Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Kalibová (* 1922  †︎ 2019)

• narozena 29. prosince 1922

• žila na Slovensku v době vzniku Slovenského státu

• prožila vyhlazení Lidic, otec popraven

• uvězněna v koncentračním táboře Ravensbrück

• přežila pochod smrti

• první tryzna v Lidicích v roce 1945

• zemřela 27. prosince 2019

Miloslava Kalibová se narodila v Lidicích 29. prosince roku 1922 jako starší ze dvou sester. Otec Jaroslav Suchánek byl šéfkuchařem v Národním domě na Smíchově, později se stal zaměstnancem Všeobecného penzijního ústavu. Po svatbě v roce 1921 se rodiče nastěhovali do Lidic, odkud maminka Anna (za svobodna Votrubová) pocházela. V roce 1926 získal Jaroslav Suchánek místo v zotavovně Arco v Luhačovicích. Miloslava tu začala chodit do školy, ale protože to bylo jen sezónní zaměstnání, od září do jara chodila do školy v Lidicích. Otec mimo to vedl kurzy zdravého a dietního vaření, napsal knížku pro skauty Jak vařiti v přírodě, Kuchařské předpisy (vyd. 1933) a jiné. V roce 1933 Penzijní ústav koupil sanatorium dr. Mikuláše Szontagha v Novém Smokovci a od roku 1934 tu byl otec celoročně zaměstnaný. Miloslava začala v roce 1933 chodit do dívčího gymnázia v Praze na Smíchově. Bydlela u tatínkova přítele Josefa Brzického, majitele restaurace v Bozděchově ulici. Později jí rodiče našli jiné ubytování ve středoškolském internátu v Dittrichově ulici v Praze 2. Zde zažila mj. zatýkání studentů v roce 1938:

„Bylo to proti Hlávkově koleji, čili tam jsem zažila v roce 1938 likvidaci studentů Hlávkovy koleje. My jsme měli ložnici ve čtvrtém patře směrem do ulice, a teď v noci, po půlnoci strašný rozruch, nahrnuly jsme se k oknům – a teď tam vidíme nákladní auta a vojáci tam honili nějakými holemi studenty, někteří byli jen v pyžamu a tak... To byl můj první zážitek z války po okupaci.“

 Miloslava Kalibová vzpomíná ještě na jeden zajímavý detail:

„Tam asi dva domy vedle té koleje, snad to byla domovnice nebo nějaká žena, když viděla nějakého mládence, který by mohl být student, přicházet od Karlova náměstí dolů, tak vyběhla a řekla mu, co se tam dělo. A to jsme viděli několik případů, jak ti se otočili a odcházeli. Víte, nocovali někde jinde nebo přijeli odněkud, prostě nebyli tu noc v koleji, tak ona je varovala.“

Politická změna se výrazně promítla i v prostředí českého sanatoria na Slovensku. Do té doby zde spolu harmonicky žili čeští zaměstnanci se slovenskými a maďarskými. Po 14. březnu ale bylo zle. Miloslava Kalibová slyšela rodiče vyprávět o českém údržbáři Václavu Kolářovi, který zde mj. působil i jako promítač filmů. Onoho 14. března pustil Hašlerův film Ta naše písnička česká. Druhý den ho čeští krajané z finanční stráže varovali, že je na něj vydán zatykač, a on urychleně prchal zpátky do Čech. Také další Češi museli pryč, odjížděla i rodina Suchánkova. Otec mohl jít vařit do Luhačovic pro Hitlerjugend, to ale odmítl, takže byl v 47 letech penzionován.

V květnu 1939 se rodiče stěhovali do vlastního lidického domku, který jim nechal vystavět dědeček. Miloslava dál bydlela v Praze v internátu, v roce 1941 na gymnáziu maturovala. Chtěla se věnovat medicíně, ale po uzavření vysokých škol nebylo na další studium pomyšlení, hledala tedy zaměstnání. Získala místo v nemocenské pojišťovně soukromých zaměstnanců v Kladně a od července 1941 do června 1942 dojížděla za prací do Kladna. Toto zaměstnání získala díky tatínkovým známostem, protože Penzijní ústav, pro který pracoval, sídlil ve stejné budově jako nemocenská pojišťovna. Po válce už ve studiích pokračovat nechtěla. Během tří let boje o život v koncentračním táboře ztratila odvahu dál studovat. Navíc musela jako nejstarší dcera místo otce živit rodinu sestávající z maminky, sestry Jaroslavy a jí samé.

Miloslava Kalibová vzpomíná na dětské zážitky z Lidic, na učitele na základní škole, kam chodila, když zrovna rodina nebyla v Luhačovicích. Její dětské radovánky byly proto spojeny s podzimem a se zimou, to znamená například s pálením ohňů nebo se sáňkováním. Mezi její nejbližší kamarádky z dětství patřily Helena Puchmeltrová (později Leflerová) a Anna Seidlová. Velký rozruch ve vsi vyvolala událost, kdy otec Seidl zabil svého syna, ale to nezažila přímo, rodina Suchánkových nebyla v té době v Lidicích. Svéráznou postavou Lidic byla Marie Kovařovská, zvaná Máry, která v Lidicích roznášela poštu. Miloslava Kalibová vzpomíná na to, že Máry po zatčení v červnu 1942 putovala do Kladna s erární listonošskou brašnou:

„Když nás nacisté vyhnali z domovů, tak ona si vzala s sebou taky tu erární tašku. A teď jsme přišli do školy a tam jí ji chtěli vzít. ,Ne, ne, ne, to já nemůžu, to není moje vlastnictví, to je státní, erární!‘ Tak ji nechtěla odevzdat a přijela s ní do Ravensbrücku. Tam pak když nás zahnali do Badu a všechny svoje věci jsme musely odevzdat, tak na ní chtěli taky tašku. A ona ne, držela ji pořád úpěnlivě, to já nemůžu, to je majetek státní... Až ji dozorkyně jedna zmlátila, tak teprve se tašky vzdala, chudák.“

Otec Jaroslav Suchánek pocházel ze silně katolické rodiny. Původně měl být knězem, pak se ale vyučil cukrářem. Katolická výchova zasáhla i jeho dcery. Lidice byly převážně katolické, byl tu katolický kostel, evangelíci jezdili na bohoslužby jinam. Židé ve vsi nebyli, jedinou výjimku představovala paní Mikešová, která žila v podnájmu u rodiny Doležalových. Miloslava Kalibová vzpomíná na faráře Josefa Štemberku, „spravedlivého, až moc přísného“ pána, který měl rád pořádek. Jediný v obci měl automobil, jednou si udělal výlet na Slovensko k Suchánkovým do Nového Smokovce. Nabídka nacistů v červnu 1942, aby si zachránil život, prý měla původ v přátelství faráře s lidickým řídícím, panem Otomanským, a generálem četnictva za okupace, Vítem.

V Lidicích proběhla prohlídka gestapa už 4. června. Obešli všechny domy, prováděli domovní prohlídky, vyptávali se na pobyt nehlášených osob. Ten den nikdo nesměl odejít do zaměstnání, gestapo vystavilo úřední omluvenku. Zatkli rodinu Horákových a několik lidí z rodiny Stříbrných. Od té doby Miloslava pociťovala stísněnou atmosféru v obci, zvlášť v souvislosti s heydrichiádou. Devátého června se jako obvykle na kole vrátila ze zaměstnání a večer šla spát, nacisté všechny v domě vzbudili až kolem třet hodiny ranní druhého dne. Paní Miloslava vypráví:

„Já se sestrou jsme normálně spaly a teď tatínek nějak slyšel pořád kroky, jak z té stráně pořád lidé chodili. A tam taky bydlel Ferda Pospíšil, a to byl invalida z první světové války a měl protézu. To byla dřevěná hůl a jak šel, tak to klapalo. A tatínek, já jsem ještě spala, to vím jen z vyprávění rodičů, tatínek říká mamince: ,Prosím tě, co se to děje? Tady teď vedou Ferdu, jak to klapalo, copak se to tady děje?‘ No a nějak po třetí hodině přišli taky k nám...“

Byli vyzváni, aby si vzali jídlo a oblečení na tři dny a cennosti. Ženy shromáždili ve škole v Lidicích, na návsi vojáci od rodiny oddělili tatínka. Brzo ráno odvezli nákladními auty ženy s dětmi do Kladna do gymnázia. „Vzpomínám si, že jak jsme přijížděli na Kladno, tak houkala siréna, začínala ranní směna v šest hodin,“ říká Miloslava Kalibová.

Skupina tří set žen a dětí tu byla držena tři dny, od středy do pátku. Neměly žádné informace, hovor se točil neustále kolem toho, co a proč se stalo a co se dál bude dít. Aby se podařilo ženy od dětí oddělit, slíbili gestapáci, že děti budou doprovázeny těmi z žen, jejichž dětem bylo méně než rok. Ty ale pak po šesti týdnech také přišly do Ravensbrücku. Lidické ženy neměly žádné informace. Při cestě vlakem z Kladna jim nějaký železničář na zastávce v Jenči při poklepávání kol prozradil, že „Lidice hořej“. Z těchto dvou slov si ale nedokázaly udělat správnou představu o situaci. Také později, v táboře Ravensbrück, byly mezi spoluvězeňkyněmi Češky, které věděly, co se stalo, ale Lidickým to neprozradily, aby je nezlomily a nevzaly jim vůli přežít. V dopisech domů bylo mnoho skrytých otázek na rodiny, ale v odpovědích, které přicházely do tábora, zase chyběly přesné informace: „Muži jsou jako vy, děti jsou v Polsku.“ Další náznak přišel od pekaře z Hřebče:

„Ve Hřebči byl pekař, který vozil chleba do Lidic a do Makotřas. A ten některé ty ženy znal, tak jim posílal balíčky, když jsme je pak mohly dostávat. A taky v jednom dopise napsal: ,Když jedu po tom prázdném území, tak je mi smutno.‘ A my jsme si řekly: ,No prázdné, nejsou tam lidi, tak není divu.‘ My jsme byli takoví optimisti! Neměly jsme ani možnost dostat se k nějakým novinám ani slyšet o těch válečných zvěrstvech, která se dějí ve světě, tak jsme nic netušily a vracely jsme se opravdu s velkou nadějí.“ Co se v Lidicích v roce 1942 skutečně stalo, se Miloslava dozvěděla až 1. června 1945 při návratu z koncentračního tábora, kdy na hraničním přechodu Cínovec potkala vojáka, který byl kamarád jejího bývalého kolegy ze zaměstnání a všechno jí řekl. Jiné ženy se to dozvídaly například z náhodně odposlechnutých rozhovorů v tramvaji a podobně.

Avšak zpět k příběhu paní Kalibové: Během cesty vlakem z Kladna Miloslava poznávala, že jedou přes Ústí nad Labem do Německa. Cesta skončila v koncentračním táboře Ravensbrück. Miloslava tu byla společně se sestrou, s maminkou a tetou, maminčinou sestrou. Ostatně, lidické ženy všechny žily pohromadě. Po příjezdu přišly do tzv. Badu, kde pracovala Češka Jožka Jabůrková, a od ní se dozvěděly, že jsou v koncentračním táboře. Dostaly vězeňský úbor bez bot a číslo, Miloslava dostala číslo 11789.

„To nebyl lidský život. Tam se veškeré lidství ztratilo. Když jsem viděla prvního esesáka, že dal ženě pohlavek nebo že do ní kope, tak jsem si říkala: ,Je to tohle možné, aby muž takhle klesl?‘ No ale pak jsem si zvykla,“ usmívá se dnes nad svojí tehdejší naivitou paní Miloslava. „Tam člověk neměl cenu. Tam byl jenom pracovní síla, z které se snažili vytěžit co nejvíc. Ženy byly za pracovní sílu považovány do 50 let, ty nad 50 nebyly použitelné. Ty zůstávaly na bloku a pletly na zimu punčochy pro vězeňkyně.“

Lidické vězeňkyně proti otupování v nelidském prostředí aktivně bojovaly. Anna Kvapilová opatřila sešit a společně si do něj zapisovaly básně, které si pamatovaly z dřívější doby, nebo skládaly nové, původní. Sešit si půjčovaly a učily se básně nazpaměť. Při monotónní práci si je opakovaly. Některé z těch, které vznikly v koncentračním táboře, si Miloslava Kalibová po válce podle paměti zapsala.

Po karanténě na začátku pobytu začaly být lidické ženy zařazovány do práce. Miloslava Suchánková pracovala v jedné z dílen, kde se tkaly a šily uniformy pro vězně, tzv. Dachaubetrieby.

„Tam byly velké dachaubetrieby a byly to dílny, kde se šily uniformy, oblečení pro vězně. Ale to bylo komplet, látky se tam tkaly, stříhaly, připravovaly do balíků a ty se dostávaly ke švadlenám nebo šičkám. A tam vybírali ty mladší. Mně maminka říkala: ,Kdybys tam šla, tak ne aby sis sedla k mašině. Víš, že šít na stroji vůbec neumíš a přišiješ si prsty.‘ To byla dobrá rada, protože tam člověk musel umět všecko. Posadili mě za stroj a bylo. A ještě mě posadili za takový zvláštní, firma Pfaff dodávala ty stroje, a byl to takový zvláštní stroj, že tam v takové trubičce byla destilovaná voda, která se zahřívala elektřinou, jak se šilo, a ta když se sešil nějaký šev, tak ho zároveň rozžehlovala, ale tak bezvadně, jako by se to žehličkou nepodařilo.“

Tento stroj – a s ním bohužel i Miloslava – byl středem zájmu různých exkurzí a oficírů, kteří přicházely do tábora. V roce 1944 dostaly ženy nabídku propuštění, když půjdou pracovat do nevěstinců pro vězně. Na to se hlásily zejména německé vězeňkyně s černými značkami, které nosily různé asociální živly.

Mezi nejstarší vězeňkyně v Ravensbrücku patřily Polky, a ty obsadily důležitá místa v táboře. Jedna z nich, Janina, zvaná Džitka, pomáhala vězeňkyním. Například Miloslavina sestra Jaroslava měla vrozené kyčelní vykloubení a trpěla velkými bolestmi v důsledku těžké práce. Táborový lékař na základě rentgenu odhalil odvápňování a vystavil jí růžovou kartu, což znamenalo, že je určena k likvidaci. Džitka jí zajistila práci ve Fürstenbergu v privátní konfekci, kde se ukryla v zaměstnání s lehčí prací. Později sem Džitka pomohla i mamince sester Suchánkových. Vězeňkyně, které měly přístup do kanceláří, také zprostředkovávaly informace o postupu východní fronty.

V únoru 1944 odcházel z Ravensbrücku transport 800 starých lidí do Lublinu do likvidačního tábora Majdanek, mezi nimi 34 lidických žen. V dubnu byla ale tato skupina přesunuta dál do Osvětimi a po likvidaci tábora v Osvětimi zpět do Ravensbrücku. Z Lidických z této skupiny se vrátilo šest. Z nich tři šly později do plynové komory v Ravensbrücku. V tomto táboře původně žádná komora stát neměla, na konci roku 1944 ale prý Heinrich Himmler nařídil vybudovat zde rovnou dvě. Vznikla jen jedna a k tomu účelu byla upravena budova skladiště vedle krematoria. V ní 6. dubna 1945 zahynula sestra maminky Suchánkové.

Komandatura tábora vyhlásila 27. dubna 1945 místním rozhlasem evakuaci. Té kolem 20. dubna předcházely odvozy vězeňkyň podle národností autobusy. Zařídil je švédský hrabě Bernadotte. Východním národnostem se ale tento odvoz stále vyhýbal. A pak došlo na evakuaci. Každé dvě hodiny z tábora odcházely skupiny po 500 vězeňkyních. Lidické ženy se první den pěšímu odchodu bránily, protože čekaly na autobusy, a navíc tu byla vidina brzkého osvobození tábora, protože už byly slyšet dělové rány z nedaleké fronty. Pak se ale roznesla zpráva, že se plánuje vyhození tábora do povětří, tak se na pochod vydaly taky. Dostaly na cestu tříkilové balíčky s jídlem. Mezinárodní červený kříž je po celou dobu války dodával do tábora, vězni je ale nedostávali. Jen některé výjimky ano, například vězeňkyně Feierabendová, manželka politika exilové vlády, které je manžel platil. A také jedna Norka z šicí dílny, která Miloslavě dvakrát podstrčila chleba namazaný olejovkami z balíčku. Balíčky dostaly ženy až při odchodu z tábora. Byly v nich sušenky, masové konzervy a americké cigarety. V posledních týdnech ovšem v táboře zcela chybělo jídlo, takže ženy měly zesláblé žaludky, a konzervy se proto neodvažovaly jíst.

Když byly na cestě třetí den, zjistily ráno po probuzení, že je opustila stráž. Nevěděly, kde jsou, šly lesními a polními cestami mimo osídlená místa. Původně měly jít do Malchowa, ale snažily se jít jinak než popsanou cestou. Pětisetčlenná skupina se rozdělila podle národností a zůstalo 63 Češek, z toho 46 lidických žen. Dostaly se k hlavní silnici, po které směřovaly proudy lidí, civilistů, vojáků i vězňů, kteří prchali před Rudou armádou na západ. Našly skupinu českých vězňů ze Sachsenhausenu, mezi nimi byl aktivní i budoucí prezident Antonín Zápotocký. Ti poslali do nedalekého Schwerinu delegaci kvůli instrukcím, jak postupovat dál. Přenocovali 3. května společně a druhý den se setkali s ruskou armádou. V lese strávili ještě dvě noci, než se přesunuli dál. Ve Schwerinu byl chaos, šli proto jinam. Jedli, co našli, například brambory, nebo si za cigarety z balíčku kupovali maso. Později muži zabíjeli opuštěný dobytek. Ve skladu látek získali látky na přikrytí v noci.

Samotný pochod smrti trval pět dnů a byl dlouhý 150 km za nedostatečného vybavení a ošacení. Z lidických žen ho nepřežily tři. Jedna byla zraněna při náletu hloubkařů a zemřela později v nemocnici a dvě se ztratily.

Postupně prošli asi pěti dalšími městy (mj. Kriwitz), přespávali v opuštěných domech a táborech. Skončili v Neubrandenburgu, kde byl shromažďovací tábor pro cizince. Počet přítomných Čechů se postupně rozrostl na tisíc. Jejich seznam se poslal do Československa a Kladno pro Lidické vyslalo dva autobusy. Přes Cínovec se 1. června dostali do republiky. Přenocovali v Teplicích a pokračovali do Kladna.

Přivítal je vzdálený příbuzný z matčiny strany a chtěl je odvézt k sobě domů, ale sestry odmítly a vydaly se druhý den do Prahy. Matka a dcery Suchánkovy dostaly ubytování v Kladně na hlavní ulici v domě zvaném berlíňák, v bytě po německém inženýrovi. Požádaly ale o volný byt v Praze na Žižkově, v srpnu nebo září ho získaly. Přestože bankovní účty obyvatel Lidic byly zabaveny, maminka mohla využít část svých bankovních vkladů v Pražské městské spořitelně. Byly vinkulovány, a Němci je proto nedostali. Miloslava Suchánková nastoupila hned 8. června do svého bývalého zaměstnání a po přestěhování do Prahy požádala o přeložení do pražské centrály nemocenské pojišťovny soukromých zaměstnanců v Penzijním ústavu. Po reorganizacích v letech 1948 a 1952 se dostala na ministerstvo zdravotnictví, kde pracovala dalších 30 let. Nabídky na členství v KSČ s úspěchem odmítala.

„Jeden z těch sachsenhausenských vězňů mně jednou napsal, abych ho navštívila, že pracuje na ústředním výboru. To bylo ještě vedle Prašné brány, ta banka, tu obsadili. A to bylo připraveno, komunisté už v té skupině (vězňů ze Sachsenhausenu) pracovali, už měli schůze, věděli, kde budou umístěni a to všechno. A jeden z těch mužů mně napsal, jestli bych ho navštívila, a nabízel mi zaměstnání. A já říkám: ,No ale já nejsem komunistka, moji rodiče taky nebyli, tatínek nebyl ve straně, vím, že volil sociální demokraty, no tak jak bych mohla být na ústředním výboru?‘ A on, že to by se všechno udělalo. ,A měla bys tady podmínky jako nikde jinde. No a když by bylo potřeba, tak by sis stoupla do okna ke kulometu a střílela do lidí.‘ No tak to jako mi vyvalilo oči a říkala jsem: ,Já už jsem zaměstnaná, spoluzaměstnanci v pojišťovně se ke mně za války chovali hezky, jsem tam spokojená, tak já se ještě rozhodnu.‘ No a rozhodla jsem se negativně. To bylo v pětačtyřicátém roce, nějak hned na podzim.“

Zúčastnila se první tryzny v Lidicích v červnu 1945, kde padla výzva k nalezení pohřešovaných lidických dětí. Na základě toho byly vytvořeny pátrací skupiny z policistů a lidických žen, které projížděly Evropu.

„Po válce když jsme přišly, tak jsme měly zájem sem (do Lidic) jít, ale příbuzní říkali: ,Počkejte za týden, bude tryzna, tak tam půjdete až společně všechny, co už jste se vrátily.‘ Nebyly jsme ještě všechny, ale od poloviny května už se vězeňkyně vracely. Tak až s tou tryznou. Měly jsme se shromáždit na Buštěhradě v zámku a pak jít. Tak takhle jsme přišly a až nad strání jsme viděly – prázdné údolí... Byl tam jedině ten hrob označen, tam byl už jakýsi provizorní kříž, to místo prý udržoval nějaký pán ze Hřebče. A taky se vyprávělo, ono tam bylo oseté pole a obhospodařoval ho buštěhradský státní statek. A když tam přijeli s koňmi, tak ty odmítali překročit místo toho hrobu. Je k neuvěření, ale lidé z toho statku říkali, že tam ty koně nedostali.“

Miloslava se v prosinci 1952 vdala a v roce 1954 porodila syna a o dva roky později dceru. Maminku Suchánkovou po narození Miloslaviny dcery postihla mozková příhoda, ale k překvapení lékařů se uzdravila a žila ještě 15 let.

Do domů v Lidicích se obě sestry přestěhovaly natrvalo až v penzi.