Patra Karadžu

„V roce 1955 dělali transporty. Děti nebo manželé mohli za svými rodiči nebo manželi do Taškentu. Já jsem měla ty dvě děti od sestry. Můj tchán byl zlatý a on nechtěl, abych děti poslala za jejich otcem do Taškentu. Říkal: ‚Překáží ti? Ne. Děti zůstanou tady.‘ A já říkala: ‚Táto, mockrát ti děkuji. Jsi hodný.‘ Tenkrát po válce tady bylo také hodně dětí nakaženo tuberkulózou. Ve škole, kde byli synovci, bylo asi čtyřicet dětí nakaženo tuberkulózou. Jedno od druhého chytily tuberkulózu. Když jsme je tam byli s manželem navštívit, tak nás k nim ani nepustili. Mluvili jsme na sebe skrz okno. Synovec říkal: ‚Teto, já mám čtyřicítky horečky‘. A já mu říkala: ‚Já vím, zlato moje, já za tebou nemůžu‘. Tuberkulóza byla nakažlivá. Potom v pětapadesátém, když dělali transporty do Ruska, do Taškentu. Oni tam žili na hranici s Čínou. Děti jsem neposlala. Byly nemocné, a kdyby se jim něco stalo, to by řekli, že nejsou moje, že jsem se o ně nestarala, a proto zemřeli.“

„Tak nás pak ve čtyřicátém devátém v listopadu přivezli do Polska. Naložili nás do nákladní lodi. Byla to sice nákladní loď, ale vevnitř byla porodnice, chirurgie, všechno jsme měli. Když jsme pluli z Albánie kolem Řecka, tak nám řekli: 'Blížíme se k Řecku, nesmí ani noha na palubu nahoru.' Kdyby dalekohledem zjistili, že vezeme civily, tak nás zastaví a bude to špatné. Jinak vypadáme, že vezeme obilí. Byla to nákladní loď, ale každý jsme měli svou postel. V lodní porodnici se po cestě narodily i děti. Dál nás vezli do Španělska a přes Gibraltar do Polska. V Polsku, nevím kde, jsme nastoupili do vlaku a odvezli nás do Mikulova do vojenských kasáren. Tam nás dezinfikovali a každý díky československé vládě měl oblek na ramínko, šaty, prádlo, boty. Byli jsme tam rozdělení. Maminky s dětmi zvlášť, partyzáni zvlášť, civilní zvlášť. Bylo tam na jedné straně sedm vojenských kasáren a na druhé straně šest. Byli jsme v oploceném areálu, ze kterého jsme nemohli chodit ven. Půl roku se o nás v těch kasárnách starali. Jídlo, šaty, doktora, všechno, co bylo potřeba.“

„Lidé z mojí vesnice, kteří neměli děti, mi řekli: ‚Zůstaň tady, my si tě nevezmeme.‘ Ale já jsem říkala, že už se nebojím, že zůstanu sama s dětmi. Jako žena jsem se ale bála. Kdyby mne ráno našli vojáci, co bych dělala? Kdo by mne bránil? Ale že zůstanu sama s dvěma dětmi, se nebojím. Přišel ke mně jeden kluk, bylo mu třináct let, a ten mi slíbil, že mi co bude moci s dětmi pomůže. Když jsme šli v těch albánských horách, Sněžka je proti tomu hadr. Byl podzim. Nikdo tomu nechce věřit, a to mě moc bolí. Tak já jsem musela mít mladšího synovce, když mu bylo dva a půl roku, že mám ten papír v ruce, vzala jsem kluka do pusy a druhého za ramena, abych se vůbec dostala s nimi nahoru. Byly tam takové nízké stromy, tady neexistují, v Řecku ano. Když jsme šli nahoru, tak za ně jsem se chytala. Když jsme byli na hranicích, tak jsme zjistili, že ten starší od sestry měl zmrzlou pusu až k uchu. Na hranicích nám říkali, že už se nemusíme bát. 'Kdybyste šla v poledne do vesnice, tak už se nemusíte bát, protože jsme na albánské straně hranice.'“

„Přišli pak ve čtyřicátém třetím Němci. Když přišli poprvé, tak vesnici nepodpálili. Když přišli podruhé, tak ji podpálili. My jsme byli schovaní v horách, ale staří lidé zůstali na vesnici. Němci jim říkali: ‚Řekněte těm vašim mladým, ať přijdou. Když přijdou, tak vesnici nepodpálíme, ale jestli nepřijdou...‘ Starým lidem, co zůstali na vesnici, tak jejich domy nepodpálili, ale ostatní podpálili. Mladí říkali: 'Klidně půjdeme dvě stě kilometrů, ale k Němcům ne.' Přišli poprvé a po dvou měsících znovu. Přijeli do vesnice na koních, protože do horských vesnic jako ta naše nevedly silnice. Když tedy přišli podruhé, tak vesnici podpálili. Z devadesáti domů nechali jenom pět, kde zůstali staří lidé.“