Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Jurošková (* 1929)

• narozena jako Baletková 25. února 1929 v Hošťálkové na Vsetínsku

• rodiče měli malé hospodářství na pasekách nad vesnicí, otec pracoval v lese

• na podzim 1944 rodina začala pomáhat partyzánům

• poskytovali útočiště také sovětským velitelům partyzánské brigády Jana Žižky

• patnáctiletá chodila jako spojka předávat vzkazy partyzánům

• po válce se s rodiči přestěhovala na statek po vyhnaných Němcích v Čermné ve Slezsku

• pracovala v podnicích Optimit v Odrách a v Hedvě ve Vítkově

• po svatbě se vrátila do Čermné

• po komunistickém převratu zažila kolektivizaci zemědělství

• pracovala v Čermné v JZD a na státním statku

• pamětnice působení československých a sovětských vojsk na Libavé

• členka Svazu bojovníků za svobodu a České obce legionářské

Po potlačení Slovenského národního povstání přecházeli na podzim 1944 partyzáni z 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky hromadně na Moravu, kde pokračovali v protinacistickém odboji. Přidávali se k nim místní lidé a různí uprchlíci. Aktivní skupiny partyzánů pod sovětským velením působily v Beskydech, na Vizovické vrchovině nebo v Hostýnských vrších. Mnozí tamní obyvatelé jim pomáhali, přestože tím riskovali životy. Nacisté se ještě na sklonku války pomocníkům partyzánů krutě mstili. Jen na Valašsku jich desítky povraždili například v Ploštině nebo v Prlově.

Rodiče Boženy Juroškové z osady Maruška v Hošťálkové tehdy poskytovali zázemí i sovětským velitelům z Žižkovy brigády včetně Dajana Bajanoviče Murzina. Patnáctiletá Božena pro ně běhala se vzkazy. Shodou šťastných okolností byla její rodina i další pomocníci odboje z tamních pasek nacistického teroru ušetřeni. Na partyzány má Božena Jurošková jen pěkné vzpomínky.

„I když jsem byla kolikrát samotné děvče mezi chlapy, nikdy na mě nikdo z nich nevztáhl ruku. K těm, které jsem poznala, jsem měla důvěru, nikdy jsem se jich nebála. Pokud k nám přišel někdo nový, vždy ho přivedl někdo známý a spolehlivý. Partyzáni se nám se svými akcemi nesvěřovali, neznala jsem ani pozadí vzkazů, které jsem předávala. My se také nikomu nechlubili, co děláme,“ říká pamětnice. S některými partyzány se vídala i po válce. Pravidelné setkávání s příslušníky protinacistického odboje, aktivity ve Svazu bojovníků za svobodu nebo Československé obci legionářské jí zpestřovaly život i ve stáří.

 

Prosté živobytí na pasekách

Božena Jurošková, za svobodna Baletková, se narodila 25. února 1929 v Hošťálkové v Hostýnských vrších jako čtvrté dítě Rozálie a Josefa Baletkových. Rodina bydlela na pasekách zvaných Maruška, kde bylo asi šest chalup. Z jedné strany jejich malé dřevěnice byl hned les, z druhé pole sousedů a o kus dál cesta tvořící hranici katastrů Hošťálkové a Rajnochovic.

„Byli jsme chudobnější pasekáři. Tatínek pracoval v lese. Maminka se starala o domácnost. Chovali jsme dvě nebo tři kozy, později také jednu jalovičku a husy. Ty se vykrmily, zabily a maso se většinou prodalo. Pole, na kterém jsme pěstovali hlavně brambory a zelí, mělo jen jednu měřici. Zahrádku jsme měli na sousedově pozemku a byla také velice malá,“ popisuje hospodářství.

O žních chodila Rozálie Baletková i s dětmi vypomáhat sousedům. Za to dostali většinou obilí. Když měli mouku, pekli doma chleba. Často jedli pohankovou nebo kukuřičnou kaši. Kukuřici si sami drtili mezi mlýnskými kameny. V létě si rodina vylepšovala jídelníček houbami. „Sbírali jsme moc rádi i holubinky. Pekli jsme je na plotně. Ani v zimě jsme neměli hlad, protože brambor a zelí bylo vždycky dost. Na oběd se nevařila dvě jídla, ale třeba jen hustá bramborová polévka,“ vzpomíná.

Do vesnice Hošťálková to měli pěšky lesem asi hodinu cesty. „V létě jsem chodila i do školy bosa. Bylo nás víc a nikdo se tomu nesmál. Boty jsme měli, ale šetřily se na zimu,“ vypráví. Po škole většinou s bratrem Janem, který byl o pět let starší, pásávala kozy. Děti také pomáhaly okopávat brambory nebo sušit seno. Spát chodili všichni brzy. V domě nebyla elektřina, svítilo se petrolejkami a petrolej se musel šetřit. V zimě ráda doprovázela maminku na dračky peří do chalup v okolí. „Kolikrát se až do noci sedělo, dralo, povídalo i zpívalo.“

 

Uprchlík v chalupě

Dne 30. září 1938 se představitelé Velké Británie, Francie a Itálie dohodli s nacistickým Německem v čele s Adolfem Hitlerem, že mu přenechají pohraniční oblasti Československa obývané převážně Němci. V březnu 1939 obsadilo Německo zbytek republiky a vyhlásilo Protektorát Čechy a Moravy. Život Baletkových se ze začátku okupace příliš nezměnil. Neměli rádio, nekupovali noviny. O průběhu války měli sporadické informace od sousedů. Do vesnice, kde jednotky SS zabraly tamní zámek a zřídili tam také vězení, chodili co nejméně. „Ze školy jsem vždycky spěchala domů,“ říká.

Když na paseky Maruška začali chodit partyzáni, žila v chalupě s rodiči v podstatě sama. Po obecné škole chodila asi rok do rodinné školy ve Vsetíně, ale protektorátní úřady ji zavřely, tak zůstala doma. Nejstarší sestra odešla pracovat do Přerova, mladší z bratrů musel nastoupit v ostravských dolech. Starší Josef byl totálně nasazený v Německu. Když ho v roce 1943 pustili domů na dovolenou, stal se z něj uprchlík. V Německu zažil vězení i bombardování a odmítl se tam vrátit.

Německé kontroly ho doma pravidelně hledaly. „Využíval toho, že jsme žili kousek od hranice s Rajnochovicemi, kde začínal i jiný okres, a tam už po něm nepátrali. Takže se přes den zdržoval ve vedlejší dědině a na noc chodil tajně domů,“ vysvětluje. Nikdo ho až do konce války neudal. I četník, který vodil do hor německé hlídky, patřil k pomocníkům partyzánů a snažil se, aby jejich razie nebyly úspěšné.

 

První návštěva partyzánů

Pamětnice si vzpomíná, že první tři rusky mluvící partyzáni se u nich objevili v červnu 1944. „Nemohli jsme se s nimi tenkrát absolutně dorozumět, neuměli jsme ani slovo rusky. Pak odešli asi zpátky na Slovensko. Spolupráce začala až po hromadném přechodu partyzánů do naší republiky někdy na podzim. I pak k nám chodili hlavně Sověti. Poprvé je přivedl Čech, kterého jsme znali. Pak už chodili i sami. Postupně jsme se naučili trochu rusky, oni zase pochytili česká slova, takže ke konci války jsme si už mohli i povykládat.“

U Baletků partyzáni dostali skromné jídlo, většinou chleba, mléko, kávu nebo nějakou polévku. Někdy sami přinesli mouku, ze které jim hospodyně napekla více chleba. Mnohokrát u nich menší skupiny mužů přespaly. „V postelích nespávali, ani se toho nedožadovali. Jejich hygiena byla vzhledem k životu v lesích všelijaká. Chodívali spát na seno, dali jsme jim jen přikrývky. Velmi brzy ráno odcházeli. V noci nehrozilo, že přijdou německé hlídky. Němci měli strach chodit v noci po lese, na to jsme spoléhali,“ vypráví.

V lese nedaleko jejich chalupy si partyzáni i s pomocí místních vybudovali dvě zemljanky, kde přes den často pobývali. Byly to bunkry vykopané ve vyvýšeném břehu. „Udělala se střecha, zakrylo se to hlínou, listím a hrabankou. Uvnitř byly na zemi dřevěné lávky. Nějak tam i topili, ale nesmělo to kouřit. Takových zemljanek měli v okolí hodně.“

 

Božka „Cihánečka“

Z velitelů si celá rodina zvláště oblíbila Petra Buďka. „Byl velice hodný a kamarádský. Mamince žertem říkal, že si mě po válce odveze domů jako svou vnučku,“ vypráví. Paní Božena si dobře pamatuje i na velitele celé Žižkovy brigády Murzina. „Jednou si u nás dělal převaz po zranění, které utrpěl v Beskydech. Viděla jsem ho vícekrát.“ Vzpomíná si, že když u nich pobýval nějaký významnější velitel, drželi soudruzi v okolí domu hlídky.

Boženu partyzáni využívali jako prostředníka pro vyřizování vzkazů. Tyto pochůzky dělala hlavně přes den, kdy se partyzáni báli chodit po chalupách nebo přecházet z jednoho úkrytu do druhého. „Někdo mi přišel říct, co mám vyřídit, třeba čas a místo nějaké schůzky. Vzkaz jsem předala člověku, který patřil k nám a předal ho partyzánům,“ popisuje. Někdy Rusy vodila i v noci na místa v okolí, kam sami netrefili.

Sovětští partyzáni jí říkali „Božka Cihánečka“. Na pasekách Maruška totiž žily dvě dívky Boženy. Tu druhou, o dva roky starší, blonďatou a plnějších tvarů, přezdívali „Božka Bombečka“. Pamětnice byla hubenější a snědá, tak byla Cihánečka. „Místo g vyslovovali h,“ vysvětluje.

 

Stěhování do Sudet

O diverzní činnosti partyzánů a jejich střetech s Němci toho moc nevěděla. „Bylo to i v zájmu naší bezpečnosti. Někdy nám třeba řekli, že vyhodili do vzduchu nějaký most. Občas jsme se dozvěděli, že někdo, koho jsme znali, padl, a bylo nám to líto. Slyšeli jsme také o partyzánech, které Němci nedaleko od nás oběsili,“ říká. Když už očekávali každým dnem příchod Rudé armády, vystrašily je zprávy o vypálených vesnicích Ploština a Prlov na Vsetínsku. Hošťálková, která byla osvobozena 5. května, toho byla ušetřena.

Po válce se Baletkovi rozhodli, že půjdou za lepším živobytím do pohraničí. Sudety byly na základě dohod vítězných mocností opět připojeny k Československu a bylo rozhodnuto, že většina tamních obyvatel německé národnosti bude zbavena majetku a vyhnána do Německa. „Jezdila jsem se s tatínkem dívat po usedlostech na Vítkovsku. Jeden statek po Němcích se nám zalíbil v Čermné ve Slezsku a rodiče si o něj požádali.“ Rodina se tam přestěhovala už v červenci 1945, ještě před odsunem původních německých obyvatel.

V hospodářství se dvěma domy a více jak deseti hektary polí ještě bydlela vdova s dvanáctiletou dcerou a rodiči. Až do odsunu v roce 1946 tam žili společně. „Každý jsme měli svou místnost, jen kuchyň byla společná. Střídali jsme se tam. Protože jsem ze školy uměla trochu německy, pomáhala jsem s komunikací. Žili jsme ve shodě. Jednoho dne byli všichni čtyři odvedeni do sběrného tábora ve Vítkově. Pak jsme je už neviděli.“ V Čermné nezůstala ani jedna německá rodina.

 

Kolektivizace zemědělství v Čermné

Božena si záhy našla práci v kanceláři podniku Optimit v Odrách, kde bydlela v podnájmu. Do Čermné jezdila jen na neděli. Po roce přešla do Hedvy ve Vítkově, kde pracovala asi dva roky. Pak se vdala. S manželem, který byl původem z Rumunska a žil také v Čermné, měla dvě děti. Po svatbě se přistěhovala na jejich hospodářství kousek od statku rodičů. Dva nebo tři roky s manželem soukromě hospodařila.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 začala nová vláda v čele s Klementem Gottwaldem likvidovat politické odpůrce, znárodňovat nejen velké podniky, ale o majetek připravila také drobné živnostníky a sedláky. Kolektivizace zemědělství po vzoru sovětských kolchozů došla do Čermné v roce 1953, kdy tam vzniklo jednotné zemědělské družstvo.

„Lidé to zpočátku brali velmi špatně. Cítili se ošizení a mnozí si hodně vytrpěli. Můj bratr Josef, který od rodičů převzal hospodářství, to nesl také velice těžce. Mohli jste se bránit, ale jak dlouho? Bylo tady pět nebo šest lidí, kteří se snažili odolávat. Družstvo jim ale nastavilo takové dodávky, které nešly splnit. Pokud člověk chtěl v klidu žít, byl donucen všechno jim odevzdat,“ říká. Její muž si našel místo ve strojní traktorové stanici, pamětnice pracovala až do důchodu na polích nebo u zvířat v jednotném zemědělském družstvu (JZD), později na státním statku.

Na družstvo vzpomíná docela ráda. „Měli jsme velmi dobrý kolektiv a družili jsme se i po práci.“ Stala se v JZD vedoucí Brigády socialistické práce a vstoupila do komunistické strany. „Jako vedoucí jsme k tomu byli tlačeni. Vnímala jsem to ale formálně. Nebyla jsem přesvědčená komunistka. Někdy v sedmdesátých letech jsem z KSČ vystoupila,“ říká.

 

Na hranici vojenského prostoru

Čermná leží na hranici vojenského prostoru Libavá, který vznikl v roce 1947. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 jej na více než dvacet let zabrala sovětská armáda. Soužití s vojáky, ať československými, nebo sovětskými, přinášelo tamním obyvatelům omezení v pohybu a mnohé nepříjemnosti při častých, denních i nočních cvičeních.

„Nejhorší byl provoz a hluk. Tanky jezdily přes naši vesnici. Byl to strašný hukot. Nedalo se spát, nedalo se jít po hlavní silnici. Od tankových pásů odlétávaly kusy asfaltu. Cesta byla pořád rozbitá. Často strašně duněla střelba. Vojáci se třeba postavili u nás k vepřínu a stříleli z kaťuší. Navíc nad vesnicí jednu dobu cvičně létala i letadla. To byly také nepříjemné zvuky,“ popisuje. Zvykla si ale na vojenský provoz i přítomnost sovětských vojáků.

V listopadu 1989, kdy v Československu po více než čtyřiceti letech padla komunistická vláda, jí bylo šedesát let. Říká, že zpočátku nerozuměla tomu, co se děje. „Pak jsem ale pochopila a jsem ráda, že se poměry změnily.“ První manžel jí předčasně zemřel v sedmdesátých letech. Pochovala už i druhého muže. Více než deset let žila sama. Pak se přestěhovala do domu k dceři a zeťovi. Její rodina zapustila v Čermné kořeny.