Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Kadaně ()

• 1921 - narozen v Běrunicích u Poděbrad

• v letech 1935–1938 uzenářským učněm

• 1942 - povolán na nucené pracovní nasazení v Říši

• 1942–1945 nuceně nasazen v Halberstadtu v masnářství-uzenářství, poté ve fabrice na výrobu konzerv

• červen 1945 - návrat do Prahy

Jaroslav KADANĚ

Na Wilsonově nádraží nás vyvolávali jménama

Jaroslav Kadaně se narodil 11. srpna 1921 v Běrunicích u Poděbrad (dnes okres Nymburk) v rodině řezníka a uzenáře. Jeho otec měl kromě své živnosti v Běrunicích i hospodu, kde mu jeho čtyři děti vypomáhaly. Jaroslav Kadaně se sám vyučil řezníkem, nejdříve absolvoval jeden rok u svého otce v jeho řeznictví v Běrunicích, od roku 1935 pak v Praze Na Ohradě na Žižkově.

Prodavačem uzenin v Praze na Žižkově

„Byl jsem výrobce uzenin. Oni to lidi pletou, my jsme zabíjeli jen, když jsme se učili. Taky jsem to viděl u otce. Já sám jsem poslední prase zabil v roce 1946, když jsem se vrátil z Německa. Kamarád požádal, abych jim šel udělat zabijačku, tlačenku a jitrnice. To bylo naposled, co já jsem něco zabil.” Uzenářem se učil i jeho bratr, se kterým Jaroslav před válkou krátký čas také prodával v obchodě. V roce 1939 zažil triumfální vjezd německé armády do Prahy a německé vojáky nakupující v jeho obchodě. „Chodívali jsme dolů do Prahy se dívat, jak je lidi vítají, jenom někteří, protože většinou byli proti. Ale Praha byla dost německá... Stáli jsme na rohu Na Můstku, směrem k Masarykovu nádraží, obrácení k Obecnímu domu. Tak to jsme viděli. Já jsem byl zaměstnanej u toho pana Kapra a k nám do krámu potom Němci - vojáci, co byli rozstrkaní po těch obvodech, chodili nakupovat. Protože měli peníze. Za jednu marku bylo našich deset korun. Takže nakupovali jídla, to bylo někdy hrozný. U nás se stalo, když jsem byl v krámě, to si pamatuju jako dneska, přišli čtyři němečtí vojáci a nakoupili špekáčky, plno. A dali si je na krk, zaplatili a šli. A přitom je jedli - bez chleba, bez housky, beze všeho. A takhle měli na krku každej pověšených deset patnáct špekáčků, každej.“ 

Život v protektorátu

Jaroslav Kadaně prožil v protektorátu před nasazením v Říši tři roky vcelku normální a obyčejný život. Prodával v krámku Na Ohradě uzeniny, s přáteli chodíval do hospody do Rokycanovy ulice na Žižkově a do místních lázní, kde bylo možné si objednat horkou vanu, bazén či skotské střiky. Zjara 1940 si vyšel s dívkou do staré Prahy do biografu: „Jednou jsem udělal volovinu. (...) Bydlel jsem na Vinohradech v podnájmu, jako svobodnej, a šel jsem s dívkou na Jiřího náměstí na elektriku, že pojedeme dolů do Prahy do biografu. Byla tma, protože se nesvítilo za války. Auta měla jen úzký světla, reflektory zalepený papírem a jen proužek světla. A jak jsme šli na tu elektriku, najednou proti nám běžel chlap a já mu nastavil nohu. A on to byl německej důstojník - tak hned: ,Ausweis - legitimaci,‘ prohlížel, vytáhl baterku a prohlížel i nás. ,Tak běžte,‘ nakonec to nechal. To jsem ale měl strach. To byl teprve začátek. Pak, když to bylo s tím Heydrichem, tak se nesmělo mluvit ani v hospodách, protože jste nevěděl, kdo vedle vás sedí. Byl třeba dělník, v pracovním, popíjelo se pivo a mluvilo se. A jak něco řekl, že třeba schvaluje, jak zkrouhli Heydricha, tak už šel...“ 

Začátkem války pan Kadaně spolu se svými kamarády dokonce uvažoval o útěku z protektorátu a o tom, že by mohl vstoupit do armády, do francouzské cizinecké legie. „Pak to nějak nedopadlo, protože jsme se báli utéct.“ 

Nucené pracovní nasazení v Říši

Celkem bylo během 2. světové války do Říše povoláno přes půl milionu Čechů. Zprvu dobrovolná (a relativně dobře placená) práce na území tzv. Velkoněmecké říše se s postupujícími válečnými událostmi a prvními německými prohrami na východní frontě v roce 1941 stávala pro určité ročníky povinností. První povinné pracovní kontingenty Čechů vyjely do Říše v roce 1942.

Kontingent Jaroslava Kadaně nebyl první, který byl do Říše vypraven. Cestovali v něm však výhradně jedenadvacáté ročníky, mladí muži všech zaměření i řemesel. Nevědělo se, kam se jede a jak dlouho cesta bude trvat. „Byla to cesta do neznáma. Nevěděl jste, kam jedete. Na Wilsonově nádraží nás vyvolávali jménama, musel jste jim dát ten papír, kterej vám poslali na adresu do bytu. Tam vám dali veku chleba a balíček uzeniny. To bylo všechno.“ Vlak dorazil druhý den do německého Halberstadtu, kde se nacházely továrny a mimo jiné i druhé největší vojenské letiště v Německu. Ke konci války bylo toto místo téměř srovnáno se zemí a pan Kadaně se toho stal svědkem. Příjezd a výběr pracovníků trochu připomínal starověké trhy s otroky: „Vyvolávali nás podle jmen a: ,Vy běžte tam, vy běžte tam...‘ Nás šoupli v takový hale do rohu, kde nás odhadem mohlo být tak padesát, a čekali jsme, co bude. Pak přišlo asi pět Němců v civilu a nějak spolu mluvili a pak začli vyvolávat: ,Kdo je pekař (Bäckerei), kdo je malíř a kdo je Fleischer?‘ No tak jsme se přihlásili - já, nějakej Ludvík Hůlka a Pepík Kupr. A vzal si nás jeden ten Němec, nás tři si vybral...“ Němec, který si vybral tři uzenáře, se jmenoval Gustav Scharul a byl to majitel velké domácí masny, která plnila zakázky i pro německý wehrmacht. „Posadil nás do auta a dovezl nás k němu do bytu. Měl celý barák - jednopatrovej dům. Dole měl prodejnu a vzadu dílny. V prvním poschodí jsme bydleli my a dole jeho rodina. Na to jsme teda vykulili oči, do čeho nás zavedl. To jsme nečekali. Potom, co jsme slyšeli, kam jezdili lidi do lágrů, do těch továren... A my teď barák!“ Jaroslav Kadaně zdůrazňuje, i když proti své vůli, že se všem třem Čechům dostalo naprosto výjimečného zacházení z hlediska lidského chování i komfortu jejich ubytování: „V šest hodin se vstávalo a v sedm byla snídaně. Byli jsme tam my tři, dva učni, jeden starší dělník (který špatně viděl a nešel kvůli tomu na vojnu), mistr, uklízečka a kuchařka. Devět zaměstnanců. On měl dvě malé děti. Jedli jsme dole v kuchyni, všichni společně. To jsme ze začátku obdivovali. Každej měl určeno svoje místo, v čele seděla paní, děti po stranách. My na jedné straně. Mohli jsme si vzít cokoli, a když na nás fasovali lístky, tak tu čtvrtinu másla nám dali.” Pracovní doba začínala po snídani a pracovalo se standardně deset hodin do odpoledne. Jaroslav Kadaně a jeho druhové každé ráno přijímali dobytek, který Scharul nakoupil, poráželi ho a další den podle potřeby zpracovávali. Po práci následoval zpravidla nerušný volný čas. „Jako Protektorát Čechy a Morava jsme měli ty práva jako Němci. Všude. V restauraci, u doktora, všude jako Němci. Kdežto, co já si pamatuju, tam byli na práci - Italové, Belgičani, Holanďani, Francouzi, Poláci a Ukrajinci. (...) Ti pracovali v těch továrnách. Ti tam měli ohromný ubikace a měli se špatně.“ Narozdíl od Poláků či Ukrajinců nemuseli Kadaně a jeho kamarádi nosit ani pokořující označení těch, kteří byli z východu a se kterými se plánovitě zacházelo špatně. „Chodilo se do biografu. No chodilo. Když byl nějakej film a mysleli jsme, že to bude dobrý, člověk ze začátku ničemu nerozuměl, ale viděl jste, jak to běhá. Anebo jsme mohli chodit do hospody i do nejlepších kaváren. Byla tam jedna nejlepší, která se jmenovala Westkamp, tam jsme my mohli. Jinej žádnej než Němci. Když jsme tam byli prvně, tak to víte - naši kluci: ,Pane vrchní, dáme si pivo.‘ A on vám donese skleničky, dvě deci. On to tam donesl, těch pět piv, každej vzal svoje pivo a: ,Srrk. Herr Oberst, nochmal.‘ Protože oni to neznali, každej upíjel, Němci pili pomalu...“ Masnářský šéf Scharul byl sice nadšeným národním socialistou a Hitlerovým vyznavačem, který měl ve své ložnici vystaven veliký führerův portrét s dvěma zkříženými dýkami, k nuceně pracujícím Čechům se ale choval neobyčejně velkoryse. Pan Kadaně a jeho druhové se přátelili i s ostatními Čechy, kteří neměli takové štěstí a pracovali v okolních zbrojařských fabrikách. Kadaně jim jednou ukazoval své pracoviště a bydlení, když je zrovna majitel přistihl: „Přišel šéf a ptal se, kdo to je, a já, že jsou to kamarádi. ,Dej jim najíst!‘ Tím to skončilo. Vzal jsem klíče, šel jsem do lednice, vzal jsem salám, do kuchyně, vzal jsem chleba, vzal jsem je nahoru do našeho velkýho pokoje, tam se kluci najedli. Co se snědlo, snědlo se, co se nesnědlo, to uklízečka uklidila.“ Tito dva potom směli každý týden do domu docházet a každý týden dostávali pravidelně jednou najíst. Jiná historka dokládá, že si Scharul svých zaměstnanců vážil jako sobě rovných: „Jednou nebo dvakrát jsme byli v té kavárně a pak jsme si tam zase šli sednout v sobotu, a když jsme zavolali vrchního, že budeme platit, tak říká: ,Vy ne, vy už máte zaplaceno.‘ A ukázal dozadu. Tak jsme se otočili a tam šéf s paní a jednou tou prodavačkou a jenom takhle kejval hlavou. Takže když jsme tam byli v sobotu a on tam byl, tak jsme neplatili útratu. On to platil.“ 

Za rok a půl po příchodu pana Kadaně a jeho kamarádů musel Scharul narukovat a odjel do Jugoslávie k tam umístěným německým jednotkám. „To víte, panička sama, tak tam měla toho mistra a to už byl starší pán. No, ona si tam vodila ty důstojníky. No, taky je to žena. No ale ten kšeft upadal...“ Paní domu tak musela tři Čechy posílat na práci jinam, a sice do velké továrny na konzervy.

Ještě předtím se odehrála zajímavá událost: Jaroslav Kadaně si vyprosil u svého zaměstnavatele týdenní dovolenou na svatbu své sestry a odjel domů. Protože se ale potom nechtěl vrátit, zvolil drastickou metodu, jak tomu zabránit: „Když jsem byl povolanej, tak radili: pilulky pod jazyk od doktora, začnou se ti oči červenat. Plivnout do stříkačky, píchnout si to pod kůži - to jsem ale nedělal! Zkoušel jsem ty pilulky a nic. Ale nechtěl jsem se vrátit, tak jsem hledal co a jak, tak jsem... (Pan Kadaně mi v té chvíli ukazuje pahýl prstu - prsteníčku na levé ruce, pozn. autora) Hledal jsem možnosti, tak jsem si usekl prst. Hned jsem jel do vinohradský nemocnice. Tam říkal doktor: ,To je zajímavý, vy jste usekl jen ten kousek, a nevzal jste i ten malíček... Ale mlčel. Potom říkal: ,Máte smůlu. Kdo je schopen jízdy, bude se doléčovat tam. Musíte se vrátit a budete se doléčovat.‘“ Drastické sebepoškození tedy nic nevyneslo.

Ačkoli byl velký rozdíl mezi rodinným prostředím Scharulovy masny a továrnou, pokračovala práce v relativní pohodě. Byla dodržována pracovní doba a materiálně se nestrádalo. „Vydělávali jsme si 270 marek měsíčně, ke stravě a k bytu. Člověk utrácel za pivo, občas se šlo do biografu, občas se seznámil s nějakou Němkou, tak se šlo sednout do kavárny a tak. Když jsme odjížděli 18. června v roce 1945, tak jsme nějaký marky měli, tak jsme to na Václaváku vyměňovali v bankách, protože v pohraničí ještě marky platily.“

Osmý duben 1945 - velké bombardování Halberstadtu

S Gustavem Scharulem se pan Kadaně už nikdy nesetkal, stejně tak ani s jeho rodinou. „Akorát jsme našli barák podle komínku. Jestli zahynuli, to jsme se nedozvěděli.“ 

„Bydleli jsme přímo na náměstí. Koukali jsme a heleď: ,Jedou Američani s bílýma vlajkama na džípech.‘ Vstoupili na radnici, tam byl starosta a vyjednávalo se. Němci byli zvědaví, jak to všechno dopadne. No a oni asi po čtyřech hodinách odjeli a nebylo nic. Doslechli jsme se od jednoho Němce, že oni chtěli, aby jim starosta povolil volný průchod na Magdeburk. A on to nedovolil s tím, že se budou bránit. No tak oni odjeli. Tak jsme si říkali: ,No, to je blbý,‘ strach člověk měl. (...) To bylo ve čtvrtek, v pátek byl klid, v sobotu byl klid, v neděli - půl dvanáctý, to si pamatuju jako dneska, zahoukaly sirény, tak jsme říkali: ,A pryč! Pryč z města!‘ Proběhli jsme městem a pryč do polí...“ 

V ten den vykonalo dvaapadesát leteckých svazů po šestnácti letadlech destruktivní nálet na Halberstadt, který kompletně zničil historické centrum (kromě kostela) i další obytné čtvrti a při němž zahynulo celkem 2500 obyvatel (pamětník říká 20 tisíc, což je jistě omyl). „Akorát komínky stály a podle komínků jsme zjistili, kde byl náš barák. Protože jsme dávali nový kolínko ke kamnům, protože starý bylo propálený. Někdy začátkem zimy nebo v zimě... Pozorovali jsme to všechno z pole. (...) Kdo mohl utéct, tak utíkal, starší lidi nemohli.“ Dva dny nemohl do města nikdo pro kouř a plameny vůbec vkročit. Ti, co si zachránili život, byli po dva dny ubytováni v blízké vesnici v Gröningenu (pan Kadaně si nevzpomíná na přesný název, byla-li to vesnice, pak pravděpodobně Gröningen). „Bylo tam kino, kde dopoledne byly děti. Kino dostalo dva plné zásahy, nezbylo z něho ani ň. Všechno zahynulo. Spálený, spálený...”

V každém domě měl vlastník povinnost mít základní vybavení pro situace hromadného ničení: krumpáč, lopatu a barel vody. „Němečtí zajatci pak sbírali, co zbylo, do takových rakví. Ale to nebyly rakve, jenom bedny, do kterých se vešlo čtyři nebo pět lidí. Co zbylo. A odváželi to. (...) Lidi, co šli do sklepa, když to zahoukalo, pravděpodobně, když jim v tom sklepě bylo horko, vlezli do toho sudu. A tam se uvařili. Ti američtí vojáci to tahali těma okýnkama a dírama po kouskách...“ 

Pamětníka a jeho kamarádů se poté ujali Američani, u kterých se nahlásili jako cizinci. Dostávali pak kromě peněz všechny životní potřeby. Pomáhali potom tři dni vyskladňovat továrnu na konzervy, kde přestal jít elektrický proud a tím i napájení pro chladicí agregáty. Tovární mistr jim nemohl platit penězi, a proto denní mzdou bylo maso. Bydlení sehnali v podnájmu, kde předtím bydleli někteří z jejich přátel. Co se potom stalo se starostou, který celé neštěstí zapříčnil tím, že odmítl město vydat a chtěl se postavit na nesmyslnou obranu? „Němci toho starostu hodili do kráteru po bombě a ukamenovali ho. Sami Němci. Prej ho úplně rozsekali kamenama.“ 

Jaroslav Kadaně potom vyšel vstříc i výzvě Američanů, aby se jako dobrovolník šel postarat o vězně z koncentračních táborů. Jsou to pro něj nejpohnutější vzpomínky na celé období jeho anabáze během 2. světové války. S kamarády se potom ujali i jednoho 17letého vězně, jehož otec krátce po osvobození zemřel. „Toho 18. června jsme odtamtud odjížděli. Jeden z kamarádů si vzal tu Němku (jeden z přátel pana Kadaně se seznámil s Němkou a odvážel si jako svou nastávající do Československa) a on šel s námi. Šli jsme šest sedm kilometrů na vlak pěšky, protože všechno bylo rozbitý. Tak jsme jeli vlakem a zase, rozbitý, tak zas kus pěšky. Ale on to dělal tak, že když jsme dojeli na první nádraží a dál už to nešlo, tak šel na starostu s papírem, aby nás dopravil tam a tam. Že chceme do protektorátu a na Prahu... Tak jsme jeli koňmo, dal nám kočího s fasuňkem, ten nás vezl čtyři pět kilometrů. Tam zas byla trať, kde jsme mohli pokračovat. A dostali jsme se do Lipska...“ 

Do Prahy se pan Kadaně dostal o pár dní později. Se svými kamarády se rozešel a každý se vracel domů a ke svému dřívějšímu povolání. Pamětník si po válce chtěl otevřít svoji vlastní hospodu, ale to se mu nepodařilo. Po roce 1948 už takový sen přirozeně realizovat nesměl. Pracoval potom celý život jako uzenář v různých pražských podnicích. Naposledy pracoval jako vedoucí v maso-uzeninách v Melantrichově ulici. Po roce 1990 byl Jaroslav Kadaně za svoje nucené pracovní nasazení v Říši odškodněn.