Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Kallista (* 1942)

• narodil se 22. dubna 1942 v Praze

• strýc legionář v 50. letech vězněn, otec odmítal vstup do KSČ

• pamětník chtěl studovat na DAMU, ale z politických důvodů nemohl

• absolvent Univerzity 17. listopadu

• dlouho pracoval v Ústavu pro výzkum motorových vozidel Praha

• člen amatérského divadla KOS ve Velké Chuchli

• působil v různých trampských kapelách, hrál nejdříve na kontrabas, nyní na kytaru

• člen Občanského fóra, poté několik let v ODS

• v 90. letech místostarosta Prahy 3 pro oblast kultury

• člen Klubu přátel Žižkova

Petr Kallista se narodil v dubnu 1942 na pražském Žižkově. Když mu bylo půl roku, celá rodina se přestěhovala o kousek dál, do Strašnic. Protože srdcem je Žižkovák, označuje z legrace tohle dětské stěhování za „únos“. Ve Strašnicích žila pohromadě celá rodina Kallistových – strýc, bývalý legionář, postavil velkou vilu, do podkroví nastěhoval své rodiče, Petrovy prarodiče, a do přízemí zase Petra, jeho o devět let staršího bratra a jejich rodiče.

Rodina Kallistových si s komunistickým režimem nezadala. Strýc legionář byl přesvědčený lidový demokrat, a v padesátých letech byl dokonce zavřený, Petrův otec byl zcela apolitický. V roce 1948 ho sice soudruzi lákali ke vstupu do KSČ, ale neuspěli. „Táta odmítnul. Odmítnul jim to ještě dvakrát, což ho samozřejmě stálo zaměstnání, protože on dělal v zahraničním obchodu a v zahraničním obchodu bez politické příslušnosti pracovat nemohl.“ Toto rodinné prostředí samozřejmě ovlivnilo i Petra, který se projevil jasně už v dětství – ve čtvrté třídě odmítl vstoupit do Pionýra a stejně se potom postavil i k nabídce vstupu do komunistické strany.

Ve Strašnicích Petr absolvoval gymnázium ve Voděradské ulici, kde si přičichl k divadlu a hudbě. Po maturitě se proto rozhodl, že by chtěl pokračovat studiem na pražské DAMU. Když ale přišel k přijímacím zkouškám, nestihl ještě ani nic předvést, a už se ho jeden ze zkoušejících herců zeptal: „S tímhle politickým profilem? Co chcete říkat lidu?“ A tím zkoušku ukončil. DAMU tak zůstala pamětníkovým pouhým snem.

Herec amatér s modrou knížkou

Když se hlásil na vysokou školu, měl Petr rok před vojnou. A když studium nevyšlo, rozhodl se, že není na co čekat, a zkusil se na vojnu přihlásit s předstihem, aby ji měl brzy za sebou. Ani tam ale neuspěl: „Tam si mě prohlídli a řekli: ‚No, o rok dřív s touhle vychrtlou postavou tě určitě nevezmeme.‘“ Později byl ještě u tří odvodů, ale ani jednou neprošel. Poprvé mu nástup pro podezření na jaterní chorobu o rok odložili, podruhé následovalo odložení kvůli mononukleóze a potřetí ho poslali na důkladné lékařské vyšetření, tři dny si kvůli tomu dokonce poležel v nemocnici. „Pak si mě zavolal pan primář a říká: ‚Hele, Kallisto, chceš na tu vojnu, nebo nechceš?‘ Já říkám: ‚Pane doktore, já jsem na tu vojnu chtěl jít o rok dřív, abych to měl dřív za sebou a mohl jít eventuálně študovat.‘ (…) Říkám: ‚Pane doktore, mně už se dneska nechce.‘ – ‚To jsem chtěl slyšet!‘ A tím jsem skončil s vojnou, dostal jsem takovou malou modrou knížečku.“

Místo vojny se tak Petr vyučil elektromechanikem ve strašnickém podniku Chirana, kam ho doporučil místní národní výbor. Později sice zaměstnání změnil, přešel do Ústavu pro výzkum motorových vozidel Praha, v oboru ale zůstal – vyzkoušel si pozici provozního elektrikáře, zkušebního technika i výzkumného pracovníka. Na každé z míst se ale musel dovzdělat, absolvoval proto Univerzitu 17. listopadu. „To vám nic neřekne. To byla univerzita v Praze otevřená vesměs pro studenty, kteří přicházeli z Afriky. Tak jsem mezi nimi vynikal jiným vzhledem.“ Později si pamětník doplnil i průmyslovku, na vysokoškolské vzdělání už ale nepomýšlel.

Hudba a divadlo ale Petrovým koníčkem zůstaly a věnoval se jim alespoň ve volném čase. V zaměstnání naplnění nenacházel, minimálně ne do doby, než se stal výzkumným pracovníkem: „Práce elektromechanika byla pro mě prací, abych si vydělal peníze na živobytí, na zábavu, na všechno.“ Už v šedesátých letech se ale stal členem amatérského divadla KOS ve Velké Chuchli. Obvykle hrávali v místní hospodě U Holečků, ale místní národní výbor jim nechtěl dovolit pokračování, dokud nezaloží vlastní organizaci SSM. Nakonec ustoupili a založili vesnickou organizaci ČSM: „Schůzi jsme měli při každé zkoušce, kdy jsme si řekli: ‚Tak je odschůzováno?‘ – ‚Jo, jo, jo.‘ – ‚Tak koukej na jeviště a zkoušet.‘ To byla veškerá naše činnost, abych tak řekl, svazácká.“ Jejich vzorem byla divadla malých forem, především Semafor. S vlastními vystoupeními dokonce jezdili na představení i do různých podniků a podobně. Malé publikum ve Velké Chuchli jim totiž nestačilo. Divadlo KOS existuje dodnes. Sice už nehrají, ale jednou měsíčně se jeho bývalí herci stále scházejí na pivo a na kus řeči.

Druhým Petrovým velkým koníčkem byla hudba, především trampská. Hrával ve skupině na kontrabas, když se ale postupně začali rozpadat, kontrabas prodal. Nyní hraje jednou za dva týdny v Praze v Náplavní ulici s pár kamarády trampské písničky a občas i něco z vlastní tvorby. Doprovází je na kytaru.

Kluk ze Žižkova

Do ulic rodného Žižkova se Petr vrátil po pětadvaceti letech strávených ve Strašnicích. Jak sám říká, Žižkov mu dlouho nic neříkal, změnila to až sametová revoluce. Ta ho totiž přivedla k politickému životu, kterému se léta bránil. Vstoupil nejprve do Občanského fóra a posléze, po jeho rozštěpení, přešel do ODS. S ODS se poté v roce 1998 názorově neshodl, a jak sám říká, v dobrém se rozešli: „Takže i nadále jsem bez politické příslušnosti. Moje politická příslušnost je les a řeka.“ V devadesátých letech, dokud byl politicky aktivní, se ale dokonce stal místostarostou Prahy 3 pro oblast kultury, pod kterou spadal i tradiční Klub přátel Žižkova. Petr se stal (a je dodnes) jeho členem, a o Žižkově tak ví mnohé, o jeho historii i nenápadných zákoutích. K vlastní rodné čtvrti si tak nakonec našel vztah a na Žižkov nedá dopustit.

Petr i jeho otec přitom v životě koketovali s možností emigrace. Otec před druhou světovou válkou pracoval jako obchodní příručí ve firmě Jungvirt. Pan Jungvirt, její majitel, byl židovského původu a krátce před válkou predikoval: „Tady bude zle, tady bude strašně zle. Nejvíc to odneseme my Židé, ale vám tady taky nebude dobře. Pojď, já ti všechno zaplatím, vezmi rodinu a pojedeme do Ameriky.“ V Americe chtěl pan Jungvirt založit novou firmu. Petrův otec ale emigraci z Československa odmítl. „A takhle jsme my, rod Kallistů, zůstali v Čechách poprvé.“ Sám Petr potom o emigraci, tehdy už před komunismem, nikoli před nacismem, uvažoval v roce 1969 na rodinné dovolené v Jugoslávii. Měl připravený pas, peníze i adresu v Itálii, na které se mohl hlásit. Rozhodl se ale zůstat. Proč? „Já jsem strašně miloval tuhle zem. Možná, že to zní strašně nadneseně, ale když se ráno probudíte ve stanu, vystrčíte hlavu, oni v tom lese zpívají ptáci, tak je vám strašně dobře.“ Pamětník navíc zastává názor, že hrdinství je i v těžkých poměrech ve své vlasti zůstat, ne odejít za lepším. Jeho domovem tak zůstala Praha, a především Žižkov.