. ‚Proč jsi tam proboha lezl?‘“ Kromě nátlaku otce vstoupil do strany také z podnětu režiséra Evžena Sokolovského a herce Luboše Černíka. „Oni mi říkali: ‚Proboha, udělej to.‘ Oni potřebovali, aby někdo byl předsedou strany ve Večerním Brně, já jsem jím byl půl roku. Vladimír Fuchs byl taky straník, pan Tuček taky, i Evžen Sokolovský, ale Luboš Černík nikdy. To ale není omluva,“ zakončuje.

Po táhlých problémech s vedením Satirického divadla Večerní Brno nakonec přešel už v roce 1966 do divadla Reduta jako sólista operety. Ve stejné době ho ze strany vyloučili. „Naštěstí mě vyhodili, já jsem si o to řekl a odešel jsem. Do smrti se za to ale budu stydět,“ říká. V Redutě zůstal třicet čtyři let. Na toto období rád vzpomíná, mimo jiné i proto, že se tam seznámil se svou druhou ženou, tamní houslistkou. Normalizační léta prožil bez větších problémů. Se Státní bezpečností nikdy neměl co do činění. „Vím, že kdyby mě vyslýchali a dali mně papír, abych jim podepsal spolupráci, jinak že mě vyhodí z divadla, tak bych jim řekl, ať mě vyhodí. Ale kdyby mě jako klaustrofobika zavřeli na dvě hodiny do skříně, velice pochybuji, že bych jim to nepodepsal,“ přiznává. Tuhle situaci ale naštěstí nikdy nemusel řešit.

V Beskydech, kde byl na divadelním zájezdu, ho 17. listopadu 1989 zastihla zpráva o násilném potlačení povolené studentské demonstrace v Praze na Národní třídě. V tu chvíli byl přesvědčený, že s režimem je konec. Příchod svobody přivítal, nejen kvůli své profesi, ve které byl často omezován, s nadšením. V roce 2023 žil Jiří Jurka v Brně.

 

 

 

 

 

[1] SKALNÍKOVÁ, Hana. Kounicovy koleje během 2. světové války [online]. Praha, 2015 [cit. 2023-07-14]. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/79645/BPTX_2012_2_11410_0_354362_0_136441.pdf?sequence=1. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Vedoucí práce PhDr. Alena Míšková.

[2] Místo do Polska zamířily bombardéry nad Moravu. Před 75 lety zažilo Brno nejničivější nálet. ČT24 [online]. 2019, 20. 11. 2019 [cit. 2023-07-14]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/regiony/2981315-misto-do-polska-zamirily-bombardery-nad-moravu-pred-75-lety-zazilo-brno-nejnicivejsi

[3] Před 75 lety vyhnali Brňané z města Němce. Chtěli odplatu a jejich byty. ČT24 [online]. 30. 5. 2020 [cit. 2023-07-14]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3105152-pred-75-lety-vyhnali-brnane-z-mesta-nemce-chteli-odplatu-a-jejich-byty