Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Kaňák (* 1953)

• narozen 9. ledna 1953 v Rychnově nad Kněžnou Jarmile a Karlu Kaňákovým

• otcův pradědeček Hynek Kaňák zvěčněn Augustinem Němejcem na oponě Divadla J. K. Tyla

• rodiče byli za války totálně nasazeni

• otec pro svou dobrodružnou povahu v letech 1949 až 1967 členem komunistické strany

• otec v roce 1956 založil Arboretum Sofronka v Plzni-Bolevci

• v šedesátých letech se arboretum stávalo místem setkávání významných umělců

• Jan Kaňák se po vystudování gymnázia v roce 1972 kvůli kádrovému profilu nedostal na medicínu

• od roku 1974 po studiu zdravotní nástavby zaměstnán jako rentgenový laborant v plicní a tuberkulózní léčebně v Janově u Rokycan

• v roce 1977 musel ze zdravotních důvodů podat výpověď, čímž se vyhnul vyjádření k návrhu na kandidáta KSČ

• začal se stejně jako otec věnovat práci v Arboretu Sofronka

• okolo roku 1980 podstoupil výslech StB za účelem získání informací či navázání spolupráce

• Arboretum Sofronka bylo často na hranici zrušení

• v roce 2010 přešlo do Správy veřejného statku města Plzně

• Jan Kaňák pracuje v Sofronce jako živnostník a nadále uchovává odkaz svého otce

Život Jana Kaňáka je úzce spjatý s životem jeho tatínka Karla Kaňáka, zakladatele plzeňského Arboreta Sofronka. Ten byl z podstaty své dobrodružné povahy do roku 1967 členem Komunistické strany Československa, s jejími ideály se však rozešel dříve. Do časů normalizační šedi se v Sofronce scházela řada významných osobností. Cestu si sem našel například Miroslav Horníček či Jan Werich. Po tatínkově odevzdání členské průkazky muselo arboretum bojovat o přežití. Otec i syn odolali nátlakům StB a arboretum uchovali do moderní doby, byť je od roku 2010 majetkem města Plzně.

Prapradědeček vyobrazen na oponě divadla

Jan Kaňák se narodil 9. ledna 1953 v Rychnově nad Kněžnou Jarmile Kaňákové, dívčím jménem Bastlové, a Karlu Kaňákovi. Ač byl a je, jak sám říká, původem Plzeňák, v době otěhotnění maminky bydlela rodina v Opočně, ve východních Čechách. Tamější nemocnice byla právě v rekonstrukci. „Maminku tak odvezli do nemocnice v Rychnově nad Kněžnou, kde jsem se narodil mým rodičům, Plzeňákům,“ uvádí své vyprávění Jan Kaňák, který už měl v té době staršího bratra Karla. „V Rychnově jsem byl podruhé a naposled asi ve svých dvaapadesáti letech, takže  jsem takový zajímavý rodák z Rychnova,“ říká s úsměvem.

Hynek Kaňák, pradědeček jeho otce, byl dudák.[1] Narodil se v Čižicích a hra na dudy byla jeho živobytím. Jelikož byl levák, držel dudy v opačném gardu. Na známém obraze jej tak zvěčnil Augustin Němejc, malíř a významný rodák z Nepomuku. Maloval jej na svých obrazech velice rád, byl jeho oblíbenou figurou. Poslední profesionální plzeňský dudák je spolu s dalšími obyvateli Plzně vyobrazen také na oponě plzeňského Divadla J. K. Tyla z roku 1902 od téhož umělce. Hynek Kaňák se mimo jiné proslavil i tím, že v roce 1885 hrál na staroplzeňské svatbě pořádané u příležitosti korunovace císaře Františka Josefa I. Jeho podobizna od sochaře Josefa Pekárka se nachází také na fasádě Měšťanské besedy v Plzni. Pradědečkovy dvě stě padesát let staré dudy sloužily rodině i později. „Tatínek mě hrou na dudy uspával.“ Jan Kaňák je jako památku na své předky uchovává dodnes.

Jeden dědeček zpíval v Hlaholu, druhý bojoval na Rusi

Jan Kaňák prožil své dětství v Opočně, kam se rodiče z Plzně odstěhovali za prací. Tatínek tu byl totiž jakožto zaměstnanec Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti pověřen založením Výzkumné stanice pro pěstování lesa. Maminka tu pracovala jako učitelka na základní škole. Z Opočna jezdívali každé prázdniny do Plzně k babičce z matčiny strany. „Byla vzdělaná a chytrá, podobně jako babička z tatínkovy strany, ke které jsme také chodívali. Ta byla taková zvláštní, tajemná. A měla velký smysl pro humor.“

Dědeček Josef Bastl byl postupem času ředitelem několika škol na Doubravce. Byl členem Sokola a zpíval v Hlaholu,[2] smíšeném pěveckém sboru působícím v letech 1862–1962. „Řekl bych, že byl takovým řídícím sboru, protože měl hudební vzdělání a byl personou od pohledu,“ říká Jan Kaňák. Dědečka z tatínkovy strany nezažil, ale hodně o něm slyšel. Byl stavitelem a štábním kapitánem ve výslužbě. „Prodělal celé legionářské tažení přes celé Rusko až do Japonska. Také byl v zajetí a měl i zranění. Hlavu měl rozseklou kozáckou šavlí. Doma byl prý hodně nemluvný, zádumčivý, hodně se na něm to legionářské tažení podepsalo. Jak ale přišel k holiči, bavil tam celou oficínu, až všichni smíchy padali ze židlí.“ Vzbuzoval obrovský respekt nejen doma. „Když přicházel domů Školní ulicí, děti si přestaly hrát a snad i ptáci přestali zpívat. A  i ten starý pes, který už jen polehával u boudy, se alespoň na chvíli zvedl a seděl v pozoru, než zašel dovnitř.“

Rodinné vzpomínky na válečná léta

Rodiče byli za války totálně nasazeni. „Maminka pracovala jako průvodčí někde u Norimberku. Tatínek byl v Mnichově, Hannoveru a dalších německých městech hasičem. Po náletech vyjížděli hasit požáry. Nebylo to pro ně lehké a myslím, že to otce naučilo skromnosti a také schopnosti rychle se rozhodovat v krizových situacích.“ O tom, co otec za války zažil, sám nikdy nemluvil. Rodiče však rádi a s velkou úctou vzpomínali na osvobození americkou armádou, které zažili už v Plzni. „Ta armáda pro ně oproti německé nebo sovětské byla jako nebe a dudy.“ Otec si mezi americkými vojáky našel několik kamarádů, od kterých dostal výměnou košili a polní uniformu. „S tou americkou battle dress se nechal vyfotografovat i na pas, a když v roce 1949 odjel na Island s expedicí vedenou profesorem Emilem Hadačem, proběhla pasová kontrola a celou milou expedici dali do vězení. V té době totiž na Islandu byla vláda, která nebyla Americe nakloněná.“ Z improvizovaného vězení v Reykjavíku se dostali asi po čtyřech dnech, celou dobu však měli díky fotografovi klíč, který si kvůli své práci vyžádal od vězeňské služby.

Tatínkův vstup do komunistické strany jako dobrodružný úlet

V době nástupu komunistického režimu byli rodiče čerstvě sezdaní. Matka pocházející z rodiny příznivců sociálně demokratické strany byla odpůrkyní režimu. Pro otce s jeho dobrodružnou povahou však tato ideologie byla nějakým způsobem přitažlivá. Do komunistické strany vstoupil kolem roku 1949. „Tento jeho úlet neměl dlouhého trvání, protože v roce 1953 došlo i v Plzni k měnové reformě. Obě babičky přišly o peníze, tudíž rodina o našetřené úspory. Začal být hodně nalomený. Kontrarevoluce v Maďarsku roku 1956 mu taky nepřidala, takže v šedesátých letech, co už si i já pamatuju, měl velké problémy se svými nadřízenými, kteří mu dávali  pro něj nesmyslné stranické úkoly.“ O to více tatínek uvítal společenské a politické uvolnění šedesátých let, kdy navíc vešly najevo komunistické zločiny z let předešlých. Ze strany chtěl odejít. „Ale jeho dobrý kamarád, který byl v té době v základní organizaci, kde byl táta zapsán, mu to prakticky neumožnil. Řekl mu, že nebude svědkem jeho likvidace. Ta agonie tak trvala až do konce roku 1967, kdy přestal platit příspěvky a řekl, že se ze strany nechá vyškrtnout.“

Vstříc svému odkazu

Jan Kaňák vychodil pátou třídu základní školy ještě v Opočně, šestou už absolvoval v Plzni. Po přestěhování si zde musela najít nové místo i maminka. Začala učit budoucí automechaniky český a ruský jazyk a další předměty na zdejším učilišti Československých automobilových opraven (ČSAO). Z věčného stěhování nadšená nebyla. „Tatínek měl takový zvláštní styl práce. Někam se odstěhoval a za pár let začal pracovat někde úplně jinde.“ V Plzni na otce čekal velký úkol, který si usmyslel splnit a který vepsal jeho jméno do řady významných osobností města Plzně.

Tatínek zakladatelem Arboreta Sofronka

Janův táta Karel Kaňák se narodil 3. září 1922 ve Školní ulici v Plzni na Doubravce. „Se svou budoucí ženou, která byla o dva roky mladší, bydleli ve stejné ulici v domcích naproti sobě. Vyrůstali spolu.“  Vystudoval Vysokou školu lesního inženýrství ČVUT v Praze. Zabýval se výzkumem borovic, a když byl Československou akademií zemědělských věd vypsán úkol šlechtění borovice, založil v roce 1956 sbírku světového sortimentu druhů rodu Pinus na lokalitě Sofronka v Plzni-Bolevci. Název arboreta byl převzat od nedaleké lesovny u Kamenného rybníka, pojmenované podle Václava Sofrona, místního městského hajného, který zde sloužil. Arboretum vzniklo přímo naproti této hájovně, kde byl v té době polesným Bedřich Horáček,[3] shodou okolností také dudák. Arboretum bylo založeno jako pracoviště Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti. Inspirací k uspořádání objektu se stalo arboretum borovic v Kalifornii, které vznikalo od roku 1926.

Samotný výzkum Karla Kaňáka byl inspirován podněty předního ruského genetika a fytogeografa N. I. Vavilova, který emigroval do USA. Stěžejní roli při zakládání arboreta hrála výměna semen. Ta s trochou nadsázky dosáhla v době komunistického režimu diplomatických rozměrů, když Karel Kaňák zprostředkovával výměnu semen mezi Amerikou a Čínou. Pro americké přírodovědce byl v té době důležitou osobou, protože představoval v době čínské kulturní revoluce, jejímž záměrem bylo „vymýcení kapitalismu“, jedinou spojku do Číny. „On už od začátku založení arboreta kšeftoval pomocí výměnného obchodu s celým světem. Psal si o semena. Jeho velkou devizou byla semena velmi žádaného beskydského modřínu, která měnil za semena borovic.“ Pomáhalo mu i to, že byl polyglot, snadno se učil cizí jazyky. Postupem času se arboretum o velikosti 26 hektarů stalo jednou z největších sbírek borovic na euroasijském kontinentu.

U jednoho stolu s Miroslavem Horníčkem i Janem Werichem

Převážně v šedesátých letech se arboretum stávalo místem pravidelného setkávání přátel z uměleckých kruhů. „Tatínek měl vždycky sklon k bohémům.“ Setkávání, z něhož se stala tradice, zahájil jeho celoživotní kamarád ze základní školy Jaromír Vraštil, malíř a strýc divadelní herečky Evy Rovenské. Osobnosti z Plzně i okolí se scházely každou sobotu poblíž arboreta v restauraci U Trepků[4] u Kamenného rybníka. Rozmanité návštěvy sestávaly z muzikantů, výtvarníků, sochařů, herců a dalších. Jezdíval sem výtvarník Jiří Kovařík, malíř Vladivoj Kotyza, režisér Ladislav Smoček či dramaturg Alex Koenigsmark. „Bylo to asi třicet lidí, kteří se zde scházeli. Bavili se, mudrovali, nadávali. Začínalo se politikou a pak se volně přešlo k povídání o filmech, knížkách, historii… Pro mě a pro bráchu to byla taková škola, jelikož to byli neuvěřitelně chytří a sečtělí lidé s úžasným darem vyprávět,“ vzpomíná Jan Kaňák.

Jednou tam při procházce z boleveckého hřbitova, kde měli rodinnou hrobku, zabloudil i plzeňský herec Miroslav Horníček s manželkou. Janův tatínek jej pozval na kávu. Když Miroslavu Horníčkovi upadl na zem kapesník, Jan Kaňák jej zvedl a podal mu ho. „A on mi hrozně děkoval. Řekl jsem: ‚Vždyť je to jenom kapesník.‘ A on na to: ‚Omyl, příteli, to není jenom kapesník, to je věc v naší domácnosti jediná, do které mohu strkat nos!‘“ Sofronku navštívil i Jan Werich. „Usmyslel si, že mu sousedi koukají na zahradu, kterou měl, myslím, blízko hradu Rabí. Přijel tedy za tatínkem, jestli by mu doporučil nějaké borovice. Ten mu je tam pak odvezl a vysázel.“ Jan Werich se u tatínka ještě několikrát zastavil a vždy si spolu hezky popovídali. Sofronka zkrátka pro řadu lidí představovala genius loci umocněný postavou Karla Kaňáka, který je přitahoval a spojoval. „Tohle bohužel všechno skončilo normalizací, která tyto aktivity potlačila.“

Školní výlet do Sovětského svazu a dva měsíce nato okupace

Otcovo rozhodnutí definitivně se vymezit vůči komunistické straně korunoval rok 1968. Jan Kaňák právě končil základní školu na Doubravce a v červnu, na závěr školního roku, se se spolužáky vydali na výlet do Kyjeva a do Oděsy. „Jeli jsme tam vlakem s naší ruskou učitelkou, původně snad partyzánkou, která tu zůstala a vdala se. Viděli jsme tam tu bídu a Potěmkinovy vesnice. Myslím, že nás to poznamenalo na celý život.“ Měli tak možnost poznat u nás oslavovaný Sovětský svaz zevnitř. Takové poznání však značně zamávalo i s učitelkou, do té doby zapřisáhlou komunistkou, která na výlet odjížděla plná nadšení. Dva měsíce po návratu z výletu obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy. Pro tehdy patnáctiletého kluka to byl šok, stejně jako pro celou rodinu. „Rodiče nás samozřejmě nikam nepouštěli, ale jak to šlo, utekli jsme a toulali se městem. Byli jsme na náměstí i u rozhlasu, kde hřímal plzeňský výtvarník Jirka Kovařík, kamarád mého táty,“ vzpomíná Jan Kaňák.

S nástupem normalizace dostal otec jakožto člen vystoupivší z komunistické strany zákaz publikovat. „A co je to za vědeckého pracovníka, když nemůže publikovat? Byl hodnocen podle publikací, ale přitom je měl zakázané. Táta tomu říkal ‚ruský šach mat‘.“ Ani na Sofronce už nesměl figurovat, byl tam dosazen jiný vedoucí. Jako by toho nebylo málo, přidaly se problémy ryze osobního rázu. Tatínkovo neustálé opouštění domova kvůli cestám za prací jej stálo manželství. Kolem roku 1969 se manželé Kaňákovi rozvedli. „Tatínek si pak našel jinou manželku. Ale myslím, že jí dělal něco podobného. Byl to zkrátka způsob jeho života. Neustále utíkal z domova, jinde bydlel a jinde pracoval.“

Špatné výsledky krve jako záchrana před komunisty

Jana Kaňáka zpočátku práce v Sofronce nelákala, otcovu nadšení pro sbírku borovic příliš nerozuměl. Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné. Vystudoval Gymnázium Julia Fučíka na náměstí Odborářů. „Český a německý jazyk nás učil profesor Ladislav Lašek, mimořádně noblesní člověk, který se do normalizační doby vůbec nehodil.“ Po vystudování gymnázia v roce 1972 se pamětník i kvůli kádrovému profilu nedostal na medicínu, a tak vzal zavděk nástavbovým studiem zdravotní školy s tím, že to pak na medicínu zkusí znovu. „Brzy jsem však zjistil, že to nemá cenu, že se tam nikdy nedostanu.“ V roce 1974 tak nastoupil jako rentgenový laborant do plicní tuberkulózní léčebny v Janově u Rokycan. Po třech a půl letech práce u rentgenu se ale musel svého povolání ze zdravotních důvodů vzdát. „Zjistili mi totiž úbytek červených krvinek v souvislosti s RTG zářením a ze dne na den jsem musel odejít.“ Vyhnul se tak stranické schůzi v zaměstnání, na které jej měli bez jeho vědomí veřejně navrhnout na kandidáta Komunistické strany Československa.

Pod křídla svého otce

Sehnat narychlo nové zaměstnání nebylo jednoduché. Na otcovu radu se tak v roce 1977 začal jako pomocný lesní dělník, zaměstnanec Lesního závodu Plzeň-Bílá Hora, věnovat práci v Sofronce. Výzkum borovic mu učaroval. „Přestože jsem předtím studoval zdrávku, stejně jsem všechny ty stromy kolem baráku znal,“ říká Jan Kaňák. Jelikož si potřeboval doplnit vzdělání, dálkově vystudoval Lesnickou a dřevařskou fakultu Mendelovy univerzity v Brně. „Kádrově už to prošlo, protože jsem měl dobrý profil, byl jsem pomocný lesní dělník. Navíc už jsem byl starší, takže už se ke kádrovému profilu rodičů nepřihlíželo,“ vysvětluje pamětník. S titulem inženýra dál pracoval jako pomocný lesní dělník, protože jiná, výše postavená pozice pro něj nebyla. Zhruba po roce a půl se však uvolnilo místo ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti, kam nastoupil. „A pracoval jsem tak pod svým otcem.“

Nátlak StB a těžké časy arboreta

Okolo roku 1980 přišel od komunistického režimu další políček. „Uklizení otce na nevedoucí místo se jim asi pořád zdálo málo, a tak jsme byli obžalováni z hospodářské kriminality.“ Údajně měli sazenice, které se v arboretu vypěstovaly, podvodně prodávat. Jan Kaňák strávil u výslechu osm hodin, jeho táta dvanáct. „Byl to výslech jakože hospodářské kriminálky, ale v podstatě to byl nátlak StB na nějakou spolupráci nebo na informace, které od nás potřebují získat. Nakonec z toho naštěstí nic nebylo, šlo jen o takové plácnutí do vody. Ale nebylo to jednoduché ani příjemné,“ vypráví Jan Kaňák.

Vypěstované přebytky sazenic se prý v případě zájmu buď darovaly, nebo za směšnou cenu prodávaly jednotlivcům či firmám, všechno ale bylo řádně vyfakturováno. Karel Kaňák musel často bojovat o přežití arboreta. Paradoxně už v šedesátých letech, kdy byl členem komunistické strany, balancovalo na hraně zrušení. „Že je to prý zbytečné a že to stojí moc peněz. On dokonce dělal takové lumpárny, že spolupracoval s podnikem Západočeské státní lesy, kde byl ředitelem Josef Svačina, dělnický kádr, ale hodný a férový chlap, který mu hodně pomáhal.“ Jakmile Karel Kaňák nemohl něco v arboretu prosadit přes výzkumný ústav, vydal se pro pomoc za Josefem Svačinou. „A dokonce to udělal tak kulišácky, že v arboretu byly dvě cedule. Na jedněch vratech byl nápis ‚Západočeské státní lesy – Arboretum Sofronka‘ a na druhé straně ‚Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti – Arboretum Sofronka‘,“ vysvětluje s úsměvem Jan Kaňák. Když přijela návštěva ze Západočeských státních lesů, vodil je prvními dveřmi, a když z výzkumného ústavu, vodil je těmi druhými. Osud arboreta byl však mnohem více na vážkách poté, co Karel Kaňák vystoupil z komunistické strany. Arboretum zachránilo to, že už bylo známé ve světě.

Kapely a sametová revoluce

Vedle zálib souvisejících s přírodou měl Jan Kaňák také zájem o muziku. S kamarády z gymnázia založili kolem roku 1973 nejdříve spíše trampskou, později folkovou kapelu Prašifka, ve které hraje dodnes a pro niž od začátku píše písničky. „Věnovali jsme se trampingu, jezdili jsme na vandry a samozřejmě jsme inklinovali k Portě, protože to byla určitá forma vzpoury proti režimu. Byli jsme naštvaní na systém a nesvobodu, a tak jsme alespoň zpívali písničky, které se zpívat nesměly.“ Spolu s Jiřím „Bavrem“ Lokajíčkem založil v roce 1986 ještě druhou, spíše bigbeatovou kapelu The Tak Prosím!. „Asi rok a půl od založení této kapely jsme si docela náhodou zahráli v rámci výročí kapely Odyssea před vyprodanou Lucernou.“ Desky s muzikou mu posílal bratranec Václav Chvátal[5] z Kanady, který byl v emigraci od roku 1968. Jan Kaňák vlastnil i zakázanou literaturu a pomáhal ji rozmnožovat. Euforické časy listopadu 1989 prožíval na protirežimních demonstracích a besedách.

Sofronka pod křídly Jana Kaňáka

Jan Kaňák převzal vedení arboreta na jaře roku 1989, kdy byl jeho otec pro neshody s vedením Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti donucen odejít. Z cesty vyznačené svým tátou však nesešel. Také on musel překonávat četná příkoří, kterých se Sofronce dostávalo. Smutné bylo, když v roce 2009 bylo ze dne na den toto pracoviště výzkumným ústavem zrušeno, a to v rámci úsporných opatření. Protože však už v té době úzce spolupracovalo s městem Plzeň, podařilo se arboretum převést od 1. ledna 2010 do majetku města.[6] Stalo se součástí Úseku lesů, zeleně a vodního hospodářství Správy veřejného statku města Plzně, otevřelo se veřejnosti a začalo se věnovat pedagogické činnosti, tzv. lesní pedagogice. Od založení arboreta zde bylo vyzkoušeno téměř osmdesát druhů borovic a do dnešní doby jich zde roste čtyřicet. Z toho je reprezentativně (ve velkém počtu) zastoupeno šestnáct druhů a tato sbírka je jednou z největších na euroasijském kontinentu. Svým pojetím se Sofronka stala jediným lesnickým pracovištěm, které se zabývá evolucí lesa v ekosystémovém pojetí, tedy teorií biologického způsobu pěstování lesa. Tento způsob využívá přirozených vlastností rostlinných druhů a přitom respektuje jejich roli v sukcesi a jejich adaptaci. Vylučuje tedy veškeré necitlivé zásahy a intervence člověka do lesních ekosystémů, což úzce souvisí se současným pojetím péče o přírodu.

Sofronka sloužila především k vědeckým účelům, až na počátku 21. století získala parkovou úpravu v okolí služební budovy a byla doplněna o vzhledově dekorativní rostliny. Arboretum v současnosti slouží jako environmentální středisko pro vzdělávání mládeže. Jeho součástí je venkovní učebna a centrum lesní pedagogiky se zoo koutkem s dančí zvěří. Pro návštěvníky jsou nejzajímavější naučné stezky o borovicích a o včelách a včelařství, jejichž trasy se kopírují. Uvidíte na nich nejen nejzajímavější druhy borovic s podrobným popisem, ale i prosklené úly se včelami. Nedaleko sochy svatého Ambrože, patrona včel a včelařů, se nachází domek pro apiterapii, určený k relaxaci. Součástí horní části arboreta, přístupné pouze s doprovodem v rámci exkurzí, jsou také dva rybníčky, povalový chodník s mokřadem a zajímavostí je i Kotlík profesora Sigmonda.[7] Své místo zde pravidelně mívá i výstava hub. Arboretum doplňuje řada uměleckých děl včetně dvou plastik od Františka Pacíka. Kancelář služební budovy krášlí rozměrná nástěnná malba od dalšího tatínkova přítele, Jiřího Kovaříka. Významná je rovněž zdejší meteorologická stanice, která patří od roku 1969 pod názvem Plzeň-Bolevec do základní klimatologické sítě hydrometeorologického ústavu. Díky své poloze v mrazové kotlině a písčité půdě v okolí, která se v létě slunečním svitem přehřívá, často hlásí v zimě extrémně nízké a v létě extrémně vysoké teploty. Naměřené hodnoty hlásí přímo Jan Kaňák, který zde od roku 1969 působí jako dobrovolný pozorovatel Českého hydrometeorologického ústavu.

Co se týče Sofronky, zdání klame, o rodinný podnik se nejedná. „Když byl přijat pracovník do centra lesní pedagogiky, musel jsem jít do penze. Byla tam jenom dvě místa a jedno z nich zastávala manželka. Momentálně tak v Sofronce pracuji na živnostenský list, takže veškeré odborné věci mám na starosti já. Spolupracuji nejen s lesnickými fakultami našimi i zahraničními, ale provádím samozřejmě i exkurze a odborné přednášky pro veřejnost,“ vysvětluje Jan Kaňák.

Rodinný život s vůní borovic

Jan Kaňák je podruhé ženatý. „Když jsem se ženil poprvé, v roce 1977, náš rodinný přítel Jaromír Vraštil mi namaloval svatební oznámení.“ Manželka Jelena Kreuzbergová pocházela ze smíšené rodiny. „Jejím otcem byl ruský emigrant, který sem v roce 1917 utekl před Leninem.“ Manželství vydrželo asi dvacet let. „Moje současná manželka Lucie, rozená Jírovcová, je o dvacet let mladší. V tomto případě jsem kopíroval svého otce, jehož druhá manželka Jarmila byla mladší asi o dvacet pět let. Rozhodně jsem to ale neměl v úmyslu,“ říká s úsměvem Jan Kaňák.

Janu Kaňákovi nebylo přáno vystudovat medicínu ani zůstat ve zdravotnictví, byť cítil, že pro to má vlohy. Jistou satisfakcí však je, že jeho dcera Lucie z prvního manželství vyučuje český jazyk a psychologii na střední zdravotnické škole a dcera Kateřina z druhého manželství pracuje jako porodní asistentka. Nejmladší z dětí, syn Jan, studuje gymnázium a současně už si s nadšením osvojuje znalosti ohledně borovic. Jan Kaňák nadále kráčí ve šlépějích svého otce. Bydlí ve služebním domku a s manželkou se pečlivě stará o Arboretum Sofronka, ve kterém je navždy přítomný tatínkův odkaz, mimo jiné v podobě jeho busty, vytvořené sochařem Bartolomějem Štěrbou.

 

[1] Kopii opony je možné vidět v rodném domě malíře Augustina Němejce v Nepomuku, na jihu Plzeňska. Kromě posledního profesionálního plzeňského dudáka Hynka Kaňáka je na oponě z počátku 20. století mimo jiné vyobrazena například tehdy údajně nejstarší obyvatelka Plzně, Kateřina Kavelková.

[2] „Dne 30. 10. 1862 se ustavil zpěvácký spolek Hlahol a již při svém prvním vystoupení 18. ledna 1863 sklidil úspěch. Jeho pěvecký sbor měl vynikající uměleckou úroveň (sbormistři Hynek Palla, Matěj Slezák, Norbert Kubát aj.), roku 1900 zvítězil na mezinárodních soutěžích v Bruselu a Paříži. Spolek definitivně zanikl až roku 1962.“ (https://encyklopedie.plzen.eu/home-mup/?acc=profil_udalosti&load=942)

[3] Jedná se o bratra pamětnice Hany Ženíškové.

[4] http://krizkyavetrelci.plzne.cz/katalog/dilo/160/

[5] Václav Chvátal je emeritním profesorem na univerzitě Concordia v Montréalu v Kanadě a hostujícím profesorem na Karlově univerzitě. Mezi hlavní obory jeho vědecké činnosti patří teorie grafů, kombinatorika a kombinatorická optimalizace. Do Kanady emigroval tři dny po invazi sovětských vojsk v roce 1968.

[6] „Petr Náhlík jakožto náměstek primátora výrazně pomohl převodu arboreta pod město.“ (Jeho příběh lze rovněž najít v archivu Paměti národa.)

[7] Bydlel ve vile, na jejímž ochozu balkonu sedí dudák v nadživotní velikosti, což je opět pradědeček tatínka Jana Kaňáka.