Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Kaňka (* 1938)

• narozen 4. září 1938 v Praze

• po útoku na Reinharda Heydricha údajně zahlédl Jozefa Gabčíka s Janem Kubišem v zahrádkářské kolonii na Trojském mostě

• od léta roku 1944 až do září 1945 žil u prarodičů v Sedlci-Prčicích, kam ho s bratrem poslali rodiče, aby byl v bezpečí před případným bombardováním

• po válce navštěvoval karlínský Junák a Sokol

• v roce 1948 cvičil na XI. všesokolském sletu

• 8. září 1948 byl svědkem pohřbu Edvarda Beneše

• od roku 1948 až do roku 1950 se účastnil tajných skautských výprav

• od roku 1953 až do roku 1957 studoval na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Ječné ulici

• od roku 1957 až do roku 1999 pracoval jako technik v Československém (později Českém) rozhlasu

• během povinné vojenské služby v letech 1957 až 1959 sloužil v Brně, Pardubicích a Čáslavi

• v roce 1972 se oženil se Zdeňkou Cepkovou

• po sametové revoluci vedl skautský oddíl v Hostivaři, působil jako instruktor v tzv. lesních školách a později se angažoval ve skautském středisku ve Voticích a působil jako výchovný zpravodaj benešovského okresu

Václav Kaňka vyrůstal ve skautské a sokolské rodině. Jeho rodiče byli v obou organizacích aktivní už od svého dospívání, a právě proto v tomto duchu vychovávali i své dva syny. Václav Kaňka si však skautské výpravy do přírody a cvičení se Sokolem příliš nestihl užít. Obnovení těchto aktivit po druhé světové válce nemělo dlouhého trvání, a skautský šátek měl brzy nahradit rudý pionýrský. S tím se malý Václav nehodlal smířit, a tak až do roku 1950 vyrážel na tajné výpravy s přáteli a společně se scházeli u svého oddílového vedoucího doma. Ani dlouhá léta nesvobody ho nezlomila a ke svému milovanému skautingu se vrátil při jeho znovuobnovení během Pražského jara, a nakonec natrvalo po sametové revoluci.

Hry, klukoviny a rošťárny

Václav Kaňka se narodil 4. září 1938 v Praze Miroslavovi a Marii Kaňkovým. Matka Marie, rozená Dušková, pocházela z Říčan, otec z Karlína. Oba byli úředníci a pracovali ve firmě Bratři Zikmundové v Karlíně. Po narození synů byla matka v domácnosti. Václav Kaňka prožil velkou část svého dětství během druhé světové války. Vyrůstal po boku svého bratra, který byl jen o rok a čtvrt mladší. V prvních letech života společně trávili hodně času v zahrádkářské kolonii na Trojském ostrově. „Tam jsme prožívali prakticky celou válku. Když tatínek přišel z práce, tak jsme v sobotu v poledne jeli do zahrádkové kolonie a až v neděli večer jsme se vraceli. Měli jsme tam partu stejně starých kamarádů a zažívali jsme tam různé hry, klukoviny a rošťárny,“ vypráví pamětník.

Po útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha spustili nacističtí pohlaváři velké pátrání v Praze i mimo ni. Noční prohlídky příslušníků gestapa neminuly ani Kaňkovy. Jak pamětník vzpomíná, jeho rodina zažila několik nečekaných přepadů: „Prohledávali byty a bylo to dost špatný. V noci nás vždycky vzbudili a my jako malí jsme brečeli.“ Gestapáci tehdy netušili, že téměř čtyřletý plakající chlapec byl parašutistům blíž než kdokoliv z nich. Václav Kaňka totiž údajně zahlédl Jozefa Gabčíka s Janem Kubišem v zahrádkářské kolonii na Trojském mostě. Tam měl zahradu také Jaroslav Křiklán, přítel středoškolského profesora Josefa Ogouna, který významně pomáhal oběma parašutistům už před útokem na Heydricha. Právě Ogoun a Křiklán měli skupině parašutistů dodávat potraviny i do krypty v kostele sv. Cyrila a Metoděje. Je tedy možné, že se Gabčík s Kubišem objevili i na zahradě Jaroslava Křiklána a malý Václav je tam skutečně viděl. Co přesně tam ale dělali, se už dnes asi nedozvíme. A jak to dopadlo s Jaroslavem Křiklánem? Jako jeden z mála společně s Josefem Ogounem a jeho rodinou jen díky statečnosti vyslýchaných přežil a dočkal se konce války.

Zahrádka plná munice

Léta ubíhala a začínalo být jasné, že válka musí brzy skončit. Už v létě roku 1944 se manželé Kaňkovi kvůli případnému bombardování hlavního města obávali o své syny. Proto se rozhodli je poslat za prarodiči do Sedlce-Prčic. Zbytek války tak prožívali bratři na venkově a dočkali se tam také osvobození, kterému předcházelo i několik dramatických událostí. „Šestého května nás strýček odvezl nahoru do kopců a ukryl nás u jednoho známého sedláka,“ popisuje pamětník. Mezitím došlo v obci při střetu s německými vojáky k tragickým událostem, při nichž zahynulo několik lidí. Po dvou dnech se bratři vrátili zpátky do domku na náměstí v Sedlci a brzy už vítali Rudou armádu. „V těch květnových dnech jsem šel na zahrádku a našel jsem ji plnou munice. Jak prchali Němci, tak ji odhazovali babičce na zahrádku. Já jsem babičce přitáhl domů kulometný pás. Ta se zhrozila, zavolala četníky a ti to potom všechno vyklidili,“ vzpomíná Václav Kaňka s úsměvem. S bratrem strávili u babičky ještě léto a potom se vrátili do Prahy, kde je oba čekal válkou opožděný nástup na základní školu.

Ještě když chodil se svým bratrem do první třídy, jejich kamarádi je nalákali do karlínského skautského oddílu. Rodiče nemuseli dlouho přesvědčovat, protože se sami už dříve angažovali v Junáku i Sokole. Otec Miroslav Kaňka byl jako skautský dobrovolník po první světové válce bránit Slovensko před Maďary, a dokonce později zakládal oddíl v Bratislavě. Matka Marie Kaňková zase cvičila na X. všesokolském sletu v roce 1938. Skaut si Václav Kaňka rychle oblíbil a těšil se na každé další setkání. Kromě toho chodil také do Sokola. „V Sokole byl můj tatínek ve cvičitelským sboru, v karlínským. Takže jsme chodili od roku 1945 nacvičovat pravidelně jednou týdně do Sokola na XI. všesokolský slet, kde jsem spolu s bratrem cvičil na Strahově v žákovské kategorii,“ vypráví pamětník. Ještě předtím se však událo něco, co změnilo osud celého národa na dlouhá desetiletí – komunisté se chopili moci. Od té doby to šlo se Sokolem i s Junákem z kopce. XI. všesokolský slet byl tak na čtyřicet šest let posledním. Václav Kaňka vzpomíná, že během sletu i pochodu Prahou se provolávala protirežimní hesla, která byla pro mnoho lidí osudnými. „Vedení karlínského Sokola pozavírali a mnozí se nevrátili,“ vzpomíná.

Pohřební průvod jsme viděli ze střechy

Když 3. září téhož roku zemřel prezident Edvard Beneš, zasáhlo to rodinu Kaňkových i v rovině osobní. Manželka Edvarda Beneše Hana Benešová byla totiž sestřenicí babičky Václava Kaňky. Ačkoliv se spolu příliš nestýkaly, udržovaly aspoň občasný písemný kontakt. Rodina Kaňkových se proto 8. září vydala na pohřeb bývalého prezidenta. „Pamatuji se, že jsme z Karlína šli pěšky, protože tramvaje moc nejezdily. A chtěli jsme se dostat přes Václavské náměstí k Vltavě, kudy měl jet ten pohřební průvod. Na Václavském náměstí byl kordon milicionářů a ti nás odtamtud vyhnali, takže jsme to museli obcházet přes Olšanské hřbitovy,“ vypráví pamětník. Na Palackého náměstí potkali známého, který je vzal do nedalekého domu ke svým přátelům, a společně ze střechy sledovali smuteční průvod.

Léta po komunistickém převratu byla pro rodinu Kaňkových těžká – ne snad proto, že byli perzekvováni, ale trpěli kvůli svému přesvědčení. Miroslav Kaňka starší, člen České strany národně sociální, musel v roce 1950 sledovat vykonstruovaný proces s členkou své strany Miladou Horákovou. Činnost Sokola a Junáka, kde rodina trávila veškerý volný čas, pomalu, ale jistě zanikala. Všechno se měnilo a pochmurná atmosféra padesátých let se vkrádala do celé společnosti. Příznačná pro tuhle dobu je vzpomínka Václava Kaňky: „Vznikl Pionýr a my jsme tenkrát přišli ze školy a náš tatínek povídal: ‚Kluci, jestli se přihlásíte do Pionýra, tak vám přerazím hnáty.‘“

Těšili jsme se, že složíme skautský slib

Novému režimu se organizace, jako byl Junák a Sokol, nezamlouvaly, komunisti chtěli potlačit jakoukoliv možnost odporu, a tu mezi svobodomyslnými a odvážnými členy viděli. Nedlouho po únoru 1948 komunisté proto Junák začlenili do Svazu československé mládeže. Václav Kaňka byl ale odhodlaný věnovat se svému milovanému koníčku dál. „My jsme se těšili, že přejdeme mezi starší, byli jsme vlčata, a že složíme skautský slib, ale z toho sešlo. Ještě jsme tajně až do roku 1950 skautovali, ale pak to skončilo,“ vypráví. Společně s kamarády vyráželi na výpravy a setkávali se doma u oddílového vedoucího, jistého bratra Straky. Brzy ale bylo jasné, že to takhle nepůjde, pokud se nechtějí dostat do velkých problémů. Václav Kaňka tak přišel o to, co ho naplňovalo, ale život musel jít dál. Ve škole pokračovalo přesvědčování, aby vstoupil do Pionýra – to ale rázně odmítal a pionýrem se skutečně nikdy nestal. Dodnes ale vzpomíná na jeden z „podvodů“ komunistů: „Naši školu vybrali do čela průvodu na Prvního máje, protože ovšem neměli dost pionýrů, tak přivezli pionýrský kroje do školy a navlíkli nás do toho všechny, ať jsme byli pionýři, nebo nebyli.“

Školská reforma v roce 1953 zkrátila docházku na základní škole. V jeden rok proto ze školy vyšly dva ročníky, a na středních školách tak vznikalo třeba i osm tříd v ročníku. Václav Kaňka nastoupil na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Ječné ulici. Čtyři roky utekly jako voda a Václav Kaňka úspěšně složil maturitu. Všichni studenti měli dostat umístěnku, ale kvůli silnému ročníku jim ředitel školy oznámil, že si má každý práci najít sám. Václav Kaňka se nejprve šel ptát do televize, ale nakonec skončil v Československém rozhlasu. Tam vydržel až do svého odchodu do důchodu v roce 1999. Po pár měsících v práci musel na podzim roku 1957 narukovat. Následující dva roky měl strávit na základní vojenské službě. Nejprve byl u posádky v Brně, kde působil jako radiotechnik v divizních leteckých dílnách. Brzy ale celé oddělení skončilo, a tak se dostal v září roku 1958 do Pardubic, kde ho přeškolili na mechanika letadel. Čekal ho ale ještě jeden přesun – zbytek vojny prožil na letišti v Čáslavi. Tam znovu změnil obor, pracoval jako meteorolog až do září roku 1959.

Mohl jsem být u toho

Po vojně se vrátil ke své původní profesi, působil na vysílacím pracovišti v karlínské budově Českého rozhlasu. V roce 1965 se přesunul do Vinohradské ulice na ústřední dispečink, kde s kolegy řídil vysílání všech stanic. Tehdy už i pamětník pociťoval změnu ve společnosti – uvolněná atmosféra druhé poloviny šedesátých let se naprosto lišila od krutých padesátých let. To mohl vidět i na množství zahraničních novinářů, kteří se v Československu objevili. „Přes den jsme odbavovali až šedesát sedmdesát reportáží do zahraničí. Měli jsme na to jen tři studia – jak se říká, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Korespondenti se prali o studia a upláceli nás,“ líčí pamětník. Reformy Pražského jara umožnily mimo jiné v březnu 1968 obnovu Junáka. Václav Kaňka neotálel a rozhodl se, že přiloží ruku k dílu. „Šel jsem na ústředí a řekl jsem, že jsem zvukovej technik a jestli by chtěli s něčím pomoct, a oni mě tenkrát nasměrovali na bratra Zikána, který dával dohromady Skautfilm, ale než se to stačilo rozjet, tak to zaniklo, protože nás obsadili bratři z Varšavský smlouvy,“ popisuje.

Když obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy, byl zrovna se svou přítelkyní Zdeňkou Cepkovou na chatě v Měříně u Slapů. V noci na 21. srpna měla službu zrovna jeho směna, jenže Václav Kaňka měl dovolenou, a tak se boji o rozhlas jen o chlup vyhnul. „Ráno jednadvacátého nám tloukli na okno: ‚Pusťte si rozhlas, přepadli nás Rusáci.‘ Pod námi bylo rekreační středisko armády a tam jedna šestsettrojka (Tatra 603) za druhou a všechny generály a důstojníky, co tam byli, okamžitě vozili pryč,“ vzpomíná. Po týdnu se jim konečně podařilo dostat se do Prahy. Oba pracovali v Československém rozhlasu, který byl stále v obležení okupantů. Do zaměstnání tak zatím nemohli nastoupit. O tom, co se v srpnových dnech dělo v rozhlasu, se pamětník dozvěděl až zprostředkovaně od svých kolegů. „Zůstali tam a odbavovali ilegální vysílání. Byli tři dny ve vysílací budově… Dělali dispečink pro celou republiku. Sovětská armáda, která obsadila rozhlas, nezjistila tohle pracoviště. Potom, když to skončilo, všichni kolegové chodili na výslechy na ministerstvo vnitra,“ vypráví Václav Kaňka.

Mnoho jeho spolupracovníků muselo z Československého rozhlasu později odejít, což velmi špatně nesl. V roce 1970 začaly prověrky, při kterých Václav Kaňka zmínil, že ho mrzí, že byl znovu zrušen Junák. Tato věta ho měla stát zaměstnání, dostal výpověď na hodinu. Tehdy se ho ale zastal jeden z jeho kolegů, který byl dlouholetým komunistou. Díky němu mohl v práci zůstat, avšak pod podmínkou, že nikdy nebude moct být v žádné vedoucí pozici. Následující léta v rozhlase se významně lišila od těch předchozích. Václav Kaňka například vzpomíná, že na Prvního máje je hlídala Státní bezpečnost (StB), aby se nepokusili vysílání narušit.

V roce 1972 se pamětník oženil se Zdeňkou Cepkovou, rovněž techničkou Československého rozhlasu. Vyženil dceru a později se jim narodily další dvě. Normalizační léta trávil hlavně s rodinou. Hodně sportoval, hrál tenis a téměř každou zimu trávil na horách na lyžích.

Zpátky ke skautům

Když během Palachova týdne v lednu 1989 pořádkové jednotky brutálně rozehnaly demonstrující, Václav Kaňka dění sledoval s opovržením. Na popud toho se později rozhodl, že podepíše petici Několik vět, jejíž autoři požadovali například to, aby byli okamžitě propuštěni političtí vězni nebo aby skončila cenzura. K prohlášení se mu ale nakonec nepodařilo dostat. Rok 1989 se pomalu chýlil ke konci a dění v republice začalo nabírat na obrátkách. Den po událostech 17. listopadu měl směnu v rozhlase. „Hned toho osmnáctého listopadu se tam zakládalo Občanské fórum. Bylo to v jednom studiu, kde se sešli a dávali to dohromady a natáčeli si to. Já jsem zrovna tam měl odposlech z toho studia, co se tam děje. Přiběhl k nám jeden člen Lidových milicí a začal si to jednání natáčet,“ popisuje pamětník. Zmíněný milicionář hned volal tehdejšímu řediteli Jaroslavu Hacmacovi, který ho pověřil, ať dál schůzku natáčí a později z toho vyvodí důsledky. Václav Kaňka, který všechno slyšel, neváhal a došel do studia všechny upozornit, co se děje. „Zaběhl jsem do studia a tomu technikovi jsem řekl: ‚Hele, natáčejí to pro ředitele, vypni výstupní kanál, který k nám běží.‘ A vrátil jsem se zpátky… Tak jsem jim to takhle utnul,“ vypráví pamětník.

Koncem roku 1989 šel Václav Kaňka přes Václavské náměstí a na soše sv. Václava si všiml plakátu, který oznamoval, že se obnovuje Junák. „Hned jsem zaběhl do Spálené ulice, kde byla kancelář zakládajícího skautského hnutí, a řekl jsem, že pracuju v rozhlase, že bych z toho udělal reportáž. Chodil jsem tam pravidelně, a když byl v městské knihovně ustavující sněm, tak jsem tam šel natáčet reportáž pro rozhlas,“ popisuje. Tehdy bydlel v Hostivaři, a tak hned na začátku roku 1990 přihlásil do místního oddílu svou nejmladší dceru. Brzy se sám do činnosti Junáka zapojil. Nejprve byl členem střediskové rady a pomáhal s vedením oddílu, poté si udělal vůdcovské zkoušky a převzal vedení. Ještě v roce 2022 působil jako skautský instruktor v tzv. lesních školách. Když odešel do důchodu, přestěhoval se do Sedlce-Prčice. V nedalekých Voticích začal působit v místním skautském středisku. Zároveň plní funkci výchovného zpravodaje benešovského okresu. Václav Kaňka se tak po dlouhých letech mohl znovu vrátit k tomu, co ho už jako dítě tak moc bavilo, a své zkušenosti předává pod přezdívkou Fox dál mladším generacím. V roce 2022 žil v Sedlčanech.