Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Kalvach (* 1924  †︎ 2014)

• narozen 26. listopadu 1924 v Hradci Králové

• útěk z nuceného nasazení

• uvězněn ve zvláštním výchovném táboře, tzv. Sondererziehungslagers

• několik měsíců se ukrýval v Hradci Králové

• člen Církve bratrské

• v červnu 1962 odsouzen Krajským soudem v Hradci Králové k dvěma letům vězení

• v nápravně pracovním táboře Bytíz

• v červenci 2014 zemřel

Karel Kalvach se narodil 26. listopadu 1924 v Hradci Králové. Během svého života prošel jak nacistickými, tak komunistickými pracovními tábory. Za druhé světové války kvůli útěku z totálního nasazení a v šedesátých letech minulého století pro své náboženské přesvědčení.

Prostě jsem se toho bál

Karel Kalvach se narodil v Hradci Králové, ale dětství prožil v malé obci Přepychy nedaleko Opočna, kde měli rodiče v pronájmu kadeřnictví. Pamětník vzpomíná, že tam prožil hezké dětství. Hrávali si v nedalekých lesích Dřízenského údolí a při každé cestě do školy v Opočně procházeli přes zámeckou oboru s volně se pohybujícími muflony, daňky, jeleny a další lesní zvěří.

Po absolvování měšťanské školy v Opočně nastoupil Karel Kalvach do učení v rodinném kadeřnictví. To už ale Evropu ovládal válečný konflikt vyvolaný agresivní politikou nacistického Německa. Od roku 1942 Německo začalo k válečným účelům využívat i obyvatelstvo okupovaných oblastí. V protektorátu bylo vyhlášeno totální pracovní nasazení několika ročníků. V roce 1943 i ročníku 1924, do kterého spadal také Karel Kalvach. Jednoho dne tak musel nastoupit do ostravských dolů, odkud prý hned po první směně utekl zpět domů. „Samozřejmě to hlásili a přišel pro mě četník a odvezli mě zpátky. Já jsem pak zase druhej den utekl. Prostě jsem se toho bál. Tím pádem jsem byl vystaven pátrání,“ vypráví pamětník, který si prý přes kamaráda našel ilegální zaměstnání u stavební firmy v Bukovanech poblíž Benešova. Nejednalo se o příliš bezpečné místo, protože v té době se v Bukovanech i okolí nacházel výcvikový prostor Waffen SS. Karla Kalvacha také nakonec zatkli a odvezli do zvláštního výchovného tábora, tzv. Sondererziehungslagers - pro lidi, kteří se vyhýbali práci nebo ji sabotovali. Těchto táborů se v okolí Benešova nacházelo několik a vězně v nich využívali právě na práce ve výcvikovém prostoru Waffen SS. Ten vznikl v roce 1942 v oblasti Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska a své domovy tehdy muselo opustit na třicet tisíc obyvatel z 65 obcí. Karel Kalvach pracoval při stavebních pracích u velitelství SS v Benešově a na noc je zavírali do sálu v hostinci v blízké obci. Dnes si již bohužel nepamatuje její jméno, ale mohlo se jednat o Jírovice, kde se v bývalém hostinci nacházela jedna z poboček těchto táborů. „Dělali jsme práci pro ně, tak nás nezavřeli do pevné věznice, ale do takové volné věznice,“ dodává pamětník.

Karlu Kalvachovi vyměřili šest týdnů trestu a pak se měl vrátit na totální nasazení do ostravských dolů. Místo do Ostravy ale zamířil k příbuzným do Hradce Králové, u kterých se pak ukrýval několik měsíců až do konce války. S falešnou legitimací se normálně pohyboval po městě a později dokonce nastoupil do zaměstnání. Bez újmy se tak dočkal osvobození.

V Církvi bratrské

Přes příbuzné se Karel Kalvach seznámil s místní komunitou Církve bratrské (tehdy ještě Jednota českobratrská) a posléze přijal víru v Boha jako smysl svého života. Setkal se tam také se svou budoucí ženou Věrou Chládkovou, se kterou se v roce 1950 oženil a přestěhoval do Pardubic. V Havlíčkově ulici dostali od rodiny manželky pod správu čtyřpatrový dům. V jeho suterénu vznikla díky manželům Kalvachovým stanice Církve bratrské, na kterou jim udělil povolení Státní úřad pro věci církevní. I když již v zemi vládl komunistický režim pronásledující církve, pardubická stanice prý v počátečních letech svého vzniku poklidně fungovala. V domě se totiž scházela jen málo početná komunita pětadvaceti členů. V průběhu padesátých let ale počet členů narůstal.

Karel Kalvach se o politiku nikdy nezajímal a věnoval se zcela jiným věcem. Doma měl tři děti, stal se laickým kazatelem a společně s dalšími členy stanice Církve bratrské v Pardubicích založil pěvecký kroužek vystupující s duchovními písněmi. A právě kvůli pěveckému sboru Státní bezpečnost zatkla čtyři členy Církve bratrské v Pardubicích. Důvodem mělo být zastrašení ostatních členů společenství. „Měli jsme duchovní záměr a oni to brali jako protistátní stanici. Chtěli hlavně zlikvidovat pardubickou stanici. Tajemník KSČ Jonáš řekl: ,V Pardubicích se do roka ani dva nesejdou.‘ Že jako ti členové utečou. Ale nic se nestalo. Členové, pokud já vím, pak chodili jinam. K baptistům a jinam,“ dodává Karel Kalvach, kterého zatkli v dubnu 1962 přímo v zaměstnání v Synthesii Semtín.

Následně v jeho bytě provedli domovní prohlídku. „Já jsem měl v posledním šuplíku ve skříni kázání, páč jsem byl laický kazatel. Oni v kázání hledali, jestli tam nejsou nějaké protistátní řeči. Ale my jsme protistátní řeči nevedli, to nebyl náš cíl, to bylo zvěstovat Boží smíření. Ale oni to uvedli jako důvod protistátní činnosti, tak mě kvůli tomu zavřeli a odvezli do věznice v Hradci Králové,“ vypráví Karel Kalvach a dodává, že než se za tři měsíce konal soud, zhubl ve vazební věznici o dvacet kilogramů.

Za zpěv dva roky vězení

Soudní přelíčení proběhlo s vyloučením veřejnosti včetně rodinných příslušníků v červenci roku 1962. Karel Kalvach si z něj za podvracení republiky odnesl dvouletý trest vězení. Ostatní obžalovaní Pavel Kamp, MUDr. Samuel Kolman a Jan Hušek dostali trest od jednoho do dvou a půl roku. O něco později ještě odsoudili kazatele Jaroslava Polanského.

Většinu trestu strávil Karel Kalvach v nápravně pracovním táboře Bytíz na Příbramsku, kde vězni pracovali v blízkých uranových dolech. Poměry se však od padesátých let zlepšily a i původní tábor byl v dubnu 1962 v důsledku poddolování přemístěn. Pracovní podmínky však byly stále velmi nebezpečné. „Padaly tam balvany. Něco jsem dělal a balvan mě odstrčil. Kluci říkali, že to mohl být smrťák. Později spadl velký balvan těsně vedle mě ze stropu.“ V dolech pracoval déle než rok a pak ho přemístili do mzdové účtárny. „To byla záchrana. Já už jsem z toho jančil,“ dodává.

Karel Kalvach několikrát žádal o předčasné propuštění na podmínku, ale soud mu nevyhověl, protože prý spáchal závažný trestný čin. Doma měl přitom tři syny ve věku pět až deset let, které musela finančně zajišťovat manželka. Jeden ze synů dokonce napsal žádost o propuštění prezidentu republiky Antonínu Novotnému, ale ani to nepomohlo.

Stále je členem Církve bratrské

Po odpykání celého trestu Karla Kalvacha propustili. Přijali ho sice zpět do zaměstnání v Synthesii Semtín, ale pouze na dělnickou pozici v údržbě. Sedm let trvalo, než se mohl vrátit na své původní místo technologa. K jeho překvapení ho pak dokonce zvolili jako úsekového důvěrníka ROH.

I po propuštění Karel Kalvach navštěvoval společenství Církve bratrské v Pardubicích. Nesměl však již dělat laického kazatele. Místní společenství bylo až do roku 1989 nuceně součástí rozsáhlého litomyšlského sboru Církve bratrské a státní souhlas k osamostatnění získalo až těsně před pádem komunismu. Sbor se pak dál rozvíjel a dnes má přes sto členů. V roce 1998 se přemístil do nového, moderního kostela s názvem Archa na sídlišti v Polabinách.

V době natáčení žil sice Karel Kalvach ve Vysokém Mýtě, ale se členy pardubického společenství se pravidelně stýkal. Samozřejmou součástí jeho života byla víra v Boha, která se týká i jeho poselství pro budoucí generace. „Můj pohled je duchovní. Aby poznali Boží milost, která by je formovala v praktickém životě,“ dodal na závěr Karel Kalvach, který několik dní po natáčení zemřel.