Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jan Kalvoda (* 1953)

• narozen 30. října 1953 v Praze

• původem z rodiny diplomatů

• dětství strávil částečně mimo české území

• absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy

• po vojenské službě nastoupil jako koncipient do advokátní kanceláře v Rokycanech

• během svého působení tam zastupoval i některé české disidenty

• v létě roku 1989 podepsal petici Několik vět

• v listopadu 1989 stál u zrodu Občanského fóra v Rokycanech

• v únoru 1990 kooptován jako poslanec do České národní rady

• v červnu 1990 získal poslanecký mandát v řádných volbách

• roku 1991 vstoupil do Občanské demokratické aliance

• v letech 1992 až 1996 byl místopředsedou české vlády

• koncem roku 1996 odešel z politiky kvůli neoprávněnému používání titulu JUDr.

• dodnes vykonává soukromou advokátní praxi

• roku 2016 patřil k iniciátorům tzv. Kroměřížské výzvy

Jan Kalvoda se narodil 30. října 1953 jako čtvrté a poslední dítě do rodiny diplomatů. Oba rodiče pocházeli z Chrudimska. Otec Josef Kalvoda se narodil roku 1914 a jako dvaadvacetiletý, levicově smýšlející muž se stal členem mezinárodních brigád ve španělské občanské válce, ve které bojoval až do porážky republikánů (1936–1939). O době strávené ve Španělsku víme to, že byl dvakrát těžce raněn a poté internován v táboře v Agde ve Francii. Po návratu se v letech protektorátu zapojil do odboje. Následně se oženil. Po roce 1948 nastoupil do služeb ministerstva zahraničí. Jako diplomat působil například v Argentině, Uruguayi nebo Libanonu. Jeho kariéru ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Při následných prověrkách odmítl souhlasit s okupací a označit ji jako „internacionální pomoc“. Po zbytek života vykonával dělnické profese, pracoval například v kotelně. Zemřel roku 1976 ve věku pouhých osmapadesáti let.

Matka Blanka, rozená Ležáková, se narodila jako nejmladší dítě z osmi sourozenců do rodiny Josefa Ležáka (1874–1947), laického kazatele jednoty bratrské, spisovatele a dramatika, po roce 1918 redaktora Českobratrských hlasů. Jejími staršími bratry byli kromě ostatních sourozenců spisovatelé Milan Jariš (1913–1986) a Vladimír Ležák Borin (1902–1970). Po boku svého muže plnila funkci „diplomatické manželky“ a po roce 1970 sdílela manželův osud. Jan Kalvoda na rodiče vzpomíná s úctou a láskou, ale zároveň hodnotí otce jako člověka přísného a vůči dětem nepříliš sdílného.

Na přihlášce členství v SSM zfalšoval

Pamětník měl šťastné dětství, ačkoliv na české poměry poměrně neobvyklé. Střídají se období pobytů v Československu a v zahraničí, kdy mohl vycestovat s rodiči. Nejvíc času mimo republiku strávila rodina v Montevideu v Uruguayi a v Bejrútu v Libanonu (v době před tamní občanskou válkou). Při cestách absolvoval domácí výuku, v Československu pak chodil do běžné školy. Vystudoval Gymnázium Na Zatlance. V období uvolnění konce šedesátých let se více sblížil se strýcem Vladimírem Borinem – Jan Kalvoda vzpomíná na debaty o tehdejším obrodném procesu a o vizi socialismu s lidskou tváří. Strýc tehdejší všeobecné nadšení nesdílel.

V prvním ročníku na gymnáziu se stal předsedou ročníkové organizace Svazu pražských středoškoláků. Členství ve Svazu socialistické mládeže pamětník odmítal, takže když v roce 1973 gymnázium ukončil a rozhodl se pokračovat na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, byl nucen členství v Socialistickém svazu mládeže na přihlášce zfalšovat. Vzpomíná: „Pochopitelně, že se tehdy při přihlášce na vysoké školy kalkulovalo s jakousi rodinnou anamnézou – politickou – kde mně to neskýtalo žádné velké výhody nebo perspektivy. Pochopitelně, že se dávaly body za členství v SSM. Což bylo pro mě a mé přátele nestravitelné, ovšem ne natolik, že jsem – a teď se k tomu mohu přiznat – na přihlášku na vysokou školu členství v SSM zfalšoval.“

Právnická fakulta

Na vysokou školu nastupoval v letech nejtužší normalizace. Podle pamětníkových slov měl první ročník spíše historický charakter. V pozdějších ročnících nastoupily filozofické obory, které Jan Kalvoda pochopitelně příliš kladně nehodnotí: „V rámci předmětu Dějiny státu a práva v socialistických zemích jsem tehdy dostal lekci, že ta akademická svoboda není úplně taková, jak se původně mohlo zdát.“ Ale studium celkově hodnotí pozitivně i díky přítomnosti některých profesorů „staré gardy“ přednormalizační doby, na jejichž přednášky rád vzpomíná.

Období Charty 77 sám popisuje jako dobu velkého tlaku na studenty právnické fakulty. Během studií si přivydělával jako topič v kotelně Paláce Metro na Národní třídě. Vyhodili ho prý kvůli nevyhovujícímu kádrovému posudku, a když výpověď odmítal, vyhrožovali mu postoupením posudku studijnímu oddělení právnické fakulty, což se nakonec nestalo. Fakultu zdárně ukončil. Po ní nastoupil standardní vojenskou službu v délce jednoho roku.

Advokátem

Po ukončení vojenské služby se rozhodl vykonávat advokátní praxi. Nejbližší možné místo k nástupu do zaměstnání byly Rokycany, kde nastoupil jako koncipient a působil zde až do roku 1989. Povolání právního zástupce mu v té době zajišťovalo určitou volnost. Během let dostával postupně na starost vlastní případy, které vyžadovaly i jistou dávku vědomostí z dalších oborů, protože soudnictví tehdy nebylo oborově členěné. Jako obhájce řešil spory v obyčejných venkovských kauzách, ale i v několika případech českých disidentů, kterých se týkala tzv. akce Asanace, kdy se represivní složky komunistického režimu snažily formou nátlaku a vydírání vystěhovat své nejvytrvalejší odpůrce do zahraničí. Při obhajobě takových osob byl samozřejmě sám ze strany soudu napomínán pro údajnou drzost. Před listopadem 1989 pamětník podepsal petici Několik vět. Byl předvolán k soudu, ale vzhledem k tomu, že tou dobou již propukla sametová revoluce, jeho „delikt“ nikdo neřešil. 

Občanské fórum Rokycany

V prvních dnech sametové revoluce se Jan Kalvoda pohyboval v Praze, kde události postupovaly rychleji než na venkově. Při návratu do Plzně zjistil, že i zde už vzniklo Občanské fórum, a tak se rozhodl iniciovat vznik buňky OF i v Rokycanech. „Všichni jsme byli dost naivní. Byla to zase revoluce jako ze Škvoreckého knih, aspoň na venkově, ale právě proto, že na venkově to vypadalo, že nic ještě není vyhráno a že nic ještě není rozhodnuto a hotovo,“ říká k tématu.

Popisuje jednání s rokycanskými funkcionáři a také událost, kdy po echu, které dostali, dorazili na místo v lese za Strašnicemi, kde byly vysypány a následně zapáleny svazky StB, které se společníky zaznamenávali na videokameru. Některé svazky pocházely z Borské věznice. „Byl to zhruba náklaďák tak ze třetiny ohořelých spisů. Jeden z nich jsem vzal do ruky a jeho čtení byl velký a nepříjemný zážitek. Byl to agenturní spis z věznice: hlášení agenta působícího jako spoluvězeň jedné mně známé osoby. Nutno říct, že vím, jak moc mu sledovaná osoba důvěřovala,“ vzpomíná Jan Kalvoda.

Poslancem, předsedou ODA a místopředsedou vlády

V únoru 1990 byl za Občanské fórum kooptován do tehdejší České národní rady a svůj mandát obhájil i v řádných volbách v roce 1990 a 1992. Zpětně ho dodnes mrzí brzký konec Občanského fóra, podle jeho zpětného pohledu mělo fungovat déle.

Následně se stal členem Občanské demokratické aliance (ODA). Poměrně krátce po jeho vstupu ho jeden ze zakladatelů této malé, ale vlivné pravicové strany, Pavel Bratinka, požádal, aby se stal jejím předsedou. V první české samostatné vládě se stal místopředsedou vlády premiéra Václava Klause. Podílel se na tvorbě české ústavy, kterou dodnes obhajuje jako ucelenou, ačkoliv její tvorbu provázel tzv. federativní rozkol: „Kladli jsme si otázky: Jaký to bude stát? Jestli to bude parlamentní forma vlády, nebude to prezidentský systém, kancléřský. Bude to ryze parlamentní republika. Bude mít dvoukomorový zákonodárný sbor, anebo ne?“ To byly úvahy, které doprovázely tvorbu důležitého dokumentu. Do toho vstoupily česko-slovenské tenze. „Když přišly volby v roce 1992 – a přišly i na Slovensku – bylo zcela zřejmé, že Slovensko bude samostatné tak či onak. Nakonec jsme tedy tvořili ústavu samostatného českého státu,“ vzpomíná.

Ve věci rozdělení republiky byl Jan Kalvoda příznivcem samostatných států, především proto, že ve federaci neviděl východisko z tehdejších problémů, které s sebou nesly silnou emocionální zátěž. Vedle toho doba pamětníkova působení ve vrcholné politice přinesla kuponovou privatizaci, restituce, ale také první koaliční a někdy i ústavní krize. Říká, že některé sám tehdy vyvolal ve chvíli, kdy jeho větší koaliční partner (tehdy především Občanská demokratická strana) podle jeho slov nepoužíval metody politického boje, se kterými by sám souhlasil.

Po volbách v roce 1996 se jeho strana stala podruhé součástí vládní koalice. Opětovně byl zvolen jako místopředseda vlády a také nastoupil na post ministra spravedlnosti. Tehdy už podle svých slov pociťoval značnou únavu z politiky. Kolem roku 1996 se začala řešit problematika neoprávněného používání vysokoškolských titulů. Sám říká, že neuváděl na pravou míru titul doktora práv. Rigorózní zkoušky nesložil, a ačkoliv nevyžadoval používání titulu JUDr., ani mu nezabraňoval. Tehdy to považoval za důvod k odstoupení. Postupně složil všechny své politické funkce a na přelomu let 1996 a 1997 z politiky odešel.

Zpět k advokacii i k občanskému aktivismu

Navázal na svoji advokátní praxi v Rokycanech a založil si vlastní advokátní kancelář. Bylo o něm slyšet především díky medializovaným kauzám Diag Human podnikatele Josefa Šťávy nebo kauze ústavní stížnosti Miloše Melčáka a mnoha dalších, které díky tomu, že v současnosti nejsou uzavřené, nelze dále s pamětníkem rozebírat. Je také známý tím, že se neváhá soudit s českým státem, sám to komentuje tak, že jde o věc společensky přínosnou. Nesouhlasí sice se zpochybňováním institucí, ale je nakloněn občanské iniciativě, pokud jde o některé její představitele. Roku 2016 se stal jedním z hlavních iniciátorů tzv. Kroměřížské výzvy (společně s Václavem Němcem, Michaelem Kocábem a dalšími). Výsledkem byl mimo jiné petiční arch s názvem „Hledáme prezidenta“. Jako nejlepší kandidáti byli vyhodnoceni Michal Horáček, Tomáš Halík nebo Šimon Pánek. Tato iniciativa po prezidentských volbách v lednu 2018 svoji činnost ukončila. 

Osudy V. L. Borina

Sám svůj návrat do politiky zpochybňuje vyjádřením, že nevidí důvod, jak by mohl být užitečný, a nevidí v něm ani cíl. V roce 2018 se stal nakladatelem a vydal vlastním nákladem memoáry svého strýce V. L. Borina, které vzbudily velký ohlas u knihovníků, historiků i badatelů.

Vladimír Ležák Borin se narodil 2. února 1902 v Libici nad Doubravou. Jeho poněkud dobrodružná povaha se projevila již během gymnazijních studií, kdy se pokusil po přechodu dnešního východního Slovenska dostat do Ruska a přidat se k legiím. Byl však zajat a ze studií vyloučen. Jako osmnáctiletý odcestoval do Francie a vstoupil do Francouzské cizinecké legie, kde zůstal pár let. Od roku 1923 byl členem Československé strany národně sociální, roku 1928 pak přestoupil do Komunistické strany Československa. Během třicátých let se živil jako redaktor mimo jiné Rudého práva, Rudého večerníku nebo Haló novin. Mezi jeho prozaická díla patří Na smetišti světa (1926), Používejte krisolu (1931), Trabanti mají také čest (1932) a další. Byl účastníkem I. sjezdu sovětských spisovatelů. Roku 1936 odcestoval do Moskvy s cílem stát se válečným zpravodajem. Uvěznili ho a po návratu následně i vyloučili z KSČ. Podle rodinných pamětí mu ze sovětského vězení pomáhal sám Klement Gottwald. 

Po návratu se stal nakrátko redaktorem Večerního Českého slova. Roku 1939 emigroval do Paříže, kde se přidal k protibenešovské opozici Lva Prchaly a Štefana Osuského. Následující rok před odjezdem mimo kontinent působil krátce jako jednatel Československé národní rady ve Francii. Nedlouho po přesídlení do Velké Británie byl obviněn ze špionáže jako agent gestapa (pravděpodobně na udání) a internován. Po svém očištění a propuštění pracoval jako tajemník České národní jednoty. V letech 1945–1948 působil jako místopředseda Československého národního výboru v Londýně. Následujících patnáct let – od roku 1948 – strávil se svou dcerou Věrou v Austrálii. Tady také na začátku padesátých let zplodil syna Felixe Lejaca, kterého však nikdy nepoznal (prvorozený syn Vladimír byl roku 1945 zavražděn nacisty). Před návratem do Československa pobýval několik let ve Skotsku. Poslední dva roky života žil mezi Prahou a Vídní. Zemřel 11. ledna 1970 v Praze následkem těžkého zápalu plic. 

Kniha, kterou Jan Kalvoda vydal, se jmenuje Za přeludem svobody a původně měla být dokumentem spíše pro širší rodinu. Pro historické badatele je však Borin jako odpůrce Edvarda Beneše, nacismu a posléze i komunismu zajímavou osobností, jejíž svědectví osvětlují mnohá bílá místa našich moderních dějin. 

Některé věci se měly řešit jinak

Jan Kalvoda  patří mezi výraznější postavy politiky devadesátých let. Zpětně si je podle vlastních slov jistý, že se některé porevoluční politické otázky měly řešit jinak, nebo alespoň lépe dozorovat.