Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kadraba (* 1933  †︎ 2019)

• narodil se 29. září 1933 v Řevničově

• dětství prožil v Rakovníku

• hrál fotbal za týmy Olympia Rakovník, SK Rakovník, Slavoj Liberec, Tankista Praha, Sparta Praha

• v roce 1958 přestoupil do Kladna, aby mohl získat byt

• v roce 1962 byl nominován do fotbalové reprezentace

• je držitelem stříbrné medaile z mistrovství světa v Chile v roce 1962

• v letech 1965 až 1967 působil v pražské Slavii

• od roku 1967 žil a pracoval v Rakousku

• v Rakousku hrál za kluby FC Hinteregger, HAC Vídeň a Slovan Vídeň

• člen Klubu ligových kanonýrů, nastřílel 117 gólů

• v roce 1972 mu Československo zamítlo prodloužení legálního pobytu v Rakousku

• rozhodl se pro emigraci

• v nepřítomnosti byl odsouzen československým soudem ke dvěma letům odnětí svobody za nedovolené opuštění republiky

• v letech 1979 až 1983 působil jako fotbalový trenér

• zemřel 5. srpna 2019

Chtěl jsem být fotbalista

Josef Kadraba se narodil 29. září 1933 v Řevničově a dětství prožil v nedalekém Rakovníku, kam se rodina přestěhovala začátkem války. Jeho otec pracoval v konzumu družstva Budoucnost, maminka byla v domácnosti. Měl mladší sestru a staršího bratra.

Sportoval od dětství. Chodil do Sokola, hrál stolní tenis, s kluky běhal po venku, čutal do míče. „Tak to mezi dětmi bylo, je a bude, že balon měl jen ten, kdo měl větší peníze. Za války v naší ulici měl jeden kluk balon, a tak jsme chodili ke stodole. On s balonem nic neuměl a bylo vidět, že to nebude žádný fotbalista, zatímco na nás už to asi bylo vidět. Kopali jsme balonem do těch dveří ve stodole, na chodníku a trénovali. Na hřiště jsme ještě nesměli, byli jsme na to malí. Zároveň jsme obdivovali fotbalové hráče – Dobiáše, Nejedlého, kteří už hráli ligu. Už jsem v tom prostě žil a chtěl jsem být fotbalistou,“ vzpomíná Josef Kadraba.

Místo sletu na fotbal

Když skončila druhá světová válka, bylo pamětníkovi dvanáct let. Říká, že válečné dění se Rakovníku vyhnulo, vybavuje si z té doby jen nálety „hloubkařů“. Vychodil devět let povinné školní docházky a šel se, po vzoru svého otce, učit do koloniálu na prodavače. „Do fabriky jsem nechtěl, a tak mi otec zařídil práci u svého kamaráda v koloniálu. Měl tam ve sklepě po Američanech poválečné zásoby, plechovky, suchary a my jsme mu na to chodili. Celý den jsem pracoval a pak jsem chodil na trénink,“ vypráví Josef Kadraba. Kromě fotbalu, který hrál v Rakovníku v zemské lize, cvičil také v Sokole, ale kam jeho zájem směřoval více, dokládá jeho vzpomínka na všesokolský slet v roce 1948:

„Přijeli jsme do Prahy z venkova, ubytovali nás na Břevnově. Viděli jsme tam plakát, že na Letné hraje Slavia. Bylo po snídani, měli jsme jít na cvičiště na nácvik, ale já jsem říkal klukům, že tohle už nikdy neuvidíme, my, venkovští dacani. A tak jsme utekli na Letnou na ten zápas. Prostě jsme nešli na cvičení. Bican dal asi sedm gólů, bylo to 15:1. Když jsme se vrátili z Letné, chtěli nás poslat domů. Ale nakonec si nás nechali, protože bychom jim tam scházeli – bylo nás asi pět. Při sletu jsme taky mašírovali přes Václavák a křičeli jsme: ‚Ten, kdo stojí na chodníku, fandí fotbal Rakovníku.‘ Byl to bohužel poslední všesokolský slet,“ vypráví pamětník.

Ze Sparty do Kladna kvůli bytu

Změna režimu po převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948 jeho životní směřování zásadně neovlivnila. Musel být ve Svazu mládeže, ale do KSČ ho nikdo nenutil, politika ho nezajímala.

V padesátých letech si Josef Kadraba dodělal dálkově maturitu na strojní průmyslovce a vystřídal celou řadu fotbalových klubů – začínal v rakovnické Olympii, v roce 1951 přestoupil do SK Rakovník.

V roce 1953 Sovětský svaz změnil sportovní systém, když založil tzv. Dobrovolné sportovní organizace, a Československo tento systém převzalo. Každé průmyslové odvětví muselo být zastoupeno jedním fotbalovým klubem. Když tedy DSO Slavoj Liberec hledal fotbalisty, kteří pracují v potravinářství, Josef se jim hodil. V Liberci ale pamětník dlouho nepobyl, protože zanedlouho musel narukovat na vojnu, kde hrál pro změnu za klub Tankista Praha.

Poté o něj projevila zájem Slavia a Sparta, Josef Kadraba se rozhodl pro pražskou Spartu. Působil tam ale jen dva roky, poté se rozhodl pro zdánlivě nepochopitelný přestup do horšího Kladna. Bylo to v době, kdy se oženil s plavkyní Alenou a zoufale potřeboval byt.

„Neměl jsem kde bydlet. Než jsem se oženil, bydlel jsem s Pazderou ve svobodárně v centru Prahy, sehnat byt byl problém. Pak za mnou přišel Josef Košťálek z Kladna a řekl, že mi byt dají, když k nim přestoupím. Sparta se k ničemu neměla, a tak jsem tu nabídku přijal,“ říká pamětník. Obavy, že si pohorší a zavře za sebou dveře do první ligy, prý tehdy neměl. „Bral jsem život, jak šel. Žil jsem a pracoval jsem v Kladně, poznal jsem dělnické město,“ říká. V té době si také dálkově dodělával maturitu na strojní průmyslovce, což mu pomohlo i finančně. „Po maturitě se mi okamžitě zlepšily podmínky, kdo měl maturitu, měl o týden víc dovolené a také lepší peníze,“ vypráví Josef Kadraba.

StB ho lanařila ke spolupráci

Z materiálů uložených v Archivu bezpečnostních složek vyplývá, že o pamětníka projevili zájem příslušníci Státní bezpečnosti (StB). Jak se píše v jejich protokolu, tento „inteligentní, talentovaný, slušný, skromný a mezi kolegy oblíbený hráč“ se jim jevil jako vhodný adept pro získávání a předávání informací o vytipovaných „nepřátelských“ osobách z fotbalového prostředí. V roce 1956 ho příslušníci StB odvezli služebním vozem na ministerstvo obrany na Letné, kde proběhl verbovací pohovor.

Ze závěrečného vyhodnocení „spolupráce“ z roku 1958 vyplývá, že během dvou let ho StB přiměla k dalším šesti schůzkám. Josef Kadraba odmítal informace podávat písemně a ani neměly pro Státní bezpečnost valný význam. 

Mistrovství světa v Chile

V roce 1962 byl jako jediný Kladeňák nominován na fotbalové mistrovství světa v Chile. Československou reprezentaci tehdy trénoval Rudolf Vytlačil a pamětník do Chile odjel jako náhradník. Trenéru Vytlačilovi se ale v průběhu mistrovství nelíbily výkony některých hráčů, a tak na hřiště poslal Josefa Kadrabu, který to dotáhl až do finále s Brazílií. Pamětník, který byl skvělým útočníkem, nejvíce zabodoval v semifinále s Jugoslávií, když dal gól a na druhý přihrál. Tým i díky němu odjížděl z Chile se stříbrnou medailí.

„Když jsme letěli do Chile, tak k nám do letadla přistoupili Jugoslávci. To byli frajeři, vejtahové, boty sešlapané, všechno vytahané, popíjeli... my jsme koukali jako chudáci. Pak jsme se smáli, když jsme je dostali a ještě porazili,“ vzpomíná Josef Kadraba. Stříbro v roce 1962 představovalo triumf, se kterým nikdo nepočítal, a o to větší zavládla radost. Pamětník si je vědom toho, že v dnešní době by se díky takovému úspěchu fotbaloví hráči finančně zajistili do konce života, ale tehdy byli všichni rádi, že tam vůbec jeli. „Dostali jsme každý odměnu asi dva a půl tisíce. Tehdy jsme peníze tolik neřešili, byla to úplně jiná doba,“ říká.

Dlouho mě přemlouvat nemusel

Ještě dva roky po úspěšném mistrovství světa hrál pamětník za Spojené ocelárny n. p. Kladno, poté přestoupil do pražské Slavie. Ta se tehdy snažila dostat do nejvyšší soutěže, což se jí podařilo v roce 1965. Josef Kadraba patřil vedle Jana Lály a Františka Veselého k nejsilnějším hráčům.

Ve Slavii působil do roku 1967. Bylo mu čtyřiatřicet let, jako prvoligový fotbalista měl už nejlepší věk za sebou a bylo třeba uvažovat o budoucnosti. O té nečekaně rozhodla osudová náhoda: porouchané auto na cestě z Jugoslávie. „Jel jsem přes Vídeň, měl jsem už tehdy forda, a ten začal stávkovat. Nachomýtl se u toho jeden pán, který dělal ve firmě Ford Hinteregger, a nabídl mi pomoc. Vzal mě k nim do servisu, v kanceláři mě tam přivítal česky mluvící muž, ukázalo se, že je to rakouský Čech, pan Pilič, a ochotně mi pomohl. Věděl, kdo jsem. Majitel té filiálky mi pak nabídl, abych za jejich automobilku hrál fotbal. Že mi se vším pomůžou, budu tam mít práci, byt... Dlouho mě přemlouvat nemuseli,“ vypráví Josef Kadraba.

Chtěl v Rakousku pobývat legálně, a tak nějakou dobu trvalo, než dostal všechna potřebná razítka a mohl se s manželkou do Vídně přestěhovat. Pracovní povolení si pak prodlužoval několikrát, celkem na pět let.

Rozhodli jsme se, že se domů nevrátíme

V Rakousku působil v týmu firmy FC Hinteregger. Sovětská okupace v srpnu 1968 ale Kadrabovými otřásla. „Přijel jeden zaměstnanec, který byl v Brně, a říkal, že když jel přes hranice, všude bylo samé vojsko. S manželkou jsme nevěděli, co bude. Byli u nás Rusové, všude, v celé republice, ale vracet jsme se nemuseli, měli jsme povolení, měli jsme ještě čas. Byl rok 1968. Řekli jsme si, že počkáme dva roky a pak uvidíme. Když uplynuly dva roky, rozhodli jsme se, že se domů nevrátíme. A jsem tady dodneška,“ říká Josef Kadraba.

V roce 1972 pamětníkovi Československo zamítlo prodloužení legálního pobytu v Rakousku. Když se nevrátil, soud ho v nepřítomnosti odsoudil na dva roky odnětí svobody za nepovolené opuštění republiky. Jeho zásluhy ve fotbalové reprezentaci a jméno se přestaly publikovat, měl být zapomenut. Brzy poté dostal rakouské občanství.

„Po Čechách se mi stýskalo víc než mojí ženě. Ta si v Rakousku zvykla a zdálo se, že jí tam nic nechybí, přestěhovat zpátky se jí nechtělo, ani na stáří, když už byly otevřené hranice. Já jsem ale pořád po návratu trochu toužil, nikdy jsem se nestal Rakušákem,“ říká pamětník perfektní češtinou, beze stopy po německém přízvuku. S domovinou udržoval kontakt nejen prostřednictvím tiskovin, ale také skrze nově příchozí emigranty, kterým v osmdesátých letech v Rakousku ochotně pomáhal.

Josef Kadraba hrál v Rakousku za kluby FC Hinteregger, HAC Vídeň a Slovan Vídeň. Od roku 1979 do roku 1983 už jen trénoval, poté hrál rekreačně tenis. Byl členem Klubu ligových kanonýrů, nastřílel 117 gólů. Za reprezentaci nastoupil sedmnáctkrát a devětkrát skóroval, na mistrovství světa v Chile se střelecky prosadil v semifinálovém utkání s Jugoslávií. Zemřel 5. srpna 2019.