Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Kalina (* 1935)

• narozen 21. prosince 1935 ve Vřesníku u Jičína

• v Ledči nad Sázavou se vyučil elektrikářem

• při měnové reformě v roce 1953 přišel o úspory

• po vyučení studoval průmyslovou školu ve Valašském Meziříčí

• pracoval u Jihlavských dřevařských závodů, později jako energetik na ONV v Pelhřimově

• vojnu odsloužil v Litoměřicích

• 16. ledna 1969 byl přímým svědkem upálení Jana Palacha

• v roce 1970 se narodil první syn Jan, kterého křtil Bohumil Vít Tajovský

„Na život zpátky vzpomínám dobře, všechno mě velice bavilo,“ říká Jan Kalina, který se narodil 21. prosince 1935 v obci Vřesník, poblíž Jičína. „Žil jsem tady celý život, měli jsme malé hospodářství, matka byla doma, nechodila do práce, a otec byl tesař. A takhle jsme se živili,“ pokračuje ve svém vyprávění.

Jen o pár let později zachvátila svět druhá světová válka, Jan nastupoval do první třídy v Želivě v roce 1942, čili výuka německého jazyka v českých školách pro něj v té době byla zcela normální. „Byla to pro nás novinka, museli jsme se učit německy, jako malí jsme se zdravili ‚Heil Hitler‘. V želivském klášteře byla organizace Hitlerjugend a s těmi kluky jsme se občas prali. Byla to zkrátka divočina,“ vzpomíná Jan na vypjatou dobu.

Do školy chodil za války pěšky, často zkratkou přes les. „Strašili nás, abychom nechodili lesem, že tam jsou partyzáni,“ vzpomíná Jan s tím, že tehdy jim ve škole vyprávěli, že partyzáni jsou gauneři, kteří jim chtějí ublížit.

„A tak jsme si doma nasbírali nebo jsme našli dva křemeny, měli jsme je v kapse, a když jsme šli poslední tři domů ze školy, byla tma a žádná auta nejezdila, tak abychom to psychicky vydrželi, škrtali jsme těmi křemeny, od kterých odlétávaly jiskry. A takhle nám ubíhala cesta domů,“ popisuje pamětník.

Měnová reforma v roce 1953

Později se dostal do firmy Stavomontáže v Havlíčkově Brodě a v Ledči nad Sázavou se vyučil elektrikářem. Zhruba v té době postihl Jana zánět srdečního svalu, který prodělal po chřipce, a dva měsíce strávil v nemocnici. Po absolvování rozdílových zkoušek se nakonec vyučil a pracoval například v Jihlavě, kde se podílel na stavbě Domu zdraví. Ve Žďáru nad Sázavou se zase coby elektrikář angažoval na stavbě továrny Žďas. Jan dnes vzpomíná, že za svou práci byl velice dobře placen a dařilo se mu vydělávat peníze. „Střádal jsem si je doma, chtěl jsem si koupit motorku. Jenomže přišel rok 1953, a protože jsem peníze neměl ve spořitelně, vlastně jsem o ně přišel. To byla směna 50:1, za padesát korun se dostávala koruna,“ vypráví pamětník.

Po vyučení se Jan dostal na průmyslovou školu ve Valašském Meziříčí a na takzvanou umístěnku začal později pracovat u Jihlavských dřevařských závodů. Poté musel nastoupit vojenskou službu, přidělen byl do Litoměřic k ženistům. Když se v roce 1963 oženil, jeho pracovní režim vypadal tak, že v pondělí odjel a domů se vracel až v pátek. Jeho manželce se to nelíbilo a současně se v té době Janovi naskytla příležitost, protože Okresní národní výbor v Pelhřimově tehdy sháněl energetika. „Tak jsem se tam přihlásil a oni mě přijali,“ říká pamětník, který do Pelhřimova jezdil pětatřicet let a z práce odešel pět let po sametové revoluci do důchodu.

Vesnice jako ochrana před režimem

„Nás to na vesnici vůbec nezasáhlo,“ říká Jan, když vzpomíná na komunistický převrat v roce 1948. Rodina podle jeho slov neměla žádné větší problémy, a to právě díky místu, kde bydlela. „Otec dělal tesaře a poté cestáře a matka, protože jsme měli hospodářství a byla založena družstva, tak jsme museli vstoupit do družstva,“ popisuje pamětník. Po návratu z vojny jeho maminka onemocněla, po prodělané mrtvici byla z poloviny ochrnutá, a tak bylo na Janovi, aby se o rodinu postaral. 

„Bylo to prospěšné tím, že mě naučila vařit, musel jsem dělat všechno. Tehdy ještě nebyly pračky, pralo se v neckách na valše a já jsem se naučil vařit a dodnes mě to baví,“ vypráví. A ačkoli na svůj život vzpomíná v dobrém, připouští, že bylo i několik temnějších okamžiků. Jeho manželka pracovala v družstvu a kvůli finanční situaci rodiny museli pracovat i všichni tři synové. V komunistické straně ale, jak zdůrazňuje, nikdy nebyl, vyškrtnut z čekací listiny byl po roce 1968.

Svědkem Palachova upálení

To už se Jan dostává ve svém vyprávění do srpna roku 1968 a k invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Šli jsme ráno do Pelhřimova do práce a silnice byla plná ruských vojáků. Nejdřív jsme nerozuměli, co se děje,“ říká pamětník.

Mnohem intenzivnější je však pro něj ve vzpomínkách leden roku 1969, kdy se kvůli pracovnímu jednání ocitl v Praze. Tehdy ve Vodičkově ulici poblíž Václavského náměstí potkal svého kamaráda, se kterým chvíli pohovořili a pak se vydali náměstím po pravé straně nahoru. Když se Jan s kolegou, který se chtěl odpojit na nádraží, loučil, uviděli dole pod Muzeem oheň. Oba si mysleli, že hoří pneumatika.

„Najednou se od té fontány valil oheň dolů. Byla tam budka výhybkáře, ten vyběhl a měl takový veliký kabát, hodil ho do toho ohně a ten najednou pohasl a my jsme viděli, že to není guma, ale člověk,“ vzpomíná Jan na osudný 16. leden 1969, kdy se upálil student Jan Palach. 

„Nahoře ještě hořel oheň, a tak jsme šli na terasu před Muzeem. Bylo tam kamenné zábradlí a asi tři nebo čtyři takoví zarostlí kluci – tehdy se jim říkalo ‚máničky‘ – a četli prohlášení, že se někdo na protest proti vpádu sovětských vojsk upálil,“ popisuje pamětník.  

„Tak jsem doma čekal, co bude ve zprávách, ale tam bylo jen, že se v Praze stalo neštěstí a že ten člověk byl odvezen do nemocnice. Až teprve druhý den ráno prezident Ludvík Svoboda řekl, co se stalo, že se upálil Jan Palach,“ vypráví Jan. 

Na politiku nebyl čas

„A život šel dál,“ pokračuje pamětník s tím, že režim tehdy ještě nebyl tak přísný. On sám byl členem Vědecko-technické společnosti v Českých Budějovicích, která spadala pod krajský národní výbor, a díky tomu měl možnost cestovat do zahraničí. O politiku se, jak sám říká, příliš nezajímal, jeho rodina měla podle jeho slov starostí dost. „Nebyl na to čas,“ říká pamětník.

Když se manželům v roce 1970 narodil první syn Jan, v Želivě ho ještě křtil katolický kněz Bohumil Vít Tajovský, který byl obětí komunismu a musel později ze Želiva odejít. Nadto pamatuje Jan i na to, že se z Želivského kláštera za minulého režimu stal internační tábor pro kněze. „Museli dělat na polích, v cihelně, a tak je rozváželi, ale do styku jsme se s nimi nedostali,“ popisuje Jan Kalina.