Lubomír Kantor

„Při rozcvičce nad náma hučí letadla. A někdo si tam zavtipkoval, protože nikdo nechtěl věřit tomu, že nás přepadnou, a všichni to přitom čekali. Tak byly vtipy: ,Jé, už jsou tady.‘ A jeden bratr, to byl major československé armády, říkal: ,Bratři, to ale nejsou typy našich letadel.‘ Teď jsme celí ztuhli. Tácin, to byl manžel té kamarádky Lídiny, co byli u toho našeho stanu, šel do svého stanu. Pustil jediný tranzistorák, který jsme v táboře měli, a teď se ozvaly hrůzy. Představte si. ,Obsazují nás vojska Varšavské smlouvy. Buďte všichni klidní. Nic se neděje. To se vysvětlí. To je nějaké divné.‘ A tak dále. Hned jsme věděli, o co jde. Chlapi řvali, nadávali, nasazovali si přilby na motocykly, že pojedou do kasáren pro kvéry. Brečelo se. Dokonce se i zvracelo. Nikdo nesnídal. Byla to taková hrůza v tento okamžik. V tom nejhorším přišel vůdce Jesenické lesní školy a říká: ,Už je to jasný. Budeme ještě dva roky živořit jako skauti. Budou nás utlačovat a za dva roky nás zruší úplně.‘“

„Tak jsme se dali dohromady, a najednou byla první schůze. A víte, kde byla? Byla v Kateřinské ulici, kde byla později městská policie. Tam jsme se scházeli, a mně se to dost nelíbilo a já jsem měl štěstí, že jsem na tyto schůze nemohl, protože jsem zase učil večer. Tak tam chodil můj syn Lumír a vždycky mi vykládal o tom, jak se tam bratři hádají. Byli tady ti staří, zkušení, výborní, senzační činovníci. Byli už v pokročilejším věku a byli nervózní, tak se prostě hádali. Vůbec ta doba byla taková, že co jsem v těch prvních letech zažil, tak od bratra Drva jsem se dozvěděl, nebo ten mi jednou řekl, že v Rádcovské škole nemáme mít žádná dvě děvčata, dvě ženské, že tam může být jen jedna, protože kdyby byly dvě, tak by se hádaly. A teď si představte, že jsem se dozvídal o tom, jak se skauti staří hádají. Všichni jsou úžasní kluci, mladí, pětaosmdesát nebo kolik, bércové vředy v nohách, na tom kraťasy a takhle. Všichni byli strašně mladí, prostě každopádně omládli a byli strašně bojovní. Tak to byli ti skauti. A skautky, místo aby se hádaly, tak utvořily Klub skautských babiček. Takže to byl takovej pocit z té doby. Teď jsem to viděl, co se tam děje, nebo slyšel. A jezdil jsem každý týden, tenkrát v sobotu, k rodičům do Zlína a ve Zlíně jsme si přečetli už na tabuli, že v Masarykových školách už před Vánoci je ustavující schůze zlínských skautů v aule Masarykových škol a takhle. A my jsme pořád stáli!“

„Podívejte se, to jsme cítili uvolňování ve společnosti stejně jako před čtyřiceti lety, pětačtyřiceti. V každé době, kdy nás zlikvidovali, tak jsme cítili, že nastává něco ve společnosti, a měli jsme v sobě už takové tušení, že se bude znovu skautovat. A my jsme to v roce ’89 očekávali a byli jsme nervózní z toho, že to pořád nejde, protože ta revoluce proběhla v Maďarsku, v Německu, v ostatních státech, a u nás pořád nic! Například v Polsku to byla slavná odborová organizace Solidarita, která tam rozkládala krásný komunistický režim. On se vlastně rozpadl sám. Rozpadl se v Rusku především. A čím? Hospodářským nátlakem Ameriky. Největší zásluhu na tom, že se celá socialistická soustava rozpadla, měl americký prezident-herec Reagan. Ten prostě zavedl takzvané hvězdné války a ty stály moc peněz a tak vyčerpaly Rusko, že Američanům se podařilo Rusko uzbrojit. Zase nové slovo tenkrát vzniklo - uzbrojit.“