Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Kadlec (* 1934)

• narodil se 2. dubna 1934 v Chomutově

• během druhé světové války žil s rodiči v Praze, v roce 1946 se vrátil do Chomutova

• v roce 1945 se jeho dědeček kvůli výhružkám revolučních gardistů oběsil

• babička musela v roce 1946 do odsunu

• v letech 1946 až 1953 studoval Gymnázium v Chomutově

• v roce 1958 absolvoval Vysokou školu železniční v Praze

• za studií se oženil, s manželkou Marií měli dva syny

• srpnové události roku 1968 prožil na dovolené v NDR

• celý život pracoval v železniční dopravě

• o železnici píše knihy i přednáší

• v roce 2023 žil v Chomutově

Krátce po skončení druhé světové války začaly v celém Československu probíhat tehdy ještě divoké odsuny německého obyvatelstva. Prováděly je Revoluční gardy, ozbrojené jednotky českých dobrovolníků, které měly pomoci znovu nastolit pořádek, zejména v pohraničí. Mnohdy si však při tom počínaly brutálně a nezákonně.

„Říkalo se jim rabovací gardy, protože některé dělaly velká svinstva,“ vzpomíná Jan Kadlec. Za jeho dědečkem, českým Němcem, přišly v oněch květnových dnech také. „Chtěly, aby okamžitě opustil dům. Dědeček ale nemohl přenést přes srdce, že by měl ze svého domu, který vlastníma rukama postavil, odejít. Všechny poslal spát a ráno ho našli na stromě oběšeného,“ vypráví pamětník.

Jeho rodina prošla o rok později další zatěžkávací zkouškou, když ji rozdělily dozvuky války. Babička, vdova po zemřelém dědečkovi, musela do odsunu do Německa. Kadlecovi se s ní od té doby již neviděli. „Babička byla svatá žena. Umřela v roce 1954, když mi bylo dvacet let. Ani na pohřeb jsme nemohli, protože v se konal Západním Německu a tam nás nepustili,“ vzpomíná s pohnutím pamětník.

Z pohraničí jsme utekli do Prahy

Jan Kadlec se narodil 2. dubna 1934 v Chomutově do smíšené rodiny. Jeho otec Eduard Kadlec byl Čech a matka Němka. V rodině Kadlecových se mluvilo česky, pro pamětníka se ale němčina stala druhou mateřštinou, neboť s německými příbuznými mluvil německy.

Krátce předtím, než německá armáda obsadila v roce 1938 příhraniční oblasti Československa po Mnichovské dohodě, se rodiče pamětníka odstěhovali do Prahy, aby zařídili vše potřebné. Jan Kadlec zůstal v Chomutově se svou babičkou, po nějaké době se ale na cestu do Prahy vydali také. Tehdy už existovala takzvaná druhá republika, kdy odstoupené pohraničí obsadily německé jednotky a čeští obyvatelé začali hromadně prchat do vnitrozemí. „Byla to strastiplná cesta. Dojeli jsme na tehdy ještě pomyslnou německo-československou hranici a museli jsme vystoupit. Z československé strany pak přisunuli vlak, do kterého jsme zase nastoupili a vyrazili směrem Praha.“

Stříleli po mně z letadla

Ve válečné Praze Jan Kadlec vcelku bezstarostně dospíval. Měl hodně kamarádů, chodil do školy, materiálně nijak nestrádal. Otec pracoval na Hlavním nádraží jako průvodčí, maminka šila tašky, aby přilepšila domácímu rozpočtu. Téměř každý víkend jezdila rodina za příbuznými do Staré Hutě u Dobříše, otcova rodiště.

A právě tam se ke konci války pamětníkovi stala příhoda, jež ho málem stála život. „Na jaře 1945 jsem jednou šel z Mokrých Vrat do Staré Huti. A najednou se nade mnou sneslo letadlo a začalo střílet. Okamžitě jsem zalehl do příkopu. Bylo mi divné, že letadlo střílí kolmo dolů. Pak jsem si uvědomil, že nestřílí na mě. Na zastávce u Staré Huti totiž byla vodní pumpa, ke které jezdily lokomotivy doplňovat vodu. A do jedné z nich právě letec střílel. Lokomotiva pak byla prostřelená, jen dýmala,“ vzpomíná na perné chvilky Jan Kadlec.

Ruští vojáci mi chtěli ukrást kolo

Revoluční květnové dny roku 1945 byly dramatické nejen pro obyvatele Prahy, ale i pro rodinu Kadlecových. „Otec byl  často pryč a nás chodil jen kontrolovat. Plakal jsem, nechtěl jsem ho pustit. Bohudík to dopadlo dobře a nic se mu nestalo. V Záběhlicích, kde jsme bydleli, se naštěstí moc nedělo, akorát byl hrozný pohled na Pankrác, kde hořely domy. Nad Prahou ale už přelétávala letadla a na rohu stály Revoluční gardy. Radostně jsem běhal po čtvrti s československou vlajkou. Pak už přišli Rusové.“

Na ruské vojáky má pamětník vzpomínky zejména ze Staré Hutě, kde ho vozili ho na koni, a pak z rodného Chomutova. Poznal je podle toho, že měli vždy na rukou několik hodinek. I jeho chtěli nejprve oloupit. „Měl jsem kolo a chtěli mi ho vzít. Když však zjistili, že jsem Čech, nechali mi ho,“ směje se pamětník.

Vojáci zabíjeli Němce na stadionu

Ve městě Chomutov vždy žilo početné německé obyvatelstvo. „Němci měli veškeré výhody zaručené ústavou jako vlastní školy, noviny či radní. Ale díky železničářům se ve třicátých letech český živel rozmnožil. Byli takovým centrem české komunity. Tím, jak se státní úřady pomalu obsazovaly českými občany, se zvětšovalo napětí mezi Čechy a Němci, kteří posilování českého živlu nesli nelibě,“ vzpomíná Jan Kadlec.

Po konci druhé světové války začal v celém Československu probíhat odsun německých obyvatel. Osudově se dotkl i rodiny Kadlecových. Dědeček z matčiny strany se kvůli výhružkám ze strany příslušníků revolučních gard oběsil a babička skončila v odsunu.

Do paměti se Janu Kadlecovi vrylo i zprostředkované vyprávění o masakru na chomutovském fotbalovém stadionu. Na základě vyhlášky z 9. června 1945 se tam shromáždilo pět až šest tisíc německých mužů ve věku od třinácti do pětašedesáti let, u kterých provedli vojáci důkladnou prohlídku. Pátrali především po členech SS, kteří se mezi nimi ukrývali. „Museli zvedat paže, zda tam nemají vytetovaný nacistický symbol SS. Ty, kteří ho měli, vojáci okamžitě zastřelili. Ostatním třeba vyřezali nožem na záda hákový kříž nebo jim pálili genitálie. Vztek Čechů byl opravdu veliký,“ vypráví pamětník.

Důstojníkem jsem se nestal, hrál jsem americkou hudbu

Počátkem roku 1946 se rodina natrvalo vrátila zpět do Chomutova. Jan Kadlec začal studovat tamní gymnázium. Věnoval se sportu a hudbě, hlavně saxofonu, působil ve swingovém orchestru a big bandech. „Nejprve jsme hráli jen staré filmové melodie nebo skladby Jaroslava Ježka. V uvolněné atmosféře šedesátých let jsme do repertoáru zařadili i semaforské písničky a americké swingové šlágry. Byly to krásné časy,“ vzpomíná pamětník. Láska k hudbě ho pak provázela celý život.

Po maturitě na gymnáziu v roce 1953 šel Jan Kadlec studovat Vysokou školu železniční v Praze. Během studií musel projít i vojenskou přípravou. Absolvoval různá soustředění a spoustu zkoušek. „Návrh na povýšení do důstojnického stavu jsem ale nakonec z politických důvodů nedostal. Hrál jsem totiž americkou muziku,“ dodává pamětník.

Železnice se stala mou prací i koníčkem

Na vysoké škole se Jan Kadlec oženil a v roce 1958 dostal umístěnku do dnes již zaniklé obce Dřínov v okrese Most. „I když jsem měl spadeno na dopravu na povrchových dolech, kde tenkrát ještě fungovala železnice a uhlí se vozilo ve velkých vagónech, musel jsem nastoupit na stanici Dřínov jako výpravčí. Po roce jsem šel ještě na klasickou vojnu k železničnímu vojsku do Valašského Meziříčí, ale už jen půlroční,“ vzpomíná pamětník.

Po vojně začal Jan Kadlec pracovat jako vedoucí vrchní stavby na Dole Československé armády v dnes již rovněž zaniklých Ervěnicích. Pak krátce působil na Dole Obránců míru a Dole Jana Švermy. Během této doby vstoupil do komunistické strany.

Vraceli jsme se domů a všude už byly tanky

V srpnu 1968 odjela rodina Kadlecových na dovolenou do NDR, těsně předtím, než 21. srpna vstoupila do Československa vojska Varšavské smlouvy, aby ukončila demokratizační proces ve státě. Češi, kteří byli v NDR na rekreaci, nesměli opustit místo pobytu. „Nemohli jsme domů a zůstali jsme bez peněz. Naštěstí tenkrát východní Německo dávalo čtyři sta padesát marek na osobu. Zůstali jsme tam tedy o dva týdny déle. Vlastně jsme měli hezkou, finančně zajištěnou dovolenou,“ usmívá se pamětník.

Dobrá nálada ale Kadlecovým dlouho nevydržela. Při cestě domů si začali naplno uvědomovat chmurnou realitu. „Na každé výpadovce z většího města stáli na kontrolních stanovištích němečtí vojáci. Na hranice nás doprovázela policejní hlídka. V posledním městečku nás opustila a po silnici až ke hranicím jsme jeli úplně sami. Byl to zvláštní okamžik. Jakmile jsme dorazili na hraniční přechod, manželka začala plakat. Teprve teď jsme si vše uvědomili. Na české budově byla vlajka na půl žerdi. Čeští celníci nám vyprávěli, že přijeli vojáci, přerušili všechna možná spojení a zavřeli je do sklepa. Po cestě domů jsme pak potkávali tank za tankem. Nikde nebyly žádné ukazatele ani nápisy,“ vzpomíná pamětník na návrat do okupované vlasti.

Tajným se nelíbila návštěva německých příbuzných

Po roce 1968 pracoval Jan Kadlec jako vedoucí odboru dopravy na Okresním národním výboru v Chomutově. Počátkem normalizace zažil první větší střet s represivní mocí.

„Příbuzný z manželčiny strany, důstojník ze Západního Německa, se chtěl se svou ženou, která pocházela z Německé demokratické republiky (NDR), podívat do Československa. Ubytovali jsme je na naší chatě v lesích. Zahraničního auta si ale všimnul partajní funkcionář a byl malér. Začali se o mě zajímat tajní, kteří mi ihned sebrali pas, a musel jsem celou záležitost vysvětlovat na celozávodním výboru partaje (komunistické strany - poznámka autorky). I když si mě tam díky mé dobré práci chtěli nechat, stejně jsem nakonec podal výpověď.“

S příbuznými se setkali ještě jednou krátce poté. Na návštěvu však přijel už jen manžel, protože jeho ženu nechtěli východní Němci do Československa pustit. „Enderáci byli horší než Češi. Už přesně věděli, kam, kdy a ke komu pojede.“

Po výpovědi nastoupil pamětník v roce 1974 jako technický náměstek do závodu Stavby silnic a železnic v Karlových Varech. Zde pracoval dalších dvacet let, až do odchodu do důchodu. Sametovou revoluci v roce 1989 nevítal s velkým nadšením, ale polistopadový vývoj hodnotí převážně kladně. „Stalo se mnoho špatných věcí a chyb, nejdůležitější však je, že jsme se zbavili komunismu a socialismu jak po ideologické stránce, tak po stránce hospodářské a ekonomické.“

Jan Kadlec se svou ženou Marií vychovali dva syny. Ani po odchodu do penze se nevzdal aktivního života a svůj čas věnuje své největší zálibě: železnici. Na toto téma napsal tři knihy a pořádá přednášky. V době natáčení žil v rodném Chomutově.