Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Kalabus (* 1914)

• narozen 4. ledna 1914 ve Vídni

• v roce 1936 narukoval do československého vojska

• v čs. armádě zažil obě mobilizace i mnichovskou dohodu

• za války se stal zástupcem velitele partyzánského družstva Vsetín-Jasenka

• v červnu 1948 se zúčastnil všesokolského sletu v Praze

• od roku 1946 až do důchodu pracoval jako učitel v Šumperku

• žije v Šumperku

Miroslav Kalabus se narodil v lednu 1914 ve Vídni. Jeho rodiče byli vídeňští Češi, kteří za Rakouska-Uherska odešli do tohoto města za prací. Otec ale musel v první světové válce narukovat do armády, a protože matka jen velmi těžko dokázala sama uživit rodinu, vrátila se i s dětmi na Vsetínsko, odkud pocházela. Otec potom jako vysloužilý legionář dostal trafiku v Senové u Jičína a každý víkend dojížděl za rodinou do Rokytnice.

Miroslav Kalabus ze svého dětství vzpomíná hlavně na Sokol, ve kterém se aktivně angažoval. Nejprve jako člen a později jako cvičitel žactva a technický úředník. „Já jsem byl sokol a vlastenec.“

Na vojně v době mnichovské dohody

V roce 1936 Miroslav Kalabus narukoval na vojnu. Nejprve sloužil v Brně a následně v Opavě. Bylo to v době velmi napjatých vztahů s nacistickým Německem a lidé se obávali blížící se války. Přesto mezi nimi panovala odhodlanost svou zemi bránit před agresí. Miroslav Kalabus vzpomíná na setkání se starci, kteří budoucí konflikt mezi sebou rozebírali: „Potom, když už začaly ty velké problémy s Hitlerem, tak jsme museli opustit kasárny a byli jsme ubytováni u jachtaře. Moje družstvo s vysílačkou. Seděl jsem takhle u stolu a přišli tam tři starší lidé, tak jsme si vykládali. A jeden říká: ,Já mám dva syny na vojně, ale věřte mi nebo ne, je mi těžko. Já bych je ztratil, jenom aby nepřišel Hitler.‘ To bylo srdcervoucí, když to tak říkal, to bylo něco strašnýho. Jenom kvůli tomu, aby nepřišel Hitler, tak by obětoval syny.“

Tlak ze strany třetí říše neustále narůstal a vojenský střet se zdál nevyhnutelný. Vláda proto vyhlásila opatření k obraně republiky o mobilizaci armády. Vyhlášena byla 23. září 1938 a za 24 hodin se ve vojenských kasárnách přihlásila většina záložníků. Jejich odhodlaná nálada byla za necelý týden zlomena mnichovským diktátem, kterým se zástupci čtyř evropských mocností dohodli na odevzdání pohraničí Německu. Miroslav Kalabus byl v té době u svého útvaru v Opavě a celou událost zaznamenal takto: „Začala mobilizace a já jsem byl na vojně. To nás vůbec nepropustili. Mobilizaci jsem zažil na vojně. Byl jsem v Opavě, když narukovali záložáci. Tak si představte, ve dne v noci brousili bajonety. Když byl ten podpis, že nás obsadili. Vojáci pušky lámali, všechno odhazovali. Důstojníci, co měli kožené kabáty, tak je roztrhali, aby je nemuseli vracet. Úplně je rozřezali. To byl volný ústup. Když jsme potom šli pěšky z té Opavy, Kunvald, Fulnek a tak, to bylo strašné. Lidé plakali, naříkali.“

Z Opavy se celá jednotka vydala do Nového Jičína. Cestou procházeli města, která měla připadnout Německu. Miroslav Kalabus nejvíce vzpomíná na příchod do Fulneku, kde se místní sudetští Němci už nemohli dočkat na příjezd wehrmachtu: „V tom Fulneku jsme pochodovali a zastavili jsme tam na noc v cukrovaru. Tam už byly postavené slavobrány. Těch praporů, to SDP a já nevím, co všechno. Dlouhé třeba z prvního patra až na zem. A chlapi, hlavně záložáci, ti se vůbec netentovali. Říkali: ,To bude furt tady hýzdit?‘ A strhali to dolu. Teď najednou tam přijel autem starosta za naším podplukovníkem a říkal, že je to potupa německého národa, a já nevim, co všechno tam ještě bylo. A nějak na podplukovníka začal křičet. Ten podplukovník říká: ,Halt!‘ Dost! ,Jestliže nebudou do půl hodiny prapory stažené, tak vojsko bere město útokem. To jste měli vidět, co tam bylo za mumraj. To pódium s tou slavobránou hned museli strhnout a viděl jste, jak ty prapory lítaly dolů z těch oken. Dovnitř je stahovali a schovávali Němci. Tak jsme tam byli přes noc a ráno byl v pět hodin budíček. Pak byla snídaně. A potom jsme se seřazovali. Já jsem šel s mojí četou poslední. Ještě jsme ani neskončili a už zas létaly prapory navrch.“ Po odchodu jednotky henleinovci město zcela ovládli.

V postoupených oblastech žilo také čeští obyvatelé a ti tyto nelehké dny nesli jen velmi těžce. „Viděl jsem, jak Češi plakali, jak jsme pochodovali. Hlavně ty ženské.“

V odboji

V únoru 1939 byl Miroslav Kalabus z armády propuštěn, vrátil se domů na Jasenku u Vsetína a šel pracovat jako technický úředník pod ředitelem Josefem Sousedíkem. Ten byl za války hlavou celé odbojové organizace na Vsetínsku a měl spojení s parašutistickou organizací Cley Eva a s partyzánskými skupinami. Za svoje vlastenectví nakonec zaplatil cenou nejvyšší – v prosinci 1944 byl zastřelen gestapem. V jeho podniku byli do odboje zapojení i zaměstnanci a nechyběl mezi nimi ani Miroslav Kalabus. „Já jsem původně s Ludvíkem Součkem roznášel protinacistické letáky.“

Ještě před svou smrtí Josef Sousedík plánoval s Obranou národa ozbrojené povstání lidu na Vsetínsku, jehož ohniskem měla být vsetínská Zbrojovka. Ve Vsetíně i okolních vesnicích byly organizovány bojové jednotky a na Jasence bylo postaveno partyzánské družstvo s velitelem Janem Sedláčkem. Ten kontaktoval Miroslava Kalabuse, jenž se spolu s Ludvíkem Součkem stal jeho zástupcem. Skupina se připravovala na bojový střet s Němci. Zatímco přes den chodili všichni normálně do zaměstnání, aby nepadli do podezření, po nocích pravidelně cvičili. Spolupracovali také s okolními partyzánskými jednotkami a Miroslav Kalabus mezi nimi fungoval jako spojka a zásobovač. V té době už ale nebyl sám. Byl ženatý s Annou Topolánkovou a měl dceru stejného jména. O to větší strach musel mít z prozrazení, které by pro nikoho z nich nemělo dobré následky.

Vsetín byl osvobozen 4. května 1945 oddíly 1. československého sboru ve spolupráci s vojáky Rudé armády. Oddílu na Jasence se při bojích podařilo zajmout pět vojáků wehrmachtu. „Když se osvobozoval Vsetín, Rusi šli směrem od Karlovic. Němci pochopitelně utíkali. No a my jsme na Jasence zajali pět Němců. Ty jsme odzbrojili. Oni šli už skleslí. Měli strach, co s nima bude. Ten Michal Irgoš, ten Rus, tam byli Rusi ubytováni na gymnáziu ve Vsetíně. Tak tam jsme ho poslali s těma Němcema. Už byli skleslí. On byl ozbrojený. Tak je dovedl tam a údajně je na gymnázce ve sklepě ve Vsetíně zastřelili Rusové.“

Po válce

V prosinci 1945 Miroslav Kalabus odešel do Šumperka a začal učit ve škole. Byl i členem místního Sokola, se kterým se po únorovém puči zúčastnil všesokolského sjezdu v Praze. Ten se stal jednou z posledních velkých manifestací proti novému režimu. Jak vzpomíná, ze Šumperka jel plný vlak a nálada jeho cestujících byla silně protikomunistická. „Většina lidí měla protikomunistickou náladu.“ Po návratu kvůli tlaku KSČ za to byla část lidí ze Sokola vyloučena. Měl být mezi nimi i Miroslav Kalabus, ale vzhledem k tomu, že byl Sokol zanedlouho pohlcen jednotnou tělovýchovou, už nebyla tato otázka aktuální. Jako učitel pak ve škole v Šumperku zůstal Miroslav Kalabus až do důchodu a v tomto městě žije dodnes. Tak jako většinová společnost, nijak aktivně nevystupoval proti komunismu, nebyl ale ani jeho zastáncem. Krátce byl i členem KSČ, než ho v prověrkách po srpnu 1968 ze strany vyškrtli. „Já jsem byl členem lidově řečeno vlažným.“