Milena Kalinovská

„Já si myslím, že to byl pro všechny úplný šok. Pro mne to bylo zcela nepředstavitelné, i když jsem byla z rodiny, která musela procházet různými těžkými okamžiky, tak jsem si nemyslela, že se něco tak zásadního a tak tragického stane. V té době jsem byla právě s Jirkou Studničkou v Rakousku. Vzpomínám si, že bylo ráno, my jsme stopovali, někdo nám zastavil, a když jsme řekli, že jsme z Československa, tak mi říkal, že jsou u nás tanky. Říkala jsem si: ‚Kdo nás to tady nabral? Snad nemluví o druhé světové válce? Proč nás zatěžuje tanky…‘ A on našel českou stanici, a tam jsme poslouchali, jak se Český rozhlas loučí se svým národem, že je možné, že nastane chvíle, kdy k nám promlouvat nebudou moci. To byl totální, totální šok! De facto jsme nevěděli, co se s námi děje. Tato osoba nás vzala s sebou domů. Naštěstí měl malou továrničku a řekl nám, že tam můžeme zůstat jak dlouho chceme a přemítat, co chceme dělat. Neměla jsem žádné spojení se svou rodinou. Vůbec jsem nevěděla, kdo kde je. Jenom jsem věděla, že moji rodiče s bratrem jsou na prázdninách v Bulharsku, a to bylo asi tak všechno.“

„Navštěvovala nás ruská komunita, pravděpodobně kvůli dědečkovi, který byl uznáván jako donský ataman, a tam se různě mluvilo mezi různými lidmi, jak utíkali, a já jsem to všechno poslouchala. Takže si pamatuji takové věci, jako že se jelo na vozech, které táhli koně, kolem vybuchovaly mosty, a jak některé rodiny se zachránily a jiné zase ne. Jak se babička se svým budoucím manželem Fjodorem Rjabovem dostali na Krym a jak se z Krymu dostávali do Prahy a jaké měli možnosti. Také o ztrátě pradědečka, který se pravděpodobně během celého toho zmatku dostal někam úplně jinam. Nakonec skončil v Zagrebu, v Dubrovníku, a tam se dostal na takovou významnou školu, kde měl určitou pozici. Zatímco babiččina maminka a její nejmladší bratr zůstali v Rusku, protože rodina byla roztržena… Takže tohle všechno jsem vnímala, bylo mi jasné, že celá rodina neměla žádný respekt pro Stalina a pro nový komunistický režim, a o tom, jaký je režim v Československu babička s dědečkem moc nemluvili. Bylo to vnímáno tak, jak to je, ale moc se to nerozebíralo. Hlavní věc byla, že byl v rodině obrovský respekt pro českou literaturu.“