Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Jurková (* 1940)

• farářka Církve československé husitské

• narozena 1. července 1940 v Praze

• dcera významného poválečného národněsocialistického politika Františka Přeučila

• otec byl odsouzen k doživotnímu trestu v procesu s Miladou Horákovou, propuštěn roku 1963

• dětství i mládí Marty a jejího bratra Jana bylo silně ovlivněno uvězněním otce

• od dětství ji inspirovala osobnost československého faráře Václava Mikuleckého

• v roce 1956 nastoupila bohoslovecká studia, která dokončila v roce 1961

• ještě během věznění otce jí v roce 1959 zemřela matka Růžena Přeučilová

• po studiích nemohla nastoupit v Praze, a vykonávala tak duchovenskou službu v Litvínově

• ihned po kněžském svěcení se provdala za faráře CČSH Stanislava Jurka, postupně se jim narodily čtyři děti

• od 60. let se zúčastňovala neformálních setkání uvnitř CČSH, která se snažila o oživení života církve

• po rozpadu rodiny na konci 70. let se dobrovolně vzdala farářské služby a odešla pracovat do pečovatelské služby

• po roce 1989 začala opět sloužit jako farářka v CČSH a stala se duchovní matkou domu stáří Horizont

• společně s otcem začala navštěvovat setkání bývalých politických vězňů a po jeho smrti navázala i na jeho práci v Klubu dr. Milady Horákové

• v současnosti stále působí ve službách církve a svůj volný čas věnuje především svým vnoučatům

“Státní správa po komunistickém převratu převzala veškerá zařízení charity, katolické i husitské. Byl to obrovský tah toho režimu: chtěl zavřít církev jen do kostelů, kde se věřící sice mohli modlit, ale znemožnil jim pomáhat lidem ve vnějším světě. Církev tak byla ve svém působení velmi okleštěná,” popisuje Marta Jurková, bývalá farářka Československé církve husitské, jak se totalitní systém záměrně snažil církev izolovat, proměnit ji v uzavřenou, zastaralou a pro většinu lidí nepochopitelnou instituci. Ona sama mimo poslání farářky část svého života v 70. a 80. naplnila charitativní prací pro seniory pod hlavičkou státní pečovatelské služby a po roce 1989 založila inovativní centrum služeb pro seniory Horizont. 

Narodila se jako Marta Přeučilová 1. července 1940 v Praze. Její otec František Přeučil byl vyučený krejčí, později pracoval jako redaktor a nakladatel. Maminka Růžena, za svobodna Knoblochová, se také vyučila krejčovou a během Martina útlého dětství zůstávala v domácnosti. Marta byla jejich druhým dítětem - její starší bratr Jan Přeučil se později stal populárním hercem. 

 

Dětské vzpomínky na válku

Válečná léta prožila rodina Přeučilových v Srbské ulici na rozhraní Dejvic a Bubenče, kde s nimi žili i prarodiče z matčiny strany. “Dědeček mě vodil na procházky k Prašnému mostu. Vzpomínám si, že když se během procházky ozvaly sirény a po obloze letěly svazy bombardovacích letadel, dědeček ukazoval vzhůru a říkal: ,Podívej, Martinko, jak se to krásně leskne,’ zatímco maminka s babičkou doma umíraly hrůzou a pak hubovaly: ,Prosím tě, kde s tím dítětem běháš!’” 

Na časté poplachy ale malá Marta reagovala špatně, z nervového vypětí zvracela, a tak rodina na konci války přesídlila k tetě do Ondřejova, kde bydleli až do osvobození a otec za nimi dojížděl o nedělích. 

“Domek v Ondřejově byl mezi dvěma silnicemi. Měli jsme výhled z oken na obě strany. V květnu 1945 jsme po té horní viděli prchat německou armádu, zatímco po dolní přijížděli Rusové,” popisuje Marta Jurková a usmívá se při vzpomínce, jak její babička vařila sovětským vojákům guláš a nabízené kalíšky vodky nenápadně vylévala do odpadního kbelíku. 

 

Věřili, že pro politické přesvědčení se nevraždí

Otec František Přeučil založil po válce nakladatelství Pamír, které vydávalo beletrii, dětské knihy i populárně-naučnou literaturu. Malá Marta chodila do kanceláře nakladatelství v Soukenické ulici cvičit na klavír, občas i pomáhala při přípravě balíků pro rozesílku a protože její tatínek doufal, že v budoucnu nakladatelství převezme, posílali ji do školky při francouzském gymnáziu, aby byla jazykově vzdělaná. Otcovou spolupracovnicí v nakladatelství byla Eliška Hrušková, která se o mnoho let později stala jeho druhou manželkou. 

Už před válkou se František Přeučil zapojil do činnosti národně socialistické strany. Předválečné působení podle jeho vyprávění probíhalo na velmi neformální bázi, veškerá činnost se hradila z dobrovolných příspěvků, vhazovaných do kovového talíře na schůzi v hospodě. Po válce postupoval ve stranické struktuře vzhůru, až se stal poslancem. K jeho spolupracovníkům patřil právník Josef Nestával a v parlamentních lavicích se setkával i s Miladou Horákovou. 

Podle Marty Jurkové její otec během roku 1949 tušil, že se schyluje k jejich zatčení. Nevěděl ale, jaký teror proti národním socialistům režim rozpoutá a jak tvrdé tresty na ně nakonec dopadnou. Proto také odmítl možnost emigrace, i když jeho přátelé z politických kruhů mu ji nabízeli: “Táta usoudil, že nemá právo svým dětem vzít vlast. Pocházel ze společnosti uznávající masarykovské a sokolské ideály, vlastenectví, které je už dnes lidem cizí. Pochpitelně netušil, jaká hrůza potom nastanec. Všichni sdíleli přesvědčení, že pro politické přesvědčení se nevraždí,” konstatuje Marta Jurková. 

 

Oddechli jsme si, že mu dali „jen“ doživotí

František Přeučil byl zatčen brzy ráno 8. listopadu 1949. Tehdy devítiletá Marta ještě spala, teprve po probuzení zjistila, že v bytě jsou cizí lidé. “Tatínka odvedli,” řekl jí bratr Honza. Děti musely zůstat doma, nesměly jít do školy, zatímco jim StB prohledávala celý byt. “Měli jsme elektrický vysavač, fotoaparát, horské sluníčko, to všechno unesli, prostě ukradli,” popisuje. Tatínkovi se podařilo mezi sbírkami známek ukrýt dvě vkladní knížky s úsporami, takže v prvních měsících po otcově zatčení měla rodina z čeho žít. 

Zůstali ale zcela bez informací o tom, kam tatínka odvedli a co se s ním děje. “Až po čase se maminka prostřednictvím otcových známých dověděla, že je pravděpodobně vězněn v Pankráci nebo na Ruzyni,” vzpomíná Marta Jurková. Jedním z hrůzostrašných zážitků bylo, když domů přišel poštou balík s otcovým pyžamem a dalším oblečením, ve kterém ho odvedli. “Nevěděli jsme, jestli je vůbec naživu,” dodává Marta Jurková. Její maminka se sblížila s manželkami dalších zatčených a spolu s nimi se snažila dostat na Pankrác, policisté ale na ně zaútočili tryskem vody z hadice. 

Až po mnoha letech jim otec popsal, jak uvnitř probíhaly výslechy. Zpočátku měl své vyšetřovatele, kteří mu kladli otázky a zapisovali odpovědi. Po určité době ale přišel nový vyšetřovatel, který řekl: “Tak, Přeučile, odteď bude všechno jinak. Začneme nanovo.” A namísto svých reálných výpovědí se František Přeučil musel učit odříkávat předem připravený text, ve kterém zaznívaly zcela nesmyslné informace - například, že měl v Chomutově sklad zbraní, přestože v Chomutově nikdy ani nebyl. “Děti, když šest týdnů nespíte, podepíšete jim všechno, co chtějí,” sdělil svým potomkům František Přeučil. 

Samotného procestu se rodina zúčastnit nesměla, v soudní síni bylo speciálně vybrané publikum dělníků z továren a zemědělců. Celá rodina tedy sledovala průběh procesu v rozhlase. Okamžitě poznali, že otcova výpověď je nějakým způsobem zmanipulovaná: “Byli jsme zděšeni, co to tam povídá. Hlavně maminka říkala: ,To přece vůbec není on, takhle on nemluví.’ Působil jako zdrogovaný člověk,” vzpomíná Marta Jurková. 

S velkým napětím čekali na vynesení rozsudku a když padly první tresty smrti, zachvátila je hrůza. “V děsu jsme čekali, kdy se to zastaví,” říká Marta Jurková. František Přeučil byl první v tomto procesu, který byl odsouzen “jen” na doživotí. Za daných okolností to brali jako dobrý výsledek: “V té době stále přežívalo přesvědčení, že za dva tři roky komunistický režim padne. Takže když tatínek dostal doživotí, věřili jsme, že se poměrně brzy vrátí domů.” 

 

„Reakcionářko!“ pokřikovali spolužáci

V době procesu chodila Marta do čtvrté třídy základní školy v Dejvicích. Ke jejím spolužákům patřily i děti angažovaných komunistů, například Tomáš Krosnař a Petr Pithart. V době, kdy probíhal proces proti národním socialistům a na veřejnost byl ze všech stran vyvíjen tlak, aby je odsuzovala, se malá Marta stala ve škole obětí šikany: “Tito kluci za mnou cestou ze školy šli a křičeli: ,Reakcionářko jedna!’” Marta Jurková dodává, že Petr Pithart se jí později omluvil: “Když jsem se s ním po letech setkala, přišel za mnou, jestli mu můžu odpustit. Byl to jeden z mála politiků, který to dokázal.” Dodal, že když svou knihu Osmašedesátý v úvodu dedikoval “mým spolužákům”, myslel přitom především na ni. 

Záhy po procesu se musela rodina z dejvického bytu vystěhovat. Přišel jim dopis, že jim byl přidělen dům v Rusové u Kadaně. Maminčin bratr Josef se tam jel podívat a zjistil, že jde o neobyvatelnou ruinu. Přes známé se jim poté podařilo vyhledat příslušníka StB, který si s nimi za úplatek vyměnil byt: přenechal jim svůj vlastní tmavý a vlhký suterénní byt v Braníku o dvou místnostech. 

Dramatická situace okolo otcova uvěznění se podepsala na zdraví dědečka z matčiny strany, který zemřel v roce 1951. Do Braníka se tedy Marta stěhovala s babičkou, bratrem a stále více churavějící maminkou. “Začala si hledat práci, krátce pracovala jako pomocná administrativní síla, nějakou dobu dělala svačinářku a holku pro všechno v Technomatu v JIndřišské. Ale brzy přišel první záchvat mrtvice, potom už pracovat nemohla.” 

Rodina se postupně propadla do veliké chudoby, žili z matčina invalidního a babiččina sociálního důchodu a z toho, co Marta a bratr Jan vydělali na brigádách. “Maminka mě posílala na nákup do obchodu, kde byl vedoucím bývalý národní socialista, a ten nám dával na dluh. Těžce jsem to nesla, hrozně jsem se styděla,” vzpomíná Marta Jurková.

Jednou z jejích “záchranných sítí” v té době byla jednota mládeže Československé církve husitské vedená farářem Václavem Mikuleckým. Marta ho poznala na základní škole v Braníku na hodinách náboženství: “Bylo to společenství mladých lidí od třinácti do šestadvaceti let, kteří se scházeli na faře, hráli volejbal, pořádali výlety. Poprvé v životě jsem se dostala mezi mladé lidi, kteří mě přijímali. Do té doby jsem všude byla ,ta Přeučilová’.”  

 

Matka se otcova propuštění nedočkala

Její otec byl mezitím vězněn na Ruzyni, na Mírově a posléze v Leopoldově. Na návštěvu, která byla povolena jen jednou za půl nebo třičtvrtě roku, vždy směla přijet jen část rodiny. Marta Jurková vzpomíná na návštěvu v Leopoldově: “Přespávali jsme v Mohelnici, abychom v Leopoldově mohli být brzy ráno. Lidé, kteří přijížděli na návštěvu, se shromáždili v čekárenské budce, odkud vedla asi půlkilometrová cesta k hlavní bráně. Odtud nás odvedli na oddělení, kde probíhaly návštěvy. Vězňové byli od návštěvníků odděleni mřížemi, sklem s malými vyříznutými okénky, zadrátovanými hustou sítí jako v králíkárně. Vedle každého vězně stál bachař a za ním reflektor, který nám svítil do očí.” Marta chtěla tatínkovi ukázat, že nosí jeho a matčinu fotografii v medailonku na krku, ale když přistoupil k pultu blíž, dozorce vykřikl: “Skončím návštěvu!” 

Rodina tatínkovi neříkala celou pravdu o matčině zhoršujícím se zdravotním stavu, ale později už matka nebyla schopna za ním na návštěvy jezdit. Po třech mrtvicích musela být hospitalizována v léčebně dlouhodobě nemocných v Tuchoměřicích, kde se o ni staraly řádové sestry. Otcova propuštění z vězení se nedočkala, zemřela o Vánocích 1959. 

 

Ti buržoazní vypiplanci!

Po skončení základní školy Marta Jurková nemohla jít studovat. Nejprve ji sice přijali na Střední hospodářskou školu v Dušní ulici, hned v prvních zářijových dnech ale přišel pokyn z ministerstva a musela být propuštěna. Ředitel jí ale nabídl alespoň dvouletý odpolední stenotypistický kurz, kde se naučila psát na stroji a těsnopis. Po jeho absolvování pracovala jako sekretářka v podniku Armabeton. 

V té době ji oslovil farář Václav Mikulecký, kterého znala z jednoty mládeže, a nabídl jí možnost studia bohoslovectví. Fakulta otevírala také jednoroční přípravný kurz pro uchazeče o studium bez maturity. “Musel hlavně přesvědčit mou maminku, která si těžko uměla představit, že by její dcera mohla být farářkou,” říká Marta Jurková. “Navíc měla i ekonomické starosti, můj příjem z práce sekretářky byl pro rodinu důležitý.” Studovat mohla díky stipendiu Karla Farského, z něhož dokázala i trochu mamince přilepšovat. 

Na teologické fakultě si sice nevyučoval marxismus-leninismus, budoucí bohoslovci ale měli podobný předmět – základy lidové demokracie. „Učil to nějaký pan Polák. Ten mě moc rád neměl. Nosila jsem halenku s bílým límečkem a on často hovořil o ,buržoazních vypiplancích, kteří nosí bílé límečky´.“ U ostatních profesorů však byla oblíbená, v teologických předmětech úspěšná, a tak ji církev po ukončení studia v roce 1961 chtěla umístit na faru Na Zderaze na Praze 2. „Státní tajemník ale řekl, že nepřichází v úvahu, abych dostala státní souhlas pro Prahu – jedině pohraničí. A poslali mě do Litvínova.“

Setkání s tímto krajem, kde do té doby nikdy nebyla, bylo pro Martu otřesné: krajina zdevastovaná povrchovými doly, kvůli nimž zaniklo mnoho vesnic, Stalinovy závody na výrobu benzínu mezi Mostem a Litvínovem. „Ta krajina byla černo-šedá poušť, ze které se valil dým,“ říká Marta Jurková.

 

Čtrnáct let života bez otce

Roku 1963, když Marta Jurková působila jako farářka v Mostě, se její otec vrátil z vězení. Řada jeho spoluvězňů byla propuštěna na amnestii roku 1960, jeho se ale amnestie netýkala, protože k trestu mu přidali ještě dva a půl roku navíc za údajné organizování vzpoury. „Když tátu zavřeli, bylo mi devět v let, po jeho propuštění jsem byla už vdaná a jsem mu naproti s malým dítětem v náručí. Takže obrovský kus života prošel úplně mimo,“ konstatuje Marta Jurková. „I Honza už měl svou rodinu. Když děti čtrnáct let dospívají bez táty, ten vztah se pak těžko buduje na nějakém niterném základu. Tátu jsme uctívali, ale už jsme měli svoje jiné zázemí.“ Hlavní životní oporou pro budoucí roky se tak otci stala Eliška Hrušková, bývalá spolupracovnice z nakladatelství, se kterou se později oženil a podle Marty Jurkové s ní prožil pěkné stáří.  

O tom, co prožil v komunistických kriminálech, otec zpočátku – tak jako mnoho jiných propuštěných vězňů – nechtěl mluvit. Prožitá traumata byla nesdělitelná blízkým lidem, kteří celá ta léta prožívali svůj běžný život. Scházel se však se společností dalších bývalých politických vězňů a později koncem šedesátých let pořádali i semináře, kde o svých zkušenostech vyprávěli.

„V šedesátých letech se dokonce zvažovalo, že proběhne nějaká rehabilitace těchto lidí. Tatínek byl v jakémsi archivu soudních spisů. Nějáký právník mu tam prý řekl: ,Podívejte, pane Přeučile, v těchto dvou místnostech jsou uskladněny dokumenty týkající se vašeho procesu.´ Ale po okupaci to všechno spadlo pod stůl. Otec byl rehabilitován až po roce 1989,“ doplňuje Marta Jurková.

 

„Farářské“ děti nesměly studovat

V litvínovském sboru Marty Jurkové byli věřící, kteří se na sever Čech přistěhovali z nejrůznějších koutů republiky za snadno dostupným bydlením a vyššími výdělky, vylepšenými o tzv. pohřebné, tedy státní příspěvek odškodňující místní obyvatele za zhoršenou kvalitu ovzduší. Skladba obyvatelstva se rychle proměňovala, rodiny často v Litvínově vydržely jen pět či osm let a pak se vracely do svého kraje.

Marta Jurková poznamenává, že tady měla poměrně velkou svobodu v církevní činnosti. Důvod byl poněkud bizarní: v nedalekém Horním Jiřetíně totiž působila velmi početná komunita Svědků Jehovových, kteří se v běžném životě drželi velmi striktních pravidel, například drželi sobotu jako den odpočinku. „Mostecký církevní tajemník mě prosil: ,Paní farářko, dělejte si, co chcete, jen zařiďte, aby se tu tolik nešířili ti Svědkové Jehovovi, oni mi nechodí na sobotní směny,“ usmívá se Marta Jurková.

V době uvolnění politických poměrů v roce 1967 dostala Marta Jurková šanci ze severních Čech odejít a s manželem Stanislavem, který byl také husitský farář, na jaře 1968 přesídlili do Říčan. V té době měli už tři malé děti, dcery Lenku, Kristýnu a syna Libora.

„Cítila jsem hroznou úzkost, bála jsem se, že opravdu bude válka,“ popisuje, jako prožívala okupaci 21. srpna 1968. „Napadlo mě, že moje děti už nikdy nedostanou nic hezkého. Tak jsem jim koupila tři bakelitové talířky s obrázkem, každému jeden. Dodnes je mám schované,“ vzpomíná.

Možnost emigrace s manželem nezvažovali, v první polovině 70. let však na Západ odešla dívka, která jim do té doby hlídala děti. I v práci s církevním sborem začala Marta Jurková záhy pociťovat dopad normalizační atmosféry: „Jakmile děti dorostly do věku, kdy měly nastoupit na střední školu, ze sboru se vytráceli. Rodiče je omlouvali, dělali to proto, aby jejich děti neměly špatný posudek k přijímacím zkouškám,“ popisuje. Pro děti ze sboru nicméně stále pořádala „tajné“ tábory v Železné Rudě – na nichž ji z důvodů utajení děti nesměly oslovovat „paní farářko“, říkaly jí „teto“.

Na období normalizace nejvíce doplatila její nejstarší dcera Lenka: „Nešla do pionýra, byla farářské dítě, a tak se nedostala na žádnou školu, přestože byla poměrně nadaná výtvarně i pohybově. Nakonec se vyučila modistkou,“ dodává Marta Jurková.

 

Raději zemřít doma než přežívat v nemocnici

Během manželství Marty a Stanislava Jurkových se narodily celkem čtyři děti (nejmladší Lukáš přišel na svět roku 1972), rodiče se ale nakonec rozešli, zejména kvůli nepříznivým sociálním podmínkám.

„Měla jsem pocit, že když jsem odešla ze svazku manželského, nemůžu zůstat na kazatelně, abych předkládala lidem nároky, kterým jsem sama nedostála,“ popisuje své tehdejší dilema Marta Jurková. „Chtěla jsem najít pozici, kde bych mohla sloužit lidem a současně by mě tam nechali navzdory mému kádrovému profilu.“

Uplatnění našla v pečovatelské službě Prahy 2. Jejím úkolem bylo obcházet osaměle žijící seniory ve svém obvodu, roznášet jim obědy a poskytovat potřebnou péči. „Staří lidé často žili v domech bez výtahů, ve čtvrtém nebo pátém patře. Za to jsme dostávaly příplatek, že jsme do těch pater vynášely obědy a nákupy. Během týdne jsem obstarávala šest až osm lidí, podle náročnosti a podle toho, kolik bylo potřeba s nimi strávit času.“

U „svých“ seniorů začala být Marta Jurková brzy velice oblíbená. „Většina pečovatelek byly dost jednoduché osobnosti a k těm lidem přistupovaly, jako by je obtěžovali: ,Zase si ta bába něco vymyslela!´“ popisuje Marta Jurková tehdejší situaci v pečovatelské péči. Nebylo tedy divu, že její lidský a laskavý přístup jí brzy získal popularitu. „Jurková, co vy s těmi lidmi děláte, všichni chtějí jenom Jurkovou,“ kroutila hlavu její nadřízená vrchní sestra.

„Většina těch lidí sice nežila v úplné nouzi, ale bylo to na hranici přežívání,“ říká Marta Jurková. „V nejtěžší situaci byli ti, kteří zůstali bez rodiny. Pokud neměli nikoho, kdo by je vzal ven, zůstávali zavření ve svých bytech – dokud v nich mohli sami zůstat. A většina z nich trpěla obrovskou úzkostí, aby se nedostali do nemocnice.“

Strach z pobytu v nemocnici, kde na staré lidi v té době mnohdy čekalo neurvalé zacházení a fyzické i emoční strádání, obvykle vrcholil vždy v pátek odpoledne. Pečovatelky totiž pracovaly jenom ve všedních dnech, o víkendu zůstávali staří lidé doma úplně bez pomoci. „Mnozí z nich mě v pátek zoufale prosili, ať nevolám doktora. Měli z nemocnice hrůzu. ,Ale vždyť tady můžete umřít,´ namítala jsem. ,To nevadí,´ říkali. ,Jen ne do nemocnice.´“

Marta Jurková strávila v pečovatelské službě čtrnáct let a rozhodně tu dobu ve svém životě nepovažuje za ztracenou: „Myslím, že to bylo velmi přínosné pro mou pozdější farářskou službu po roce 1989. Myslím, že každý farář by měl nějakou dobu strávit v civilním povolání, aby si vyzkoušel běžnou práci a jiný druh kontaktu s lidmi.“

 

Touha hrát převážila všechno

Bratr Marty Jurkové, herec Jan Přeučil, nicméně právě v období normalizace vstoupil do KSČ. „Měla jsem mu to v té době hrozně za zlé,“ konstatuje Marta Jurková. „Dokonce vystoupil v nějakých pořadech, ve kterých odsuzoval Václava Havla a opoziční síly.“ Otec František Přeučil se později snažil oba sourozence smířit a vzal Martu do divadla na Janovo představení. „Po divadle jsme šli s tátou a s Honzou po Staroměstském náměstí a tam jsme měli obrovský konflikt. Tatínek mi vyčítal, že jsem vůči Honzovi nepřístupná. Já jsem říkala, že mu nemohu odpustit, jak je loajální ke komunistům po tom všem, co otci udělali.“ Do toho se vložil bratr Jan: „Já jsem zachraňoval divadlo a vlastně i tebe a tvoji rodinu.“ „Jak jsi mě zachraňoval?“ namíchla se Marta. „Abych mohla chodit s kastroly po ulicích?“

Později si bratrova rozhodnutí vysvětlovala tím, že v mládí společně museli žít ve velké chudobě. A také jeho velikou touhou po herectví: „Jeho touha hrát převážila všechno ostatní. Snažil se, aby o to nepřišel.“ Její bratr pro ni navzdory někdejším rozkolům zůstává především velmi laskavým a hodným člověkem.

 

Projekt soužití generací

Po listopadu 1989 František Přeučil svou dceru přesvědčoval, aby se zapojila do veřejné činnosti. Ona však byla ochotna uvažovat jedině o tom, že se vrátí zpět do služeb církve, nejprve jen na půl úvazku: „Řekla jsem si, že vyzkouším, jak se to jeví církvi i Pánu Bohu, a pak uvidíme.“ Převzala proto práci s mládeží v Dejvicích, kde potom sloužila jako farářka až do roku 1999.

Zároveň se ale začala věnovat projektu domu s pečovatelskou službou, který chtěla zřídit v domě v Belgické ulici, jenž původně patři Československé církvi husitské. V době totality byl vybydlený a měl být přestavěn na byty pro příslušníky StB. Do toho ovšem přišla změna poměrů v roce 1989 a dům zůstal rozestavěný. Církev onu budovu v 90. letech skutečně získala, dávno před církevními restitucemi. Marta Jurková však hned při první návštěvě objektu zjistila, že žádná rekonstrukce zde vlastně neproběhla: „Udělali půlku střechy, která je vidět z ulice, vnější fasádu, a uvnitř bylo všechno vykradené. Odmontovali i zábradlí. Vše bylo zkrátka udělané jenom naoko.“

Cena přestavby se odhadovala na 35 milionů korun, což byla pro církev nedostupná částka. Naštěstí se jim podařilo dům směnit za budovu bývalého penzionu v Praze 6 – Suchdole.

A právě zde vznikl originální projekt Marty Jurkové, podporující soužití generací: kromě garsoniér a bytů 1+1 pro seniory zde měly být čtyři bytové jednotky kolejního typu pro studenty. V nich by bydleli dobrovolníci, kteří by jako protislužbu za ubytování v noci a o víkendech drželi služby a byli starým lidem k dispozici.

Projekt s názvem Horizont funguje dodnes. Marta Jurková už posledních několik let neslouží jako farářka, ale dvakrát týdně jezdí vypomáhat do farní kanceláře v Dejvicích.

Na závěr svého vyprávění Marta Jurková ještě naposledy zmiňuje svého otce, který posledních několik let života prožil s druhou manželkou Eliškou v rodinném domku v Černošicích. Po její smrti bydlel v Černošicích sám se svým psem a roku 1996 tam zahynul při požáru ve věku 87 let.

„V roce 1990 jsem byla přítomna setkání tatínka s dalšími politickými vězni,“ říká Marta Jurková. „Jeden z těch starých pánů tam tehdy hovořil o tom, že oni – političtí vězni z padesátých let – nevolají po žádné odplatě, nechtějí se mstít. Žádají ale, aby se na to nikdy nezapomnělo.“