Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Kalina (* 1942)

• narozen 10. listopadu 1942 v Plzni

• v roce 1945 zažil nálety na Plzeň

• po osvobození se setkal s americkými vojáky

• po únoru 1948 nevlastní starší bratr Bohuslav emigroval

• na jaře 1953 zažil tzv. Plzeňské povstání, protesty proti vyhlášené měnové reformě

• během středoškolských studií začal hrát ve školním divadelním souboru

• zkušenosti získával ve studiu při Divadle J. K. Tyla

• do prvního hereckého angažmá nastoupil ve Varnsdorfu

• vojenskou službu vykonával v době Karibské krize

• další jeho herecká angažmá následovala v Olomouci a Jihlavě

• od roku 1966 byl hercem Městského divadla v Gottwaldově (dnešním Zlíně)

• v srpnu 1968 se v divadle zapojil do protiokupačních aktivit

• v létě roku 1989 podepsal petici Několik vět

• v listopadu 1989 se stal jednou z vůdčích osobností sametové revoluce v gottwaldovském divadle

• v 90. letech působil osm let jako ředitel zlínského divadla

Múzy darovaly Ivanu Kalinovi do vínku lásku k divadlu, kterému v mládí propadl a je mu věrný již více než šedesát let. V raném dětství zažil konec druhé světové války, po únoru 1948 znárodnění otcovy firmy a v padesátých letech bratrovu emigraci. Později přišel tragický srpen 1968, normalizace a těžká léta s ní spojená. Snad právě tyto zážitky ho v roce 1989 přivedly k podpisu petice Několik vět a k zapojení se do dění sametové revoluce.

Dvě rodiny, dva osudy

Než se rodiče Ivana Kaliny vzali, měli oba své předchozí manželství i děti. Pamětníkův otec Václav Kalina se narodil v roce 1904 v Merklíně, vzdáleném asi pětadvacet kilometrů jihozápadně od Plzně. Václav se vyučil knihařem a ještě v mladém věku odešel do Plzně, kde si našel práci jako příručí v obchodě s látkami. Po svatbě se svojí první ženou si na předměstí zřídil malé papírnictví, které vedla jeho paní. V roce 1929 se manželům narodil syn Vladimír. Václav ještě nějaký čas prodával látky, později se ale rozhodl své zkušenosti zúročit a založil vlastní oděvní firmu Robot, která se specializovala na výrobu pracovních oděvů. Hospodářská krize na počátku třicátých let však znamenala konec podniku. O několik let později si Václav otevřel velkoobchod se zubolékařskou technikou Sanitas. Firmě se dařilo, a Václav si proto mohl pořídit i na tu dobu velmi drahý osobní automobil. Sanitas pak existovala až do konce čtyřicátých let, kdy ji komunistický režim znárodnil, otec poté pracoval až do svého odchodu do penze jako účetní. Pravděpodobně ve druhé polovině třicátých let se Václav Kalina se svojí první ženou rozvedl.

Maminka pamětníka Alžběta Portová se narodila v Plzni roku 1902. Její pradědeček Jan Port se stal jedním ze zakladatelů Měšťanského pivovaru v Plzni v roce 1842, dědeček Jan Robert Port později ve městě vybudoval Závody pro průmysl tiskařský a papírnický, které zajišťovaly živobytí celé rodině. Alžběta měla čtyři sourozence: Vratislava, Jaroslava, Bohuslava a Miroslava. Mladá žena vystudovala dívčí školu a zakrátko se provdala za štábního kapitána Karla Kurala. Manželům se v roce 1926 narodil syn Bohuslav. Alžběta poté převzala vedení rodinné tiskárny, v podnikání se jí ovšem nedařilo a podnik spěl ke krachu.

Rodina Kalinova

Václav Kalina se v Plzni rád pohyboval v kavárenském prostředí. V této společnosti se seznámil s hercem Bohuslavem Portem, který se mu zmínil, že jeho sestra by potřebovala pomoci s likvidací rodinné firmy v úpadku. Takto se spolu pamětníkovi rodiče seznámili, později se vzali a vydrželi spolu po zbytek života. Václavův syn Vladimír žil nejprve se svojí matkou, která se ale za čas provdala. Po mnichovské dohodě odešli oba manželé do exilu, jejich syn s nimi ale odcestovat nemohl, a tak se vrátil ke svému otci. V Plzni tak spolu v jednom bytě žili manželé Kalinovi a jejich oba synové z předchozích manželství Vladimír a Bohuslav. Tam se jim 10. listopadu 1942 narodil společný syn Ivan.

Ivanovu otci se během protektorátu v podnikání dařilo, své zboží dodával jak českým, tak německým zubařům. Když ale probíhala sbírka Winterhilfe, která měla podporovat německou armádu trpící mrazy na válečných frontách, reagoval na situaci s typickou českou vynalézavostí. „Ty lyže, co odevzdával, tak do vázání dával třikrát tak dlouhé šrouby, aby se zlomily,“ uvádí k otcově malé rezistenci pamětník. Z období protektorátu se mu dnes vybavují už jen střípky vzpomínek. Jedna se pojí s bezprostředním okolím jejich domu, kdy se spolu s dalšími dětmi a jejich rodiči ukrýval před bombardováním ve sklepě.

Emigrace bratra Bohuslava

Pamětníkům bratr Bohuslav dělal, díky svým dobrým jazykovým znalostem angličtiny a němčiny, v prvních poválečných dnech a měsících tlumočníka americké armádě. S některými vojáky se přátelil. „Pamatuju si, že u nás doma byli dva nebo tři v uniformách. A protože se nám rozbila klika u dveří, tak otec tam zavěsil kilové závaží na provázku, takže se dveře samy zavíraly. A to se těm Američanům strašně líbilo,“ vzpomíná Ivan.

Bohuslav odešel do Prahy studovat práva, kde si ke studiu ještě přivydělával prací pro pobočku letecké společnost Pan American (Pan Am). Po komunistickém převzetí moci v únoru 1948 se rozhodl emigrovat z nesvobodné země a přejít ilegálně hranice do západního Německa. Později se přestěhoval do USA a celý život pracoval v Pan Am. Bratr Vladimír vystudoval v Jilemnici textilní průmyslovku, brzy se oženil a přestěhoval se do Prahy, kde začal pracovat ve Zbožíznaleckém ústavu jako kvalitář.

Plzeňské povstání

V pondělí 1. června 1953 se Ivan vydal za výukou do základní školy, jenže tento den se hned od rána od těch předchozích značně lišil. Československá vláda vyhlásila měnovou reformu, kterou chtěla dosáhnout znehodnocení měny, stažení přebytečného množství peněz z oběhu, ukončit přídělový systém a zamezit obchodování na černém trhu. V praxi tento krok ale nejvíce ožebračil drobné střadatele včetně řady dělníků, jejichž podporou se režim zaklínal. V řadě českých měst včetně Plzně se lidé vydali do ulic a proti tomuto opatření protestovali. Pamětník situaci ve škole vnímal jako zmatek, výuka neprobíhala, učitelé děti ponechali samotné ve třídách a před školou se začali objevovat příslušníci pořádkových sil.

Po několika hodinách si pro děti začali přicházet jejich rodiče, Ivana však nikdo nevyzvedl, a on se proto vydal domů sám. Na náměstí Republiky míjel, podle dnešních odhadů, až 20 000 protestujících, v Solní ulici viděl převrženou tramvaj, domů se ale dostal bez problémů. Tatínka v jejich bytě zastihl ustaraného, protože nevěděl, kde se v těchto nebezpečných chvílích pohybuje maminka. Ta přišla kolem oběda a ukázalo se, že obcházela manifestace po celém městě. Z okna bytu potom Ivan pozoroval zásah příslušníků ministerstva vnitra v ulicích města: „Pamatuji si je, protože jsem seděl na okně, odkud jsem mámu obvykle sledoval ve frontách na potraviny. A viděl jsem, jak zatahují ulici a tlačí lidi ven.“ Během Plzeňského povstání, jak je dnes tato událost nazývána, skončilo na 250 osob se zraněním, okolo 650 lidí policie zatkla a po následných politických procesech bylo uvězněno až 331 občanů.

Prkna, která znamenají svět

Ivanovu cestu k múzám nepředznamenal jen vztah jeho strýce Bohuslava k divadlu, ale i otce a matky k umění a umělcům vůbec. Alžběta Portová ráda navštěvovala divadlo, kam občas brávala i svého nejmladšího syna. Když se mu později, při studiu střední školy, naskytla možnost vstoupit do divadelního souboru, nezaváhal. „No, tam jsem se okamžitě přihlásil a celé ty tři roky jsem tam prožil. Později už jsem byl asi v osmi různých souborech,“ vzpomíná na své herecké začátky. Jako nejdůležitější místo pro rozvoj svého hereckého talentu vnímá studio při plzeňském Divadle J. K. Tyla. Tam mladé adepty herectví učili skuteční divadelní profesionálové v čele s režisérem Oldřichem Křížem či hercem Zdeňkem Jiřičným. Zakrátko se Ivanovi naskytla možnost hrát malé role ve skutečných inscenacích Tylova divadla.

Po maturitě v roce 1960 se pamětník přihlásil ke studiu herectví na pražskou DAMU, kam se i přesto, že se probojoval do nejužšího výběru uchazečů, nedostal. Za krátký čas ale doma Ivana čekala překvapivá návštěva: „Oldřich Kříž, režisér operety v Plzni, mi nabídl angažmá v Městském oblastním divadle ve Varnsdorfu. Od 1. srpna 1960 jsem tam nastoupil do svého prvního angažmá, bylo mi necelých osmnáct let.“ První roli ve varnsdorfském divadle ztvárnil Ivan v inscenaci Příliš štědrý večer. Tato nová hra se stala po celém Československu velmi populární, protože se kriticky vyjadřovala k tehdejšímu režimu. „A ten titul řešil to, že mladá dívka si přivedla do své rodiny opravdu tvrdého komunistu, svého nastávajícího. A ten několikrát opakoval, že nesouhlasí s lidově demokratickým zřízením.“ Krátce po začátku sezony se pamětník seznámil s inspicientkou s hereckou povinností Boženou Nevrlkovou z Gottwaldova. Mladí lidé se do sebe zamilovali a od konce roku spolu začali bydlet v Hereckém domě. V polovině srpna roku 1961 začala stavba berlínské zdi. Pamětník musel v září nastoupit na dvouletou vojenskou službu, i když mu předtím divadlo zajistilo odklad.

Karibská krize

Přijímačem prošel na zámku Zelená Hora u Nepomuku, kde poté dva roky sloužil u tamní protiletadlové posádky. „Zavolal si mě velitel baterie a říkal: ‚Vy jste herec.‘ Řekl jsem mu na to: ‚No, ano.‘ – ‚Tak nám budete dělat nástěnky,‘“ vzpomíná dnes s pobavením na tehdejší situaci. Nezůstalo ale jen u nástěnek, Ivan na vojně založil divadelní soubor a celé dva roky v něm s kolegy, většinou staršími branci, působil. Do Nepomuku se později přistěhovala jeho přítelkyně Božena, našla si zde práci a zapojila se i do místního divadelního dění.

V polovině října 1962 propukla mezi Spojenými státy americkými a Sovětským svazem Karibská krize, která hrozila přerůst v ozbrojený konflikt. Na situaci muselo, jakožto člen Varšavské smlouvy, zareagovat i Československo. U pamětníkova vojenského útvaru došlo, pravděpodobně 24. října, k vyhlášení třetího stupně pohotovosti. Následujícího dne vyhlásili stupeň druhý a vojáci začali fasovat výstroj a ostrou munici. „Potom vyhlásili jedničku a my jsme nasedli na auta s natočenými motory, seřazená před branou a připravená k výjezdu. Nevyjeli jsme, zaplaťpánbůh,“ přibližuje dění pamětník. Ještě během vojenské služby, 20. listopadu 1962, se oženil se svojí snoubenkou Boženou.

Leželi jsme za radiátory a telefonovali řediteli

Od 1. listopadu 1962 nastoupil Ivan do angažmá v Olomouci. Divadlo mladému herci vyhovovalo, nedostal ovšem byt a musel žít na ubytovně. Za manželkou, která žila s jejich prvorozeným synem Tomášem v Gottwaldově u rodičů, dojížděl. Situace se vyřešila až s pamětníkovým nástupem do nového angažmá v Jihlavě, kde získali Kalinovi skromné ubytování. Po dvou letech v Jihlavě se Kalinovi rozhodli pro odchod do Gottwaldova, kde se v té době stavělo nové divadlo – psal se rok 1966. V listopadu se manželům Kalinovým narodil druhorozený syn Igor.

V červenci roku 1968 se Kalinovi na pozvání známých vydali do Nizozemí. Holandské manžele Klema a Sonyu potkali o dva roky dříve v Jugoslávii, kam přijeli na setkání s Ivanovým bratrem Bohuslavem, žijícím v USA. „Všichni nám tam říkali, abychom nejezdili domů, že: ‚Russische Truppen komme.‘ No, my jsme se vrátili a za čtrnáct dní nás opravdu budil manželčin bratr s touto zprávou,“ vzpomíná Ivan na 21. srpen. S manželkou a oběma syny tehdy žili v garsonce v budově nového divadla. Prakticky všichni zaměstnanci se již od brzkého rána zapojili do protiokupačních protestů.

Pracovníci z dekorací začali vytvářet protestní plakáty, které pak herci distribuovali po městě. Ve zkušebně č. 1 se tehdy nacházelo špičkově vybavené zvukové studio, odtud odbavovali místní technici nouzové rádiové vysílání. Starší herci program moderovali a ti mladší drželi hlídky a zjišťovali ve městě informace o aktuálním dění. Na části divadla i na lešení na nedalekém kostele sv. Filipa a Jakuba lidé vyvěsili mnoho plakátů s protestními hesly. Pravděpodobně večer 22. srpna přijel před divadlo sovětský obrněný transportér, vyskákali z něj vojáci a začali transparenty odstraňovat. Pamětník se v té době nacházel ve foyeru divadla, kde měl službu. „Několik vojáků vylezlo až na balkon foyeru divadla, my jsme leželi za radiátory a telefonovali řediteli, co se děje.“ Postupem času se situace ve městě uklidnila, divadlo přišlo s novým dramaturgickým plánem, a herci tak během čtrnácti dní nastudovali inscenaci s protitotalitním poselstvím, Bílou nemoc od Karla Čapka. Od podzimu začal hrát pamětník se třemi kolegy v inscenaci Švejk. Představení reagovalo v narážkách a skrytých podtextech na tehdejší politické dění.

V nemilosti režimu

V průběhu roku 1969 museli z divadla odejít někteří herci, ředitel i dramaturg. Politická nemilost režimu se dočasně dotkla i Ivana Kaliny. S jedním z vyhozených herců totiž účinkoval ve výjezdních představeních pro základní školy, což mu později místní komunisté vyčetli. „V jednom tendenčním pořadu do rozhlasu jsem vyloženě odmítl účinkovat,“ vzpomíná. Za tyto své „prohřešky“ dostával Ivan v několika následujících letech menší herecké příležitosti.

Pamětníkovi snad i kvůli jeho buržoaznímu původu nikdo během normalizace členství v KSČ nenabídl. V roce 1970 se ale u něj doma zastavili příslušníci Státní bezpečnosti (StB) a předvedli ho k jakési neformální schůzce, aby od něj zjistili informace o bratrovi jeho ženy, který emigroval. „Poručík StB Votruba se mě vyptával na švagra, jak tam šel a kdo mu zařídil studia. Řekl jsem, že nic nevím.“ Státní bezpečnost nabídla pamětníkovi spolupráci, ten ji však odmítl.

V roce 1973 se manželům Kalinovým narodila dcera Andrea a v roce 1980 ještě dcera Mariana. Posledním přírůstkem do rodiny se stal o šest let později dvouletý František, kterého se Kalinovi rozhodli adoptovat z dětského domova. Ve druhé polovině osmdesátých let se v československé kultuře začala pomalu objevovat díla, která se kriticky vyjadřovala k socialismu. Pod režijním vedením Miloše Hynšta hrál pamětník v inscenaci Diktatura svědomí. Na jevišti tak zazněl například slavný fultonský projev Winstona Churchilla z března roku 1946, kritizující komunismus. „Já jsem pustil Svobodnou Evropu a tam se ozvalo: ‚Komunismus je zločin.‘ Já jsem vyskočil na posteli, co se děje, a pokračoval komentář: ‚I to se říká v inscenaci Diktatura svědomí v Divadle pracujících v Gottwaldově,‘“ upřesňuje pamětník paradoxy tehdejší doby.

V létě 1989 podepsali manželé Kalinovi petici Několik vět vyzývající vládu k respektování základních lidských práv v Československu.

Počátek sametové revoluce

V roce 1989 měl Ivan Kalina na starosti organizaci menší scény Divadla pracujících, Divadélko v klubu. V sobotu 18. listopadu zavolala do divadla studentka DAMU Petra Martincová a k pamětníkovi se tak dostaly požadavky pražských vysokoškoláků reagující na brutální zásah bezpečnostních složek na Národní třídě. Ivan se rozhodl přečíst prohlášení na večerním představení. „Dá se říct, že kromě režiséra byli v převážné většině všichni kolegové pro. A samozřejmě jsme to zavolali řediteli Jaromíru Roštínskému, který říkal, že hrát se musí.“ Mezitím Ivanova manželka obtelefonovala Prahu a získala text výzvy a požadavků pražských herců. Pamětník tak měl možnost oba dokumenty na večerním představení přečíst. Na divácích potom nechal rozhodnutí, zda se má hrát, nebo zda se mají divadelníci připojit ke stávce. Část diváků odešla, ale asi patnáct lidí bydlících mimo město zůstalo a ti herce přemluvili, aby inscenaci odehráli.

Po představení se konala schůzka s ředitelem divadla. Tam už se za Ivana a jeho kolegy postavili i další členové souboru. „Byl to pro mě tenkrát téměř euforický pocit, protože najednou jsem řediteli mohl říkat všechno, co si myslím,“ vypráví Ivan Kalina. Následujícího dne, v neděli 19. listopadu, se obdobná situace opakovala – i přes odpor ředitele přečetl Ivan divákům obě pražské výzvy. Tentokrát se již nehrálo a téměř celý soubor se připojil ke stávce. V pondělí 20. listopadu herci večerního představení odmítli už v poledne hrát, a ředitel se proto odjel o dalším postupu poradit do Brna. Po návratu jej většina souboru přesvědčila, aby divadlo otevřel, herci se však vyjádřili jasně v tom smyslu, že nebudou hrát, ale proběhne diskuse s občany. Přestože měl sál kapacitu osmdesát osob, vměstnalo se do něj prý až na dvě stě diváků. Na setkání se toho večera poprvé dostali i lidé z disentu.

V úterý 21. listopadu žilo celé divadlo přípravami na večerní manifestaci. Kolegové však pamětníka varovali, aby se na demonstraci raději moc neukazoval, protože ho hledala bezpečnost. Ve středu 22. listopadu se v divadle konala schůze celého souboru, na kterou přijeli zástupci okresu a kraje a snažili se herce přesvědčit o nesmyslnosti jejich počínání. Když však těmto lidem pustili na videu záběry z Národní třídy, delegace s přemlouváním přestala. „Tak to byl takový zásadní zlom, že divadlo už bylo zcela na druhé straně,“ vypráví pamětník. Večerní demonstrace se již odehrávala na postaveném pódiu v centru města, a to zcela v režii herců zlínského divadla.

Výslech v revolučních dnech

Ve čtvrtek 23. listopadu předvolala StB Ivana na svoji služebnu, kde mu sdělili, že je podezřelý z trestného činu pobuřování a rozvracení republiky. Pamětník absolvoval dva výslechy, na kterých zjistil, že je bezpečnost o jeho aktivitách dobře informována. Při druhém výslechu už ale nabyl větší jistoty, uvědomil si, že už se nebojí. Přestože v závěrečném protokolu pamětníkův přečin klasifikovali jen jako přestupek proti veřejnému pořádku, upozornili jej, že celou věc předávají prokurátorovi. V divadle už na Ivana čekala manželka a disidenti Petr Bartoš, Bedřich Koutný a Pavel Jungmann.

Přítomní se dohodli, že je třeba založit Občanské fórum (OF). V pátek 24. listopadu se pamětník sešel s lékařem Jiřím Bartošem a podepsali spolu zakládací listiny místního OF. O den později založili zaměstnanci OF přímo v divadle. Na pondělí 27. listopadu vyhlásilo pražské Občanské fórum generální celorepublikovou stávku, kterou lidé z divadla plně podpořili. Studenti sem přiváželi tiskoviny z Prahy, zaměstnanci se střídali v hlídání divadla a herci vyjížděli do okolních obcí, kde občany informovali o aktuálním dění. Pamětník zprvu působil jak v OF, tak ve vedení stávkového divadelního výboru. Pohyboval se ale převážně po budově divadla, protože se stále obával zatčení.

Svoboda jednotlivce i svoboda toho vedle

Nově přejmenované Městské divadlo Zlín navštívil po novém roce prezident Václav Havel i slavný zlínský rodák, podnikatel Tomáš Baťa mladší. Na sklonku sezony, v červnu 1990, zvítězil Ivan Kalina v konkurzu na post ředitele divadla a instituci poté vedl plných osm let. V roce 1998 se opět stal plnohodnotným členem souboru a strávil v něm dalších sedm sezon. Od roku 2004 je pamětník v penzi a v divadle už jen hostuje. V roce 2019 žil se svojí manželkou Boženou v obci Pohořelice v rodinném domě. Budoucím generacím vzkazuje: „Jde o to, aby lidé měli svobodu. Ta svoboda je vždycky především vevnitř. Svoboda jednotlivce a svoboda toho vedle.“