V létě jsem měla dřeváky a v zimě, od toho snad jsem měla tu nohu, takový vyšší boty na tkaničky a dřevěný ty spodky, já už si to tak nepamatuju, a právě ten mi udělal, ten dřevák by nemoh, to jsem měla tady takhle ze strany, dostala jsem od toho tu otravu, snad to mělo bejt. A taky nějaká Maussi Hermannová, ta dělala v tom lágru u těch Němců v tý kartotéce a ona právě mě dala do tý marodky, když jsem měla to s tou nohou, tak ta mě taky hodně zachránila. A ta je ve Švédsku. By byla, jestli ještě je.... [A to zranění se vám stalo jak? Vy jste měla otevřenou ránu...] To jsem měla takhle plný hnisu. Od puchejře! Dostala jsem otravu do toho až pod koleno. To jsem blouznila, to jsem měla velký horečky z toho, tak to mi tam řezali. [A umrtvili vám to?] Myslim, že jo. Ale když to chtěli řezat, tak mi to vší silou natáhli, já řvala jak... při vědomí teda. Doktor, já nevim, jestli jste to slyšeli, Milke. Tam byli asi tři doktoři, právě tý paní Fantový otec taky, ale já už si ho nepamatuju, až teda jsem ho viděla asi jednou tady. Zachránili se nejvíc ty doktoři, nějaká ta sestra a nějakej ten pacient. Já nevím, kolik se jich zachránilo z tohohle transportu.“
„To nás třídili! Vlevo vpravo… A přede mnou dali ruku a za mnou mě strčili a já šla mezi ty, co šli, teda tamto šlo do plynu, celej můj transport šel do plynu! Pět tisíc lidu! A já měla flegmónu neboli otravu v noze od puchejře, od bot. Tak jsem byla na tý nemocnici, řikalo se tam tomu Krankenstube, to mi to řezali, takže jsem tam zůstala, když přijel druhej transport. Ta Věra Lašovic a tyhle Lašovic, to jsme se znaly z Terezína s tou Věrou, že v tom dětskym Kinderheimu jsme byly, tak jsem byla s nima potom. [A ten další transport přijel, až když vám ty rodiče umřeli?] To už tam byl ten transport. [Jak jste se dozvěděla o rodičích?] No dyť jsem tam byla s maminkou a tatínek byl naproti. A maminka, ta tam umřela taky v tý nemocnici, tak to já jsem byla u ní, už mě nepoznala, mě tam vzali… no, nerada na to vzpomínám. Bylo to ošklivý. Hlad hlad! [A tam jste taky dělaly?] Ne. To jsme si vybíraly vši. (smích) [A měla jste pocit, že s váma zacházej jinak, když jste byla tak mladá?] Ne, vůbec, ne, to neexistovalo! To jste šla na apel, tam jste stála, až vás spočítaj, třeba dvě hodiny...“
„V Německu jsem chodila do práce: Dienstadt, Neuengamme a já už ani nevim všechny, a v Hamburku taky. [Co jste tam dělaly?] No v Německu třeba nás dali vytahovat cihly, protože to bylo vybombardovaný, nebo jsem nakládala písek v lomu do těch loren havířskejch... To nejvíc. A pak jsme byly v tom… Tam jsme zas dělaly desky cementový a do toho železa. Horší bylo ten písek nakládat do těch loren. [To jste musely každej den?] Každej den. [Kolik hodin?] No osm. [To s vámi zacházeli trochu líp?] Tam nás hlídal, my jsme mu říkaly mariňáček, takovej děda malej mariňáckej, tak ten nás tam hlídal, ten tam byl s náma. Tak nás zas odvezli... [A tam jste byla samá děvčata?] Samý ženský. [Ale vy jste byla asi mimořádně mladá...] Ještě tam byla jedna mladší, asi o rok. Z Prahy. Nějaká Věra Lašovic. Právě s nima jsem tam byla v Osvětimi. Ona je v Americe. Tady odsud odešla. Vdala se, šla do Izraele, já nevím za jak dlouho, a tam odsud utekli do Ameriky. [Takže vám psala i odtamtud?] Ona mi nepsala, ale měla tu maminku, sestru, ta sestra ještě žije... [Takže od nich to víte. Ten kontakt pořád máte?] Už ne. Já tam nejezdím, takže už dávno ne. Ze začátku jo, ale dneska bych tam nejela ani za nic na světě, do Prahy.“
„My jsme byli únorovej transport v roce 42 a byla jsem tam celej rok, až druhej rok, 43 v září, jsme šli... A protože jsem furt měla angínu a ten náš doktor mě vždycky z toho transportu vyreklamoval, pak už jsme nechtěli, tak jsme šli. No, byli jsme tam aspoň rok. Maminka, ta byla u četníků jeden čas, loupat brambory, na práci mimo to ghetto, prostě ty naši četníci, co tam byli. [Jak tam s vámi zacházeli ti kápové?] Oni potom vystěhovali celej Terezín. Tam jsme ani tak na ně nekápli moc. Říkám, proti tamtomu všemu, to byla... My jsme byli v kasárnách ubytovaný, v Terezíně. Tatínek jinde, ten byl v Magdeburku, a my v Podmoklech, ženský. [Ale mohli jste se třeba někdy setkat...] Jo, jenom ze začátku, tak jenom v kolonách a jenom v neděli jste mohla jít v koloně, to vás odvedli někam... My jsme tam taky měli ještě babičku. Ta tam taky umřela. [A to byla čí maminka?] Maminka mojí maminky.“
„[A jak vzpomínáte na to osvobození?] No, to už jsem byla v Bergen-Belsenu. V dubnu to, myslím, bylo. [A co se dělo?] Byli jsme zadrátovaný, že jo, a najednou jeli, a aby se neutíkalo, protože nás museli taky nějak oblíct… [A Němci už tam nebyli, že ne?] Ti utekli. No, to utíkalo, to víte, že jo. Já vim, že když tam přivedli, já nevim, myslím, že říkali, že to byl Mengele, ho vedli... Já to nemůžu vidět ale. Já ani to nemůžu.... No, teď vám řikám, ještě chvíli a hotovo. Tam to bylo hrozný. Říkali, otrávenej chleba že jsme dostali.... jestli je to pravda, nebo není... Ještě jsme jim naposledy museli nosit bundy kožený, takový ty teplý, na nádraží. Tak pět bund zavázanejch a musela jste to nést na to nádraží. A než jsme tam došli, tam jsme neměli žádnou. Jsme to vyhazovali. To nebylo k unešení! [A co se stalo, když jste tam nic nepřinesli?] My jsme to nosili v noci. [Ale vy jste tam nic nepřinesli. To vás netrestali?] Ne. Už to hořelo, proto jsme to museli odnášet.... [A to jste se tam vrátili zpátky?] No jistě. [A jak to bylo asi tak daleko?] Musíte si uvědomit, že jsme šli v noci. Copak jsem něco viděla? Jenom jsme si tam ukradli řípu a tu jsme jedli. Syrovou řípu.“
„My jsme byli Familienlager, jako že tam šli ty mužský a ženský, rodiny z Terezína. A celej šel do plynu. A pár se nás zachránilo v tý nemocnici. Jestli deset, patnáct...
60178 (ukazuje na předloktí vytetované číslo) a těm druhejm, těm to už dělali tady, ty číslovali tady. Jenom ten náš to měl tady (na vnější části předloktí). No, zázrak, že jsem se vrátila, opravdu zázrak, jinak to nelze... Protože být v tom, já nevim, jestli to byl tentýž, taky to blbci začli bombardovat, akorát do lágru, my jsme tam byli v takovym bunkřiku malym, pár nás tam bylo... já nevim deset...
Tady odsud do tý předsíně spadla bomba. Akorát před ten náš, co jsme bydleli. No nevybuchla. Kdyby bejvala vybuchla, tak to byl konec. A takový… to bylo hrozný, to bylo furt něco.“
Hana Káňová se narodila 26. ledna 1930 v Unhošti. Vyrůstala v židovské asimilované obchodnické rodině, jíž patřila např. unhošťská likérka a pekárna. Dne 26. února 1942 byla Hana spolu s rodiči, babičkou a dalšími příbuznými transportem Z deportována z Kladna do Terezína, kde rodina zůstala až do konce léta 1943. Dne 6. září 1943 pak spolu s rodiči (babička zemřela již v Terezíně) odjela transportem Dm do Osvětimi-Birkenau, kde byla společně s 250 dětmi do patnácti let umístěna v dětském bloku terezínského Familienlageru v úseku BIIb. V listopadu téhož roku v osvětimské nemocnici zemřela Hanina maminka, v lednu 1944 pak tatínek, který byl o deset let starší než maminka. Osudnou noc z 8. na 9. března 1944, kdy bylo 3700 českých a slovenských Židů zavražděno v osvětimských plynových komorách, strávila Hana v horečkách na lůžku lágrové ošetřovny. Tam se dostala zásluhou Mausi Hermannové s těžkou flegmónou nohy, způsobenou špatně padnoucí obuví. Zánět se rozšířil až pod koleno a hrozila amputace, včasný chirurgický zásah lékařů jí však nohu zachránil. Po vyléčení byla Hana s několika dalšími ženami převezena na práci do Německa. Ve vybombardovaném Hamburku odklízela sutiny nebo nakládala písek, v jiném pracovním táboře odlévala cementové desky. Z ostřelovaného Hannoveru byla s ostatními vězeňkyněmi evakuována do koncentračního tábora Bergen-Belsen, kde v zoufalých životních podmínkách přestála posledních osm dní předcházejících osvobození tábora britskou armádou. Už z hořícího Bergen-Belsenu vlekla německým vojákům těžké kožené bundy na nádraží. Z Bergen-Belsenu byla s ostatními přeživšími převezena do Zielebachu a odtud v červnu 1945 zásluhou kamarádčina snoubence odjela autobusem do Prahy a poté do rodné Unhošti. Z rozvětvené židovské rodiny přežila jako jediná. Po válce dokončila školu, nastoupila do zaměstnání, později založila rodinu a vychovala dva syny. Zemřela 3.srpna 2024.
