Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Kalousová (* 1923  †︎ 2020)

• narodila se 27. dubna 1923 v České Rybné

• před válkou pracovala jako posluhovačka

• za války v dělnických profesích, například v truhlárně

• byla svědkem příchodu osvobozenecké Rudé armády

• při měnové reformě přišli s manželem o úspory

• pracovala v masně, železárně a v bramborárně

• vychovala dvě děti

• zemřela 1. prosince 2020

Ludmila Kalousová, za svobodna Hynková, se narodila 27. dubna 1923 v malé obci Česká Rybná ve východních Čechách. Maminka byla, jak bylo obvyklé, v domácnosti, přivydělávala si prodejem nasbíraných borůvek a hub a vychovávala s Ludmilou a její sestrou dvojčetem ještě jejich mladší bratry, celkem bylo sourozenců sedm. Otec vedl cementárnu, pracoval pro židovské majitele až do chvíle, než továrnu zabrali Němci.

Na dětství strávené v českorybenské škole a na hodného pana řídícího vzpomíná Ludmila jako na šťastné období. Stejně stará sestra byla vyučená švadlena. Ludmila putovala už v patnácti letech do Prahy, aby tam sloužila v rodině váženého ředitele Národního muzea Otakara Štěpánka. Plat služebné tehdy činil 120 korun týdně. „Dobře jsem si vydělávala, i nové šaty jsem si pak z Prahy přivezla.“ Ve službě zůstala tři roky, rodině vařila a pečovala o jejich malou dcerku, ze stesku se však z jedné dovolené už do Prahy nikdy nevrátila. Doma pomáhala v domácnosti, chodila k sedlákům na brigády a do rybárny v Žamberku, než získala místo posluhovačky znovu, tentokrát v židovské rodině. Po pouhých třech měsících tu však musela skončit. Byl totiž rok 1940. Její zaměstnavatelé vlastnili v Náchodě fabriku, po zřízení protektorátu přišli nejdříve o majetek v Rakousku, starý pán následkem toho zemřel na mrtvici, paní ukopali gestapáci k smrti při výslechu a jejich tři dcery uvěznili na Pankráci až do konce války; po roce 1948 přišly o fabriku a majetek ještě jednou. Nakonec prý emigrovaly do USA.

Husa za pět set

Ludmila se dostala k výdělku v továrně v Potštejně, kde se na dvě směny vyráběly provazy z papíru. Po tři čtvrtě roce jí sestra pomohla zařídit práci u truhláře, který dělal zakázky pro Němce – šlo o vybavení do vězeňských lágrů. Ludmila se sestrou se naučily vyrábět fotostojánky z latí pro odbyt v Praze. Při kontrolách pracovaly utajeny před ostatními zaměstnanci truhlárny. „Pak jsme se při výrobě se sestrou tak sehrály, že jsme si vydělaly víc než ti truhláři, třeba 500 korun týdně.“ Bylo tak možné podporovat rodinu, ceny potravin a běžných předmětů životních potřeb se vyšplhaly na neúnosnou mez: chleba stál 40 korun a husu jste pořídili za 500 korun.

Tatínkova podnikání se okupace nežádoucím způsobem takřka nedotkla, dovážel si spolehlivé dělníky z České Rybné s sebou do Prahy, kde v Kačerově sídlila firma, a vyráběli podlahy, schodiště apod.

Řeznická aféra

Po jednom z dílčích válečných vítězství, kdy Němci povolili lidem na oslavu zábavu, se konala tancovačka v Sopotnici, kde se Ludmila seznámila se svým budoucím manželem. Jeho osud ovlivnila takzvaná řeznická aféra, při které Němci odhalili, že řezníci z masny v Žamberku dělali zabijačky načerno. Mnozí za to zaplatili transportem do koncentračního tábora, ale řezník Kalous se na radu známého přihlásil na úřad práce a nechal se přijmout do zaměstnání v Německu. Pracoval v Lipsku jako šofér a nežil si tak špatně jako mnozí jeho krajané – namísto ubytování v nuzných ubikacích bydlel na privátě.

Klid před koncem války

Venkovským krajem Žamberecka neprocházela nikdy fronta a místní zažívali relativní klid, kalený strachem o blízké a napjatými vztahy mezi sousedy – nikdy jste nevěděli, kdo z nich vás udá. Lidé přes hrozbu smrti poslouchali zahraniční rozhlas a z něj se pamětnice dozvěděla o náletu na Lipsko, kde se poblíž právě nacházel její manžel. Při bombardování Drážďan, které mohli lidé pozorovat až z Čech, musel odklízet mrtvoly náklaďákem, prý s kapesníkem v ústech proti roztrhání plic tlakovou vlnou. Po několika dnech se vydali s kamarády pěšky do vlasti. Také Ludmilin otec se před koncem války rozhodl vrátit z Prahy domů. 

Hrozivý mír

Drama však do kraje v Orlických horách přece jen dorazilo, paradoxně spolu s těmi, kteří přinášeli mír. Hordy vojáků Rudé armády najednou v květnu 1945 tábořily všude, muži zabírali dobytek i chalupy a byli velmi nebezpeční, zejména pokud byli bez velitele. Pověst o tom je daleko předcházela a dívky a ženy se zavíraly do sklepů. Také Ludmila strávila první noci ukrytá na půdě. Byla svědkem toho, jak sovětský velitel zbičoval jednoho vojáka, který si ve stavení od selky nabral vdolky za blůzu.

Dalším sousedům uložili vojáci raněného druha do postele. Do Rybné Sověti přijeli po cestě od Bohousové směrem na Žamberk, zkonfiskovali ihned starostovu krávu, a co našli, sebrali. Když se našel ukradený bicykl, který někde pohodili, v postranní brašně byly nasbírané plné hrsti hodinek. O mnohých věcech neměli sovětští vojáci zdání, prohlíželi si s úžasem dveře od krámu, které zvonily, a jeden voják rozstřílel ze šoku samopalem budík, když začal zvonit.

Když se jednou manželé Kalousovi vydali na kole do města, mezi Žamberkem a Hejnicemi narazili na obrovské stádo krav hnané vojáky od obzoru k obzoru. Neměli však čas zjišťovat, zda se krávy nakládají na vagony nebo kam je budou hnát, Rusové začali křičet: „Němka! Němka!“ Pro její světlé vlasy a způsob oblečení ji považovali za Němku. Báli se začít utíkat, protože Rusové se nerozpakovali střílet. „Měla jsem sukni, bílou halenku a šle, a navíc blondýna.“ V Rybné jednotka tábořila asi týden.

Na odsun troje šaty

Po válce se mladí manželé nechtěli nastěhovat do domu po Němcích. Bydlení našli až v Králíkách, kde se v roce 1946 narodila jejich první dcera za asistence německé porodní báby. O něco později byla odsunuta spolu s ostatními. Sběrné místo bylo v Lichkově, ženy si na sebe braly troje šaty, protože bylo dovoleno vzít si s sebou zavazadlo o padesáti kilech váhy, děti v podpaží svíraly medvídky nebo panenky. „To byl hroznej pohled na to, mnozí z nich vůbec za nic nemohli.“

Život po válce

Ludmila Kalousová pracovala v žamberecké masně, po šesti letech se manželé přestěhovali z Králík do domu po rodičích v České Rybné, rodiče žili v Maršově. Při měnové reformě přišli jako ostatní o všechno, co si našetřili, a díky bezúročné půjčce začali stavět dům ve Slatině nad Zdobnicí na pozemku manželovy rodiny.

V 50. letech probíhalo verbování sedláků do JZD. Zatímco dříve Ludmila Kalousová s ostatními děvčaty docházela na brigády k soukromníkům ze své vůle, na brigády do JZD se docházet muselo, a navíc byly neplacené. Po letech zaměstnání v železárnách Vamberk pracovala devět let ve slatinské bramborárně. Do důchodu odešla v 55 letech. Vychovala s manželem dceru a syna. Teprve v sedmdesáti se vrátila k tradičnímu umění paličkování, když se po mrtvici věnovala studiu na krajkářské škole ve Vamberku.

Když porovná Ludmila Kalousová dobu svého mládí se současností, zdá se jí, že dříve měly mladá a starší generace k sobě blíž. Spatřuje nárůst neúcty a lhostejnosti k druhým, neochotu pomoci a úskalí, která ona se svými vrstevníky ani neznala, například rizika užívání drog.