Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Buď vy zabijete jeho, nebo on zabije vás
narozen v roce 1925 v obci Albrechtice
polský a německý zábor Těšínska
rodina přijímá Volksliste č. 3
odveden do wehrmachtu
po vylodění spojenců v Normandii přešel na stranu Britů
vstoupil do Československé samostatné brigády
zúčastnil se obléhání Dunkerque
bratr Alfréd Kaleta sloužil ve wehrmachtu v Itálii
skoro čtyřicet let zaměstnán v Hospodářském družstvu v Českém Těšíně
pamětník žil v Hrádku u Jablunkova
Adolf Kaleta
„Buď vy zabijete jeho, nebo on zabije vás.“
+ narozen v roce 1925 v obci Albrechtice
+ polský a německý zábor Těšínska
+ rodina přijímá Volksliste č. 3
+ odveden do wehrmachtu
+ po vylodění spojenců v Normandii přešel na stranu Britů
+ vstoupil do Československé samostatné brigády
+ zúčastnil se obléhání Dunkerque
+ bratr Alfréd Kaleta sloužil ve wehrmachtu v Itálii
+ skoro čtyřicet let zaměstnán v Hospodářském družstvu v Českém Těšíně
+ pamětník žije v Hrádku u Jablunkova
Adolf Kaleta se narodil v roce 1925 v Albrechticích poblíž Českého Těšína. Pochází ze smíšené česko-polské rodiny. V roce 1941 jeho rodiče přijali tzv. Volksliste č. 3 a úředně se tak stali příslušníky německého národa. O dva roky později musel sedmnáctiletý Adolf narukovat do wehrmachtu. Nějakou dobu pak sloužil v jižní Francii, než byl v roce 1944 převelen k jednotkám bránícím německé pozice v Normandii. Hned při prvním bojovém střetu utekl ke spojencům, kteří ho pak převezli do Anglie. Tam vstoupil do československého zahraničního vojska. Jako řidič tanku Cromwell se pak s Československou samostatnou brigádou zúčastnil bojů u města Dunkerque.
Volksliste číslo 3
Tak jako v mnohých rodinách na Těšínsku byli i Adolfovi rodiče různých národností. Otec Josef se hlásil k české národnosti a pracoval jako horník v černouhelném dole František v Horní Suché. Matka byla Polka a starala se hlavně o chod domácnosti a osmihektarové hospodářství, na kterém musel od útlého věku pomáhat i Adolf.
Adolf chodil do českých škol – obecnou absolvoval v Albrechticích a
měšťanskou v blízké Chotěbuzi. Toužil po dalším studiu, ale to mu
nebylo umožněno. Důvodem byla nejen válka, ale hlavně špatná
finanční situace rodiny. Proto po ukončení měšťanské školy a
krátkém studiu na gymnáziu pracoval doma na
hospodářství.
V Albrechticích byla vždy početná menšina polsky hovořících
obyvatel a i dnes se čtvrtina místních hlásí k polské národnosti.
Adolf si ale nevzpomíná, že by mezi Čechy a Poláky docházelo k
třenicím. „Nikdy nebyly žádné národnostní problémy. Ani u
Čechů, ani u Poláků. Jako děcka jsme ani nevěděli, kdo pochází z
české a kdo z polské rodiny. To jsme nevnímali.“
V září 1938 zástupci čtyř evropských velmocí podepsali mnichovskou
dohodu a následně nacistické Německo obsadilo československé
pohraničí. Polská vláda využila situace a obsadila Těšínsko včetně
Albrechtic. Adolf tehdy ještě stále chodil do měšťanské školy v
Chotěbuzi a vzpomíná, že toto příkoří nesl velmi
těžce. „Já, kluk české národnosti, jsem se necítil dobře,
když Poláci zabrali Těšínsko a začlenili je do Polska. Nesl jsem to
velmi nelibě, ale co se dalo dělat. (…) Nějaké velké změny nebyly,
až na to, že nám zavřeli české školy a všechno bylo polské. Takže
tady to školství dostalo dýku do zad.“ Skoro ze dne na
den se tak ve škole v Chotěbuzi stala hlavním vyučovacím jazykem
polština. Ne na dlouho, protože v září 1939 přepadli Polsko Němci a
Těšínsko bylo obsazeno znovu, tentokrát vojsky wehrmachtu. Adolf
Kaleta tak musel školu dokončit v německém vyučovacím
jazyce.
Z bývalého okresu Cieszyn se stal Kreis Teschen. Němci se snažili
kraj germanizovat proti slovanským vlivům. Vznikla Deutsche
Volksliste neboli listina Němců, v níž byli noví obyvatelé třetí
říše zařazováni do různých kategorií. Ve třetí kategorii se
nacházeli občané německého původu, kteří zpravidla už nemluvili
německy, a příslušníci tzv. zwischenschicht (doslova „mezivrstva“),
což byli Kašubové, Mazurové a Slezané – ti ale nesměli být členy
polských spolků. Tzv. Volksliste byli Češi a Poláci mnohdy nuceni
podepsat pod nátlakem. Tak se stalo, že listinu podepsali i
Adolfovi rodiče. „Já si moc dobře pamatuju na den, kdy za
mými rodiči přišel starosta obce František Klimša a říká: ,Tak
Němci nejste, Češi též nejste, Poláci, to bych vám nedoporučoval,
poněvadž nepohodlné Poláky odsud odváželi pryč. Jako Poláci byste
museli jít pracovat na Ukrajinu nebo tam někam. Tak si nechte
napsat národnost slezská.ʻ ,Tak jo, žijeme ve Slezsku, tak slezská
národnost.ʻ Všichni si nechali psát slezskou národnost. A Němci pak
řekli, že je to německé území a jsme Němci. Co z toho plynulo pro
mladé chlapce? Že museli narukovat do německé
armády,“ vzpomíná pamětník.
Ve wehrmachtu
Tím, že rodiče přijali tzv. Volksliste, se na jejich děti
automaticky vztahovala branná povinnost. Jako první musel do
wehrmachtu narukovat nejstarší syn Alfréd, který pak prožil celou
válku v Itálii. V sedmnácti letech dostal povolávací rozkaz i
Adolf. „Mě rodiče pořád vyreklamovávali kvůli zemědělským
pracím. Vyreklamovali mě jednou, dvakrát, možná dokonce třikrát.
Pak už se to nedalo, takže jsem musel nastoupit do německé armády.
Nás Těšíňáky nebo Slezáky dislokovali do Francie.“ Adolf
se ocitl v jižní Francii, kde u měst Nice a Antibes strážil pobřeží
Středozemního moře. V jižní Francii zůstal až do pozdního jara roku
1944, kdy se spojenecká vojska chystala na vylodění v Normandii.
Adolf tehdy byl se svojí jednotkou přemístěn k průlivu La Manche.
Cesta přes celou Francii ale nebyla jednoduchá. „Spojenci
bombardovali přístupové cesty do Normandie a my jsme se pak museli
přesouvat pěšky. Během noci jsme ušli i padesát
kilometrů.“
Pamětník podotýká, že se žádných bojů v německé armádě nezúčastnil,
protože hned při prvním nasazení přešel s kamarádem ke
spojencům. „Invaze začala 6. 6. a já jsem se hned druhý
den dostal k Angličanům. (…) Pamatuju si, jak na nás velitel roty
Oberleutnant Geistrike řval: ,Alles zurück! Alles zurück!ʻ Prostě
jdeme zpět, poněvadž Američani a Angličani nás tam tlačili. Já jsem
jednomu kamarádovi říkal: ,Ty, vykašlem se na ně a přečkáme to tady
v zákopech.ʻ Takže my jsme neuposlechli výzvy Němců, zůstali jsme v
zákopech a vyčkali příchodu Angličanů a Američanů.“
Obléhání Dunkerque
Pamětník uvádí, že tehdy nebyl jediný, kdo přeběhl ke spojencům. V
jeho jednotce se totiž nacházelo několik rodáků z Těšínska a ti
stejně jako on netoužili bojovat v řadách německého wehrmachtu.
Adolfa dopravili lodí do Anglie, kde v Southamptonu 17. července
1944 složil přísahu u československého zahraničního vojska a byl
vycvičen na radiotelegrafistu, řidiče, předního střelce a věžového
střelce tanku Cromwell.
Československou samostatnou brigádu následně převeleli na sever
Francie, kde se pak dostala k městu Dunkerque. Tento přístav
okupovala zhruba dvanáctitisícová německá posádka vedená
viceadmirálem Friedrichem Frisiusem. Čechoslováci měli za úkol
udržet Němce v přístavu a nepustit je z obklíčení. Tento úkol nebyl
jednoduchý, protože vojáci wehrmachtu měli velkou přesilu. Jedna z
prvních bojových akcí byla velením brigády naplánována na 28.
října, k příležitosti státního svátku, další potom na 5. listopadu.
Útoku dne 28. října se Adolf zúčastnil jako řidič tanku Cromwell.
Šlo o velmi těžký boj, při němž padlo několik československých
vojáků, mezi nimi i Adolfův přítel. „Byl to kamarád z
Horní, Dolní nebo Prostřední Suché, s kterým jsme zdrhli z německé
armády,“ vzpomíná pamětník, který tvrdí, že ani při
nejtěžších bojích nepociťoval strach o život. „V prvé řadě
jsem se nikdy nebál. To je důležité, poněvadž fronta vám to dává
tak, že buď vy zabijte jeho, nebo on zabije vás.“
Druhé bojové akce se pamětník podle vlastního vyprávění zúčastnil
jako pěšák s lehkým kulometem. „Pátého listopadu byl další
velký útok, kde jsem byl bohužel zraněn do dolních končetin. Stalo
se to tak, že jsme postupovali na německé území, kde byli Němci v
bunkrech, a já jsem do jednoho bunkru zařval: ,Alles raus! Der Tom
ist da!ʻ Všichni ven, Angličani jsou tady. Němci Angličany nazývali
Tomy. Tak z těch bunkrů vylezli jako švábi s bílou vlajkou. Nějaký
horlivý Němec vyhodil ruční granát, který se sice zakutálel daleko,
ale přece jsem dostal do dolních končetin několik
úlomků.“ Adolf naštěstí neutrpěl vážnou
újmu. „Bylo to jen povrchové zranění a nebyl s tím vlastně
žádný problém.“ A tak se ve zdraví dočkal dne 9. května
1945, kdy se německá posádka s velitelem Frisiusem konečně vzdala a
českoslovenští vojáci mohli po letech zamířit domů.
Po válce
Dlouhé měsíce neměli rodiče o Adolfovi žádné zprávy. Z německé
armády jim pouze oznámili, že je nezvěstný. Než se mu podařilo domů
poslat dopis přes Červený kříž, nevěděli, zda je vůbec naživu. Jeho
první kroky po návratu do Československa tak vedly domů k rodičům.
Ještě předtím vyzvedl svého bratra Alfréda, kterého spojenci zajali
v Itálii a následně poslali do repatriačního tábora poblíž
Rakovníka. „Přijel jsem tam pro něho jako československý
zahraniční voják v anglické uniformě. Bez problémů mi ho dali a už
jsem si ho vezl domů.“
V září 1945 byl Adolf demobilizován a následujícího roku dokončil
studium na gymnáziu. Potom nastoupil jako úředník do Hospodářského
družstva v Českém Těšíně, kde měl za úkol přidělovat dobytek
hospodářům, kteří převzali statky po odsunutých Němcích. Současně
dálkově studoval na Vysoké škole zemědělské v Brně, kterou se mu
však nepodařilo dokončit. „To byla velká chyba. Měli jsme
doma nějaké nesrovnalosti, takže jsem studií musel z rodinných
důvodů zanechat.“
V hospodářském družstvu byl nakonec zaměstnán téměř čtyřicet let.
Vzpomíná, že jako voják západní armády neměl žádné problémy s
komunistickým režimem a dokonce nějakou dobu zastával funkci
ředitele, která však byla podmíněná členstvím v komunistické
straně. Tvrdí ale, že nikdy nebyl jejím příznivcem – mimo jiné i
proto, že jeho matka během kolektivizace přišla o
hospodářství. „Prostě nám to sebrali. Nemám na ten režim
dobré vzpomínky. Matka dlouhou dobu odmítala vstup do JZD, ale
nakonec jí to stejně zabavili a basta fidli.“
V roce 1950 se Adolf oženil s Polkou Vladislavou Raszkovou. Dnes je
předsedou frýdecko-místecké jednoty Československé obce legionářské
a předsedou pobočky Českého svazu bojovníků za svobodu v
Jablunkově. Žije v Hrádku u Jablunkova, obci s nejvyšším
podílem obyvatel hlásících se k polské národnosti.
A toto je poselství Adolfa Kalety pro budoucí generace: „Především je zapotřebí být tolerantní vůči jiným. To znamená, že vzájemné soužití Čechů a Poláků tady na Těšínsku má být tolerováno z jedné i z druhé strany. Tak by to mělo být v budoucnu a věřím, že to tak i bude.“
Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a v roce 2014
zpracoval Vít Lucuk.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vít Lucuk)