Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Kamasová (* 1949)

• narozena 17. května 1949 v pasekářské osadě Pod Vrchem (Hošťálková na Valašsku)

• rodiče podporovali partyzánské hnutí

• v době kolektivizace soukromě hospodařili

• pamětnice nesměla v důsledku špatného kádrového profilu studovat

• roku 1968 se vdala do hospodářství na pasece Končiny

• s manželem soukromě hospodařili až do 90. let

• roku 2023 pamětnice žila v Hošťálkové

Může se to zdát jako z jiného světa, že ještě v šedesátých letech byla na Valašsku místa, kde v chalupě neměli vodovod ani elektřinu. V jednom takovém stavení v pasekářské osadě Pod Vrchem na Vsetínsku se roku 1949 narodila i Jana Kamasová a hospodářství na samotě zůstala věrná i po velkou část svého života.

Život na pasekách v době protektorátu

Rodiče Uhříkovi za druhé světové války podporovali partyzánské hnutí a ukrývali raněného uprchlého sovětského zajatce. Do skrýše v zemi mu nosili jídlo a ošacení a nejstarší dcera Emílie pečovala o jeho ránu na noze. Od 20. října 1944 pracoval otec pamětnice Josef Uhřík pro odboj a jako spojka partyzánů přebíral od Jana Spívaly výbušniny pro sabotáže na železnici a distribuoval je přes další odbojáře dál. Dle údajů, které vyplnil v dotazníku ministerstva vnitra po válce, složil slib věrnosti do rukou odbojáře Antonína Hluchého z Hošťálkové a kromě pomoci na kopání bunkrů také poskytl azyl kapitánovi a jednomu z velitelů brigády Ivanovi Petroviči Stěpanovovi. Z vyprávění starší sestry pamětnice Zdenky Uhříkové vyplývá, že se otec stal také svědkem konce konfidentky gestapa, která se snažila infiltrovat do partyzánského oddílu, Josefíny Mikuličové, a pravděpodobně také mnoho věděl o případu popravy rukojmích z Vařákových pasek na samém konci války, 4. května 1945, tedy v předvečer osvobození Hošťálkové.

Hospodářství Pod Vrchem

„Dětství jsem měla krásné, i když hraček nebylo žádných v té době. Do první třídy mě od nás z pasek doprovodil tatínek. Kamarádů u nás také nebylo. Když jsem byla trošku větší, utíkala jsem do dědiny za sestřenicemi,“ přibližuje život na odlehlé samotě, „nebylo rádio, tak mi tatínek četl pohádky“, dodává. Elektřina se zavedla až zkraje šedesátých let (vodovod o pět let dříve), do té doby si „domácí úlohy“ psala pamětnice u petrolejky a pro vodu se chodilo s putýnkami, které se nosily na vážkách, do studánky nad chalupou.

Uhříkovi hospodařili asi na šesti hektarech polí, doma mívali kravky, chovali prasata a drůbež. V době kolektivizace vznikl tlak nejprve na velké hospodáře, později se s žádostmi o vstup do družstev obraceli komunističtí funkcionáři i na pasekáře. Pokud se lidé zdráhali věnovat svůj majetek JZD (jednotnému zemědělskému družstvu), nastoupila většinou šikana v podobě předepsání vysokých povinných dodávek. To potvrzuje i pamětnice: „Odváděli jsme vajíčka, vepřové maso, a když se nesplnily dodávky, tak nám nedovolili si zabít naše prase. Do sběrny se odevzdávalo i máslo, a když nám chybělo, kupovali jsme ho od jedné paní, která ho měla víc, abychom splnili dodávky.“ Pokud soukromý zemědělec vysoké dodávky nezvládal plnit, mohl být obviněn ze sabotáže národního hospodářství a za to už soudy v padesátých letech rozdávaly několikaleté tresty v pracovních táborech. Hospodářům navíc hrozilo propadnutí majetku státu a zákaz pobytu v místě původního bydliště také i na několik let.

Studovat mohl jen někdo

Ze školy vyšla Jana Kamasová roku 1964. Kvůli špatnému kádrovému posudku – jako dcera soukromých zemědělců – se ale nemohla rozhodnout ani pro studium na střední škole, ani si dle vlastního výběru zvolit učební obor. „Chtěla jsem být holičkou, cukrářkou nebo švadlenou, ale jediná možnost bylo zemědělské učiliště ve Valašském Meziříčí,“ vzpomíná. Tamější škola měla špatnou pověst – učni sloužili především jako levná pracovní síla pro zemědělská družstva. Proto raději odešla za otcem, který byl tesař, za prací v lese. Sázela stromky, vyžínala lesní školky a v zimě, když práce nebyla, jezdila na brigádu třeba do cukrovaru.

Jelikož Uhříkovi patřili k evangelické komunitě, navštěvovali evangelický kostel a Jana chodila do sousední Ratiboře i na kroužky evangelické mládeže, které vedl Jan Mikšík. V kroužku evangelické mládeže v Hošťálkové se seznámila se svým budoucím manželem Janem Kamasem, který také pocházel z pasekářské osady, z protilehlých Končin, a i jeho otec za války podporoval partyzány.

Obyvatelé Končin

Roku 1968 se pamětnice vdala za Jana Kamase a následovala ho na jednu z nejodlehlejších pasek v okolí, přístupnou mnohem snáz z Kateřinic než z Hošťálkové, do které dodnes Končiny katastrálně spadají. Na otevřeném návrší, v sousedství pasekářské osady Poborov, stávalo několik stavení. Jedni  sousedé Kamasových zde už ale nežili. Byli to Londovi, které na konci ledna 1945 postihla tragédie. Pro Paměť národa o ní vyprávěl výše zmíněný Jan Mikšík, který nejen že vedl evangelickou mládež, ale jeho maminka Františka, za svobodna Londová, se v Končinách narodila. Londovi, tak jako Kamasovi, také podporovali za války partyzány. Dne 31. ledna 1945 se ale za nimi do kopců nad Hošťálkovou vypravili členové zvláštní protipartyzánské jednotky a členové SS. Dva partyzáni, kteří u nich tehdy zrovna pobývali, ještě stihli zmizet a zpovzdálí od lesa zahájili palbu, která vyústila v přestřelku. Ve stavení v té době byla babička Jana Mikšíka Rozálie a teta Emílie s malou dcerou Jarmilkou. Ve chlévě našli příslušníci komanda uprchlé jugoslávské zajatce a ranou do týla je na útěku zastřelili. Během výslechu těhotné tety Emílie použili k vynucení výpovědi násilí. Krutě ji bili, a když nechtěla nic prozradit, poštvali na ni psy. Zkáze unikla malá Jarmilka, kterou, když bylo po všem, objevili lidé nedaleko stavení v závěji. Společně s tetou Annou se pak ukrývala až do konce války v partyzánském bunkru směrem na Držkovou. Za podporu partyzánů byl následně popraven Janův strýc Tomáš Londa a na následky zranění zemřela těhotná teta Emílie. Strýc Jaroslav Londa se přidal k partyzánům a zemřel při německém přepadení hájovny na Rusavě. Strýce Antonína Londu uvěznili v KT Buchenwald, válku však přežil.

Takové věci jen člověka odvádějí od práce…

Pro pamětnici nebyl život v úzkém kruhu rodiny a zároveň stranou od lidí ničím novým. Přesto pro ni nový domov v Končinách změnu představoval – hospodářství Kamasových bylo téměř dvakrát tak velké – starala se rázem o osm kusů dobytka a s manželem postupně převzali starost o osm hektarů polí a pět hektarů lesa. Odlehlost gruntu v horách s sebou ale nesla jednu výhodu – o polnosti nestálo hošťálkovské JZD, a tak ani Kamasovým neházelo klacky pod nohy, jak to znala z domova Pod Vrchem. Přesto, obstarávat každý den a za každého počasí takový grunt, to byla především nekončící dřina bez možnosti ujet kamkoliv na delší dobu, třeba na dovolenou. Povyražení, kulturní vyžití nebo elementární spojení se světem Kamasovým nabízelo dlouhé roky jen rádio, o televizi nemohla být řeč. „Staříček říkal, že takové věci jen člověka odvádějí od práce,“ říká s úsměvem pamětnice. „Naše děcka televizi neznaly…“

Kromě starosti o hospodářství se Jana Kamasová dlouhé roky, kdy byly děti malé, ale i potom, co vyrostly, věnovala práci z domova. Se zapůjčeným šicím strojem například šila rukavice. Později v osmdesátých letech nastoupila částečně do zaměstnání, ale společně s manželem soukromě hospodařili až do devadesátých let. Po roce 2000 převzala rodinné hospodářství dcera a život v Končinách tak pokračuje dál.