Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Hynek Jurman (* 1956)

• narozen 4. února 1956 v Novém Městě na Moravě

• v roce 1968 byl svědkem třetího nedobrovolného odchodu strýce pplk. Adolfa Jurmana (RAF) z Československa

• měl problémy s přihláškou na střední školu

• před maturitou v roce 1975 byl na výslechu StB a hrozilo mu vyloučení ze školy

• v roce 1980 ukončil studium na VUT v Brně

• několikrát odmítl vstoupit do KSČ

• po vojně nastoupil do Železáren ve Štěpánově nad Sázavou

• od roku 1985 pracoval v jaderné elektrárně Dukovany

• jeden ze zakladatelů OF ve Štěpánově, stal se jeho mluvčím

• přispíval do časopisů a novin, napsal 37 knih

Stát se novinářem mu nedovolil komunistický režim, přesto se mu podařilo napsat více než 30 knih. Ve většině z nich uvádí na pravou míru zkreslené události od druhé světové války až po současnost.

Hynek Jurman se narodil 4. února 1956 v Novém Městě na Moravě rodičům Martě a Hynkovi Jurmanovým. Vyrůstal ve Štěpánově nad Svratkou, kde velká část rodiny pracovala v železárnách, které tam fungují už několik staletí.  Otec pamětníka, vyučený zámečník, v železárnách pracoval jako velmi ceněný kovomodelář (tehdy národní podnik MEZ Brno – Moravské elektrotechnické závody). Matka byla v domácnosti a společně se starali o malé hospodářství.

Pplk. Adolf Jurman – příslušník RAF

V 50. letech, kdy se pamětník narodil, doznívaly největší represe totalitního režimu nastoleného po roce 1948 KSČ (Komunistická strana Československa). Rodina Jurmanů měla problémy hlavně po emigraci Adolfa Jurmana, bratrance pamětníkova otce.

Adolfu Jurmanovi se po maturitě na brněnském gymnáziu podařilo v roce 1936 získat studijní pobyt na Lyceu Carnat v Dijonu ve Francii. Celkem třikrát pak musel nedobrovolně opustit svou rodnou zem. Poprvé na podzim roku 1938 odjel do Francie, kde vstoupil k dělostřelcům. Později prošel leteckým výcvikem v Anglii, stal se navigátorem a pobočníkem velitele 311. bombardovací perutě RAF (Královské letectvo). Podruhé v roce 1948, kdy jako čerstvě vystudovaný právník přišel o práci a rozhodl se na poslední chvíli opustit Československo a následovat tak svoji anglickou manželku a dvě děti do Velké Británie.

Okupace a její důsledky

Třetí nucený odchod popisuje tehdy dvanáctiletý pamětník takto: „Zajel si tenkrát i do Štěpánova do rodné chaloupky, kde jsme my bydleli. Přijel k nám 20. srpna 1968. Objížděl příbuzné, všude si dal skleničku a byl v povznesené náladě. Dcery zůstaly v Brně, on k nám přijel se svou anglickou manželkou, ta řídila, k večeru pak odjeli do Brna.“ Podle pozdějšího vyprávění jeho dcer přišel v noci manžel jeho neteře, důstojník Vladimír Schütz a varoval je slovy: „Jsou tady Rusi, ujíždějte.“ Adolf ještě v noci odjel z Brna do Vídně, a protože nemohl řídit, tak za volantem seděla jedna z jeho dcer.

Ráno 21. srpna slyšela v rádiu celá rodina známá slova o obsazení našeho území a otec pamětníka svoje pocity shrnul stručně v jedné větě: „Ti hajzli sem vpadli.“ A pamětník dodává: „Maminka vzala kárku a šla kupovat mouku, protože si všichni mysleli, že bude válka.“ Okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 má pamětník spojenou nejen se setkáním se svým slavným příbuzným, ale také s tím, co bezprostředně probíhalo v celém Československu a hlavně v rodném Štěpánově. Na fasádách domů se objevily karikatury, nápisy proti okupantům, šibenice s oběšencem a probíhaly protesty. Brzy se ale vše vrátilo do starých kolejí a pamětník popisuje, co bylo pro něj v té době největším zklamáním: „Učitelé ve školách zase začali mluvit jinak, kostel zůstal poloprázdný a ti, co organizovali petice, tak najednou byli pomýlení, bušili se v prsa a dopadlo to tak, že zrovna tihle potom prověřovali a vyhazovali ty obyčejné lidi.“

Příbuzenský vztah k bývalému příslušníku RAF a aktivní účast celé rodiny na bohoslužbách v katolickém kostele byly hlavními příčinami problémů s režimem už od pamětníkova dětství. Otec vstoupil pod nátlakem formálně do KSČ, aby ušetřil rodině problémy, ale po roce 1968 svoje členství ukončil. 

U výslechu na StB

Pamětník se brzy začal zajímat o dějiny, hodně četl, psal vlastní časopis a těšil se v budoucnu na studium žurnalistiky. Bohužel posudek, který vypracovaly soudružky z MNV (místní národní výbor), byl jednoznačně negativní. Po letech se od svého bývalého češtináře dozvěděl, že ho nechtěli pustit na žádnou střední školu, ale díky jeho přímluvě mohl začít studovat v roce 1971 Střední průmyslovou školu ve Žďáru nad Sázavou. Těsně před maturitou pořádal se spolužáky fotbalové utkání mezi dvěma třídami se závěrečným posezením u sudu piva. Během popíjení tehdejší vychovatel nutil maturanty vykřikovat nacistické pozdravy, budil je výstřelem z „poplašňáku“ a celá akce měla dohru až ve vyšetřovně StB (Státní bezpečnost). Pamětník byl označený za jednoho z hlavních organizátorů a hrozilo mu i vyloučení ze školy. Proběhla schůzka s rodiči a dva hlavní organizátoři byli předvoláni na výslech, který pamětník popisuje: „Rafinovaně se na mě snažili hodit kdeco, ale já jsem si na každé slovo dával pozor. Nakonec jsem to ustál, dostali jsme všichni ředitelskou důtku a museli jsme podepsat papír, kde toho litujeme.“

VUT – jediná možnost studia a vojenská služba

Pamětník odmaturoval s vyznamenáním, ale vysněné studium žurnalistiky kvůli špatnému posudku z MNV bylo vyloučené. Jedinou školou, která přicházela v úvahu, také proto, aby nemusel nastoupit na vojnu, bylo VUT (Vysoké učení technické). Během studií se aktivně zapojoval do sportovních i kulturních činností, hrál basketbal, fotbal, nacvičoval divadlo. Bez vlastního přičinění byl jmenován členem jednoho z výborů SSM (Svaz socialistické mládeže) a dvakrát dostal nabídky ke vstupu do KSČ, které jednoznačně odmítl. Jeho profesní směřování nakonec také, jako u většiny příbuzných, skončilo ve štěpánských železárnách, kam už v průběhu studia chodil na praxi. Po ukončení slévárenské katedry v roce 1980 přišel povolávací rozkaz k základní vojenské službě. Vojnu v tehdejším socialistickém státě popisuje: „Říkali mně novodobý Švejk, čím byl nesmyslnější rozkaz, tím jsem ho aktivněji plnil. Byla to pakárna až na půdu, pošlapávala se tam důstojnost každého vojáka, důstojníci byli ožralci první třídy, hrubiáni, sprosťáci, socialistická armáda, hanba.“ Vzpomíná na důstojníka, který ani nepoznal, která ze dvou skladeb je naše hymna, nebo na konec výcviku, kdy všichni záměrně stříleli mimo terče do meze, ale výsledky byly jako vždy výtečné. Z plzeňského útvaru, kam nastoupil, byli hned druhý den převeleni na několik dní do Nepomuku u Zelené Hory. Tam si pamětník cenil toho, že může být v místech, kde se odehrával děj knihy Miloslava Švandrlíka Černí baroni.

Problémy v zaměstnání

V září roku 1981 nastoupil do slévárny ve Štěpánově a brzy byl svědkem na tehdejší dobu nevídané události. Předchozí normovač tak dlouho odkládal postupnou změnu norem, že musely být upraveny najednou, což se slévačům nelíbilo a 29. září proběhla v železárnách stávka. Všechno vyřešila ministerská návštěva, ale podle některých pamětníků se informace o stávce objevila i ve vysílání rakouské televize. Jako pracovník se zařazením THP (technicko-hospodářský pracovník) byl pod neustálým dohledem straníků. Od nadřízených dostal příkaz, že se musí účastnit schůzí a odebírat stranický tisk Rudé právo. Po svatbě svého bratra Josefa začal nosit na krku křížek, který dostal od rodičů k promoci: „Bylo to v červenci, chodil jsem s rozhalenou blůzou. Trvalo to čtyři dny – a už jsem byl na koberečku u ředitele: ‚Ty nosíš křížek, navíc nebereš Rudé právo, měls dostat zvýšení platu, ale nedostaneš nic,“ dodává pamětník.

V roce 1980 se oženil s Janou Kinclovou a narodily se jim dvě děti, starší dcera Lucie (1980) a mladší syn Michal (1982) – básník, redaktor Českého rozhlasu a mluvčí FAČR (Fotbalová asociace České republiky). Problémy v práci, ale i v osobním životě přiměly pamětníka změnit v roce 1985 zaměstnání.

Výbuch v Černobylu během školení v elektrárně

Se svou ženou se rozvedl, využil nabídky a přihlásil se na nábor do nové jaderné elektrárny v Dukovanech. Během školení, které absolvoval v Trnavě, došlo v dubnu 1986 k jaderné havárii v Černobylu. Jak tuto událost zaznamenali v jaderné elektrárně v Jaslovských Bohunicích, popisuje: „Venku nic, to se tajilo, my jsme šli přes ty dozimetry a někdy se mohlo stát, že kdo šel z primáru, tak mu tam něco píplo, ale tady to bylo přesně naopak, my jsme šli z venku dovnitř a pískaly nám boty, protože venku byla radioaktivita a v elektrárně žádná nebyla.“

Nové zaměstnání si pamětník pochvaloval, práce byla náročná, ale dobře zaplacená a nikdo po něm nechtěl nesmyslné úkoly. V ABS (Archiv bezpečnostních složek) bylo jeho jméno zaznamenané ve spisu reg. č. OBŽ 41949 BN – tematika svazku „Jádro“. Jedná se o jmenný seznam zaměstnanců jaderné elektrárny Dukovany, kteří byli vedeni jako osoby prověřované/určené ke styku se státním tajemstvím. 

O svém zařazení do spisu pamětník neměl žádné povědomí, ale podle svého vyjádření byl po roce 1975 a výslechu na StB evidovaný jako zájmová osoba.

Možný kariérní postup do nově stavěné jaderné elektrárny v Temelíně byl podmíněný vstupem do KSČ – a to pamětník v žádném případě nechtěl. Rád proto přijal nabídku pracovat jako učitel na odborném učilišti v Bystřici nad Pernštejnem. Poloviční finanční ohodnocení vyvážila možnost věnovat více volného času své velké zálibě v bádání a psaní textů do různých novin a časopisů.

Sametová revoluce

Do školy nastoupil v září 1989, a dokonce i v tomto období musel odmítat nabídku ke vstupu do strany. Už v lednu 1989 roznášel po brněnských kostelích svoje protirežimní verše a po listopadových událostech se osobně zúčastnil založení OF (Občanské fórum) v rodném Štěpánově a stal se jeho mluvčím. Na tehdejší revoluční dny na malém městě vzpomíná: „Ve Štěpánově to dlouho spalo, teprve před Vánocemi jsme založili Občanské fórum. Bylo nás pět a přišli jsme za předsedou MNV a ten řekl: ‚Je dobře, že dědina spí, a nějakej Jurman pro mě není partner.‘“ Na 5. ledna svolali shromáždění občanů, kam nakonec přišli i představitelé MNV a pochopili, že je konec vlády jedné strany. Někteří se ještě z posledních sil snažili zastavit změny tím, že v noci strhávali vylepené plakáty. Pamětník o tom napsal krátký epigram: „Ve Štěpánově rudá ruka řádí, strhává letáky i jízdní řády.“

V uplynulých letech byl v rodném městě jako nestraník po tři volební období zvolen zastupitelem za ODS (Občanská demokratická strana). Po odchodu z učitelského místa nastoupil od roku 2005 jako pracovník Informačního centra v Bystřici nad Pernštejnem.

Hynek Jurman alias Bořivoj Nebojsa

Touha stát se novinářem nebo spisovatelem provázela pamětníka od dětství. Přestože mu to bývalý režim nedovolil, už tehdy sbíral historické události, psal fejetony a chystal materiály na knihy, které chtěl v budoucnu napsat. Na konci 80. let přispíval do dukovanského zpravodaje pod pseudonymem Bořivoj Nebojsa. Ten vznikl v době, kdy nechtěl psát pod svým jménem sportovní zprávy z utkání, kterých se osobně účastnil. Do zpravodaje psal kritické články a jeho nadřízený se chytal za hlavu a prohlásil: „Každé číslo je průser, vždycky pozdvižení na OVKSČ (Okresní výbor KSČ).“ Pod svým pravým jménem psal do zpravodaje vlastivědné články, za ty byl navržený na vyznamenání, které přebíral z rukou nic netušícího okresního tajemníka na OVKSČ v Třebíči. Těsně před revolucí v roce 1989 se jako začínající spisovatel účastnil setkání, kde spisovatelé hodnotili státní cenu pro komunistického básníka Ivana Skálu. Všichni tehdy věděli, že si cenu nezaslouží, ale nikdo to nechtěl říct nahlas. Pamětník si vzal slovo, řekl, co si všichni jen mysleli, a jediný, kdo mu vyjádřil podporu, byl básník Jan Skácel.

Popisujete odboj jinak, než je v kraji zvykem

Svoji literární činnost nejdříve směřoval do novin a časopisů, kam pravidelně přispíval, a později zpracoval několik knih o svém rodném kraji. Když si uvědomil, že ještě v roce 1995 se objevovaly v novinách články o odboji z druhé světové války psané jako z dob totality, rozhodl se tomuto tématu věnovat. Potom, co sesbíral velké množství materiálů z kronik, archivů a poslechl si vyprávění svědků různých událostí, sepsal několik knih. Mezi nejznámější patří: Jak to bylo s partyzány (1998), Zlatá léta padesátá (1999), Normalizace, to je ono (2001) a řada dalších. V nich se snažil popsat příběhy tak, jak se opravdu udály, nebo alespoň poukazovat na chyby, které udělali autoři před ním. Jeho knihy a články se staly trnem v oku různým skupinám, převážně příslušníkům organizace ČSBS (Český svaz bojovníků za svobodu). Sám pamětník je popsal slovy: „Tito takzvaní bojovníci za svobodu umí kádrovat, vesměs tam převládají kariéristé, kteří ani kvér neviděli. Mnohdy to byli spolupracovníci gestapa, později StB, brali partyzánské důchody a měli máslo na hlavě.“ Jak se zachovali po skončení války tito „partyzáni“ k opravdovým bojovníkům, dokládá příklad Vincence Koutníka, který se dvakrát prostřílel z obklíčení, zapojil se do odboje a po roce 1948 měl problémy s totalitním režimem. Pamětníkovi vyprávěl: „Po válce mě pozvali do Bystřice, ustavovali tam tu první odbojářskou organizaci. Já jsem tam přišel a viděl jsem lidi, které jsem neznal, kteří nikdy v odboji nebyli a navíc slyším samé soudruhu, soudruhu, tak jsem si řekl, Vindo, tady nemáš co dělat.“

V roce 2002 se jeden díl pořadu České televize Fakta zabýval sporem pamětníka s některými členy ČSBS. V nedávné době se nebál jít do přímé konfrontace i s prezidentem Milošem Zemanem a měl kvůli tomu problémy na Informačním centru v Bystřici nad Pernštejnem, kde v té době pracoval. Bývalý prezident Václav Klaus při své návštěvě Štěpánova v roce 2010 nevrátil pamětníkovi jeho oblíbené keramické pero. Nikdo mu to nevěřil, teprve později to všichni pochopili.

Hynek Jurman napsal nespočet článků do různých periodik, několik turistických průvodců, divadelních her, 37 knih a jeho poslední publikace Martyrium (o Cyrilu Musilovi) byla přeložena i do angličtiny. V průběhu života se setkal s různými významnými osobnostmi, které formovaly nejen jeho literární dráhu. Od roku 2020 je v důchodu, stále jezdí na kole, provozuje vlastní webovou stránku, kde nabízí své knihy a komentáře k současnému dění u nás i ve světě. V roce 2021 inicioval umístění pamětní desky pplk. Adolfu Jurmanovi na rodný dům v Olešničce, která je součástí Štěpánova nad Svratkou.