Růžena Kamarádová

* 1924

  • „To jsme byli týden na StB. Spali jsme na takové pryčně. Jak když máte jenom dřevo na opalování, jak bylo na těch starých koupalištích. Oblečená. To jsme se nevysvlíkali, neumývali, nic. Poslali vás do místnosti, tma a svítili na Vás. Kde kdo byl, každý na mě něco křičel. Já jsem odpovídala. Někdy jsem neodpověděla, tak zase řval. To bylo celý týden. Pořád dokola. Ždímali z vás, co mohli. Ještě tatínek tam byl a ten estébák řekl, že mě špatně vychoval. To když mně řekl, tak bych v ten moment tomu estébákovi zakroutila krkem. Já jsem si říkala, musím všechno skousnout. Když jsem potom přišla do věznice, tak já už jsem byla tak, tak vynervovaná, že jsem vzala židle a mlátila jsem po nich židlema. Až mi dali svěrací kazajku, tak jsem toho nechala. Říkala jsem si, že už to nemůžu vydržet. Tak hloupě se chovat, tak nesmyslně. Úplně kvůli takové blbosti, co kdo řekl. Já nevím, já jsem to vůbec nepochopila, jak oni řádili. A pořád řádili. Celou tu dobu, co jsme tam byli.“

  • „Ještě jsme měli každý měsíc, my jsme měli sedm roků těžkého žaláře zostřených tvrdým ložem. To se vyneslo na chodbu a já jsem musela na té sukovité zemi spát oblečená a potom jít dělat. A když jsem byla nemocná, měla jsem vysokou horečku, tak doktor Halík z Olomouce tam docházel. My jsme žádného doktora neměli, to neexistovalo. Ta dozorkyně mně říkala: ,Nechcete za ním zajít, když máte tu horečku?‘ Já jsem říkala: ,Zkusím to. Ať mi dá alespoň acylpyrin.‘ Já jsem nic mít nesměla. Nic jsem nedostala. Jednou jsem měla mezižeberní zánět. Potom jsem měla nemoc a čtyřicítky horečky. Ale musela jsem dělat. Tak to bylo pořád. Já jsem šla k němu, a když jsem tam přišla, tak on mi říká: ,Za co jste tady zavřená?‘ Já jsem odpověděla: ,Za rozšiřování letáků.‘ – ,Kolik jste dostala?‘ – ,Sedm roků.‘ On říká: ,To jsou pěkná léta.‘ Říkám: ,To jsou.‘ Já se tak na něho dívám, co blbne, a on říká: ,Umíte se modlit?‘ – ,No umím.‘ – ,Pomodlete se. Třeba Vám to pomůže... Další!“

  • „Ještě se stalo to, že když ti Němci odjeli, tak začaly lítat takové bombičky. My jsme toho měli plnou půdu. Ten náš pes byl v kuchyni, a jak spadla velká bomba kousek od nás na pole, odletěl nám plot. Celá střecha odletěla a ten pes vyletěl kuchyňským oknem ven na dvůr. Těžký dveře nám vyletěly a takový to těžký okno od sklepa nám taky vyletělo. Byli jsme všichni jako kominíci. Protože byly všude saze od komínu. To bylo hrozný. Celej Hejčín přiletěl k nám, jestli žijem. Dědeček byl ve výměně. Ale tomu se naštěstí nic nestalo. Ta vlna mu ale mohla roztrhnout plíce nebo něco takovýho. Bylo to tam jak po bombardování. To byla díra, jak když stavíte barák. Velká jak místnost. Taková bomba. Kdyby to spadlo na nás, tak jsme tu už nebyli.“

  • „Popravy, ty tam byly dnes a denně. Za ty tři a půl roku, co jsem tam seděla. Němců, Čechů, všechno možný. Ta vražedkyně, co byla s náma, tak ta měla také popravu. Protože ta měla jakéhosi milence. Měla holčičku, byla vdaná a ten její přítel jí poradil, ať ho otráví cyankáli ve víně. Tak ho otrávila a potom tu mrtvolu rozsekala, uvařila a dala prasatům. To všechno jsem se od ní dověděla. Tak ta byla popravená, protože to je hanobení mrtvoly. Ona v noci pořád chodila a my jsme s Věrou vůbec nespaly, protože jsem měla strach, že mě něco v noci taky udělá. Pořád chodila jak náměsíčná. Jak vražedkyně. Já jsem se pořád dívala, kde jde. Protože ta cela je úzká, jenom čtyři palandy. Nemohla jsem spát. Nespala jsem a potom jsem musela jít dělat.“

  • „Potom přišli ti Rusi. My jsme šli k sousedům, protože on nás varoval. Já a maminka jsme tam byly týden a tatínek válčil s nima. On byl legionář. Věděl si rady. Byl prvotřídní voják. Oni nám vzali všechny knihy a pozakrývali se s nima. Poblili nám je. Tam to vypadalo. Tatínek (jednomu z vojáků) říkal: ,Ty půjdeš ven, nebo budeš vidět.‘ A pak nechtěl poslechnout toho velitele a ten velitel šel a přímo na místě ho tam zastřelil. On říkal: ,To se nedá nic dělat. Jestli nechceš poslechnout, tak budeš trpět.‘ A říkal: ,Všem se vám to stane.‘ Ti ho poslouchali jak hodinky. Já jsem si říkala, ještě štěstí, že on takhle dovede velet. Bylo to příšerný. My jsme tam týden nemohly jít. To byly plný příkopy těch vojáků. To tam bylo týden. Na to já ani nechci vzpomínat. Bylo to hrozný. A rejdili všude po těch barákách. Znásilňovali ženy. Bylo to fakt hrozný.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    olomouc, 29.11.2010

    (audio)
    délka: 02:26:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Odsouzena v jednom z prvních politických procesů

Růžena Kamarádová v době zatčení-1948
Růžena Kamarádová v době zatčení-1948
zdroj: archiv pamětníka

Růžena Kamarádová, roz. Sedláčková, se narodila 19. ledna 1924 v Olomouci. Od dětství byla nadšenou sokolkou a uznávala masarykovské ideály. Zúčastnila se všesokolského sletu v červnu 1948, který se stal protestem proti nové komunistické vládě. Do Prahy jela i v září téhož roku na pohřeb Edvarda Beneše. Když její kolegyně přinesla do práce text nezveřejněných slov E. Beneše při podpisu demise demokratických ministrů, rozhodla se, že text rozmnoží a spolu s kolegy ho roznese známým. Za tuto svou aktivitu byla v září 1948 zatčena a téhož měsíce u veřejného soudu odsouzena na sedm let těžkého žaláře. V ženské věznici v Olomouci si odseděla přes tři roky. Z vězení odcházela s podlomeným zdravím z neustálého stresu a několik měsíců se musela léčit. Potom byla zařazena do práce v TOS Olomouc. Stále byla v podmínce a na každém kroku byla sledována StB. Od roku 1956 byla na mateřské dovolené a potom si několik let vydělávala mandlováním prádla, protože jinou práci nemohla sehnat. Až v roce 1968 našla díky přátelům zaměstnání v kontrole přepravy tržeb u ČSD Olomouc, kde pracovala až do důchodu. V současnosti žije v Olomouci.