Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Káňa (* 1923)

• narodil se 1. února 1923 v Petřvaldě ve Slezsku

• v letech 1938–1942 absolvoval Baťovu školu práce

• v letech 1942–1945 pracoval jako účetní v podniku Baťa

• zažil bombardování Zlína i osvobození v květnu 1945

• roku 1948 vstoupil do Komunistické strany Československa

• v letech 1947–1983 pracoval v MEZu Frenštát

Jindřich Káňa se narodil 1. února 1923 v Petřvaldě ve Slezsku. Jeho tatínek Emil pracoval jako horník a maminka Marie byla ženou v domácnosti. Horničina a skromné hospodářství dokázaly rodinu slušně živit až do začátku třicátých let, kdy ve světě propukla velká hospodářská krize. „To byla pohroma i pro nás. Tatínek pracoval jen nárazově a většinou jsme žili jen z toho, co se doma vypěstovalo. Jedli jsme zelí a brambory, maso byla velká vzácnost a mívali jsme ho jen o neděli,“ říká Jindřich Káňa.

Baťa mě naučil samostatnosti a zodpovědnosti

Jindřich měl další čtyři sourozence. Sestry Albínu a Vlastu a bratry Jana a Františka. Všichni se museli zapojit do pomoci na rodinném hospodářství. Práci vykonávali ručně, bez jakékoli mechanizace. Jen když bylo potřeba před setbou zorat pole, zvali si Káňovi sedláka, který měl koňský pluh. Za práci mu platili penězi, o které měli nouzi.

Jan s Františkem nastoupili počátkem třicátých let do Baťovy školy práce ve Zlíně. Jejich mladší bratr Jindřich pak přišel do téže školy v roce 1938. Je známo, že do této vzdělávací instituce se přijímaly především děti z chudých rodin. Internátní škola se vyznačovala přísným, polovojenským režimem. Chlapci a dívky zde byli striktně odděleni. Jejich denní režim se vyznačoval především ztrátou osobního volna se značnou dávkou povinností. Budíček byl ráno o šesté. Studenti pak dle svého zařazení pracovali osm hodin ve výrobě. Někdo se učil šít boty, jiný byl elektrikářem či koželuhem. Po práci šli teprve do školy, která končila okolo sedmé hodiny večer. Vyučovaly se cizí jazyky, kupecké počty a specializované technické dovednosti. Na plnění domácích úkolů a další školní přípravu měli studenti asi půl hodiny a v deset pak zazněla večerka, po níž bylo nepřípustné jakékoli rušení nočního klidu. Na vše dohlíželi všudypřítomní vychovatelé, kteří kladli velký důraz na upravený zevnějšek svých svěřenců. „Vždycky ráno při odchodu do práce už na nás čekali venku a běda, kdo měl sešlapané podpatky nebo příliš dlouhé vlasy. Takoví museli hned k holiči a dát si opravit boty,“ vypravuje pamětník.

Přesto, že z dnešního pohledu se může takto přísná výchova zdát až totalitářská, mnoho pamětníků, kteří ji prožili na vlastní kůži, je jiného názoru. Výjimkou není ani Jindřich Káňa. „U Bati jsem se naučil samostatnosti a zodpovědnosti za svůj život. Měli jsme tamvychovatele pana Juliuse Hanyku, byl to starý námořník z flotily v Chorvatsku. Neoslovovali jsme ho ,pane vychovateli‘, ale říkali jsme mu ,pane Hanyko‘. Takové to tam bylo osobní,“ vypravuje Jindřich Káňa. Co si žáci během práce vydělali, vychovatel jim ukládal na spořící knížku. „Utrácet jsme z toho nesměli, ale když byly Vánoce, dostali jsme povolení, že můžeme v Domě služeb nakoupit dárky pro rodinu,“ dodává pamětník.

Někteří učitelé se už nevrátili

Rok poté, co Jindřich přišel do Zlína, nastala okupace Československa německou nacistickou mocí. „Po patnáctém březnu, jak přijeli Němci, jsme přišli do školy a učitelé, co nás předtím učili, už tam někteří nebyli. Byli preventivně zajištěni gestapem, aby nemohli škodit. Protože byli jiného názoru. Někteří se pak do školy vrátili a někteří ne. Okupanti zabrali okamžitě jeden z internátů, který se musel během dvou dnů vystěhovat. A nastěhovalo se tam gestapo,“ popisuje Jindřich Káňa změny, jež se ve Zlíně odehrávaly bezprostředně po vzniku protektorátu Čechy a Morava.

Rok 1942 byl pro Jindřicha Káňu zlomový hned z několika důvodů. Jeho tatínek Emil v důsledku tvrdé hornické práce zemřel na plicní onemocnění. Jindřich úspěšně absolvoval Baťovu školu práce, a protože ve studiu vynikal, získal umístění nikoli coby řadový dělník ve výrobě, ale jako mzdový účetní. Výplata se v Baťových závodech vydávala vždy ve středu. Před tím bylo potřeba vše spočítat a roztřídit do krabic. „Chodili jsme s tím po jednotlivých dílnách, kde stáli lidé v řadě, a my jsme jim vydávali peníze,“ říká Jindřich Káňa.

Život všech obyvatel protektorátu pak poznamenala smrt zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha z rukou parašutistů a následná nacistická odveta. „Ten atentát, to byla pohroma. Zásluhou pana Hanyky jsme ale byli v klidu. Říkal nám: ,Chlapci, jestli máte nějaký předmět, který by vás kompromitoval, tak mi ho dejte a já to uschovám.‘ Strašné na tom bylo, že jsme měli učitele angličtiny, a ti byli během heydrichiády oba zatčeni a popraveni za to, že s atentátem souhlasili. Jmenovali se Veselý a Šindel,“ líčí pamětník. Za zmínku stojí také odvaha některých dalších učitelů. Jindřich Káňa vzpomíná, že například v povinných hodinách německého jazyka se na protest zpívaly české písně.

Slivovice pro osvoboditele

V posledních válečných letech byl Zlín bombardovaný americkými spojenci, kteří přilétali ze základen v Itálii. „V jednom malém výrobním objektu se vyráběly zaměřovače pro letectvo a Američani na to měli spadeno. Bylo to blízko skladiště obuvi. Ten objekt zasáhli, skladiště ale taky. Byli jsme tomu docela blízko. Třeba na budově mrakodrapu stála dvě protiletecká děla. Jednou to tam přiletěla zlikvidovat  sovětská letadla a kulomety začaly střílet. Naše továrna byla blízko. Pamatuji si, jak správce naší budovy ležel schovaný pod stolem.  My jsme byli normálně v kanceláři. A jinak jsme při každém náletu museli z fabriky a schovat se, kde to bylo možné. Utíkalo se většinou do lesa nad Zlín, směrem na Kudlov,“ vypravuje pamětník.

Ve středu 2. května 1945 se Zlín dočkal svobody. Od jihu ve směru od Březnice a Bohuslavic se blížila osvobozenecká vojska Rumunů a Sovětů spolu s příslušníky 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Jindřich Káňa prožil osvobození u svého staršího bratra Jana v nedaleké Hvozdné. „Bratr měl připravenou lahev slivovice, kterou chtěl vojáky přivítat. Rozléval to do štamprlí, ale jeden voják mu flašku vzal a naráz ji do sebe obrátil,“ usmívá se Jindřich Káňa. Dva dny po osvobození se pak na vylidněné ulici údajně potkal s německým důstojníkem: „Asi si chtěl před odchodem ještě prohlédnout místa, kde žil. Měl maršálskou uniformu, na krku válečný železný kříž a na opasku Gott mit uns. Jenom jsme se na sebe podívali a šli jsme dál.“

Vojenská léta v poddůstojnické škole

Bezprostředně po válce nastoupil Jindřich Káňa základní vojenskou službu. Narukoval do Frenštátu a odtud pak jako dělostřelec do Ostravy, Hraničníku, kde navštěvoval poddůstojnickou školu. Vzhledem ke své dřívější praxi v Baťových závodech, zastával i zde funkci účetního. Počítal a přerozděloval příděly cigaret, potravinové lístky, poukázky na obědy. Večer, když se na světnici jeho devatenáct kolegů nahlas učilo na zkoušky, přikrýval si hlavu peřinou. „Všichni se pak divili, jak je možné, že Káňa prochází u zkoušek. Ale já jsem je i přes tu peřinu slyšel, jak se učí, tak jsem to všechno uměl hned taky. A vojnu jsem skončil jako četař,“ usmívá se pamětník.

Lidé byli tehdy hodně naštvaní

Poté, co se v roce 1948 ujala vlády komunistická strana, vyslyšel Jindřich Káňa výzvu Klementa Gottwalda a podepsal stranické členství. To již pracoval v účtárně ve frenštátskémMEZu. V roce 1953 zasáhla občany Československa měnová reforma. Třebaže ji režim prezentoval jako vítězství pracujícího lidu a smrtící úder buržoazii, bylo jejím důsledkem znehodnocení úspor, propadnutí vázaných vkladů veškerého obyvatelstva a celkový pokles životní úrovně. Výplaty a ceny se přepočítaly v poměru 5:1. V tomto poměru se také přepočítávala hotovost do 300 Kčs na osobu. Nad tuto částku šlo již o poměr 1:50. Jindřich Káňa vzpomíná, jak probíhala výměna stávající měny za novou:  „My jsme při měně o nic nepřišli, neměli jsme peníze. Byl jsem v jedné komisi, která měla za úkol peníze měnit, a tam pobíhali lidé s mnoha penězi v rukou a snažili se přesvědčit ty, kteří stáli v řadě, ať jim vymění, kdo se ještě vejde do těch tří set korun. Lidi byli tehdy hodně naštvaní.“

Ještě téhož roku se Jindřich Káňa stal vedoucím účtárny. V MEZu Frenštát se jednalo o významnou funkci, do které jej jmenoval generální ředitel. Později přestoupil na místo vedoucího úseku plánování. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 jednal s okupanty z pozice předsedy městské organizace strany ve Frenštátě. „Že bude válka, to jsme se vůbec nebáli. K nám ta posádka přijela z Budapešti. Byli to povětšinou Gruzínci a Ukrajinci, ruské měli akorát vedení. U nás se chovali slušně,“ vzpomíná Jindřich Káňa.

Do důchodu odešel v roce 1983. V životě je hrdý na svoji rodinu a na to, že je absolventem Baťovy školy práce. I po osmdesáti letech si pamatuje její hymnu:

 

Jsme průkopníci, první jdem

za pevným cílem sloužit všem.

Jsme průkopníci, náš je svět

Jsme bojovníci příštích let.

 

Jdem pevným krokem kupředu,

překážek pro nás není

a proto první u cílů

hrdí jsme, nezlomeni.

 

Vítěznou píseň zpíváme,

Vítěznou píseň mládí,

Vítězně jdem a půjdeme

Hej hurá, kamarádi.

 

Jsme průkopníci služby všem,

vždy za svým vůdcem věrně jdem,

jsme průkopníci nových cest,

toť naše práce, naše čest.

 

Jdem mužně plni nadšení

vstříc práci, která čeká,

se srdcem plným odvahy,

jsme jako horská řeka.

 

Vítězství práce patří nám,

vítězství práce mládí,

vítězně dál a stále výš

– hej hurá, kamarádi!