Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kacrová (* 1938)

• narozena 7. srpna 1938 v Libánovce na Volyni

• volyňská Češka

• svědkyně ukrývání židovského děvčete Mindly Švarcové prarodiči Annou a Vincencem Bohatých

• otec Antonín Bohatý raněn v bojích o Dukelský průsmyk v řadách 1. československého armádního sboru

• židovku Mindlu Švarcovou přijali do rodiny a v roce 1947 s ní reemigrovali do Československa

• s rodiči se usadili v Úsově na Šumpersku

• otec donucen vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD)

• mohla studovat jen v zemědělství

• zaměstnána v JZD a Mezu Mohelnice

• s Mindlou Švarcovou celoživotní silné pouto

• v roce 2015 na izraelském velvyslanectví jako poslední očitý svědek převzala diplom s titulem Spravedlivý mezi národy udělený in memoriam jejím prarodičům Anně a Vincenci Bohatým

• v době natáčení v roce 2023 bydlela v Klopině

Na půdě izraelského velvyslanectví v dubnu 2015 slavnostně udělili titul Spravedlivý mezi národy in memoriam Anně a Vincenci Bohatým za záchranu života židovské dívence Mindly Švarcové. Do rukou ho převzala jejich vnučka Marie Kacrová, poslední očitý svědek tohoto příběhu neuvěřitelné statečnosti a lásky.

Tragický osud židovských sousedů

Marie Kacrová, rodným příjmením Bohatá, se narodila 7. srpna 1938 v českoukrajinské obci Libánovka v dubenském újezdu na Volyni v tehdejším Polsku (dnes území Ukrajiny). Na svět přišla jako starší ze dvou dětí českých rodičů Antonína a Evženie, rozené Beštové. Rodina bydlela na hospodářství s dvaceti hektary polností společně s prarodiči pamětnice Annou a Vincencem Bohatými, kteří v tomto domě vychovali deset svých dětí a další dvě jim zemřely v dětském věku. Otec pamětnice Antonín z nich byl nejmladší a i jeho příběh je zaznamenán na stránkách Paměti národa.

Marie prožila dětství v Libánovce v období druhé světové války, kdy Volyň dva roky okupoval Sovětský svaz a v letech 1941 až 1944 nacistické Německo. Právě nacisté tam důsledně prosazovali svou zvrhlou myšlenku o konečném řešení židovské otázky. Na podzim roku 1941 vznikly po celé Volyni desítky ghett, do nichž byly nahnány sta tisíce Židů. V sousedství Bohatých měla obchůdek židovská rodina Švarcova. Jedna z jejich dcer Mindla trávila spoustu času u Anny a Vincence Bohatých. Rok po jejím narození jí totiž zemřela maminka Hinda Švarcová, otec se znovu oženil a nová matka se k Mindle nechovala nejlépe.

„Macecha nebyla na nás hodná a dost jsme od ní jako malé nic nechápající děti zkusily. Tatínek to již nemohl snášet, a tak moje sestry-dvojčata dal na vychování k jejich babičkám — každou jinam,“ píše ve svých vzpomínkách uložených na internetových stránkách Volyňáci.cz Mindla Švarcová, která tehdy ztratila kontakt se svými staršími sestrami Perlou a Pesou. Mindla před macechou často utíkala k sousedúm za tehdy jednasedmdesátiletou Annou Bohatou. „Byla to laskavá žena a při vzorné péči o své děti našla kousek ve svém srdci i pro mne. Když viděla, jak naše macecha s námi zachází, obdarovávala svou láskou a péčí občas i mne,“ píše se dále v textu Mindly Švarcové.

Celou rodinu Švarcovou ale nacisté odvedli do ghetta v Ostrožci. Po čtyřech měsících ve strašných podmínkách se otci Mindly Švarcové podařilo uplatit ukrajinské strážné, kteří desetiletou Mindlu ve voze pod slámou vyvezli z ghetta. Otce Davida Švarce s manželkou a dvěma Mindlinými nevlastními sourozenci Němci později zavraždili. Sestru Pesu nacisté zastřelili při pokusu o útěk a přežila jen sestra Perla, která se přes dva roky ukrývala v lesích na Ukrajině. O jejich osudu se Mindla dozvěděla až po válce. Krátce poté Perla odjela do Izraele, kde žila až do své smrti.

Riskovali vlastní životy

Po útěku z ghetta našla Mindla útočiště u Anny a Vincence Bohatých. „Převezli ji tam a já si to fakt nepamatuju. Vím, že bylo řečeno, že se o tom nesmí vůbec mluvit, protože když o tom mluvit budeme, tak nám vyvraždí celou rodinu. Tak se o tom nemluvilo. Vím jenom, že si ji babička hned vzala za svoji, že je to její dcera,“ vzpomíná Marie Kacrová, která tehdy měla pouhé čtyři roky.

Mindla pak spala v místnosti s prarodiči, pohybovala se po zahradě a pomáhala na hospodářství. Stala se prostě dalším členem rodiny. Bohatí přitom bydleli uprostřed Libánovky a sousedé museli zaregistrovat, že Mindlu ukrývají. Po celou dobu války ale nikdo z nich nic neprozradil.

Rodina Bohatých ukrýváním Mindly neuvěřitelně riskovala. Nacisté po kraji Židy systematicky vyhledávali a vraždili často i s jejich zachránci. V té době se ještě k tomu Mariiným rodičům narodil syn Vítězslav. Rok poté, 13. července 1943, nacisté vypálili Český Malín, kde upálili a zastřelili 374 českých obyvatel a mezi nimi i několik matčiných příbuzných. Všechny tyto události ještě musely násobit prožitý stres a obavy.

A bylo ještě hůř

Po bitvě u Stalingradu se otočil průběh fronty a Němci stále ustupovali na východ. V prvních měsících roku 1944 se fronta přehnala i přes Volyň. Po Libánovce se v té době neustále pohybovali nejen vojáci, ale i různé ozbrojené tlupy v čele s muži z Ukrajinské povstalecké armády, lidově zvaní také jako banderovci. Rodina se před nimi ukrývala ve sklepě, ale poté co je tam nalezli němečtí vojáci i s Mindlou, což naštěstí nemělo žádné následky, otec se svým bratrem vybudoval ve studni tajný úkryt. Do něj se v případě nebezpečí po laně spustili a ukryli babička s Mindlou, matka s Marií a jejím maličkým bratrem Vítězslavem. V dvoumetrovém krytu bez oken pak trávili několik nocí. „Spali jsme tam v sedě. Bylo tam vlhko a tma,“ dodává Marie Kacrová.

Po osvobození Libánovky si sovětské vojsko v domě Bohatých zřídilo lazaret. Marie Kacrová vzpomíná, že jí doktoři a zdravotní sestry nosili sladkosti, ale byla také svědky různých amputací, kdy se místo anestetika používala vodka. „Když jsem viděla, jak jim řežou ruce, tak jsem v noci řvala a nespala,“ dodává.

V té době čeští muži i ženy houfně vstupovali do československého armádního sboru bojujícího po boku sovětské armády. Narukoval také otec pamětnice. V kulometné rotě 1. československého armádního sboru se zúčastnil bojů o Dukelský průsmyk, kde utrpěl střelné zranění. Po tříměsíční léčbě přešel do pěší brigády, s níž prošel těžkými boji na území Slovenska a Moravy.

Po odchodu otce do armády ve svých jednaosmdesáti letech zemřel dědeček pamětnice Vincenc Bohatý. Celé hospodářství tak měli na starost matka s babičkou. „Bábi všechno zvládla. Ona byla generál. Malá a silná, ale všechno zvládla. Vždycky si někoho sehnala, navařila jim, napekla a oni všechno podělali. Doopravdy, bábi, to byl někdo,“ vypráví Marie Kacrová. Vesnice bez mužů se ale také stala snadno zranitelnou a návštěvy banderovců a dalších ozbrojenců se stupňovaly. Mezi lidmi zavládl strach. „Zabíjeli, rozřezávali. Bylo to škaredý. Ženám často řezali břicha,“ vypráví Marie Kacrová, která v sedmi letech na vlastní oči viděla zavražděnou ukrajinskou sousedku.

Nedalo se tam žít

Po demobilizaci nezůstal Antonín Bohatý jako mnozí ostatní v Československu, ale vrátil se do Libánovky za rodinou. „Já jsem onemocněla a pořád jsem ho volala. Měla jsem horečku a pořád jen táta, táta. Říkali, že když přijel domů a já ho viděla, tak jsem se z toho rychle dostala,“ vypráví Marie Kacrová a dodává, že jeden z bratrů otce v bojích o osvobození Československa padl.

Na Volyni bylo ale stále nebezpečno a i přes návrat otce docházeli do domu pro zásoby banderovci. „Jednou nám sebrali koně a dál hledali všechno možné po domě. Byla jsem v posteli, tak těma špičkama od zbraní bodali vedle mě, jestli tam není něco schovaný. Ječela jsem, protože jsem se hrozně bála.“ Krátce poté prý do domu přišli sovětští partyzáni, kterým pod výhrůžkou smrti musel otec dělat kočího a odvézt je do žádané lokality. Jen se vrátil domů, přišli opět banderovci. „Dozvěděli se, že táta odvážel partyzány a ptali se ho, proč je vezl. Mordovali ho, ale naštěstí slyšeli v blízkosti nějaké vojska. Skopali ho, zmlátili, nechali ležet na zemi a zmizeli,“ vzpomíná Marie Kacrová.

Na základě mezistátní dohody mezi Československem a Sovětským svazem podepsané v Moskvě 10. července 1946 se organizovala reemigrace volyňských Čechů. Na Volyni nebylo bezpečno, a tak jako naprostá většina tamních Čechů využili i Bohatí možnosti k odjezdu do Československa. V prvních měsících roku 1947 do vagónu původně určeného na převoz dobytka nastoupila Marie s rodiči a bratrem Vítězslavem, její babička Anna a Mindla, která odmítla nabídku sestry Perly a přeživšího strýce na odjezd do Izraele a raději zůstala s Annou Bohatou. „Chtěli, abych s nimi odjela do Izraele, ale já jsem babičku nemohla opustit. Byl by to ode mne hrubý nevděk — vždyť mne potřebovala.“ píše ve svých vzpomínkách Mindla Švarcová, v té době už na úřadech přihlášená jako Emilie Bohatá.

Měla jiný pohled na svět

Marie Kacrová vzpomíná, že cesta do Československa se neuvěřitelně táhla a na každém rohu jejich vlak dlouho stál, než obsluha železnice dostala nějaký úplatek. Zbídačenou poválečnou Ukrajinou se tehdy pohybovalo spousta bezprizorních a hladových lidí. Ti se během dlouhých stání snažili z vagónů získat něco k jídlu. „Pamatuju si, že v noci, když jsme spali, tak se snažili potichu vydělat okýnka v nákladních vagónech a něco ukrást,“ vypráví Marie Kacrová a dodává, že také zažila, jak v blízkém vagónů Češi jednomu ze zlodějů při jeho manipulaci s okýnkem usekli ruku. U babičky se ale projevila její srdečná povaha a rozhodla se těmto lidem pomáhat. Když vlak stál při častém doplňování vody do parní lokomotivy, nosila jim jídlo. „Bábi vždycky vzala chleba s něčím a šla za nimi. Oni spali mezi kolejema pod lokomotivou, kde byly takový vysekaný díry. Měli tam teplo.“

Po příjezdu se rodina usadila ve Strachotíně na jižní Moravě, v obci vylidněné po odsunu původního německého obyvatelstva. Zatímco babička Anna s Emílií v této obci zůstaly, Marie s rodiči a bratrem se po půl roce přestěhovali za strýcem pamětnice do Mohelnice. Otci se poté podařilo získat hospodářství po Němcích v blízkém Úsově.

Nikdy nekončící strasti

Po příjezdu do Československa zasáhla rodinu další hrozná rána. Během odstraňování výrůstků na páteři zemřel na operačním stole olomoucké nemocnice Mariin pětiletý bratr Vítězslav. Ani začátky v novém domově nebyly jednoduché a stálo mnoho úsilí, než hospodářství v Úsově začalo prosperovat. „Každé ráno, než jsem šla do školy, jsem musela podojit krávy,“ dodává pamětnice, jak i ona měla v deseti letech své pracovní povinnosti. Když se konečně začalo dařit, přišla další rána. Komunistická strana v roce 1948 pučem převzala moc ve státě a dle pokynu z Moskvy se v zemi rozjela kolektivizace a zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD). To se sice v obci podařilo v roce 1952 založit, ale krátce nato se rozpadlo. Nátlak se proto stále stupňoval. „Samozřejmě vyhrožovali. Přišli k nám, že musí jít do družstva. Do mě se pustili, že si obleču svazáckou košili a červenej šátek, což jsem nechtěla. To byl hajzl chlap, řeknu to na rovinu. Byl z Třeštiny. A on tatínkovi říkal, že jestli nepůjdeme do družstva, tak nás všechny zavřou. To byla pakáž. Jináč to neumím ani říct,“ vypráví Marie Kacrová.

Otec si byl po zkušenostech se zakládáním kolchozů v Sovětském svazu vědom, že nejde o plané výhrůžky, a tak mu nezbývalo nic jiného, než do JZD vstoupit. Následně rodině odvezli dobytek a také koně, kterého si přivezli z Volyně. „Viděla jsem, když odváželi mého milovaného Šimlíka. Probrečela jsem tehdy celou noc. Musel jít, bylo to nařízený. Družstvo ho sebralo a hotovo a pak ho dali na jatka,“ vzpomíná Marie Kacrová, která si ani nemohla svobodně vybrat své budoucí profesní směřování: „Chtěla jsem jít buď na švadlenu nebo do hudební školy, ale ředitel na základní škole za mnou přišel a řekl, že nikam nepůjdu, že jsem ze zemědělství a že nemám nárok na nic jiného než zemědělskou školu.“

Nastoupila proto do zemědělské školy ve vzdálených Horních Heřmanicích. Tu ale nedokončila, protože maminka těžce onemocněla a otec nezvládal starost o domácnost. Marie se proto vrátila zpět do Úsova, kde nastoupila jako dělnice v JZD. Poté se jí podařilo získat místo v Mezu Mohelnice, ale v roce 1970 se z rodinných důvodů vrátila zpět do JZD, než pro změnu ze zdravotních důvodů opět nastoupila v Mezu Mohelnice, kde pracovala až do odchodu do penze.

V roce 1957 se Marie vdala za Karla Kacra, s nímž se po přestavbě domu přestěhovala do vedlejší Klopiny, kde se jim postupně narodily tři děti – Karel, Antonín a Jana.

Vzdali se majetku ve prospěch Mindly

Marie Kacrová zůstala v úzkém styku s Emilií (Mindlou). Vždy ji považovala za svou jedinou sestru. Ta se v roce 1949 provdala za Václava Sobotku a v roce 1951 se jim narodila dcera Vlasta a o tři roky později dvojčátka Růženka a Emilie. Manželé Sobotkovi bydleli ve společné domácnosti s babičku Annou, o níž se Emilie starala až do její smrti v roce 1952. Všechny její děti a zákonití dědicové se tehdy zřekli práva na dědictví. „Zřekli se majetku, že se o bábi starala a že s ní žila, tak podepsali všechny papíry, že jí to postupují,“ vypráví Marie Kacrová, jejichž děti často trávily prázdniny u Emílie ve Strachotíně a naopak Emíliiny děti u ní v Klopině. Jejich silné pouto vydrželo až do smrti Emílie Sobotkové.

Strachotín Marie Kacrová navštívila i v roce 2023, kdy byly pro Paměť národa natočeny její vzpomínky. Dcery Mindly Švarcové – Růženka Stehlíková a Vlasta Kopřivová v sále obecního úřadu uspořádaly setkání koncipované jako poděkování Anně a Vincenci Bohatým. Přijelo na osmdesát potomků manželů Bohatých a Mindly Švarcové, aby si připomněli, že díky jejich lásce jsou mnozí z nich na světě. „Lidé by si měli jeden druhého vážit, navzájem se uznávat. Nezávidět jeden druhému a chovat se slušně k ostatním lidem,“ na závěr dodává své poselství pro budoucí generace Marie Kacrová.

https://www.volynaci.cz/file/3186/Kdo-zachrani-jednoho-cloveka-jako-by-zachranil-cely-svet-Emilie-Sobotkova.pdf