Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Kadlec (* 1916  †︎ 2010)

• narozen 17. června 1916 v Chlumu u Třeboně

• dne 21. srpna 1931 nastoupil do Baťových závodů ve Zlíně

• ve vojenském učilišti v Prostějově se vyučil leteckým specialistou

• po vyhlášení protektorátu utekl do Polska, poté se dostal do Francie

• sloužil v cizinecké legii v Sidi-Bel-Abbes v Alžírsku

• v květnu 1940 byl vyslán na neúspěšnou misi do Belgie

• na útěku zpět do Francie byl v Pontuas zasažen střepinami z granátu a dočasně oslepl

• úspěšný přesun do Anglie

• přidělen k 311. bombardovací peruti jako letecký technik

• sloužil na základnách Honington, East Wretham, Aldergrove, Talbenny, Beaulieu, Predannack a Tain

• následně převelen k letecké přepravě do Londýna

• v září 1945 se vrátil do Prahy, sloužil u letecké dopravy v Ruzyni

• roku 1946 odchod do civilu

• pracoval v autodílně, v kamenolomu a v restauraci

• byl neustále pronásledován komunistickým režimem

• zemřel 5. prosince 2010 v Šumperku

Karel Kadlec se narodil 17. června 1916 v Chlumu u Třeboně rodičům Václavovi a Rozálii. Měl čtyři sourozence: Václava, Annu, Růženu a Marii. Otec byl hajný. Maminka zemřela v pouhých 29 letech. Rodina bydlela na samotě u rakouských hranic. Po matčině smrti se přestěhovali na jinou samotu, kde měli malé hospodářství. Otec se zde znovu oženil.

Školy navštěvoval Karel Kadlec v blízkých vesnicích a poté nastoupil na gymnázium ve Třeboni. „Do školy jsem chodil asi čtyři kilometry do první třídy a do páté pět kilometrů. Potom jsem začal chodit do gymnázia – to bylo osm kilometrů na nádraží, pak vlakem a ještě dva kilometry z nádraží do gymplu a zpátky.“

Práce v Baťových závodech

„Tak jsem šel takhle jednou v Třeboni po náměstí a viděl jsem u Bati, že Baťa přijme tisíc pět set mladých mužů do Baťovy školy práce.“Dne 21. srpna 1931 nastoupil v patnácti letech do Zlína. Vyráběly se tam selské boty pásovou výrobou. Čtyřicet lidí stálo u pásu a každý měl svůj určený úkol, který musel monotónně vykonávat. „To trvalo od sedmi do dvanácti. Žádný svačiny, žádný zastavení. Nic. Neexistovalo. Od dvanácti do třinácti oběd a od třinácti do sedmnácti zas to samý. Od sedmnácti do osmnácti zas večeře a od osmnácti do dvaceti jedné škola. Tak to bylo každý den.“ První rok chodil po večerech do normální školy. Potom nastoupil do školy strojařské, která měla v té době velkou prestiž.

V Baťových závodech dostával velmi nadstandardní plat. „Vydělával jsem pěkný peníze. To bylo takovejch dvě stě až dvě stě dvacet korun týdně. Když jsem napsal domů, tak otec si myslel, že jsem se zbláznil, že jsem tolik peněz vydělal. Tenkrát v té době v třicátým prvním, to byl rok 1931, největší krize u nás v republice, to ty výplaty byly sto korun za týden a to byly dobrý práce.“ Z výplaty mu ale bylo strháváno za stravu, byt, školu, za nemocenskou, za kapesné nebo třeba i za opravu bot. Z výchovných důvodů dostával jen kapesné 10 korun, zbytek mu šel na účet s desetiprocentním úrokem.

Bydlení bylo v internátech, v každém pokoji spalo dvacet kluků s jedním vedoucím pokoje, který byl o rok starší než ostatní.

Po roce se od pásu dostal Karel Kadlec do strojíren, kde vydělával i tři sta korun za týden. Radami se zde šetřilo. Učni se zde museli vše naučit hlavně sami. „Tady máš práci a tu práci udělej. Za tu dostaneš peníze.“ Zanedlouho byl vybrán, aby počítal výplaty. To se mu ale přestalo líbit, a tak šel zpět ke strojům. „Pak přišel správce a povídá: ,Heleď. Baťa chce tady z mladých kádrů udělat takový vedoucí činitele. Tak budeš dělat kontrolora.‘“ Jako šestnáctiletému chlapci se mu do toho moc nechtělo, protože musel poroučet mnohem starším a zkušenějším kolegům. Od správce na to dostal odpověď: „‚Žádný takový. Dneska poroučíš ty jemu, zítra poroučí on tobě.‘ To byl systém Baťa, z hrušky dolu a z hrušky nahoru. To bylo hned.“ Karel Kadlec tuto práci dělal tři čtvrtě roku do té doby, než se porouchal stroj a on musel zaplatit ztrátu celé dílny, což mu vzalo téměř všechny našetřené peníze. „Tak povídám: ,Už toho mám dost.‘ Tak jsem šel zpátky na mašinu.“

Volného času si po práci moc neužil. V sobotu byl do 15:00 ve škole, teprve potom měl jedinou volnou chvíli, kdy mohl jít třeba do kina. V neděli se účastnil povinných vycházek, které byly 20 nebo 30 km dlouhé. Po návratu šli většinou všichni spát.

Po vyučení musel udělat zkoušky. Ty se nesměly dělat v závodě, ale u nějakého jiného mistra. „Přišel ten šéf, majitel: ,Podívej se. Je tady nějakej hever, je tady prasklý pero. Tadyhle pod ponkem máš bednu se starýma krámama, tak si tam najdi nějaký pero. Nějak to sprav.“ Karel Kadlec se to snažil spravit celý den, ale bez úspěchu. Večer přišel tovaryš a dal to dohromady za něj. „No tak nějak jsem tam ty zkoušky prolezl horko těžko.“

U letectva v československé armádě

Už ve Zlíně začal Karel Kadlec létat na bezmotorových letadlech. Poslal si tedy přihlášku na vojenské letecké učiliště. Do pilotky nebyl pro velký zájem přijat, tak šel jako specialista do Prostějova. Zanedlouho byl přiřazen do Prahy-Letňan do vojenského výzkumného leteckého ústavu. Jeho hlavní pracovní činností byla oprava letadel. V Letňanech bylo asi jen sto vojáků a byl zde vcelku volný režim. Pracovní doba byla od 8:00 do 14:00.

Na Letňanech zažil všeobecnou mobilizaci, která se konala 23. září 1938. „Zvýšila se pohotovost. Kolem letiště se vykopaly takový jámy, udělaly se kulometný hnízda.“ Události začaly mít rychlý spád a po obsazení pohraničí v říjnu 1938 přišel 15. březen 1939 a obsazení zbytku našeho okleštěného území německou armádou. Byl zřízen protektorát Böhmen und Mähren, který se stal součástí Třetí říše.

Ještě předtím na letiště v Letňanech přistál švýcarský kapitán. „Potom osmatřicátým roku, asi to bylo nějak v květnu, mám dojem. Přistál tam švýcarský sportovní letoun. No tak hned poplach, protože to bylo vojenský letiště. Žádnej cizí civil tam nesměl přistát. Honem doprovod s ním do Ruzyně. Byl to prý nějakej kapitán Glossmaier. Tak ho legitimovali. Teď přišel 15. březen, vojáci všichni odešli a nás tam zůstalo asi tři piloti a my všichni ostatní. Asi třináct nás tam bylo, jeden důstojník, nadporučík Cigoš. Zůstali jsme tam jako likvidovat. Armáda byla rozpuštěná, 15. března armáda zrušená. No a tak jsme tam byli. Za týden tam najednou začaly přistávat Junkers dvaapadesátky. To byly takový dopravní letouny, německý, starý a velitel byl ten Švýcar.“ Tento švýcarský kapitán byl vyslán před obsazením, aby zjistil situaci na letňanském vojenském letišti v případě, že by německá armáda musela zaútočit na Československo. Tento kapitán Glossmaier nabízel československým letcům vstoupení do Lufthansy. Ti to do jednoho odmíli.

Útěk do Polska

Karel Kadlec pak po Praze sháněl práci. Spolu s dvěma kamarády se přitom stavil ve Svazu letců. „Tak jsme tam vlezli a že bysme chtěli utéct. Beneš v rádiu hlásil: ,Letci opouštějte republiku, budeme vás potřebovat.‘ No tak jako kluci, tenkrát jsme si udělali ještě takový dobrodružství, no utečem.“

Posláni byli do Ostravy, kde se měli hlásit u příslušných osob. Jeli do Frýdku a poté autobusem do vesnice Morávky v Beskydech. „Tam prý až vyjdem z autobusu do toho hotelu, Hotel Pýcha – to byla poslední zastávka, na pochod se tam dá blonďák v zeleným hubertusu, v levé kapse bude mít plno novin. Ten se dá na pochod, tak za ním půjdete jeden. Ale jenom tak daleko, abyste ho pořád viděli, abyste ho neztratili. Protože v případě, že by vás tam čapli, tak chytnou jednoho nebo dva.“ Šli tedy za určenou osobou. „Najednou ti přední zůstali stát. ,Co je? Co je?‘ Prý: ,On se ztratil. Najednou zmizel.‘ Tak jsme se tam tedy sešli. Bylo nás tam asi patnáct. No tak my tři jsme se s nima nebavili a domluvili jsme se, že půjdeme prostě dál tím směrem někam.“ Došli ke statku, kde zahlédli paní domu. „Jakási paní jednoho z nás zahlídla. ,Kluci! Pojďte sem.‘ Tak jsme si dodali odvahy a šli jsme za ní. , Vy chcete na druhou stranu.‘ My jsme říkali: ,No.‘ – ,Tak pojďte honem dovnitř, protože tady chodí německá stráž.‘“ Dala jim najíst, poslala čtrnáctiletého syna, aby zkontroloval, kde jsou hlídky. Šli tedy za chlapcem a v jeden moment zpozorovali německé vojáky. Dali se ihned na útěk, schovali se v olšoví, ale stráž je stejně nakonec dopadla. Zachránilo je, že měli v místním hotelu zabraný pokoj. Začali tvrdit, že jsou na dovolené a že nastupují do práce ve Zlíně. Stráž jim to po delší době uvěřila a byli propuštěni. „Potom asi za tři hodiny přišel pochop, ten německej voják. To byl Sudeťák, protože uměl česky a říkal: ,Kanda, Orlík a Kadlec, můžete jít.‘“

Po propuštění chtěli jet do Prahy. U přepážky za nimi stál německý voják a oni nevěděli, jestli je náhodou nesleduje. Při výslechu totiž tvrdili, že jedou do Zlína, a přitom si chtěli koupit lístky do Prahy. Počkali tedy a v příhodnou chvíli utekli. Venku stál taxikář, který jim nabídl pomoc. Odvezl je k další zastávce, z které už mohli jet v klidu do Prahy.

V Praze se vydali zase na Svaz letců. Byli posláni opět do Ostravy, ze které měli jít do Kunčiček, do místní hospody. „Do tý hospody přijdete, ale rozsedněte si. Ne abyste šli spolu. Přijde takovej číšník, velikej, silnej, už je to s ním domluvený. Řeknete heslo a on vám řekne, co budete dělat dál.“ Vše prošlo a hospodský je poslal na nádraží, kde měli nasednout do nákladního vlaku. Měli zalehnout do levého rohu vagonu ve směru jízdy, aby je na hranicích stráž neviděla. Protože když na vagon posvítily reflektory, bočnice vozu vrhla stín a na ně nebylo vidět.

V Polsku

Útěk se jim vydařil a rázem se ocitli v Polsku. „No jo, tam nás vylezlo taky patnáct nebo šestnáct z těch vagonů. Policajti nás pakovali na postelung. Tam byla taková jizba s betonovou podlahou. Hodili nám tam otýpku slámy. ,A tady budete spát.‘“ Poláci chtěli jenom letce a ostatní vojáky se snažili vrátit zpět. Československé vojáky příliš nevítali. Převládala tu hlavně radost nad lehce získaným územím v oblasti Těšínska. Před výslechem se někteří vojáci naučili, ve kterém byli leteckém útvaru, i když patřili třeba k pěchotě. Tak v Polsku zůstali i neletci.

Karel Kadlec neměl peníze, a tak spolu s kamarády začali hledat v Polsku práci. Nakonec pracovali na hospodářství majitele obchodu, Žida Zikmunda. Bylo to na konci května 1939. „Potřebovali jsme si ale ještě vydělat každý šest zlotých na vlak do Krakova.“ Tam se shromažďovaly československé vojenské síly.

Za čtrnáct dní si peníze vydělali a odjeli do Krakova, kde zamířili do místního turistického domu. „Sešlo se nás tam kolem dvou set.“ Byli to letci, pěšáci a lidé z jiných částí československého vojska. Do Krakova za nimi přišel i Ludvík Svoboda. „V Krakově velel nějakej Kalina, Slovák. Takovej povídavej a to. Najednou se objevil Svoboda a vyklubal se z Kaliny nevoják. Hlinkovec jak poleno. Takže vlastně získával informace pro nepřítele.“ Karel Kadlec si musel nejdříve udělat pas a pak byl poslán do tábora v Malých Bronovicích. „Tam nebyly postele nebo deky. Tam jsme spali, jak se dalo.“

Jídlo si vojáci vařili sami. „V poledne takovou polívku, to byla voda. Plavaly tam asi tři brambůrky. Pár krup, to bylo všechno. Kousek chleba a byl oběd. My jsme za těch čtrnáct dní, co jsme tam byli, jako kudly byli hubený, vyhladovělí.“

V Malých Bronovicích se opět objevil Ludvík Svoboda. „No a přišel Svoboda. Prvních 200 letců že bude odjíždět do Francie. Taky jsem byl mezi nimi. Tak nás takhle odvezl Svoboda do Gdyně. Ráno jsme tam přijeli. No a loď. Náš konzulát získal jakousi jachtu, švédskou jachtu. Proto nás bylo jen dvě stě. To byla malá lodička. Aby nás prostě odvezli, dokud je čas.“ Jeli přes rozbouřený Balt a zažili zde i bouři. Spousta vojáků dostalo cestou mořskou nemoc. „Já měl žaludek jak kačena.“ Jídlo se dávalo na mokré šátky, aby se talíře nepohybovaly po stolech. Židle a věci, které byly volně v prostoru, se přivazovaly. S lodí nesměli nikde přistát a jediné místo, kde kotvili, byla Kodaň, tam doplnili vodu a uhlí.

Ve Francii

Cíl cesty bylo Calais, kde dostal každý deset franků a sendvič se šunkou. Z Calais jeli vlakem do Paříže. Tam byli ubytovaní v továrně. „Zas jenom betonová podlaha a pod hlavu, co si kdo sehnal. Jakousi deku nám tam dali. Takový ušmudlaný, že jsme tam chytli vši.“

Stravování bylo na ministerstvu letectví. „Celý ministerstvo bylo nově postavený. Krásný budovy, všechno krásný, stoly mramorový, sloupy, všechno. Ta jídelna byla vzorná. Ovšem Francouzi, no hygiena pod psa. Dokonce oni tam dostanou jeden talíř, na to si dali třeba předkrm, pak polívku, pak hlavní jídlo a pořád z jednoho talíře. Vezme se chleba, to jsou takový chleby – to je bílej věnec, utrhne se to z toho a vytře se to. My jsme ho jedli. Škoda zahodit, že. Jenomže Francouzi to házeli na zem. Tam bylo na zemi, to už bylo vidět, že to bylo měkký, celá podlaha. To byl samej chleba na zemi vyšlapanej.“ Protože Karel Kadlec uměl francouzsky, přihlásil se do kuchyně a mohl tak zásobovat jídlem i kamarády.

Vojáci zde měli i čas na zábavu. Na to však potřebovali peníze a ty se snažili vydělat někdy i zvláštním způsobem. „Teď peníze. Tam byl nějakej Venca Štětka z Plzně. A jednou jsme se domluvili, šli jsme přes Seinu. A tam byl takovej most, vysokej oblouk pěknej. A on to byl takovej sportovec, říká: ,Kluci, já se vysvleču, vlezu na ten oblouk a budu předvádět, že budu skákat do Seiny, a vy vybírejte peníze od diváků. Třeba dostaneme něco na pivo.‘ No tak dobře, sranda byla sranda. Venca chodil po oblouku a my jsme, když někdo přišel, strkali čepici, že tam něco hodí. Jo, vybralo se něco. A tak Vašek potom do té Seiny taky skočil, aby se neřeklo. Ale jenom tak, ne po hlavě. Protože nevěděl, jak vypadá dno. Jenom tak, prostě buch sebou na zadek.“

V cizinecké legii

Ještě než letci odjeli do Francie, museli podepsat závazek, že vstoupí do cizinecké legie. Příslušníkům československého letectva byla nabídnuta pětiletá smlouva s tím, že v případě vypuknutí války budou okamžitě uvolněni do francouzského letectva. Při vstupu dostal každý pět set franků. Ještě než byli posláni do Afriky, kde měli vykonávat službu, museli projít prohlídkou. Ta se vyznačovala tím, že vojákům byla mezi lopatky píchnuta doslova koňská dávka injekce. „Žádná výměna jehel. To neexistovalo.“ Vojáci stáli v řadě a čekali na tento úkon. Před Karlem Kadlecem stál letec Vašek z Českých Budějovic. Ten, když měl přijít na řadu, náhle se rozběhl a vyskočil z okna. „On se najednou rozběhl a hup z toho okna dolů. To bylo v prvním patře, dole chodníky. Naštěstí se tomuto letci nic nestalo a všechno dobře dopadlo.“

Za krátko byli odesláni do Alžírska, kde sloužili na pevnosti Sidi-Bel-Abbes. „Konec civilizace, konec vegetace, začátek pouště.“ Velel jim německý kaprál, který se na ně přijel podívat vždy jen jednou za měsíc. V cizinecké legii bylo spousta Čechů a s postupem času jich přibývalo. Nacházeli se zde ale také lidé s pochybnou minulostí. „Cizinecká legie, to bylo útočiště, azyl lidí, co utíkali před zákonem. Taky tam nebyl voják. Dostali jsme jen číslo na ruku. Čili číslo a kus.“

Návrat do Francie a odjezd do Chartres

V Alžírsku moc dlouho nepobyli. Dne 3. září 1939 totiž vyhlásila Británie a Francie Německu válku. Českoslovenští letci začali být ihned převáženi na francouzskou pevninu a potom do Paříže. „Vím, že bylo horko. Tam bylo třeba kolem třiceti stupňů v Paříži. A my jsme v tom horku chodili v zimních kabátech, protože nám byla zima, jak jsme byli z té Afriky zvyklí.“

V Paříži dostal Karel Kadlec uniformu a spolu s ostatními letci byl poslán na výcvik do Chartres v kraji Centre na západ od Paříže. Tam se létalo na cvičných letounech MS-230, Dewoitine D.501/510 a na amerických NA-57. Byly to letouny základního výcviku. Bojový výcvik probíhal na frontových typech Bloch 151, Dewoitine 520, Morane 406, Curtiss Hawk 75A. To byla dvoumístná letadla a Karel Kadlec měl za úkol létat s piloty a kontrolovat jejich činnosti. „Tam jsem s nimi lítal a dával pozor, aby vytáhli podvozek při přistání nebo nastavili vrtuli po startu, jak je potřeba. To už byly nastavitelný vrtule. U nás to nebylo.“

Při výcviku docházelo k nehodám. Byly zde první oběti z řad československých letců. „Tam byla první oběť. Nějakej Bartoš to byl. První, co umřel. No umřel, zabil se. To byl Curtiss, americká stíhačka. Jestli to mělo nějakou vadu, bůh suď nebo srdce. To byla první oběť.“ Jednalo se o stíhačku Curtiss Hawk 75A. Další obětí byl československý kapitán, kterého rozsekala vrtule jiného letounu při přistání. „On přesně si vzal mezi ten podvozek ten malej letoun a teď ta vrtule sekala od ocasu až dopředu. To lítalo. To bylo nepříjemný. To byl špatnej zážitek.“

Přesun do vesnice Osey v pohoří Vosges

Spolu s dalšími patnácti československými letci byl Karel Kadlec určen k odchodu na frontu. Byli odvezeni do Paříže, kde navštívili katedrálu Notre Dame. Tam se za ně sestra představená pomodlila a popřála jim štěstí. V Paříži se znovu rozdělili a Karel Kadlec spolu s podporučíky Beranem a Josefem Stehlíkem odjel do pohoří Vosges do vesnice Osey na blízké letiště. Vesnice se nachází mezi Strasbourgem a Nancy. Tam ho místní velitel seznámil s ostatními francouzskými vojáky. V letce bylo asi sto vojáků a z toho jen tři Češi. Karel Kadlec měl na starosti dvě stíhačky určené pro podporučíky Berana a Stehlíka.

Letiště se nacházelo v horách, a protože byl prosinec 1930, byly velké mrazy. „Jeden eroplán, když se nám podařilo nastartovat za dvě hodiny, to bylo všechno. Protože tenkrát ty oleje byly takový tuhý. To zmrzlo.“

I zde měli volný čas a tak je jednou francouzský šéfpilot pozval na ilegální lov kanců. „To bylo v noci, měsíček svítil, mrzlo jak praštilo. Teď nás vedl kamsi do lesa. Přišli jsme na takovej palouček, každý jsme měli s sebou baterku.“ Francouzský šéfpilot jim určil místa, kde mají stát. „Najednou prásk! Rána. Ticho. Já slyším: ,Karle, já jsem to dostal!‘“ Šéfpilot strefil Josefa Stehlíka do nohy. „Teď horší bylo, jak na letiště s tím. On se nemohl pochlubit, že jsme byli na kancích.“ Byl to čistý průstřel a základní ošetření mu provedli kamarádi. Stejně však musel se zraněním na ošetřovnu. Francouzský šéfpilot Josefu Stehlíkovi poradil: „Hele, Josef, na ošetřovně řekni, že ses napíchl na větvičku v lese.“ Kupodivu všechno prošlo a podporučík Stehlík mohl létat dál.

V Belgii

V březnu roku 1940 byl Karel Kadlec i s českými kamarády převelen do Beauvais severozápadně od Paříže, kde se nacházelo dopravní letiště. „Asi druhej den už tam byli Němci. Už nám tam shodili bomby. Němci nalétávali a my s Josém jsme vylezli pod aeroplán. On z jedné strany podvozku, já z druhý strany a krčili se pod křídlem. Naštěstí ty bomby chytily jenom jeden aeroplán a podél těch zahrádek to šlo dál, akorát to tam chytlo jednu krávu.“

V květnu roku 1940 útočilo Německo na Lucembursko a Belgii. Do Beauvais přišel rozkaz, že devět letadel musí okamžitě letět do Belgie. S nimi letěl i Karel Kadlec. „Přišel rozkaz, že devět letadel má letět do Belgie. V době, kdy všichni letci z Belgie utíkali dolů do Francie. Byl to sebevražednej úkol.“ Velitel mise byl komandant Tujart. „Třetí den velitel říká, že se musí podívat, jak to vypadá okolo. Tak si vzal kapitána Berana a Josefa Stehlíka. A zas odstartovali oni tři. No tak odstartovali, to se počítalo tak hodinu a čtvrt, než se vrátí. Najednou se přižene jeden a sedá. Josef Stehlík sednul. Já jsem mu ukázal, kde má zarolovat. On pořád ukazuje. Až to vypnul, říkám: ,Co je, Josef?‘ –  ,Beran byl sestřelenej. Jsem viděl, jak to dostal.“ Sestřelen byl Beran i velitel Tujart. Velení přebral francouzský poručík ze zálohy. Posléze Němci podnikli útok na letiště a všechny letadla rozstříleli. V době bombardování se letci schovali do blízkého lesa a neměli ztráty na životech.

Karel Kadlec se nacházel ve velmi špatném postavení. Nový velitel se chtěl vzdát Němcům a letci neměli žádné letadlo na ústup. V případě zajetí německým vojskem by ho čekala smrt. „Na nás vydal Hitler, že když se nevrátíme do konce roku 1949, že v případě zajetí kulka.“ S jedním francouzským seržantem se vydal do blízké vesnice najít nějaký dopravní prostředek, kterým byl mohli ustoupit do Francie. „Přišli jsme do jakýsi vesnice. Nikdo nikde. Všechno vypuštěný. Slepice, prasata tam běhali, kočičky tam běhaly volně, kravička nějaká. A lidi pryč. Než utekli, tak vypustili zvířata.“ Ve stodole jednoho z domů objevili dodávku. Neměla ale benzín. Naštěstí ve vesnici našli letadlo s utrženým křídlem, z kterého si benzín načerpali.

Útěk do Francie, zranění

S dodávkou se vrátil na letiště a nabral letce, kteří chtěli utéct do Francie. V autě jich bylo asi osm a mezi nimi i Josef Stehlík. Vydali se po dálnici směrem k Francii. „Tak jsme jeli, jedeme po dálnici a ta houstla. Čím dál víc a víc lidí. Pak už to byl jeden pohybující se pás. To byla masa lidí, která utíkala na tu Francii. Jenomže nejhorší byli ti staří lidi. Babičky, teď matky s těma děckama, vozíky, děcka v náručí. Tam se nedalo prostě jet. A co čert nechce, ještě najednou vidím, jak ty lidi lehaj, utíkají. Tak zastavím. A chlapi tlučou ze zadu: ,Honem pryč! Z toho utéct! Utéct do boku.‘ No němečtí stíhači neměli nic jinýho, než do toho střílet.“ Zbytek cesty šli pěšky, to už byli jen tři. Neměli nic k jídlu ani k pití. Ze studní pít nechtěli, protože se báli, že by mohly být otrávené. Naštěstí se v okolí pohybovalo spoustu pasoucí se domácí zvěře, která byla jejich potravou. „Tak jsme to dělali, až jsme se dostali do toho Beauvais. Tam jsme se zformovali, dostali nový letadla a zas ustoupit na Pontuas. To zas bylo ještě níž pod Paříží, to už se vlastně ustupovalo.“ Přistáli tam a seřadili letouny do řady.

Odpoledne si Karel Kadlec sedl do jednoho z letadel a únavou usnul. Vyrušil jej až nálet německých bombardérů. Rychle se schoval do příkopu na okraji letiště. I tam však dolétly střepiny z blízko vybuchlé bomby a zasáhly jej. Poslední jeho vzpomínkou bylo, že před sebou uviděl Karla Kutlvašra. „Teď to pískalo, hučelo, bum. Najednou vidím andělíčky, růžovej svět. Jsem se musel zatřepat nějak, já nevim, že jsem stál a naproti se objevil Kutlvašr a říkal:,Jé, Karle, co se ti stalo?‘ Protože my jsme se znali. Otočil se a utekl a ten moment já nic nevím. Probudil jsem se a už nevim kdy. Teď tma jako v pytli. Všude tam makám. Tady samej fáč kolem hlavy. Tak jsem začal řvát.“ Měl těžké zranění hlavy a spoustu střepin v zádech. Nacházel se v nemocnici v Paříži. Ještě ten den v noci byl převezen do učitelského ústavu Cubzak v Bordeaux, kde se nacházela ošetřovna. Po čase mu začali sundavat obvazy, ale on stále nic neviděl. „Já jsem neviděl nic, jenom šedou mlhu.“ Postupně se mu zrak začal vylepšovat.

Útěk do Anglie

Dne 22. června 1940 byla v Compiegne podepsána německo-francouzská dohoda o příměří. Do nemocnice za ním přišel kamarád, který mu tuto zprávu oznámil. „Já povídám: ,A jéje, to je se mnou zle. Já musím pryč.‘ No jo, teď celou noc jsem nespal a dumal, co a jak provést.“

Z nemocnice mu pomohl vedle ležící francouzský voják od horských myslivců, který ho propašoval na nádraží. Karel Kadlec měl stále nemocné oči a riskoval slepotu. Vlakem se dostal až do Monpellier, kde se na místním letišti nacházeli také českoslovenští letci. „No a přijdu na strážnici tam za tím důstojníkem a říkám: ,Prosím vás, jsou tady nějací Češi?‘ – ,Jó, tady byli asi tři a jsou to tak hodiny, co odstartovali.“ Vrátil se tedy do města a tam potkal další Čechy, kteří sloužili u Poláků. Ti mu poradili, že by mohl odletět s nimi. Velitel polských letců ho ale nechtěl vzít, protože u sebe neměl žádné dokumenty.

Pokračoval tedy vlakem dále na jih. V pět hodin ráno vlak zastavil a Karel Kadlec viděl z okna stožáry lodí. „Tak jsem vylezl z vlaku a honem tam… Teď tam vidím jakousi škaredou loď, otlučenou. Nordtour.“ Požádal kapitána, jestli by jej nevzal na palubu. Ten mu odpověděl: „Jo, tak v jedenáct hodin jedem. Ovšem jako bys nebyl. Jídlo, pití, nemám zájem.“ Vydal se tedy do přístavu koupit zásoby na cestu, ale všechny obchody byly zavřené. Sehnal pouze krabičku sardinek a láhev vína. Byly to všechny zásoby, které měl na cestu.

Tato loď byla určena na převážení uhlí a v nákladovém prostoru byl uhelný prach, na němž se nedalo spát. Karel Kadlec si našel místo u komína, a protože měl velmi málo jídla a pití, snažil se jím šetřit. „Teď si říkám: ,Heleď, co když najedeme na minu. Musíme kolem celého Španělska obeplouvat. Najedeme na minu, loď se potopí, víno se potopí, sardinky se potopí, já se potopím… Není to škoda?‘ Tak jsem sežral sardinky a do dna vypil víno. Jenomže ráno žízeň. Stačil jsem ještě olízat zábradlí, kde byly kapičky rosy.“ Bez pití vydržel dva dny a pak omdlel.

Probudil se v Gibraltaru. Stáli nad ním čeští vojáci a pomáhali mu se dostat zpátky k životu. „Dávali mi po takových lžičkách čajíček. Jenom abych lízal. Nebo polívku zas ze lžičky, aby ten žaludek trošku roztáhli.“

V gibraltarském přístavu kotvilo v tu dobu nejméně osmdesát lodí. Jedna z nich měla dva a půl tisíce pasažérů a jednalo se hlavně o polské vojáky. Mezi nimi se nacházelo i spousta Čechů. Do této lodi nastoupil i Karel Kadlec. Směr cesty byla Velká Británie. Cestou museli neustále měnit kurz, aby se tak vyhnuli napadení německými ponorkami.

Začátky v Anglii

Loď přistála v Liverpoolu. Na britské ostrovy byl zákaz dovozu cizí zvěře a tak se vojáci, než vstoupili na pevninu, museli nejdříve zbavit svých mazlíčků. „Instrukce nám dával, co všechno musíme dělat v Anglii. Teď kluci tam táhli nějaký opice. To kluci, co už byli v Africe, je tam nakládali. Tady měli opice a psíky všelijaký s sebou. Češi no. A kočky. Jenomže teď přišel befel: ,Do Anglie nic živýho, všechno se musí hodit do moře. Všechno zlikvidovat.‘ No a teď se házeli psíci, kočky, opice, všechno se házelo do moře.“

První, co je v Anglii čekalo, byla důkladná hygiena a odvšivení, aby nedošlo k přenosu  nějakých nemocí na ostrov. Pak byli odvezeni do Cholmondelay Park do tábora československých ozbrojených sil. Tam je uvítal Edvard Beneš.

Dne 2. srpna 1940 vznikla v Honingtonu 311. bombardovací peruť. Jedním z jejích velitelů byl plukovník Karel Mareš. K peruti byl přiřazen i Karel Kadlec. A protože už velitele Mareše znal z Letňan, byl přidělen k peruti jako letecký technik, kterých se v letce nedostávalo. Byl ubytován v moderních ubikacích, na jaké do té doby nebyl zvyklý. „To byla taková moderní supermoderní letecká báze. Taky jsme bydleli už jako moderní vojáci. Spali jsme na krásných postelích, matrace, všechno. Koupelny, sprchy. Jídelny pro manšaft, pro seržanty, pro důstojníky.“

Hned po příchodu byl zahájen intenzivní výcvik na zemi i ve vzduchu. Používaly se k tomu tři Ansony Mk.I a Wellingtony Mk.I/IA/IC. Karel Kadlec měl na starosti opravy letadel. „Tam se dávaly dohromady aeroplány. Nový aeroplány jsme nedostávali. Vždycky takový, že to sotva drželo v luftě. Teď jsme to dávali do kupy. Letoun, co byl schopnej, ten letěl támhle někde vyžebrat nějakou součástku. A tak jsme ty vraky dávali dohromady pomalu. Dalo se to všechno dohromady. Prostě počet stanovený peruť dostala.“ Do čtyřiceti dnů se první osádky staly bojeschopnými a jednotka zahájila noční operace. „Za den startovaly tři letouny z perutě. Kdyby poslali celou peruť, tak se jich taky polovina nemusela vrátit.“ Na letišti zažili i nálet německých stíhačů.

Jednou z návštěv, která je sem přišla povzbudit a rozebrat situaci, byl Winston Churchill.

Na letišti v East Wrethamu

V září roku 1940 se letka přestěhovala do East Wrethamu na sever od Londýna. V té době ještě Němci podnikali nálety na britská letiště. Nevynechali ani letiště v East Wrethamu. V říjnu 1941 nabídl kamarád František Bulis Karlu Kadlecovi výlet do Londýna. „Mělo to být v říjnu. Tak nějak šestnáctýho října že měl letět pro něco do Londýna.“ Karel Kadlec nabídku přijal. „Tak jsem nasedl, jsme rolovali a v tom vidím, že utíká kluk jeden s novou čepicí. Říkám: ,Františku, zastav.‘ V letadle už sedělo asi osmnáct vojáků, kteří letěli na dovolenou do Londýna. No tak zastavil, já jsem otevřel dvířka, vyhodil žebřík. Byl to Lojza Stoklásek. S tím jsem sloužil v Letňanech. Taky kámoš. ,Jé, vemte mě s sebou do Londýna. Já se chci ženit s Aničkou. Potřebuju dojednat svatbu.‘“ Karel Kadlec navrhl, ať letí místo něho, ať se nemusí mačkat, že raději zůstane na letišti. Tak se spolu v letadle vyměnili a kamarádi odletěli do Londýna. „A v sedm hodin přišla zpráva, že všichni shořeli. Přistával v Londýně a dostal při nějakým tom manévru, prostě mu to sjelo po křídle.“ Letadlo unesl boční vítr a vojáci uvnitř udělali kontrapohyb a letoun to shodilo. „To jsem utekl z lopaty hrobníkovi.“

Nejdůležitějším zákonem letce byla čestnost. „Tam slib znamenal ortel sám nad sebou, když ho nesplnil. To byla ta anglická kázeň.“ Jednou byl Karel Kadlec poslán na kurz do Bristolu. Při zpáteční cestě potkal v Londýně kamaráda, se kterým se pár dní zdržel. „Přišli si pro mě empíci.“ Ti mu jen suše oznámili, v kolik mu jede vlak a že se má nahlásit u svého útvaru v East Wrethamu. Po příjezdu se šel s velikým strachem nahlásit veliteli. Ten mu však jen vynadal a poslal jej vyspat. Neměl z toho ani žádný trest.

Během pobytu v East Wrethamu, který trval od září 1940 do dubna 1942, vykonaly posádky perutě na 1023 bojových letů do okupované Evropy včetně dálkových letů nad samotné Německo a Itálii. Ztráty personálů včetně 34 letců, kteří padli do zajetí, přesáhly 40 procent. „V dvaačtyřicátým roku nějak takhle v létě už peruť byla vybitá a přísun posádky nebyl, tak nás poslali do Irska a mělo se rozhodnout, co s námi bude. To bylo asi tak pět kilometrů od Belfastu.“ Bylo to v Aldergrove a 311. peruť zde prožila měsíc na odpočinku.

V Aldergrove v Severním Irsku na odpočinku

Vojáci zde načerpávali novou energii. Chodili se bavit do blízkých restaurací. Pořád ale museli zachovávat ostražitost. „Byl příkaz, když se šlo do Belfastu na vycházku, tak nejméně aspoň pět aby nás šlo pohromadě. No proč? Že prý před náma tam byli nějaký Kanaďani a že se ztratili asi dva.“ I přesto, že bylo období války, v Severním Irsku pokračovalo napětí mezi protestanty a katolíky. Ti občas napadali britské vojáky.

Vojáci zde neměli jen volno, ale měli taky své povinnosti. „Chodilo se pomáhat při vyloďování lodí do přístavu.“

V červnu 1942 byla peruť opět převelena do Velké Británie. Tentokrát do Talbenny ve Walesu.

V Talbenny a Beaulieu

„To bylo letiště úplně u moře. Jedna strana moře, pak byl takovej záliv, tam bylo městečko.“

Jednotka zde měla novou úlohu, která spočívala v protiponorkovém hlídkování nad Biskajským zálivem. Lítalo se na Welingtonech Mk.IC a jednotka podnikla devatenáct útoků na ponorky.

V květnu 1943 byla 311. peruť převelena do Beaulieu. „Tam ještě v tom Beaulieu, to je nádherná část Anglie, kde ještě běhaly volně stáda koní. Třeba padesát koní tam běhalo po letišti. Vždycky, když se startovalo, tak tam museli chlapi s autama lítat, odhánět koně. To byli koně, který si prý vysloužili tři roky v dolech, kde tahali vozíky nějaký a po třech letech dostali absolutní svobodu, tak tam prostě pobíhali, tam se prostě množili. Oni prej byli částečně slepí, protože byli tři roky dole, u Cardiffu tam byly někde doly. Tak za to jim dali svobodu.“

Posádky Welingtonu 311. perutě se zde začaly přecvičovat na americké Consolidated Liberatory. První dny s těmito stroji byly dost smolné. Jeden z prvních cvičných letů prováděl Parichleb. Spolu s ním letělo v letadle osmnáct telegrafistů. „To si pamatuju jako dneska. Že jsem se ještě divil, jak to tak kroutí a najednou ten Liberator udělal takovou zatáčku doleva. Takhle se začal kroutit a bum do země. Teď to vybouchlo, hořelo, tak samo sebou všichni shořeli na padrť. … Asi třetí den nato startoval nějakej Adam Rusálek. Startoval nějak v deset hodin večer. To byl takovej žhavej den, vzduch se jen tak jako klepal. Před ním ještě jeden letoun odstartoval. Teď startoval ten Adam Rusálek. Prostě to nemohl ze země odtrhnout. On byl na konci letiště a furt se nemohl, no tak to urval násilím. To znamená, že to natáhl, teď ten letoun už neleží, ale hrne se tím vzduchem. Prostě ne a ne získat rychlost, aby byl schopen toho letu. A tak se dostal, tam byla důstojnická jídelna, byl tam les hned a tak bral ty vršky stromů a šup do země. Teď to tam bouchalo. Hořelo to tam, myslím, dva dny. Stříleli tam náboje, skákali, páč tam je přes čtyřicet tisíc nábojů, ty pumy, ty rakety. Tak to bylo hrozný. To bylo pár dní smolnejch. Tedy co jsme byli přezbrojený na Liberatory.“

Volný čas si letci snažili nějak užít, aby zapomněli na každodenní smrt. Jednou z možností byl lov divoké zvěře v okolí. „Jarda Dosoudil na jedné straně, já na druhé straně, okýnka stažený a teď jsme jeli po takových loukách, pole. A tam bažantů bylo na poli a všude. Krásní bažanti. No tak co, přibrzdil trochu a pic. Bylo to blízko. Tak bažanta šup s nim do auta. Jenomže teď jsme přijeli, tam bylo jakýsi stavení s takovou dlouhou zdí. Jarda tam ještě osolil jednoho bažanta. No tak já jsem pro něj vyskočil, jsem ho donesl. A on říká: ,Honem, honem, podél tady té zdi vidím jakousi štětku utíkat.‘ Ta zeď byla takhle vysoká. A nad tím klobouk a nad tím štětka. To byl nějakej hajnej nebo co to tam bylo. Teď: ,Jeď honem, jeď pryč tady odtud.‘ No teda on jel. Skočil mu do cesty, klobouk a mával. A on říká: ,Nezastavuj, on uteče, on uskočí.‘ Tak ten Láďa Matějíček jel, jel, furt jel, no tak nakonec on uskočil, když viděl, že pořád jede. Druhej den ale přišel na letiště. A teď tam hledali auto. Ale to auto už bylo dávno v lese přikrytý větvemi a zamaskovaný. To už nikdo nemohl najít. Podle ksichtu nás nepoznali. No dělaly se takovýhle lumpárny.“

V Predannacku a Tainu

V únoru 1944 byla peruť převelena do Predannacku. I zde letci stále umírali a Karel Kadlec přicházel o další a další kamarády. V letce se nacházela vojačka Hanka Voglová. Ta sehnala letecké plátno, z toho plátna udělala ubrus, na který vyšívala jména lidí z perutě.

Na letišti v Predannacku operoval německý záškodník, který tajně ničil lanka ovládající letadla. „Moskyti tam prý padaly nějak po startu. Zjistilo se, že se tam přitulil nějakej německej špión, kterej tam chodil v uniformě asi desátníka, chytli ho potom. No tak při tom kvantu vojáků si nikdo nevšimne, že se tam toulá někdo cizí. Prostě uniformu měl, to znamená do jídelny mohl jít fasovat jídlo. Tam se nikdo na nikoho neptal. Kde spal, to byla jeho věc, nebo kde bydlel. Ale co prý dělal – vždycky narušil v tom Moskytu, to byl dvoumotorovej letounek úžasně rychlej. Byl to stíhač i bombardér, který když odhodil pumy, tak mu žádnej stíhač nestačil. To byl takovej zvláštní letoun. A že jim tam prý narušoval lanko, co vedlo k řízení, co vedlo ke kormidlům. Čili to lanko se přervalo a pak ovladatelnost nebyla žádná. Pak to padalo do moře. A nějak brzy na to přišli, že ho chytli.“

Z Predannacku byla jednotka v srpnu 1944 převelena do Tainu. Peruti zde velel Josef Šejbl. „To byl šikovnej velitel náš. Ten zas kouřil fajfky. Měl fajfek. Krátký, dlouhý, tenký, tlustý, zahnutý, visací, všechno.“ Letci byli na jeho dýmky pověrčivý. Podle toho, co zrovna kouřil, odhadovali, jak mise dopadne.

U letecké přepravy

V Tainu byl Karel Kadlec odvolán od 311. bombardovací perutě a byl převelen k letecké přepravě do Londýna. Létalo se zde na strojích Dakota a Karel Kadlec byl palubním technikem. „To se jednalo o takový přelety. Třeba Paříž už byla čistá. Už fronta postupovala. Takže do Paříže se vezl nějakej diplomat nebo někdo. Královskej kurýr. No hlavně takový vojenský potentáti. Sem a tam. Protože tam žádnej personál nebyl, no tak z toho důvodu tam byl ten technik na palubě v případě nějaký potřeby.“

Dne 16. května 1945 byl Karel Kadlec poprvé od svého útěku z Československa znovu v Praze.

Příchod do Československa

Karel Kadlec měl před válkou v Praze vážnou známost. „Než jsme utekli s kamarádem, tak jsme tam měli dvě slečny, dokud jsme byli v Praze v Letňanech. Jeho byla dcera nějakýho policejního inspektora a moje předsedy jakýchsi malířů. … A potom 15. září jsme měli parádu v Praze. Pochodovali jsme. A to ještě jako v Ruzyni byl nástup a teď tam kdosi volá: ,Máš jít do vestibulu. Někdo tě tam čeká.‘ Jsem tam šel. Teď se rozhlížím, kdo mě čeká. Z domova nikdo. Tam jsem psal, tam ticho. Teď najednou přišla jakási paní, začala brečet. To byla mamka tý holky. Ona šla za ní, v ruce holčičku malinkou. Já povídám. Proč pláčete? Buďte rádi, že jsme přežili. A co se stalo, stalo se. Každý zachraňoval svoji kůži, jak mohl. Na tom není nic špatnýho, že ses vdala a jsi šťastná. Buď ráda. ,No jo, já se rozvedu.‘ –  ,Chraň tě Bůh. To jako kdybys nebyla. To nepřipustím. Páč máš holčičku, tak tu rodinu musíš udržet.“ Jmenovala se Manka Lindušková a Karel Kadlec ji ještě viděl v roce 1960, když byla na pobytu v lázních ve Velkých Losinách a přijela jej navštívit do Šumperka.

Stále ale neměl žádné informace o svých rodičích a o svých sourozencích. Za války s nimi žádnou korespondenci udržovat nemohl. Rodičům by totiž hrozila smrt nebo koncentrační tábor, kdyby se Němci dozvěděli, že syn bojuje v RAF. Místní četník naštěstí zatajil informace o jeho pobytu v Anglii. V září 1945 potkal v hotelu Astoria svého švagra. Ten mu donesl zprávu, že rodiče žijí. Karel Kadlec si vzal volno a odjel domů. „Rádi jsme byli všichni.“

V Praze byl přidělen k letecké dopravě na Ruzyni. Předělávaly se tam Liberatory na dopravní letouny. Na povel dostal dát dohromady technický personál na údržbu letadel. „Mezitím se to nějak začalo hašteřit. Během doby jsem si říkal: ,Tady asi pro tebe není vhodný místo.‘ Západ se třel s Východem, staří se tam cpali, bývalí zaměstnanci. Ti si dělali nárok dokonce, že mají přednost. Toto nevedlo k ničemu dobrýmu. To může být ještě nějakej průšvih. Nějaká havárka a to si nevemu na triko. Tak jsem šel do civilu.“ Bylo to v roce 1946 a z armády odešel v hodnosti poručíka.

Civilní život

Zamířil do Šumperka, kde mu kamarád z 311. bombardovací perutě Ladislav Matějíček z Dlouhomilova nabídl, že s ním může pracovat v autodílně na Opavské ulici. Vzali si ji jako národní správci. Ladislav Matějíček se však při cestě do Olomouce nešťastnou náhodou zabil a Karel Kadlec šel pracovat do kamenolomu v Bohdíkově. Z toho jej dostal doktor Najlart, který mu napsal pracovní neschopnost pro toto povolání.

Roku 1948 se Karel Kadlec oženil s Amálií, s níž pak odešel pracovat do hospody Benátky. „Manželka šla. Měla všechny papíry, doklady. Ona byla partyzánka. Měla přednostní právo, tak prostě dostala Benátky.“ Zde pak pracoval až do důchodu, do kterého odešel v roce 1981.

Jako bývalý letec z Anglie byl komunistickým režimem pronásledován. „Já jsem měl ty problémy, že mě pořád honili. Pořád jsem měl policajty za sebou. Dopoledne, odpoledne přišli: ,Tak co novýho? Dopis žádnej?‘ V noci jsme šli do kina, tak jsme měli doprovod. Manželka říká: ,Já už se z toho zblázním.‘ Já povídám: ,Pusť to z hlavy. Někoho to unaví. Buďto je, nebo nás.‘“ Neustále se jej také snažili vyprovokovat. „To byli takový blbý lidi, ale na nervy to hráli.“ Vojáci ze Západu byli pro režim hlavním politickým nepřítelem. Jeho kamarádi z RAF byli skoro všichni zatčeni a na dlouhá léta zavřeni ve vězení. Puštěni byli až v padesátých letech.

Do Anglie se už nikdy nepodíval. V současnosti žije Karel Kadlec v domově důchodců v Šumperku a je často navštěvován svým synem Petrem a vnoučaty.

Zpracoval Vít Lucuk