Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladislav Kabrda (* 1931)

• narozen 1931

• krajan ze Severního Kavkazu

• počátkem 2. světové války náhodně zraněn – přišel o jedno oko

• za války s rodiči v Německu

• policejní výslechy po návratu do SSSR

• po 2. světové válce nedobrovolně pracoval v kolchozu

• v 70. letech se v rámci socialismu pokoušel soukromě podnikat – pěstoval okurky a tulipány

Jmenuji se Vladislav Kabrda, narodil jsem se v Kirillovce na podzim roku 1931. Bylo to právě v období, kdy postupovala kolektivizace, doprovázená řadou hospodářských problémů. Postupně gradovala, až nakonec plynule přešla ve druhou světovou válku. Tu u nás v Rusku nazýváme Velkou vlasteneckou válkou.

Stejně jako moji předkové a stejně jako i moje děti, jsem Čech. Do Ruska se naše rodina dostala koncem 19. století. Můj dědoušek a babička pocházeli z Moravy. Říká se, že z vesničky Veselíčko, o níž ovšem dnes nevíme, kde se přesně nachází. Na Moravě je vesnic s takovým názvem několik. Jak můj otec, který několikrát pobýval v Čechách, tak i moje dcera Irina, zkoušeli vesničku, z níž dědoušek s babičkou před více než sto lety odjeli hledat štěstí do Ruska, najít. Ale bohužel, ani v jedné z navštívených vesnic si nikdo nepamatuje, že by tam nějací „Kabrdovi“ kdy žili.

Když dědoušek s babičkou přišli sem do Ruska, jejich počátky nebyly jednoduché. V oblasti severního Kavkazu, kam přišli, nic nebylo. Právě budování základních opěrných bodů v postupně se rozvíjejícím hospodářství a infrastruktuře bylo jedním z hlavních poslání kolonizátorů nových území, které Rusko získalo během válek proti Osmanské říši.

Po svém příchodu bydleli naši předkové nejprve v zemljankách. To si pamatuji ještě ze svého dětství. Žilo se velmi chudě, podlahu v zemljance si každý vystlal, čím mohl – někdo listím, jiný slámou. Teprve postupem času si začali Češi stavět první domy. Ty byly také velmi jednoduché, postavené z vepřovic – nepálených cihel, z bláta a slámy a měly slaměné střechy. Teprve později, když hospodářství začalo prosperovat a lidi trochu zbohatli, začali si také stavět další hospodářské budovy a lepší, kvalitnější bydlení. Můj dědoušek tak nejprve postavil velkou kůlnu, kde se skladovalo zrno a dole se mlátilo. Po ní následovala stavba dlouhého seníku, seno bylo uloženo v patře. V dalších letech se postavila kovárna a vybavila se dílna tak, aby hospodářství mohlo být co nejvíce soběstačné.

Prarodiče se usadili tady v Kirillovce, postavili hospodářství, měli pole a také prosperující vinohrad. Společně měli pět děti, dceru a čtyři syny. „Babička byla nemocná, nějak přišla o rozum během porodů“ a dědeček se pak sám musel starat o celou domácnost. Teprve když děti trochu vyrostly, bylo to pro dědečka snazší, protože mu s domácností i hospodářstvím pomáhaly, a tak si našel práci v Adahumu, nedaleké osadě, kde „ropa“ vytékala ze země. Pracovníci závodu jezdili a sbírali ji, někde dělali velké prohlubně, aby se mohla koncentrovat v jednom místě a lépe sbírat. Sebranou ropu pak vozili v bečkách na „něftzavod“, kde vyráběli kerosin. Otec tam byl zaměstnán jako kovář. Nebyl sice vyučený, ale jeho přirozená zručnost mu umožňovala zastat jakoukoliv práci. Jelikož si v zaměstnání vydělával hodně peněz, doma si najímal lidi, kteří mu postupně pomohli vybudovat prosperující hospodářství. Nechal si postavit kůlnu a seník. Prarodiče „měli vinici, víno, které i (dědoušek) prodával, hodně sena, zrní, měli všechno. I lidi z Kirillovky, chudí, no, já říkám, že nebyli chudí, ale že byli lenoši, nechtěli dělat. Ti chodili ke Kabrdovi – prosit u něj zrno či pšenici, aby mohli žít. A on jim vždycky dával. A když potom přišli vyrovnat svůj dluh, děda jim vždycky říkával: ‚Není třeba, přežil jsem, nechte si to.‘ “

Babička brzy zemřela a stejný osud potkal také otcovu sestru. Po svatbě odešli do města oba strýčkové – Jouza a Honza, zatímco tady v Kirillovce zůstal jen můj tatínek a strýc Franta, který zemřel v roce 1940.

Když přišli komunisti k moci, chtěli dědečkovo hospodářství znárodnit. U sousedů i dalších lidí, které jsme znali, se snažili zjistit nejrůznější pomluvy, aby dědečka mohli očernit a ospravedlnit tak své počínání. Lidé si ovšem dědečka vážili, ,,nemohli říct na něj nic, protože kdyby ne on (jim pomohl), tak by pochcípali.“ Při první fázi kolektivizace mu nakonec nechali polovinu jedné vinice, zbylé dvě mu pak zabavili celé. Potom „ho na dva tři měsíce zavřeli do vězení, ale stejně ho nikdo nechtěl udat, že by na ně byl zlý a že jim nic nedával. Tak ho museli pustit. Když se vrátil, tak mu vždycky rodiče cihličkami vyhladili vši, protože jich měl vždycky plno. Za několik měsíců ho zase zavřeli. Takhle ho zatkli třikrát nebo čtyřikrát.“ V roce 1939, v době před sklizní, mu nakonec znárodnili i zbývající polovinu vinice. Děda krátce potom, v březnu roku 1940, zemřel.

Kolektivizaci jsme tady v Kirillovce těžko prožívali. Mnoho lidí skončilo ve vězení, některým se podařilo uprchnout. Mezi krajany v Kirillovce se traduje příběh o jedné skupince uprchlíků: „Někteří utekli až do Ameriky. No, oni je posadili (...) a poslali je až na zemi Franze Josefa. A když pluli v Severním moři, tak se jim podařilo přemoct tu komandu (posádku lodi) a zavřít je. Sami přitom byli lidi rozumní, někdo z nich věděl, jak plavat po moři, jiný znal motory, a tak se jim podařilo dostat se do Norska. Tam poprosili o jídlo, pití, vodu a topivo a dopluli až do Ameriky. Vedl je jistý Kohout. Tak se jim všem podařilo přežit. (...) Kohout byl z Pavlovky. Byl to námořník, znal řemeslo.“ Komunisti dlouho lidi drželi ve vězení, „tuhleten Sovětskej svaz bylo jedno velké vězení. Kolik chtěli, tolik lidem platili.“

Můj tatínek pracoval v „autochazjajstvu“ ve městě, později v závodě. Když se oženil, žili potom u maminčiných rodičů. My jsme žili ve starém domě, v novém domě žili strýček Oldřich s babičkou a dědečkem.

V dětství jsem přišel o jedno oko. „Tady u nás byly velké sklady mariňáků. Ještě dnes tam jsou mariňáci. Měli tam miny, torpéda (...) bylo to strašné, co tam měli. A mariňáky umístili do naší školy. My, co jsme se tam učili, jsme museli chodit do Cemdoliny. No, a tenkrát ,nord-ost‘ začal foukat a začala sněhová bouře. Aktovky jsme si chtěli přivázat. No, museli jsme je nosit v ruce. Do školy jsme šli jen lehce oblečení, ale ze školy nám byla zima, ruce nám mrzly, a tak jsme začali přivazovat aktovky na záda provázky. No, já jsem začal řezat ty provázky nožíkem, nožík se uvolnil, a prásk do oka. Tak se to stalo. Kdo tím je vinný? Válka. Stalo se to v roce 1941, na začátku války, ta začala v červnu, a tohle se stalo v září nebo v říjnu.“

Když jsem chodil do čtvrté třídy, začala válka. Mariňáci nás varovali, abychom včas odešli, protože okolo vojenského skladu a i v dalších místech bylo mnoho min. Říkali nám, že by se mohlo stát, že „městu, dolině i vám místa bude málo. No miny tyhlety nevybuchly. Jen sklady.“

Přes Kirillovku přešla fronta a zastavila se o několik kilometrů dál na jihovýchod – v Novorossijsku. V části města zvané „Okťabr“ byla Rudá armáda a naproti na „Proletariji“ byli Němci, kteří se dál nedostali. Tady u nás byli Němci a Rumuni. V té době obyčejní lidé žili v chatrčích a kůlnách, zatímco vojáci byli v našich domech. Potom nás Němci vyhnali, nejprve do Pěrvomajky a tam nás vlaky poslali přes Krym do Německa na práci.

Odjeli jsme s rodiči a bratrem do Sömmerdy, nedaleko Erfurtu. Protože já a mladší bratr jsme byli ještě malí, nemuseli jsme pracovat. Já jsem musel jen každé ráno uklízet jednu ulici a pak jsem měl volno. Čas jsem využíval tak, že „jsem dělal košíky, různý, na ramena košíky i dětský košíčky, no různý. Košťata jsem dělal.“ Touto prací jsem si přivydělával, abych pomohl rodičům. Od lidí jsem dostával oblečení, jídlo, různě jsem tak obchodoval a vyměňoval.

V Sömmerdě, v domě, kde jsme žili u našeho šéfa, žila také rodina přednosty stanice. S jeho synem Johannem, který byl o dva roky starší než já, jsme se velmi dobře skamarádili, přestože chodil do Hitlerjugend SS. Jeho rodiče nám nechávali brambory, kterých dostávali, kolik chtěli. Každý rok jsme měli tři tuny brambor a „to už hlad není, ne? A kolik různých salámů, špeku, vajec, když jsem nosil do vesnic ty košíky, tak tam byli ti velkostatkáři.“

Na konci války, když nás všechny chtěl šéf zabít, nás zachránil právě Johann. „Šéf udělal oběd, který otrávil. A on (Johann) nám řekl, že bude oběd otrávený. Takovej, takovej, takovej a takovej. Tak my jsme nakoupili, kdo za co mohl. Makarony a všechno jsme koupili, jsme se složili a koupili jsme společně všechno, co bylo třeba. Nevěděli jsme, co přesně bude otrávené. No on (šéf) kotel otevřel, hodil tam to, co chtěl, a sám utekl a my jsme ho nikdy neviděli. A ten Johann nás všechny zachránil.“

„Po válce do města přijela auta, jedna jela na západ, jedna na východ. My jsme si sedli na východ a jeli jsme domů. Sem. A tady, když jsme přijeli domů, tak nás začalo hnedka vyslýchat KGB. My jsme byli vinní, že jsme pracovali v Německu. A dodnes mám do domácí knížky napsáno ‚přijel z Německa‘, tak to bylo.“

První rok bezprostředně po válce byla situace u nás doma velmi špatná. Neměli jsme co jíst, byl velký hlad. „Byli jsme kůže a kost, všichni lidi tak vypadali.“ Obyvatelstvo, zde, na pobřeží Černého moře, pomohli zachránit rybáři: „Z moře lovili ančovičky, hodně ančoviček. První sekretář Harkoma dovoloval rybářským lodím v přístavu prodávat lidem ryby, pět rublů za vědro. To bylo zadarmo. (...) Vezmeš dvě vědra ančoviček, ona byla těžká, a odneseš si je domů. To posolíme, upečeme, rázný dělaly ženský obědy. No a je to přeci maso. No a tak jsme přežili. Přijíždělo mnoho lidí i ze severní Ukrajiny, (...) všichni se živili těmito ančovičkami. Bylo to na jaře, když nikde nic nebylo – co do huby hodit. To nás zachránilo. Ony se mlely ve strojku na maso, k tomu jsme přidali žaludy. Ty jsme čistili, odvařili, aby z nich odešla trpkost, sušili a mleli – dělali z nich mouku. Tu jsme pak nasypali k těm ančovičkám a dělali z nich karbanátky.“

Když jsme přežili nejhorší léta po válce, vše se pomalu začalo vracet k normálu. Najít si ale práci nebylo jednoduché, protože jsme nedostali pas (občanku). Tímto způsobem se nás snažili držet na venkově, abychom nemohli odejít do města a hledat práci tam. To se nesmělo. Přitom nás v kolchozu platili velmi špatně. „Pracuj, i vsjo.“ V kolchozu jsme museli dělat skoro všechno a obvykle nám nedávali ani peníze, výplatu nám vypláceli v naturáliích: „Na podzim ti dají nějakou pšenici, brambory a tak. Peníze neplatili. Oficiálně jsi je dostal, ale nedávali je. Kolchozu je třeba udělat to i ono. Pracovat jsme museli, ale neplatili nás. To byly stalinské časy.“

Domluvili jsme se tedy se strýčkem Jouzou, žil na Hejduku (v této době již část Novorossijska). On mě tedy oficiálně adoptoval (přijal mě za svého), já jsem začal žít tam a dostal jsem také občanský průkaz. Konečně jsem si mohl najít práci, a tak jsem začal pracovat v cementárně „Pobeda oktjabrja“.

V období po druhé světové válce jsme se, podobně jako mnoho jiných Čechů u nás v kraji, rozhodli k repatriaci a návratu do Československa: „Jó, my jsme chtěli do Čech. Už jsme měli všechny papíry udělaný, a potom k nám sem přijel prokuror, nějakej Volkov – podle mě se jmenoval, a řekl: ‚Vy pojedete, jenom ne tam, jestli nepřestanete, a na druhou stranu pojedete – na Sibiř‘. Tak toho tady nechali a všechny papíry spálili, a bylo po hehe. Tak to bylo. Ale chtěli jsme odjet, všichni. Už jsme měli zrychtovaný všechny papíry. Asi byl z KGB, to nevím přesně.“

V roce 1956 jsem se oženil. Nejprve se nám narodila dcera Irina, později syn Pavlík. Jak roky plynuly, také hospodářská situace se zlepšovala. Postupně jsme si opět vybudovali malé hospodářství, měli jsme krávu, prasata a drůbež. V roce 1969 jsem zkusil dokonce práci ve školství, v kabinetě fyziky. Po dvou letech jsem ale odešel, protože jsem špatně snášel kázeň dětí. Dalších třicet let, až do důchodu, jsem pak pracoval v naftařské společnosti „Něftěbaza“, nejprve jako zámečník, později jako elektrikář, a nakonec na benzinové pumpě.

Na nějaké vzdělání v té době nebylo ani pomyšlení, tím více, že jsme v našich dokladech měli napsáno „přijeli z Německa“. Mé dceři Irině se nakonec podařilo dostat na univerzitu v Petigorsk (Pjatigorsk), kde studovala učitelství francouzského jazyka. Problémy ale přišly, když měla odjet na jazykovou praxi do Alžírska. Nikam ji nepustili a zase jen kvůli tomu Německu.

„V sedmdesátých letech jsem si postavil skleník na pěstování okurek. V té době jsem byl zvolen ,děputátem v selskom savětě‘‚ za náš podnik. Neustále mi vyhrožovali, že nemůžu takhle pěstovat zeleninu a pak ji prodávat. A navíc, když jsem ten děputát. Nakonec mě začali říkat ‚tunějáděc‘. No já, co je to za slovo‚tunějáděc‘? No, potom jsem pochopil, že se to vztahuje k takovému člověku, který nic nedělá a jenom jí. Aha! A oni mě tak nazývali. A já přece pracuju, tak proč mě nazýváte tunějádcem. Já ,truzenik‘! Stále mě tak nazývali, tak jsem vstal a začal se na nich‚ kristit‘. A tak jsem jim řekl, kdo z nás je tunějáděc, já, nebo vy? Vy nepracujete, když přijdete ze zaměstnání. A tak mě sňali z děputáta.“ Ale pak mě zase opět zvolili děputátem. Takhle se to několikrát opakovalo. Nakonec jsem požádal předsedu selského sovětu, který odcházel do důchodu, aby mi podepsal povolení mít skleník. Nejprve zamítl, ale nakonec jsme se domluvili. Napsal: „Povoluji skleník, topivo bude biologické.“

No, já jsem stejně topil uhlím a dřívím. Jednou přišla kontrola, týden před tím, než dozrály okurky, a kotel mi zabrali. Ostatní nemohli, protože jsem na to měl povolení. Tak jsem se rozhodl, že budu pěstovat jen tulipány. Skleník jsem měl povolený jen do 20 m², tak jsem je pěstoval ve dvou patrech a tím jsem zdvojnásobil produkci. „Všechno to bylo vždycky jen s rizikem, že přijdou a zničí to. Stavěl jsem ohradu, aby nebylo vidět do zahrady. Ale tulipány, když kvetou, tak je to vždycky vidět přes plot. Sedm tisíc tulipánů jsem pěstoval. To není málo.“

Cibulky tulipánů jsem pěstoval na Kubáni, kde jsem si pronajímal u lidí chaty. „Když jsou cibulky zdravé, jsou pěkné i tulipány.“ Květy jsem potom prodával na trhu. Měl jsem z toho velmi dobrý výdělek. „Skleník mně za rok dal peníze na auto (...). Jeden květ jsem prodával za rubl, rubl padesát, ty lepší pak za dva ruble.“ Tak jsem to dělal až do převratu v devadesátých letech. Tenkrát mi nedali místo na trhu, tak jsem přestal pěstovat tulipány. V roce 1997 jsem šel do důchodu. Začal se mi zhoršovat zrak. Číst dneska nemůžu už vůbec, doktor mi to zakázal.

Ze svého života mám jednu velkou zkušenost, kterou bych chtěl čtenářům a posluchačům předat. Kdo je vinný vším, co se nám stalo a co se děje ve světě?: „Lidé jsou vinní? Nikoliv, komunisti (jsou vinní). Lidi se jeden na druhého zlobit nemohou. Jsme jen obyčejní lidé. Dejte nám práci, jsme dělníci, jsme otroci. (...) Mezi tím, co se děje mezi námi v Rusku a vámi v Čechách, tím nejsou vinní lidé. To nelidi to dělají, že my máme někoho rádi, nebo ne. Lidi nechtěli, aby u vás bylo NATO, a oni to stejně udělali. Oni se neptají. Co chtějí, to dělají.“

Poznámka k závěrečnému odstavci: Tento zajímavý postřeh reflektuje účinnost a úspěšnost propagace ruské zahraniční politiky zprostředkované zejména médii (státními i soukromými) – televizí, rozhlasem a periodiky. Tento výrok se vztahuje ke zprávě, která prošla ruskými médii v první polovině roku 2008, přibližně s tímto obsahem: „Většina české veřejnosti je jednoznačně proti postavení radaru NATO a asistence vojenských sil USA ve východní Evropě. V České republice dokonce probíhá řada protestních akcí, které jsou ovšem neúspěšné.“ (pozn. autora)