„U nás bylo poradců hrozně moc. Jak ovlivnili způsob výslechu, vyšetřování? Velice. Řadu protokolů o výpovědích upravovali nebo dávali podnět, na co vyšetřovat. Ta jejich role byla veliká. A velký počet. [...] Protože tady u nás byla jedna taková zvláštnost, že Sovětský svaz chtěl vytvořit československo-sovětskou společnost k těžbě a zpracování uranové rudy. Proti tomu se postavil prezident Beneš i komunisté a tvrdili, že to není možný, že právě znárodňujou zahraniční kapitál a teďka najednou by tady měla být tahle společnost. Takže společnost nebyla vytvořena. Ale bylo tam ohromné množství poradců, že v podstatě je možno říct, že do značné míry ty Jáchymovské doly řídili oni nebo se na řízení významně podíleli.“
„Ta práce proběhla tak, že jsme napsali závěrečnou zprávu, kde jsme vymezili, jak došlo k těm procesům. Tři síly, které je uskutečňovaly – to je strana, stranický orgány (bezpečnost) a justiční orgány. Udělali jsme analýzu. Napsali jsme zprávu, kde bylo popsaný, jak ty politický procesy přišly, vznikly, jak procházely, jak se vyráběly. Je tam celá kapitola: Mechanismus na výrobu politických procesů. A prosadili jsme do zprávy úplnou rehabilitaci těch osob. V tom roce šedesát osm vznikl zákon o soudní rehabilitaci. To bylo za Dubčeka."
„A to byl důsledek práce té vaší komise, ne?"
„To byl odraz, ne důsledek. My jsme v roce šedesát devět, už po okupaci Československa sovětskou armádou a po likvidaci Dubčekova vedení, tu zprávu dali komisi. Komise k ní měla všelijaký výhrady, předložila ji předsednictvu Ústředního výboru. Předsednictvo Ústředního výboru ji odmítlo, zamítlo. Tam byla úplná rehabilitace a byla tam politická odpovědnost. A osobní odpovědnost. To byly kapitoly. A tam byl na prvním místě Gottwald. A pak jsou tam jmenovaní další funkcionáři, kteří jsou odpovědní za ty politický procesy a politický vraždy.“
„Jak je možný, že člověk, kterej zná soudruha pětadvacet let... Gottwald se seznámil [...] se Slánským v roce 1925 v Ostravě. Slánský tam byl krajský tajemník a Gottwald měl na starosti tehdy ještě komunistický tisk na Slovensku, a ten se tisknul v Ostravě. Takže tam se setkal se Slánským. Znali se pětadvacet let a po pětadvaceti letech ho nechal popravit. Neudělal nic proto, aby ho zachránil, aby ho nemusel popravit. Jak je to možný? To je morální otázka. Když jsem se ptal na to lidí, kteří s Gottwaldem spolupracovali, tak mně dali jednu odpověď: ‚Protože se bál, že to spadne na něj.‘ A je to možný, že se bál. Ale to ho neomlouvá.“
Karel Kaplan se narodil 28. srpna 1928 v Horním Jelení. V roce 1947 vstoupil do KSČ a začal stoupat stranickými strukturami, až se v roce 1960 dostal do ideologického oddělení ÚV KSČ, kde měl na starost historii. Během šedesátých let se postupně etabloval jako kriticky smýšlející reformní dějepisec. Za pražského jara v roce 1968 zasedl do tzv. Pillerovy komise, která měla znovu přezkoumat politické procesy z padesátých let. Závěrečná zpráva popsala mechanismus výroby politických procesů a doporučila plnou rehabilitaci obětí – ve změněných podmínkách po srpnové invazi už ji ale nebylo možné prosadit. Následovalo vyloučení ze strany a výpověď ze zaměstnání. Pracoval jako dělník v podniku Mitas, roku 1972 byl zatčen a krátce držen ve vazbě, StB jej sledovala jako nepřátelskou osobu. V roce 1976 Karel Kaplan emigroval do Spolkové republiky Německo, přičemž se mu podařilo vyvézt do zahraničí množství tajných archivních materiálů. V exilových letech tyto materiály zpracoval v publikacích, jimiž zprostředkoval cenný vhled do represivních mocenských struktur komunistického státu. V roce 1990 se vrátil do Československa a stal se jednou z nejvýznamnějších osobností naší popřevratové historiografie. Karel Kaplan zemřel 12. března 2023.
