Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Kaněrová (* 1934)

• narozena 13. dubna 1934 v Praze

• v roce 1940 nastoupila na Cvičnou školu ženského ústavu učitelského

• v roce 1944 přešla na osmileté Drtinovo dívčí reformní gymnázium

• roku 1955 absolvovala Pedagogickou fakultu UK v Praze obor hudební výchova

• učila na pedagogické škole v Břeclavi, na základní škole v Poštorné a na gymnáziu v Břeclavi

• v 50. letech vedla dívčí sbor Píseň

• v roce 1956 založili s manželem Divadlo poezie Proměna

• v roce 1969 založila sbor dívek a chlapců Polyfonia

• v roce 1970 založili s manželem Divadlo poezie Regina

• v Břeclavi zažila sametovou revoluci i oslavu pádu železné opony

• v roce 1993 šla do důchodu a s manželem se přestěhovali do Prahy

• k 80. narozeninám jí zazpívaly všechny pěvecké sbory, které založila a vedla

• založila v Praze Komorní sbor Libuše v rámci Sokola Libuš

„Narodila jsem se v době první republiky, takže mám ještě výchovu první republiky, která byla trochu jiná, než byla výchova později a než je dnes. Byli jsme ještě vychováváni v pravdě, lásce a v duchu našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka,“ vzpomíná Jana Kaněrová v úvodu svého vyprávění.

Jako děti jsme z německých vojáků měli legraci

Narodila se 13. dubna 1934 v Praze. Její otec Ing. Ferdinand Macalík působil v agronomii. Matka Jaroslava Skočdopolová-Macalíková pracovala jako cizojazyčná korespondentka. Jana měla ještě o čtyři roky starší sestru. Rodina bydlela v Praze-Dejvicích ve Skleněném paláci (pzn. lidově Skleňák, jedna z nejkvalitnějších předválečných bytových staveb v Praze od architekta Richarda Podzemného). První rok války nastoupila do cvičné školy, do které chodila od první do čtvrté třídy. Jednalo se o pedagogickou školu pro učitelky. Škola sídlila naproti Rudolfinu v budově dnešní Taneční konzervatoře.

„Jako děti jsme pozorovali německý vojáky, kteří pochodovali Prahou. A jako malé děti jsme z toho měli legraci. Sami jsme také zvedali nohy a pochodovali jsme podle nich,“ vzpomíná pamětnice. Podle vyprávění Jany Kaněrové museli žáci od třetí třídy pedagogický sbor zdravit zvednutím ruky a vysvědčení už dostávali nadepsané německy a vedle toho česky. Německý jazyk se také stal hlavním jazykem. „To nás svým způsobem v tom dětství zraňovalo tak, že nás to zlobilo, že jsme z toho byli nešťastný, že se tohle děje.“

Jana Kaněrová také vzpomíná na svou spolužačku. „Chodila jsem do třídy s holčičkou Miriam Baškovou, která byla Židovka a musela chodit do školy s židovskou hvězdou, ale ne moc dlouhou dobu. Potom zmizela a už jsem ji nikdy neviděla.“ Pronásledování Židů rodina Jany vnímala. Její rodiče měli přátele židovského původu a cítili atmosféru strachu přátel, kteří žili ve smíšeném manželství. Rok před koncem války přešla Jana ze čtvrté třídy na osmileté Drtinovo dívčí reformní gymnázium.

Větve šeříků z Mlazic do Mělníka

Během války rodina jezdila na víkendy a prázdniny do Mlazic u Mělníka. Tatínek tam měl hospodářství, kde dělal různé pokusy s modrou skalicí a ledkem, aby klasy obilí byly plnější. A také vymyslel napáječky pro dobytek. V Mlazicích rodina Jany prožila osvobození. Tři dny, kdy Němci utíkali a bombardovalo se, strávili ve sklepení domu. „To byl normální sklep na zavařeniny a pamatuji si, že jsme seděli na neckách a pořád jsme poslouchali, jestli lítají letadla a nepadají bomby.“

Jana Kaněrová vzpomíná na Američany, kteří z letadel pouštěli stanioly s balíčky žvýkaček a čokoládových bonbónů. „Když jsme slyšeli v rádiu, že je osvobození, měli jsme na zahradě asi tři keře šeříků. Teď je to trochu zprofanovaný, ale je pravda, že jsme nalámali větve šeříků a utíkali jsme z Mlazic nahoru na Mělník.“ Na náměstí v Mělníku viděla Jana první tanky osvobozenecké armády. „Stála jsem, ještě s dvěma kluky, se kterýma jsem kamarádila, pod tankem a nahoře byli v uniformách Rusáčci. Vypadali jako kluci,“ vypráví.

Rodinné hospodářství mělo velkou zahradu a bylo na konci ulice jako poslední stavení. Před odjezdem rodiny do Prahy si skupina asi třiceti sovětských vojáků hospodářství vyhlídla a rozdělala si u nich tábor. „Plukovník přišel za tatínkem, jestli si u nás na dva dny můžou na zahradě rozbít tábor,“ vzpomíná pamětnice. Mezi nimi nebyli jen vojáci sovětských vojsk. „Víš, já nejsem Rus, já jsem Polák, ale já jsem se k nim dal kvůli tomu, abych taky mohl zabíjet fašisty,“ vzpomíná Jana Kaněrová na rozhovor s vojákem.

Dva roky byly krásný

V období protektorátu byl příděl potravin omezen, vše bylo na lístky a lidé žili velmi chudě. Po osvobození americká společnost UNRRA (United Nations Relief and Rehabilition Administration) posílala balíky potravin, které během války nebylo možné sehnat. „Byly to takové krabice, kde byly třeba pravé džusy, kakao, čokoláda, byly tam všelijaké výborné konzervy. Nejvíce si pamatuji, že vždycky nám maminka otevřela plechovku, kde byla tzv. Ovomaltina.“

Pamětnice vzpomíná, že po válce byla ohromná svoboda. „Za prvé bylo po válce a za druhé byly čtyři strany. Tu atmosféru si někdo těžko dovede představit.“ S tímto obdobím má Jana Kaněrová také spojený skauting. Bylo jí jedenáct let, když ji tatínek přihlásil do oddílu. „To byla výborná věc, kterou můj tatínek udělal. Skauting jsem hned začala mít ráda. A hlavně taková, jaká jsem, je zásluha mého tatínka a hlavně skautingu.“ Pro Janu byly roky 1946 a 1947 krásné. Než přišly volby, které vyhrála komunistická strana. Mnoho přátel jejích rodičů ze strachu emigrovalo. V té době navštěvovala Drtinovo gymnázium, kam přišla nová ředitelka, která byla komunistická fanatička.

Spolužačka Jana Horáková

Na gymnáziu byl smíšený sbor, který vedl profesor hudební výchovy Josef Smetana. Ten navštěvovala i Jana se svou spolužačkou z vedlejší třídy Janou Horákovou, dcerou Milady Horákové. „S Janou jsme za toho strašného režimu 50. let prožívali to, co se stalo s její maminkou.“ Jana Horáková žila převážně u své tety, když byla Milada Horáková zavřená. Pamětnice vzpomíná na slova Jany Horákové. „Maminka tomu nevěří, že ji popraví. Ona říká, že to není možný, že ještě nikdy nepopravili ženu.“ Všichni spolužáci žili s Janou Horákovou v naději.

Se sborem, který Jana navštěvovala, museli někdy o víkendech jezdit na náklaďácích po ulicích a zpívat dobové písně, aby ukázali budovatelského ducha. Písně byly založené na vizi krásné socialistické budoucnosti. Doba budování socialismu znamenala také pro Janu to, že studenti museli skládat maturitu ve svazáckých košilích. „To bylo pro nás hrozně smutný, protože každá děvčica a maminka chtěla nechat ušít hezké šaty,“ vzpomíná. Komunisté ale zakázali slavnostní oblečení a muselo se maturovat ve svazáckých krojích. Dobovému duchu odpovídal i obsah maturitních otázek.

Vysokoškolská léta

Po ukončení gymnázia se Jana hlásila na vysokou školu pedagogickou. Řada studentů se na vysokou školu nedostala z kádrových důvodů. Díky třídnímu profesorovi, který se za ni u komise přimluvil, že je poloviční sirotek, se dostala na hudební výchovu na pedagogické fakultě. „Sice to bylo v 50. letech, ale měla jsem štěstí, že na vysokých školách ještě doznívalo to, že na nich učili dobří profesoři,“ vypráví pamětnice. Na škole učil profesor Plavec, velký odborník na českou hudbu. Dále doktor Herzog, který učil světové dějiny. „Byli to ohromní profesoři,“ vzpomíná. První dva roky na škole působili, než i oni museli přestat učit.

Během studia na vysoké škole měla mezi spolužáky tzv. ADKáře (pzn. absolventi dělnických kurzů). Tehdejší režim chtěl, aby i pracující mohli studovat na vysoké škole, i když byli jen vyučení bez maturity. Bylo jim umožněno udělat si během jednoho roku maturitu a pak nastoupit na vysokou školu. „Tito tři měli náhodou hudební vzdělání. Chlapci byli výborní houslisti a děvče výborně zpívalo. Takže mezi nás zapadli. Ale přece jenom bylo vidět, že jsme měli osmileté gymnázium a oni měli vše shrnuto do jednoho roku. Nebylo možné, aby nás ve vědomostech dohnali,“ vzpomíná Jana Kaněrová.

Ve třetím ročníku studia nastoupili na vysokou školu asistenti. „Nebyli moc chytří, ale byli politicky vzdělaní,“ vypráví Jana Kaněrová a vzápětí dodává: „Měli jsme asistenta k postiženým lidem a dodnes si na něho vzpomenu, jak říkal: ‚Podívejte se, postižený lidi jsou shromážděný hlavně v Jedličkově ústavu nebo v jiných ústavech. Když je náhodou potkáte, otočte se na druhou stranu a dívejte se jinam.‘ Vychovávali nás, abychom neměli cit k postiženým lidem.“

Státnice Jana Kaněrová ukončila jako promovaný učitel. Tituly se tehdy nedávaly, neboť to prý bylo buržoazní.

Na vysoké škole byl založen divadelní kroužek, do kterého se přihlásila i Jana se svou spolužačkou. „Byla tam ohromná parta. Kluci a děvčata z různých oborů. Byl tam i začínající Zdeněk Svěrák, Láďa Smoljak, Čepelka,“ vypráví Jana Kaněrová. Hráli různá představení, jako např. Lháře od Goldoniho, ve kterém ztvárnila Kolombínu. Harlekýna hrál kamarád Bedřich Kaněra, který se později stal jejím manželem. Vedle hraní divadla také pořádali estrády, s kterými jezdili dělníkům a horníkům dělat zábavu. „Jeli jsme třeba do severních Čech. Estráda byla sestavena z toho, že byla zdramatizovaná povídka, potom někdo něco zazpíval a tělocvikář dělal krasojízdu na kole.“ 

Za starú Breclavú

Studenti dostávali umístěnky. Tenkrát dvě pedagogické školy hledaly učitele hudební výchovy. A sice v Kroměříži a Břeclavi. Kamarádka Jany, s kterou také navštěvovala divadelní kroužek, chtěla do Kroměříže. Tak teda Jana šla do Břeclavi. „Sice Břeclav neznám, nikdy jsem tam nebyla, ale znám dobře písničku Za starú Breclavú.“ Manžel Bedřich Kaněra musel nastoupit vojenskou službu v Malackách u letců, kterou mu zkrátili na půl roku. Přišla reforma, která zrušila pedagogické školy a zřídily se tzv. instituty pro učitelky národních škol. Po ukončení gymnázia se šlo na dvouletý institut, aby ze studentů byli učitelé a učitelky. Nakonec udělali vysoké školy.

Po zrušení pedagogické školy v Břeclavi dostala Jana Kaněrová nabídku působit v Poštorné, kde jí a jejímu manželovi přidělili byt. I tady měla štěstí na ředitele školy. „Byl tam ředitel, který musel plnit pokyny strany a vlády, ale většinou to házel do koše a řekl nám: ‚Dostal jsem oběžník, že musíme projít politickým školením, tak si přečtěte noviny a poslechněte si rádio,‘ vzpomíná pamětnice.

V Poštorné se manželům narodily děti. Zažili tam také v roce 1968 okupaci vojsky Varšavské smlouvy. V domě, ve kterém Jana se svým manželem a dvěma dětmi bydlela v dvoupokojovém bytě, bydlel velitel pohraničníků. Manželka velitele začala v noci bušit Kaněrovým na dveře se slovy: „Kaněrovi, je válka! Jedou sem tanky!“ „My jak jsme tvrdě spali, tak jsme ty tanky neslyšeli,“ vypráví pamětnice.

Začátkem 70. let začala Jana Kaněrová učit ještě na gymnáziu v Břeclavi, kde otevírali další předměty a mezi nimi i hudební výchovu. Na gymnáziu vyučovala zpočátku jen pár hodin a dále učila na základní škole v Poštorné. O něco později přešla Jana na gymnázium na plný úvazek.

Na jižní Moravě je obyvatelstvo velice zpěvné

Během své kariéry založila Jana Kaněrová několik pěveckých sborů a s manželem ještě divadelní soubor. Začalo to dívčím sborem Píseň, který Jana založila na pedagogické škole v Břeclavi. „Těch děvčat bylo šedesát. S nimi jsem vždy nastudovala náročnější písně a cykly, protože na jižní Moravě je obyvatelstvo velice zpěvné,“ vzpomíná. Jako druhá v republice nastudovala se sborem komorní kantátu Otvírání studánek od Bohuslava Martinů. Sbor se účastnil mnoha soutěží. Na gymnáziu v Břeclavi založila pěvecký sbor dívek a chlapců Polyfonie. „Nejdříve měl sbor asi třináct členů, protože nejprve do sboru přišli ti, kteří absolvovali základní školu v Poštorné a znali mě. Nakonec se tento sbor rozšířil ze třinácti na třicet a potom na šedesát členů.“

S manželem, který učil na obchodní akademii (dříve se jí říkalo ekonomická škola), založili Divadlo poezie Proměna. Bedřich Kaněra měl herecké nadání a původně se hlásil na AMU v Praze. Protože nesplňoval politické podmínky, nebyl na školu přijat, a tak šel studovat český jazyk a literaturu na pedagogickou fakultu v Praze, kde se s Janou poznali.

V 70. letech založili na gymnáziu další divadlo poezie. Divadlo pojmenovali Regina jako královna mezi divadly poezie. „Protože divadel poezie v té době se vyrojilo velké množství, bylo to na popud pražského Semaforu,“ vysvětluje Jana Kaněrová. Soubor byl velmi úspěšný. Čtyřikrát vyhrál na festivalu Šrámkův Písek, čtyřikrát získal cenu Ministerstva kultury a také cenu diváka. „Festival trval týden a v porotě byli profesionální herci. Takže jsme se trochu seznámili s panem Lukavským, který velmi fandil studentskému umění.“ Vedle soutěží a festivalů musela se svými sbory vystupovat také na různých slavnostních příležitostech, např. na veřejné komunistické schůzi v Břeclavi. „Musela jsem to udělat, protože jsem věděla, že pak povolí třeba na Vánoce zpívat koledy.“ 

Manželé Kaněrovi věnovali souborům všechen volný čas. K tomu ještě Bedřich Kaněra zavedl zvyk přechod Pálavy, který se drží dodnes a proběhl již 53. ročník. „Celou řadu našich studentů poezie a hudba oslovila. Máme také několik žáků, kteří jsou profesionálové,“ dodává Jana Kaněrová.

Univerzitní sbor z Wisconsinu

Bývalý žák Jany Kaněrové pozval evangelický soubor ze Spojených států z Univerzity ve Wisconsinu, který měl vystoupit ve zrekonstruované jeskyni blízko Macochy. Z krajského ideologického oddělení však přišel zákaz. Proto Janu Kaněrovou požádal, zda by uspořádala koncert v Břeclavi. Ta nadšeně souhlasila a dojednala vystoupení v sále dělnického domu. „Náš repertoár byly polyfonie, lidové písně, pak jsme zpívali country a písně Jaroslava Ježka. Na úplný závěr jsme zazpívali píseň We Shall Overcome.“

Jana Kaněrová se svým souborem netušila, jak moc tato píseň dojme studenty z Wisconsinu. Aniž by cokoliv tušila, uspořádala koncert v den, kdy zemřel Martin Luther King. „Oni si mysleli, že jsme schválně pro ně tu poctu připravili. My jsme to vůbec nevěděli. Zpívali jsme to anglicky pro ně, aby věděli, že taky zpíváme anglicky. Vůbec nás nenapadlo, že by to bylo na počest Martina Luthera,“ vypráví.

Živý řetěz jako oslava sametové revoluce

Oslava sametové revoluce v Břeclavi měla jedinečný průběh. Poté, co definitivně padla železná opona, místní lidé v prosinci roku 1989 uspořádali živý řetěz. Jana Kaněrová vzpomíná: „Byli mezi nimi krojovaní. Přišli hoši v krásných krojích, v červených gatích, košilích a klobúčkách. Děvčata neměla slavnostní kroje, protože je velmi nákladné, než se do toho ustrojí,“ vypráví Jana Kaněrová. Řetěz, kdy se lidé drželi za ruce, vedl asi čtyři kilometry na hranice s Rakouskem. Na hranici byli přítomní i rakouští občané s přichystaným gulášem, demižóny s vínem a vítali Čechy. „Mě vždycky mrzelo, že v televizi dávají, jak to bylo v Praze. Vím, že Praha byla tím motorem, že tam to vzniklo a rozšířilo se to i jinam. Ale myslím si, že měli udělat mozaiku a jít po městečkách, hlavně v pohraničí. Třeba i na severu, na Liberecku, že se potkali zase s Němci.“

Po revoluci v roce 1993 šla Jana Kaněrová do důchodu. Manžel Bedřich dostal možnost pracovat na Ministerstvu kultury v Praze, kde je znali ze soutěží, kam jezdili se svými sbory. V Praze-Libuši, kde dostali byt, začala Jana Kaněrová chodit do Sokola. Netrvalo dlouho a založila v Sokole Libuš Komorní sbor Libuše.

Manžel zemřel v roce 2002. Když pamětnice slavila své jubileum 80 let, v Břeclavi uspořádali koncert, kde vystoupila se všemi svými sbory. V době natáčení v roce 2022 žila Jana Kaněrová se svým vnukem, který přijel do Prahy studovat, a užívá si důchodu.