„Měli jsme za stodolou vykopanou díru a schovali jsme tam taky šicí stroj a vedle něj jsme schovávali všechno možné, brambory, okurky... Všechno jsme schovávali před Rusy. Oni přišli rabovat. Přišli, rozhlíželi se – a: ‚Nět ničego!‘ A máma: ‚Jen jeď, ty čubo!‘ Rusové odjeli a my honem šli a vykopali jsme pytle brambor a všechno, co tam bylo, štangle uzeného špeku. Museli jsme to mít, když byla válka, musela být forota.“
„Čtrnáct dní nás Rusáci vezli vlakem. Zastavili jsme někde v Bulharsku, hned přiběhly děti, plakaly a chtěly chleba, tak jsme jim házeli z vlaku chleba a špek, ale taky sešity, tužky. Pak si ale strýc všiml, že nám mezitím vyřezali do vagonu díru a ukradli nám kolo od vozu. Jenže ve středu toho kola jsme měli schované zlaté pětky, ruble, kterými jsme chtěli v Čechách platit. A teď jsme nevěděli, z čeho budeme žít!“
„Chodila jsem do školy a pásla jsem krávy. Od dětství jsem pracovala v zemědělství. Žádnou krásnou příhodu z dětství nemám – pořád byla válka a my se pořád někde schovávali. Když přešla fronta, tak jsme šli zpátky na pole, kosili jsme, dělali snopy, mlátili a pak dali zrno do pytlů a šli jsme do mlýna, aby nám udělali mouku. A když byla opravdu válka, tak se mouka mlela na žernovech – mezi dvěma kameny. Pak se prosívala přes síto a hrubý šrot se dával prasátkům, kozičkám. Prostě samé zemědělství.“
Marie Kadeřábková, rozená Špačková, se narodila 27. května 1933 ve vsi Kozín na Volyni. Její otec zemřel, když jí byly tři roky. Většinu dětství strávila prací na rodném statku, do školy chodila jen několik let. Na válečná léta nevzpomíná ráda, na Volyni se během pěti let střídali sovětští a nacističtí okupanti a civilního obyvatelstva se krutě dotkly také etnické boje mezi Ukrajinci a Poláky. Rodina pamětnice se v tomto období soustředila především na zajištění vlastních životních potřeb. Chovali dobytek, obhospodařovali pole, zpracovávali ovčí vlnu, šili si boty. Začátkem roku 1944 se její otčím společně s mnoha dalšími volyňskými muži přidal k 1. československému armádnímu sboru, který se Sověty vytlačoval Němce z východní Evropy. Na podzim padl pod Duklou během nevydařené karpatsko-dukelské operace. Rodina Marie Kadeřábkové využila možnosti vrátit se do Československa. V roce 1947 Marie Kadeřábková společně s matkou a sestrou dorazila po náročné několikatýdenní cestě vlakem reemigrantů do Šumperka. V roce 1949 se provdala za Aloise Žídka, s nímž měla dceru. V roce 1961 se vdala podruhé, za Rudolfa Kadeřábka, o rok později se jim narodila dcera. Do svého rodiště se v dospělosti podívala dvakrát. Rodný statek však už nenašla. Místní ho v průběhu let rozebrali a pozemek rozorali. V roce 2023 žila Marie Kadeřábková v Neznášově u Jaroměře.
