Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miluška Kallistová (* 1925)

• narozena 18. prosince 1925 v Polici nad Metují

• otec byl ruským legionářem a po návratu z první světové války se stal četníkem

• rodina byla po záboru Sudet odsunuta z pohraničí do Kyšperku (dnešní Letohrad)

• ve 14 letech musela nastoupit do práce na železnici na nádraží v Kyšperku

• ve službě viděla vlaky s vojáky jedoucími na frontu i z fronty

• pomáhala lidem v transportech do vyhlazovacích táborů na území obsazeného Polska

• po válce se rodina přestěhovala do Meziměstí

• v roce 1946 se vdala za Lea Kallistu, budoucího armádního pilota

• kvůli kariéře manžela se musela oficiálně zříci otce

• má dvě děti a žije v Hradci Králové

Miluška Kallistová, rozená Coufalová, se narodila 18. prosince 1925 v Polici nad Metují do rodiny legionáře Josefa Coufala. Otec pamětnice v průběhu první světové války vstoupil do ruských legií, bojoval na východní frontě a po skončení války se po Transsibiřské magistrále a přes Kanadu vrátil zpět do rodné vesničky Skalice na Českobudějovicku. To se psal rok 1920 a jeho rodina o něm neměla do té doby žádné zprávy. Statek, kde Coufalovi hospodařili, tedy mezitím převzal jeho mladší bratr a Josef Coufal usedlost po svém návratu opustil. Jeho kroky nejdříve směřovaly do Českých Budějovic, kde dostal nabídku na práci u četnictva. Tu přijal, ale byl umístěn na četnickou stanici až ve vzdálené Polici nad Metují ve východních Čechách, kam se záhy opravdu odstěhoval. Zde poznal i svoji budoucí manželku, která se kvůli sňatku s Josefem Coufalem nechala rozvést. V roce 1925 se zde pak narodila i jejich prvorozená dcera Miluška a čtyři roky poté i její mladší sestra Blanka.

Rodina Coufalova žila v Polici nad Metují až do roku 1935. Otec sloužil po celou dobu na četnické stanici spolu s dalšími třemi kolegy, měli však na starosti obrovský rajón, takže práce byla velmi náročná jak časově, tak fyzicky. I přesto měl však otec problémy s uživením rodiny a musel prodat většinu svých věcí z legií, ponechal si pouze některá vyznamenání. Svým dcerám se také často snažil vyprávět zážitky z fronty a z jeho dvouleté cesty domů, ale mladá děvčata to příliš nezajímalo: „Mě zajímalo jedině když tatínek vykládal, že měli hlad a neměli co jíst. Tak na té Sibiři zasněžené někde zabili medvěda a tím pádem měli maso. Takže měli radost, že mají co jíst. A teď se stalo to, že během několika dnů se přibatolily ještě dvě medvíďata. Ona to byla zřejmě medvědice a ony hladový přišly hledat mámu. Takže se jich ujal tatínek a tak ti medvědíci byli s nima na tej těplušce[i].“ Medvědy si otec pamětnice dovezl až do Československa a spolu s dalšími chlupatými přistěhovalci byli umístěni do Jeleního příkopu pod Pražským hradem, kde je rodina i často navštěvovala.

 

Předválečná léta

Coufalovi žili až do roku 1935 v Polici nad Metují, odkud se přestěhovali do Nového Města nad Metují. Toto krásné místo však před rokem 1938 museli opustit, protože byl otec pamětnice přeložen do obce Dolní Čermná u Kyšperka [ii]. Tatínek byl pak v květnu 1938 mobilizován a narukoval do Těchonína, kde probíhala stavba velkých pevností pohraniční sítě. Spolu s dalšími vojáky a bývalými legionáři je ubytovali v zemljankách u Kašparovy chaty a měli k dispozici pouze studnu a polní kuchyni.

Tatínek zůstal v Těchoníně až do podzimu roku 1938, kdy došlo v rámci Mnichovské dohody k záboru Sudet Německem. Češi museli pohraničí okamžitě opustit, rodinu Coufalovu nevyjímaje. Tatínek tedy spěchal z Těchonína zpět domů do Dolní Čermné, kde musel jako vedoucí četníků nejprve předat jejich stanici Němcům a až poté mohl za svojí rodinou. „Už všichni utíkali a tatínek pořád nešel. On přišel a bylo deset večír a to už všichni byli, kdo nějak mohl, tak utekl. A maminka, protože to byla nepraktická žena, tak jenom pořád plakala a říkala: ‚Co s náma, děti, bude?‘,“ vzpomíná Miluška Kallistová na vypjaté okamžiky, které předcházely odchodu rodiny z pohraničí.

Otec stihl odchytit souseda z vesnice s nákladním autem a ve spěchu na něj naložili vše, co stihli. Bohužel ve zmatku dostalo přednost pianino a pomerančovník a rodina doma zanechala natolik důležité věci, jako byly peřiny a postele. „Na tom autě nám byla šílená zima a někdy v noci, ve dvě, ve tři v noci mu došel benzín a my jsme skončili v Kyšperku u nějakýho nadjezdu. Protože tam byla jedna skříň a s tou skříní by s tím podjezdem neprojel a už mu došel benzín, takže tam jsme skončili a zůstalo to tak. A my jsme pořád brečely, že chceme domů. Tatínek seskočil, šel hledat, protože jsme nevěděli, kde jsme, kam jít,“ popisuje pamětnice příjezd rodiny do Kyšperku, kde posléze prožili celou válku.

 

Přestěhování do Kyšperku

Po příjezdu do Kyšperku se Coufalových ujali místní Sokolové a ubytovali je ve velké tělocvičně spolu s dalšími rodinami, které musely opustit své domovy v Sudetech. Všude slyšeli pláč a nářky lidí, kteří byli vytrženi ze svých domovů a ocitli se naprosto bez prostředků. Mezi nimi byly i malé děti, jejichž matky pro ně neměly pleny a často ani mléko. Jenom obrovská solidarita místních, kteří do sokolovny donesli ze svých zásob jídlo a další nezbytnosti, zajistila uprchlíkům obživu a základní vybavení. Otec pamětnice získal záhy místo četníka na místní stanici a posléze i byt, kam se rodina po dlouhých dnech v sokolovně mohla přestěhovat. Obě dcery zde pokračovaly ve školní docházce na Pokusné diferencované měšťanské škole.

V Kyšperku byla situace na prahu druhé světové války poměrně klidná. Ve městě žili v drtivé většině Češi a nevznikaly zde žádné národnostní konflikty. V blízkém okolí byl pouze jeden fanatický henleinovec, jehož jméno si však Miluška Kallistová již nepamatuje. Všichni ho ale považovali spíše za blázna, než za skutečného stoupence zrůdné ideologie. Josef Coufal coby četník s ním ale měl velké nepříjemnosti. Tento fanatik totiž vyfotil maminku pamětnice a udělal fotomontáž, kdy obličej maminky přidělal na nahé tělo na jiné fotografii. To si pochopitelně otec nenechal líbit a muže si pozval k sobě domů, nechtěl totiž vzbudit zbytečný povyk v případě, že by jej předvolal na četnickou stanici. Zavřel se s ním do kuchyně, ale téma jejich rozhovoru bylo pamětnici utajeno. Nicméně tato epizoda měla dohru na jaře roku 1939, kdy 15. března nastala německá okupace.

Příjezd okupantů se ve vzpomínkách Milušky Kallistové obešel bez velkých komplikací: „Tam nebyl nějakej nástup. Tam přijelo pár německejch motorek s tou sajdkárou a převzali si vedení města a vedení četnické stanice, tuhle státní správu, ale jinak tam, jako třeba v Praze, to nebylo nějaký silný obsazování. Pak to samozřejmě začalo, protože začali zabírat firmy, první šly na pořadí židovský firmy. Potom, co se jim líbilo, to postupně zabírali pro svůj prospěch.“ Okupace však značně zkomplikovala situaci v jejich rodině, protože poté, co Němci převzali četnickou stanici, Josefa Coufala okamžitě propustili, údajně právě kvůli kauze s místním henleinovcem a otec se ocitl bez práce a rodina bez už tak skromné obživy. Obchody se navíc rychle vyprázdnily, jednak kvůli výpadkům v zásobování a také kvůli tomu, že Němci obchody často díky výhodnému kurzu marky vykoupili. Byl nastolen lístkový přídělový systém a začalo období nedostatku. Lidé byli nuceni různě improvizovat, aby si vůbec zajistili základní obživu.

 

Válečná léta na železnici

Po ukončení měšťanské školy čekal Milušku v pouhých 14 letech nástup na nucenou práci do Německa. Její otec měl však ještě z doby působení v legiích rozsáhlé kontakty a podařilo se mu pro ni získat místo v Kyšperku na nádraží. Kyšperk byl železničním uzlem jednak do českého vnitrozemí, jednak i do polské Vratislavi a dál na východ. „Byl to nejdůležitější tah z České Třebové, Ústí nad Orlicí a nahoru na Mittelwalde. A to šly ustavičně transporty a v nich nadšení dvacetiletí kluci. Jezdily samozřejmě tanky, oni na tom zpívali, měli foukací harmoniky a povykovali. V tom Kyšperku měli zastavení a tam bylo občerstvení, takže tam dostali najíst. Pak jak už se blížili, tak pak už byl konec legrace, pak už se blížili k frontě na Breslau a na východ, na Rusko,“ uvádí pamětnice své vzpomínky na práci u dráhy, kde přečkala celou válku.

Práce na nádraží byla pro Milušku Kallistovou nejen vysvobozením od totálního nasazení v Německu, ale díky ní poznala i smutnou realitu války a zrůdné ideologie nacismu. Přes Kyšperk totiž projížděly nejen vlaky na frontu, ať už s vojáky, zbraněmi nebo proviantem, ale i transporty do německých koncentračních táborů na území obsazeného Polska. Před očima mladého děvčete probíhalo na nádraží přepřahování lokomotiv z českých na německé, které poté táhly dobytčí vagony plné zoufalých lidí do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů na východě. Viděla vystrašené, hladové muže, ženy i děti tísnící se u malých okének vagonů a tušila, že je nečeká nic dobrého.

Její domněnka se potvrdila ve chvíli, kdy do Kyšperku přijel transport maďarských Židů a v Osvětimi byly všechny německé lokomotivy obsazené. Poprvé tak nedošlo k přepřažení a do Polska pokračovala dál lokomotiva protektorátní. Strojvedoucí a topič byli pod pohrůžkou trestu smrti zavázáni, že nesmí promluvit o tom, co uvidí. Otřesný zážitek však nevydrželi dlouho tajit. „To bylo strašný (…) Chlapi se museli poskládat na sebe jako hranice, šest a šest chlapů, až byla hranice vysoká. A zase další. Všechny. A oni je polili benzínem a zaživa je zapálili. Ty se vraceli s tou lokomotivou zpátky a oni říkali: ‚To bylo strašný, to byly takový skřeky, jako když kvákají bolestí žáby, jak je zaživa upalovali.‘ A ty děti rovnou stříleli,“ vzpomíná pamětnice na vyprávění strojvedoucího a na okamžik, kdy se zároveň i poprvé dozvěděla o existenci vyhlazovacích koncentračních táborů.

Solidarita a soudržnost zaměstnanců nádraží v Kyšperku také mnohým lidem jedoucím v transportech smrti na východ pomohla. Při přepřažení lokomotiv měli dozorci chvíli čas, a tak je kolegové pamětnice nalákali do vývařovny, která stála hned vedle staniční budovy a fungovala dnem i nocí. Dali jim svoje lístky na oběd a tím je na chvíli zabavili. Miluška Kallistová pak vešla do vývařovny zadním vchodem a do plechovek od okurek - nic jiného tehdy nebylo k dispozici - nabrala alespoň meltu, kterou pak podali nebohým lidem v dobytčích vagonech malým okénkem: „Teď ty děti tak prosily, že chtěj ještě. Jenomže to bylo nebohý, to nebyl žádnej hrníček, žádná sklenička, takže oni toho spoustu vylily, ale přece jenom se aspoň trochu posilnily.“

 

Partyzáni a konec války

V lesích za Kyšperkem, kudy také vedla trať, se v průběhu války začali skrývat sovětští partyzáni, kteří unikli z transportů smrti. „Oni je vezli v tak nízkejch vagonech, nekrytejch a oni tam stáli a zmrzli. A zmrzli, tak spadli. A spadli někde na pešuňk, jak se říká. Naši lidi je sebrali, a když se vzpamatoval…, no když ne, tak ho zkopali. Ale kam s nimi? Nemohli si je vzít domů, to by byl ortel smrti, takže do těch lesů a tam v těch zemljankách žili,“ líčí pamětnice okolnosti, za jakých se tito lidé do podhůří Orlických hor dostali.

V lesích však nemohli partyzáni přežít bez pomoci. Místní obyvatelé ale měli sami nedostatek potravin i šatstva a nemohli je tedy dostatečně zásobovat. Aby neumřeli, začali železničáři vykrádat německé vagony s proviantem. Při přepřehování lokomotiv a čištění kotlů Němcům namluvili, že je potřeba odstavit nejen lokomotivu, ale i vagon se symbolem červeného kříže, ve kterém se vždy vozily zásoby. Tuto soupravu pak odklonili na vedlejší kolej, která sloužila právě k čištění kotlů lokomotiv a nebyla postavena na klasickém náspu, ale v jedné části byla hluboká díra, do které se sypal popel z topeniště. Nad tuto prohlubeň pak najeli s vagonem se zásobami, zespodu do něj vyvrtali otvor, jímž poté mohli alespoň část zásob vyndat. Někdy se bohužel stalo, že navrtali barel s olejem, ale pokud měli štěstí, získali takto cukr nebo mouku, ze které potom nechali upéct chléb a ten donesli partyzánům.

S pomocí místních se muži ukrytí v lesích dočkali i konce války, který v Kyšperku proběhl poměrně klidně. Do města přišlo pouze několik málo vojáků Rudé armády, jeden z nich – kapitán Sergej Silin – byl dokonce ubytovaný u Coufalů, protože tatínek pamětnice byl okamžitě povolán jako tlumočník a kapitánovi nabídl nocleh. Ve městě neproběhly ani žádné velké boje, pouze si pamětnice vzpomíná, že nedaleko jejich domu, v Bažantnici, zaznělo několik výstřelů, zřejmě v potyčce mezi Sověty a Němci. Jaký však byl osud partyzánů, je Milušce Kallistové utajeno.

Radost z konce války byla u Coufalových záhy narušena, protože maminka trpěla leukémií. Tehdejší úroveň zdravotní péče jí bohužel nedávala moc šancí na přežití a 10. ledna 1946 zemřela. Otec se s dcerami přestěhoval do Meziměstí, kde získal opět místo četníka. A do Meziměstí začal za pamětnicí jezdit i její kamarád z dětství Leo Kallista, kterého si 21. prosince 1946 vzala za manžela.

 

Osudoví muži Milušky Kallistové

Pro spoustu žen jsou dvěma nejdůležitějšími muži v jejich životech otcové a posléze manželé. Nejinak tomu bylo i u Milušky Kallistové. V jejím případě však oba tito muži za svůj život zažili mnohé, a proto bychom jim také rádi věnovali několik řádků.

Otec pamětnice Josef Coufal byl – jak již bylo zmíněno – legionářem za první světové války. Bojoval na východní frontě a po Transsibiřské magistrále a posléze přes Kanadu se vrátil domů do Československa. Jeho legionářský odkaz a čest se s ním nesly po většinu života a díky němu působil mnoho let jako četník. Po záboru Protektorátu Čechy a Morava však byl od četnictva propuštěn, nepodařilo se mu najít stabilní zaměstnání a začal pracovat jako obchodní zástupce pro pojišťovnu. Při práci musel hodně cestovat, čehož však obratně využil a stal se spojkou pro východočeský odboj. Mimo jiné spolupracoval i s MUDr. Jiřím Frantou, oftalmologem, který byl spolu se svojí manželkou členem odbojové skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme.  

Po válce se vrátil zpět k četnictvu, tentokrát však v Meziměstí na Broumovsku. Zde však vydržel pouze do roku 1948. Po komunistickém převratu byl režimu jako bývalý legionář a odbojář trnem v oku. Jako četník navíc vedl vyšetřování dvou železničářů, kteří si svévolně vzali lokomotivu, odjeli s ní do lesů, aby si tam nařezali stromky a lokomotivu zapomněli zabrzdit. Ta se dala do pohybu a zarazila se až o výtopnu nádraží v Meziměstí. Bohužel se tito muži po roce 1948 stali předsedy akčních výborů a svého postavení okamžitě využili a Josefa Coufala propustili ze služby.

Otec pak nemohl sehnat práci, nikde jej nechtěli zaměstnat. Až jeho tchyně mu zajistila místo v keramické dílně v Polici nad Metují. Práce zde však byla nesmírně náročná a po čase ji opustil a přešel na dělnickou pozici do Veby v Broumově. V roce 1951 se opět oženil, přežil i svoji druhou ženu a zemřel ve svých 93 letech v roce 1987. Dlouhé roky se ale nemohl se svojí starší dcerou stýkat a vídali se pouze tajně v bytě tetičky. Miluška Kallistová totiž musela podepsat, že se svého otce zříká kvůli jinému muži, svému manželovi.

Manžel pamětnice, Leo Kallista, pocházel z Kyšperka a se svojí budoucí ženou Miluškou se poznali ještě před válkou. Když byl však v sextě na gymnáziu, byl totálně nasazen na práci v Německu, aby odklízel trosky po bombardování. Jelikož uměl velmi dobře německy, získal práci účetního u jednoho Němce. Brzy si všiml, že v kanceláři jsou nejen účetní doklady, ale i prázdné občanské legitimace. Naučil se tedy velmi dobře podpis svého šéfa Sommera a tajně vydával tyto legitimace Polákům, kteří na ně mohli uprchnout z okupovaného Polska. Bohužel se na to záhy přišlo a Leo Kallista byl bez soudu poslán do koncentračního tábora v Dolní Lužici, který sloužil především pro ruské zajatce.

Ke konci války zaslechl Leo Kallista rozhovor dvou dozorců, kteří řešili likvidaci tábora. Měli vyhnat všechny vězně před bránu tábora a tam je postřílet. Ihned to řekl svému příteli v táboře „Leonide, až nás vyženou z vrat, až budou střílet, dělej, žes spadnul a zůstaň ležet, nehejbej se!“ vzpomíná pamětnice na vyprávění svého manžela. Jeho plán oba dva opravdu zachránil a poté, co Němci opustili prostor, vstali a vydali se pěšky do Čech. Po cestě potkávali skupiny uprchlíků, prošli rozbombardované Drážďany, kde pomáhali raněným a ve vězeňském mundúru došli až k Ústí nad Labem, kde jim pomohli železničáři. Dali jim staré montérky a nákladním vlakem je vyslali do východních Čech.

Do Kyšperka přijeli 23. dubna 1945 a až do konce války se museli skrývat. V květnu, jakmile válka skončila, si Leonid vzal koně a bochník chleba a odjel domů do Sovětského svazu. Do vlasti se mu opravdu podařilo dostat, což Kallistovi zjistili až v 60. letech, kdy si jejich syn měl dopisovat s někým ze Sovětského svazu. Bohužel jeho osud nebyl pěkný. Jako válečný zajatec byl deportován do vyhnanství na Sibiř, kde žil nějakou dobu ve vlastnoručně stlučené chatrči, poté chvíli v bytě, ale z něj byl vystěhován a zavřen do blázince, kde i zemřel.

Rok po válce se Leo a Miluška Kallistovi vzali a Leo si dodělal maturitu. Po ní nastoupil na základní vojenskou službu, po které již u armády zůstal a nastoupil do vojenské školy v Prostějově, kde jej vyučovali i bývalí letci RAF. Vystudoval na armádního pilota a posléze i na navigátora. Aby však mohl létat v armádě, musel mít čistý kádrový profil, což s manželkou – dcerou legionáře – nebylo jednoduché. „Nejstrašnější pro mě byl ten osud, že když šel k tomu lítání, tak jsem se musela vzdát tatínka. Napsat prohlášení, že se ho vzdávám trvale a to znamená, že on nesmí k nám na návštěvu, já nesmím jít za ním a že si nesmíme ani psát. To byl nejkrutější postih, kterej mě vůbec mohl... To byla kletba, skutečně to bylo šílený,“ vzpomíná Miluška Kallistová na obrovskou oběť, kterou pro svého muže přinesla. S otcem se sice stýkala, ale vždy tajně v noci v bytě jejich tetičky.

 

Život za komunismu

Manželé Kallistovi se díky manželovu působení v armádě často stěhovali, vždy podle toho, kam byl převelen. Postupně se jim narodily dvě děti, Eva a Leoš, a žili vcelku běžný život. Leo Kallista, ač nebyl zapáleným komunistou, musel vstoupit kvůli létání do komunistické strany: „On by se za lítání upsal i ďáblu, což maminka těžce nesla, že se zabije. Měl pár havárek, ale vždycky se z toho vylízal,“ vzpomíná Miluška Kallistová na zápal svého muže.

Snad i díky manželově pozici v armádě měla rodina možnost jet v roce 1968 vlastním autem na dovolenou do Sovětského svazu, což v té době rozhodně nemohl každý. Cesta však nebyla vůbec jednoduchá. Už v bulharské Varně, kam dojeli autem a chtěli se nalodit na trajekt přes Černé moře do sovětského Soči, je potkala první velká kontrola, kdy museli opustit kajuty a příslušníci jim prohledali všechna zavazadla, případně si i nějaké věci ponechali. Přes Soči poté pokračovali lodí do Oděsy, kde si již naplno uvědomili, že jejich cesta rozhodně není cestou soukromou. Aby totiž získali povolení vycestovat, musel manžel předložit itinerář cesty včetně všech míst, která chtějí navštívit a kudy pojedou. „Oni skutečně podél silnic stáli, takový starý dědové (…) s těma bradkama, s těma bodákama a stáli tam jako post. A když jsme se zarazili, tak hned přiběhli a ‚Što náda, što náda?‘ [Co potřebujete, pozn. ed.], a tak manžel říkal: ‚Hele, běž!‘ A oni tam měli takovou kukaň a tam měli telefon hned u silnice, a tak manžel říkal Leošovi: ‚Běž, poslouchej, co říká!‘ Tak on tam měl telefon, zatočil a už telefonoval, že auto Octavia, číslo… hned hlásil, že už jsme projeli. A manžel říkal: ‚Hele, vždyť oni neuměj ani číst a psát,‘ tak si tam připsal trasu,“ vzpomíná s úsměvem pamětnice na jejich velké putování. Pokud se však stalo, že odbočili mimo plánovanou trasu, tak během chvíle je stavělo policejní auto a příslušníci je ihned vraceli na původní cestu.

Nejen na silnicích se setkávali Kallistovi s pravidelnými kontrolami. Rodina se ubytovávala v kempech a velmi často ihned po příjezdu za nimi přišel nějaký muž, který se okamžitě vyptával, zda něco nepotřebují a zjišťoval, jaké mají plány. Pamětnice se domnívá, že to byli příslušníci tajných služeb. Podobná situace nastala i v Jerevanu v Arménii, kde rodina zaparkovala poblíž centra. Ihned k nim přiskočil neznámý muž, který jim kladl na srdce, že na tomto místě není vhodné parkovat a dovedl je na vzdálenější parkoviště, které shodou náhod stálo hned naproti policejní stanici. Tyto a podobné příhody rodinu utvrzovaly, že jsou pod neustálým dohledem.

I přes pocit, že stále Kallistovým někdo stojí za zády, si dovolenou velice užili. O to více byli však zaskočeni příjezdem do vlasti: „Přijeli jsme na polský hranice a tam skutečně od našich hranic, dva kilometry do vnitrozemí, byla naskládaná bojová technika. My jsme se vrátili 20. srpna a dvacátého prvního oni přijeli. A Poláci nám říkali: ‚Nevracejte se! My k vám vpadnem!‘“ A varování Poláků se opravdu následující den vyplnilo a do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy. Po návratu domů manžel ihned musel nastoupit do práce, kde se kolegové skládali na hřbitovní věnec v domnění, že se již Leo Kallista z dovolené nevrátí. „Ty vole, tys nám je přitáh!“ vítali jej vojáci, se kterými sloužil na hradeckém letišti. Za několik málo týdnů pak manžel pamětnice ukončil svoji kariéru vojenského pilota a nastoupil jako vedoucí výpočetního střediska v Hradci Králové.

Sametovou revoluci v roce 1989 manželé Kallistovi nijak aktivně neprožívali, zato jejich dcera Eva, která byla tou dobou na gymnáziu, se účastnila manifestací, vařila demonstrujícím čaj a velmi čile se zapojovala do listopadových událostí.

 

Legionářský odkaz

Po sametové revoluci vstoupila Miluška Kallistová i s manželem do Československé obce legionářské, která dodnes sdružuje potomky legionářů, a aktivně se věnuje odkazu svého otce. Tatínek vetkl Milušce Kallistové také hluboké morální zásady, kterými se řídí do dnešních dní. O to více je zklamaná z dnešní společnosti, ze které zmizela úcta, vychování a řád.

 

[i] Těpluška se říkalo speciálním vagonům, které sloužily jako ubytovny pro vojáky na východní frontě. Více na http://legie100.com/legiovlak/tepluska/

[ii] Kyšperk se v roce 1950 přejmenoval na Letohrad