Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Kadlecová (* 1929)

• roz. Spálenská, nar. 5. 3. 1929 v Proseči u Skutče

• byla svědkem vypálení Ležáků

• otec jako poštmistr v Nových Hradech likvidoval udání

• na konci války otec pomáhal československým partyzánům, v květnu 1945 byl zatčen za vyvěšení československé vlajky na budově pošty

• po válce vystudovala střední chemickou školu v Praze

• pracovala nejdříve v cukrovaru, později v laboratoři mladoboleslavské automobilky

• v Mladé Boleslavi založila rodinu a vychovala tři děti

Stejně jako tisíce dalších mužů byl roku 1938 i otec Marty Kadlecové (roz. Spálenské, nar. 5. 3. 1929 v Proseči u Skutče) mobilizován a na hranice odcházel s odhodláním bránit svou zem. Jeho dcera ty chvíle chová v živé paměti: „Když jsme byli v Proseči u babičky, v rádiu vyhlásili mobilizaci. Bylo tam s námi plno strýčků a tetiček. Pamatuji si, že když chlapi nastupovali na vojnu, zpívali. Tety a moje maminka zase brečely, protože se s nimi loučily a nevěděly, kdy se vrátí.“ Odhodlání poštmistra Spálenského však nepolevilo ani po podepsání mnichovské dohody, ani po zřízení protektorátu – i v obtížných podmínkách se snažil najít způsob, jak proti nacistické moci bojovat.

Ačkoli Spálenští s dětmi o politice nemluvili, malá Marta tušila, že se její tatínek zapojil do ilegální činnosti, a měla o něj i o maminku strach. Rodina bydlela na poště v Nových Hradech, kde tatínek Marty Kadlecové pracoval; často se stávalo, že v noci vstal a odešel do přízemí zatopit v kamnech. Tam pak tajně rozlepoval dopisy, které měla pošta doručit, zjišťoval, jestli se mezi nimi nenachází udání, a pokud se mu takové psaní dostalo do rukou, zlikvidoval je. O mizejících udáních se však dozvěděly úřady, novohradská poštovní stanice se ocitla v hledáčku gestapa, vyšetřovatelé sem podstrčili falešný dopis a čekali, jestli se přičiněním poštmistra Spálenského neztratí. Ten ale řízením osudu z léčky vyvázl: v den, kdy se zásilka dostala na poštu, onemocněl a nemohl nastoupit do služby. Tajná policie přesto dále pochybovala o jeho loajalitě a přikročila k důkladné domovní prohlídce. Během ní pozornosti komanda jen zázrakem ušla bedna se starým revolverem, kterou měl uloženou na půdě.

Nebezpečí rodinu obcházelo po celou válku – malá Marta se shodou okolností stala svědkem vypálení Ležáků. Hrůzu, kterou jí způsobil pohled na zdevastovanou obec, si vybavuje dodnes: „Tatínek měl sestru v Bratroňově u Nasavrk. Trávili jsme u ní prázdniny a pomáhali jsme jí na poli, měli jsme tam dobré mléko a potraviny. Do Bratroňova jsme jezdívali na kole přes Ležáky. Ke konci školního roku Ležáky vypálili, a když jsme dostali vysvědčení, rodiče nás varovali, že přes Ležáky nesmíme jet. Ale s bratrem jsme byli zvědaví a přes vesnici jsme jeli. Z několika chalup se ještě kouřilo a na silnici hlídkovali esesáci. Báli jsme se, že nám taky něco udělají. Vesnicí jsme rychle projeli a nic se nám nestalo.“

Odboj na vlastní pěst

Přestože tatínek Marty Kadlecové pravděpodobně nevstoupil do žádné odbojové skupiny, spolupracoval s partyzány a pomáhal jim předávat vzkazy. V březnu 1945 se mu povedl husarský kousek: podílel se na přípravě přepadení chaty Polenka, od něhož si útočníci slibovali ukořistění zbraní. Kolem objektu, kam se chodili stravovat němečtí vojáci, se v nestřežený moment strhla přestřelka, při níž jeden obránce přišel o život. Vyděšený majitel chaty volal o pomoc na poštovní stanici, poštmistr Spálenský však celou věc četníkům nahlásil až za dvě hodiny, kdy již bylo dávno po boji.

Stejně neohroženě si tatínek Marty Kadlecové počínal i o dva měsíce později. Na začátku května 1945, kdy se posádka v Nových Hradech ani v nejmenším nehodlala vzdát a městem šla fáma, že okupanti chtějí vyhodit do povětří místní zámek, nechal manželku a dceru vyvěsit československou vlajku. Marta Kadlecová s maminkou se na poslední hodiny před osvobozením skryly do bezpečí a mohly mluvit o štěstí, že po návratu našly tatínka v pořádku. „Když maminka odemkla, v předsíni byla louže, nad ní visel tatínkův kabát, ze kterého kapala voda,“ vypráví Marta Kadlecová. „Tatínek ležel v ložnici a spal. Poté, co jsme s maminkou utekly, ho zatkli Němci za to, že jsme na budově pošty vyvěsily československou vlajku. Ještě s jedním člověkem ho odvezli do lesa, oba museli v dešti celou noc klečet a držet ruce předpažené. Stráže se u nich střídaly, pohrávaly si s puškami a vyhrožovaly rukojmím, že je zabijí. Jeden z vojáků byl hodný, tatínkovi dal cigaretu a řekl mu: ,A rychle utíkejte domů!‘“

Ani tehdy však nebyl útrapám konec. Do Nových Hradů přitáhla Rudá armáda, brala lidem dobytek, rozbila ležení u chaty Polanka a nařídila, aby místní přišli do sovětského tábora na výpomoc. Místní četník vybral na tuto práci Martu Kadlecovou a její sousedku; u Polanky na ně a na dva německé zajatce čekaly necky a dvě velké kupy krvavého prádla. Brzy se však strhla bouřka a sovětští vojáci se před deštěm schovali do stanů. Děvčata využila příležitosti, utekla a bez újmy se dostala domů.

Po válce Marta Kadlecová absolvovala střední chemickou školu v Praze; pracovala nejdříve v cukrovaru a později v laboratoři mladoboleslavské automobilky. V Mladé Boleslavi také založila rodinu a vychovala tři děti.