Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zuzana Justman (* 1931)

• narodila se 20. června 1931 v pražské židovské rodině

• když jí bylo devět let, okupovali Němci Československo

• v roce 1943 nastoupila celá rodina k transportu do Terezína

• otec Viktor Pick byl v říjnu 1944 odvlečen do Osvětimi, kde zahynul

• po konci války se s rodinou vrátili do původního bytu v Karlíně

• v roce 1948 na radu strýce, který žil v Jižní Americe, s matkou emigrovaly

• bratr Jiří Robert Pick se stal po válce členem KSČ a působil jako satirik

• v roce 1950 odjela studovat do USA

• usadila se v New Yorku, kde se provdala a vychovala dva syny

• natočila několik dokumentárních filmů s tematikou holokaustu

• za jeden z filmů, The Voices of Children, získala prestižní cenu Emmy

• roku 2024 žila v New Yorku

Životní příběh Zuzany Justman by mohl být učebnicí historie 20. století. Narodila se do privilegované rodiny, ale už jako dítě o toto postavení přišla, a nakonec ztratila i to nejcennější, svého otce. Velmi brzy v životě zjistila, co je to mít obrovský strach a také hlad. Díky rozhodnutím příbuzných, konkrétně strýce, který žil v emigraci v Jižní Americe, se ale vyhnula dalším příkořím, které by na ni čekaly v komunistickém Československu, a svůj dospělý život mohla naplno prožít ve svobodné zemi.

Narodila se do rodiny továrníků

Zuzana Justman, rodným příjmením Picková, se narodila 20. června 1931 do meziválečné Prahy do rodiny, která žila v tehdy typickém česko-židovském kulturním prostředí. Doma se mluvilo česky, ale němčina byla také používaným jazykem. Do synagogy se chodilo jednou za rok. Otec Viktor Pick byl spolumajitelem továrny Bratři Pickové na výrobu papíru a ultramarínu. Maminka Marie Steuerová pocházela také z továrnické rodiny, její otec vlastnil podnik na výrobu likérů v Holešovicích. Maminka žila čilým společenským životem, oblékala se u Rosenbauma a většinu času trávila s přítelkyněmi. Mezi rodinné známé patřil mimo jiné i Jan Masaryk. Malou Zuzanu vychovávala převážně její moravská „slečna“.

„Moje slečna se jmenovala Lenča Kuthanová, říkali jsme jí Fridolína. Byla jsem s ní daleko víc času než s mojí maminkou. Tenkrát ženy v těchto rodinách netrávily tolik času s dětmi. Tetu jsem milovala, byla z malé vesnice Želetava u Moravských Budějovic a tam jsem s ní jezdila vždycky v létě. Hrozně jsem brečela, když mě s ní rodiče nechtěli pustit, protože jezdili do Rakouska nebo Itálie, ale já jsem chtěla do Želetavy,“ vzpomíná Zuzana Justman na šťastné dětské roky. „Když jsem byla s rodiči, tak jsem byla obklopená rodinou, maminka měla čtyři bratry a sestru a tatínek měl tři sourozence. Když jsme jezdili na prázdniny, tak nás bylo vždycky hodně. V zimě jsme jezdili do Špindlu a všichni jsme spolu lyžovali, já lyžovala od čtyř let.“

V té době už přicházely z Německa zprávy o Adolfu Hitlerovi a nástupu fašismu. I u Pickových se na toto téma mezi dospělými často diskutovalo, před dětmi se vše ale spíše tajilo. Stále více rodinných známých i příbuzných se rozhodlo odjet z Československa a přemýšlel o tom i Zuzanin otec. „Můj tatínek byl ohromně inteligentní, ale udělal tehdy velkou chybu. Neuměl se rozhodnout. Maminka mi později vyprávěla, že si mysleli, že by babička kvůli vysokému věku nedostala vízum. Když jsme se o emigraci pokoušeli později, tak jsme se museli nechat pokřtít. Jeli jsme někam kousek za Prahu, to jsme ještě měli řidiče, jmenoval se pan Ješátko. Vezl nás k faráři, který pomáhal Židům, a ten nás pokřtil. Museli jsme si vybrat křesťanská jména. Mně se tehdy líbilo jméno Růžena, tak jsem řekla Růženka, a to se zas nelíbilo mamince. Maminka jméno měnit nemusela, protože byla Marie, tatínek si vybral jméno Emanuel po jeho otci a bratr Robert si vybral jméno Jiří. To pak bylo jeho profesní jméno, Jiří Robert Pick.“

Místo do školy do útulku, místo do parků na hřbitov

V roce 1938 zemřeli oba Zuzanini dědečci. Babičku Týnu z otcovy strany deportovali do Treblinky, kde zahynula. Babička Karolína z matčiny strany měla čtyři syny a dvě dcery a všichni synové emigrovali před začátkem války do Jižní Ameriky. Byli to právě tito strýcové, kteří později Zuzaně a její mamince navrhli emigraci.

Když 15. března 1939 okupovalo německé vojsko Československo, byla Zuzana ve třetí třídě. „Na okupaci mám jen jednu vzpomínku. Když jsem se vzbudila, tak celá naše domácnost byla hrozně ubrečená a řekli mi, co se stalo,“ vypráví pamětnice.

Třetí třídu tehdy ukončila, ale po letních prázdninách se už nemohla vrátit do školy. Židovská obec v Praze organizovala kroužky pro starší děti, kam nějakou dobu chodil Zuzanin bratr. Ona sama ale dlouho neměla žádné aktivity. „Ztratila jsem všechny kamarádky z obecné školy. Když jsem začala nosit hvězdu a potkaly jsme se náhodou na ulici, tak mě nezdravily. Maminka mi pak našla židovskou kamarádku Evu Tauberovou.“ Rodinu musela opustit i moravská vychovatelka Fridolína. Později Zuzana začala chodit do takzvaného útulku pro židovské děti v Soukenické ulici.

„Tam jsme si oficiálně hráli, ale chodili nám tam přednášet velmi zajímaví lidé. Například Erik Saudek, to byl nejlepší překladatel Shakespeara, ten nám četl jeho překlady a přednášel o tom. Když jsem potom chodila do amerického gymnázia v Buenos Aires, tak jsem toho o Shakespearovi věděla mnohem víc než americké děti.“

Zákazů přibývalo, Židé nemohli do biografů ani do parků, a tak si děti hrály na židovských hřbitovech. „Pamatuju si, že jsme si hráli na hlavním hřbitově v židovské čtvrti. Je tam hrob Rabiho Löwa. Existoval takový zvyk napsat své přání na malý papírek a to přání pak hodit do jeho hrobky. To jsem často dělala. Vždycky jsem si přála, abychom všichni přežili, ale to se mi nesplnilo,“ vzpomíná Zuzana Justman.

Strach postupně narůstal mezi dospělými i dětmi. Přibývalo i fyzických útoků na Židy, a tak se Zuzana naučila nechodit například ulicí v rodném Karlíně, kde sídlila německá škola.

„Báli jsme se německých dětí. Když jsem byla malá a jezdila do Želetavy, tak jsem se někdy prala a nenechala jsem si nic líbit. Tehdy mi ale doma vysvětlili, že kdyby mě nějaké německé dítě napadlo, že se nemůžu bránit. Jednou jsme se s přítelkyní vracely domů a jedna německá dívka, která byla asi dvakrát větší než já, nás začala bít. Mně se podařilo utéct, ale mé přítelkyni ne. Často jsem se pak trápila tím, že jsem ji tam nechala.“

Nástup do Terezína oddálila spála

Pickovi dostali povolání k transportu do Terezína v roce 1942. Zuzana tehdy ale ležela doma se spálou. Nikdo nejprve nevěděl, co to znamená, jestli zbytek rodiny bude muset odjet bez ní. Nakonec zůstali všichni v Praze ještě další rok.

„Nakonec jsme do Terezína odjeli začátkem července roku 1943. Všichni naši příbuzní a známí už byli v Terezíně a přece jen nějaké zprávy se z Terezína do Prahy dostaly, takže jsme věděli, co si máme zabalit. Boženka, naše báječná kuchařka, nám začala vařit trvanlivé věci, které bychom si mohli vzít s sebou. Pamatuju si obzvláště na karamel, ten byl hrozně dobrý a dlouho nám v Terezíně vydržel. Takže jsme si brali jídlo, které se nekazilo, a teplé věci,“ říká.

Zuzanu s maminkou ubytovali na půdě Q306. Měly vyhrazený prostor mezi dvěma postelemi. Vše, co vlastnily, se muselo vejít do kufrů zastrčených pod postel. Tatínek a bratr bydleli v jiném domě. „Asi za týden nás přišel bratr navštívit. Nebylo mu dobře, tak si lehnul vedle mě do postele a odpočíval. Pak, když se měl vrátit, vstal z postele a upadl na zem. Ukázalo se, že měl obrnu. Přestože ležel vedle mě, měla jsem štěstí, že jsem to od něj nedostala,“ líčí první dramatické chvíle v Terezíně. Oba rodiče začali pracovat v takzvané Putzkolonne, uklízeli kanceláře. „Pro tatínka to bylo ještě těžší než pro maminku. Byl zvyklý zastávat jistou pozici a tam byl úplně bezmocný. Nemohl udělat nic pro sebe a pro svou rodinu a navíc byl natolik inteligentní, že věděl víc než jiní lidé, co nás čeká.“

I když rodina přijela se zásobami jídla, kvůli nedostatku potravin v táboře dlouho nevydržely. Manželé Pickovi se zapsali do ilegální skupiny, která chtěla pašovat do Terezína jídlo zvenčí. Netrvalo ale dlouho a vše se provalilo, zatkli maminku Marii, protože se k aktivitám zapsali pod jejím jménem a doufali, že ženy nejsou tolik ohrožené jako muži. Zuzana Justman období zatčení své matky popisuje v deníku, který si během doby strávené v Terezíně vedla. Deník věnovala Židovskému muzeu v Praze a je k nahlédnutí v dodatečných materiálech. „Myslela jsem si, že to byly tři měsíce, ale podle mého deníku to byly jenom tři neděle, kdy byla ve vězení. Bylo to hodně beznadějné, protože z toho vězení se nikdy nikdo nedostal – a nějakým zázrakem ji pustili,“ říká. Marie Picková se vrátila v zuboženém stavu. Když poté manželovi a známým o svém věznění vyprávěla, snažila se, aby ji Zuzana neslyšela. Trvalo jí několik měsíců, než se uzdravila.

„S tatínkem jsme se snažili, aby mámu pustili. Tatínek znal pana Weidmana, to byl ředitel Židovské obce v Praze a působil v samosprávě v Terezíně. Šli jsme za ním, aby nám pomohl. Poradil nám, abychom se dobrovolně přihlásili do transportu, že je šance, že by ji pustili, kdybychom šli spolu. Tatínek se mě tehdy ptal, co si myslím já, že máme dělat. To byla pro mě velká rána. Bylo mi divné, že se tatínek ptá mě, že si sám neví rady. Nakonec jsme se nepřihlásili, což bylo velké štěstí, kdybychom tehdy přijeli do Osvětimi, tak by s námi byl konec,“ vzpomíná.

Zuzana během uvěznění matky doslova přes noc dospěla. Každé ráno chodila kontrolovat otce, zda jej taky nezatkli, a pak šla hned navštívit nemocného bratra. Zajišťovala rodině jídlo, občas vařila na malých kamnech na půdě a jako dvanáctiletá s tolika starostmi zapomněla na sebe. Docela se zapomněla česat. „Myslím, že jsem nemohla najít hřeben. Ze všech povinností jsem česání považovala za tu poslední nutnou,“ vypráví.

Tatínek zahynul v Osvětimi

Asi polovina terezínských dětí žila v tzv. Kinderheimech, Zuzana tam jen docházela. Celou dobu žila se svou rodinou. Našla si kamarády a do Heimu chodila alespoň na vyučování judaistiky a angličtiny. Ve volném čase děti provizorně sportovaly. „Hráli jsme hru, které se říkalo Völkerball. Byla to vybíjená. Říkali jsme tomu Felkec a já byla kapitánkou jednoho družstva. Později jsme přidali i volejbal.“ Když se následkem transportů na východ terezínské ghetto začalo vyprazdňovat a ubývalo pracovních sil, musely začít pracovat i starší děti. Zuzana nejprve běhala po ghettu jako poslíček, když ale přišla zima, zajistila jí maminka po známosti místo v zubní ordinaci.

Zpestřením se pro terezínské děti stalo i divadlo a slavné představení Brundibár. Zuzana Justman si na dětskou operu vzpomíná detailně, viděla ji mnohokrát. Její nejlepší přítelkyní byla tehdy Zuzana Kleinová, jejíž maminka byla hvězdou německé opery v Praze. Zuzana Kleinová měla velký hudební talent a hrála v Brundibárovi psa. Díky tomu mohla být pamětnice na představení každý večer. „Uměla jsem Brundibára nazpaměť. Už ke konci ve třech představeních jsem zpívala ve sboru právě díky tomu, že jsem tam byla každý večer a vše jsem si pamatovala. To je na tom to smutné, v Terezíně už pak bylo tak málo dětí, že vybrali do sboru i mě, i když jsem nebyla žádná velká zpěvačka,“ komentuje poslední rok války.

V té době se rodina přestěhovala z půdy do bytu, kde bydleli společně s tetou Andou a jejím synem Petrem a babičkou. Otec už tehdy v Terezíně nebyl. Odjel v říjnu 1944 jedním z podzimních transportů do Osvětimi, kde podle svědků zahynul hned po příjezdu. Zuzana byla s tatínkem až do poslední chvíle před jeho nástupem do vlaku.

„V Terezíně fungovala organizace Transporthilfe. Byli to mladí lidé, kteří pomáhali těm, kteří odjížděli pryč. Na ruce nosili pásku. Když odcházel tatínek, to byl osmý transport z jedenácti, tak už tam žádný z těch pomocníků nebyl. Přihlásila jsem se a dostala tu pásku Transporthilfe a mohla jsem s ním jít až k vratům. Otevřely se, za nimi byla tma a cesta k vlakům. To bylo naposledy, co jsem ho viděla,“ říká.

Po válce žila přítomností

Zuzana Justman si pamatuje, že na jaře 1945 se už mezi vězni mluvilo o tom, že se blíží konec. Všichni byli nadšení, když v dubnu viděli na náměstí přijíždět bílé vozy Červeného kříže. „Když jsem je viděla, vykřikla jsem, že už je konec! Ale ještě to konec nebyl, to přijel Červený kříž pro dánské vězně,“ upřesňuje. Od konce dubna 1945 pak přicházely do Terezína evakuační transporty z koncentračních táborů, které už byly mezitím osvobozeny.

„Byly to vagóny plné polomrtvých lidí a mezi nimi i hodně mrtvých. Chodili jsme tam s bratrancem Petrem hledat jeho bratry a tatínka. Měli jsme to zakázané od maminek, ale stejně jsme tam chodili. Tehdy jsme někde dostali kostky cukru, už nevím odkud, a ty kostky cukru jsme dávali těm, které jsme poznali. Byl tam taky jeden mladý muž, kterého jsem hned nepoznala, zavolal na mě: ‚Zuzano!‘ Byl to Miloš Glazer, tenkrát jsem mu dala cukr. Později se stal mým prvním mužem.“

Zuzanin otec se nevrátil, dva starší bratranci ano. Podařilo se jim sehnat auto a celou rodinu po osvobození odvezli zpátky do Prahy. Jediná Zuzana zůstala v Terezíně ještě jeden týden navíc. Zapsala se totiž do akce Zámků. Byl to program pro židovské děti, který nabízel ozdravný pobyt na zámcích v okolí Prahy a také studium, aby po létě mohly znovu nastoupit do škol.

„Čekala jsem na odjezd do zámku Kamenice. Cesta se ale odložila a já tam zůstala ještě týden sama. Koncem léta jsem si pak v Kamenici poranila palec u nohy a dostala jsem strašnou infekci. Zachránila mě tehdy profesorka Lauscherová. Když viděla, že tomu doktor nepřikládá žádnou váhu, sehnala auto a odvezla mě do Prahy k mamince,“ popisuje první týdny po válce. Prvního půl roku rodina žila v bytě známého, který přežil válku jako jediný z rodiny. Jejich původní karlínský byt nakonec dostali Pickovi zpátky. Zuzana nastoupila do gymnázia Elišky Krásnohorské a strávila v něm necelé tři bezstarostné studentské roky. „Ve škole nebyly žádné jiné Židovky, ale nikdy se mě spolužačky neptaly, co jsem prožila za války, a nikdy mě ani nenapadlo o tom mluvit. Žila jsem přítomností, ne minulostí ani budoucností,“ říká. Skoro každý večer trávila s přítelkyní v divadle, v zimě jezdila lyžovat a v létě hrála házenou a tenis.

Jeden z jejích strýců, který žil v Jižní Americe a byl jejím poručníkem, začátkem roku 1948 společně s maminkou rozhodl, že pro Pickovy bude nejlepší emigrace. Zuzaně se z milované Prahy od kamarádů nechtělo. „Když mi strýček řekl, že musím emigrovat, tak jsem se hrozně bránila. Milovala jsem svého bratra a nechtěla jsem se s ním rozejít. Ještě rok poté se mi pořád zdálo o tom, že se vracím do Prahy. Byla jsem ale nezletilá a musela jsem poslechnout. Naštěstí měl strýček pravdu,“ vrací se pamětnice do doby komunistického převratu. 

Do Jižní Ameriky se vydali za novým životem

Z Prahy odletěli nejprve do Londýna, společně s tetou Annou a jejím synem Petrem. Tam se sestry rozdělily a každá se dopravila do Jižní Ameriky po jiné ose. „Petr a teta odletěli do Bogoty v Kolumbii a maminka a já jsme nastoupily na Highland Princess, to byla anglická loď, která jela do Buenos Aires. Plavily jsme se asi měsíc. Máma se tam seznámila s jednou paní, která mluvila německy a měla dceru. Nikdy jsme se nedozvěděly, jestli byla nacistka, nebo ne,“ zamýšlí se Zuzana Justman.

Usadily se v Argentině, kde pamětnice nastoupila do americké školy. Znovu ji čekal život v zemi, kterou vede diktátor. „Bylo mně šestnáct a za tak krátkou dobu jsem už zažila tři diktátory, Hitlera, Stalina a teď Peróna,“ říká. Zalíbily se jí hodnoty americké demokracie, o kterých se učila ve škole. Chtěla studovat moderní tanec a začala se proto poohlížet po amerických univerzitách. Na radu strýce nakonec nastoupila na univerzitu Vassar poblíž New Yorku. Když si pak ale při lyžování zlomila nohu, skončil její sen o profesi tanečnice.

Vystudovala ruskou literaturu, kterou miluje doposud. Se svým prvním manželem Milošem, taktéž přeživším holokaustu a emigrantem z Československa, se přestěhovali do Houstonu v Texasu. Když se manželství rozpadlo, vrátila se Zuzana zpátky do New Yorku a brzy potkala svého nového partnera. Měli spolu dva syny, její druhý muž David Boroff ale záhy nečekaně zemřel na zástavu srdce. Zuzana se potřetí vdala za Daniela Justmana, se kterým žila v New Yorku až do jeho smrti v roce 2015.

Za film o terezínských dětech získala Emmy

V roce 1981 pamětnice dokončila doktorské studium slovanské lingvistiky a literatury. Když nemohla dlouhou dobu v New Yorku, kde žila s rodinou, najít zaměstnání v oboru, začala natáčet dokumentární filmy s tematikou holokaustu. „Mým prvním tématem byl Terezín. Terezínské děti. Maminka, která žila v Buenos Aires, jezdila každé léto do Prahy za bratrem. V roce 1986 mi maminka telefonovala z Prahy a řekla mi, že poprvé komunisti dovolili setkání terezínských dětí, těch žijících v Československu i v cizině,“ vzpomíná. Nápad na první film byl na světě. Zuzana se vrhla do zařizování a skutečně se vydala s americkým spolupracovníkem do Prahy, kde natáčeli film ve spolupráci s Krátkým filmem. Vzhledem k době, kdy snímek vznikal, byla Zuzana i její kolegové pod dohledem spolupracovnice StB. „Kolegové mě varovali, že na nás někoho nasadí. Záhy jsme zjistili, kdo to byl, kdo na nás měl donášet. Byla to jedna krásná mladá žena, která potom po revoluci dělala dál kariéru ve filmu. Tak jsem si na ni dávala pozor a nic jí neříkala,“ vypráví. Vznikl tak její první film, Terezínský deník.

Během tohoto natáčení se Zuzana seznámila například s přeživšími Helgou Kinsky nebo Helgou Hoškovou, které se společně s Michalem Krausem staly hrdinkami dalšího filmu Voices of the Children z roku 1997. Za ten získala Zuzana Justman prestižní televizní ocenění Emmy. Je také autorkou dalších filmů České ženy a Pražský proces (o procesu s Rudolfem Slánským). O svém dětství v Terezíně napsala také esej pro významný americký časopis The New Yorker, jehož celé znění v originále je uloženo v dodatečných materiálech.

Od roku 1961 žije Zuzana Justman v bytě na Upper West Side v New Yorku. Do Prahy se vracela už před revolucí, navštěvovala milovaného bratra a později ukazovala své rodné město synům Davidovi a Philipovi. Po listopadu 1989 aktivně spolupracovala s pražskou Židovskou obcí a podílela se na získání značných finančních prostředků pro obnovu židovských památek včetně Terezína.

V době natáčení (2024) se pamětnice věnovala studiu v rámci institutu pro profesionály různých odvětví, kteří jsou v důchodu, a stále bedlivě sleduje dění ve světě. O svém neobyčejném životě píše knihu. „Dnešní svět je strašný a deprimující. Každý den ráno čtu The New York Times a denně narážím na články, které nemůžu číst, protože mě rozčilují a nevidím žádné řešení. Když svítí sluníčko a jdu na procházku do parku, což chodím dvakrát denně, tak si vždy pomyslím, že jsem ráda ještě na světě, ale budoucnost se mi zdá velmi problematická,“ uzavírá pamětnice.