Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Karafová (* 1922)

• narodila se 11. září 1922 v Levici na Slovensku

• za války odešla s otcem ke slovenským partyzánům

• spolupráce s ruskými partyzány

• Slovenské národní povstání

• snoubenec narukoval do slovenské armády, v Itálii zběhl

• po válce se provdala a s manželem se přestěhovali do Prahy

Žili jsme v dírách a nikdy nás nenašli

Tatínek měl bojovnou náturu. Už za první světové války se dobrovolně přihlásil do rakousko-uherské armády. V Maďarsku se při tom jako voják seznámil s maminkou. Po válce se novomanželé usadili ve slovenské obci Levice a narodily se jim tři dcery, Helena jako prostřední z nich. Když Hitler rozpoutal novou válku a Hlinkova slovenská ľudová strana vyhlásila samostatnost Slovenska, otci se to nelíbilo a rozhodl se odejít k partyzánům. Helena Karafová vzpomíná na rok 1940: „,Tak tohle není žádný život, jdeme do boje,‘ řekl tehdy táta.“ Starší sestra už s nimi nežila, mladší byla zase příliš malá. Heleně se blížily osmnácté narozeniny a otec ji vybídl, aby se k němu přidala. A Helena souhlasila.

Ukryti v jeskyních

Odešli do hor v okolí Banské Štiavnice. Se skupinou dvaceti partyzánů žili v improvizovaném příbytku v jeskyni. „Byly to díry ve skalách. Dveře upletené z kukuřice a jinak nic, žádná okna. Drželo se tam teplo a tam jsme přespávali jako zvířata.“ Do nejbližší vesnice to bylo 20 kilometrů a domů asi 70 kilometrů. Fronta prošla místem víckrát, ale ani jednou armáda jejich úkryt neodhalila. Helena se držela v otcově blízkosti, jejich vztah se společnou partyzánskou zkušeností upevnil. Každý z partyzánů měl určitý úkol, povinností pamětnice bylo zajišťovat přísun potravin. Nosila jídlo, třeba i od maminky z domova. Později také ošetřovala raněné.

Když do oblasti přišli sovětští partyzáni, spolupracovali navzájem. Bylo vidět, že jsou zvyklí jednat krutě. „Ničeho nešetřili,“ vysvětluje Helena Karafová, „když měli hlad, tak zabíjeli, tu krávu, tu prase...“ Vůči mladé Heleně se chovali slušně, i když prý bylo znát, že „s nimi mládí cloumá“. Ale když někdo dělal nějakou neplechu, tak ho pak ostatní svázali a dostal za vyučenou.

Vyhoďte děti z vlaku!

Vlaky s vězni do koncentračních táborů projížděly horami, které měli partyzáni pod dohledem. Ve svazích plných zatáček musely jet přeplněné vlaky téměř krokem. Partyzáni toho využívali a pomáhali z vlaku ven židovským dětem, které prošly úzkými otvory. „Táta ukazoval, aby ti rodiče vyhazovali děti ven, že se jim nic nestane. Někteří poslechli a tak se zachránila spousta dětí.“ Němečtí vojáci po nich z vlaku pálili a byli i mrtví, ale přesto to stálo za to. Jednoho dvanáctiletého chlapce tatínek vzal pod svoji ochranu a zavedl ho k bačovi na salaš, kde chlapec bez úhony přežil válku. Když vyrostl, stal se lékařem v Lázních Dudince a do konce života s ním byl tatínek v kontaktu.

Budoucí manžel na německé straně

V osmnácti letech se Helena poznala s budoucím manželem. Po roční známosti ale přišla mobilizace a on musel jako Slovák narukovat do nacistické armády. Už byl v uniformě, když se zasnoubili a slíbili si, že se po válce vezmou. „Pak už jsem o něm několik let nic nevěděla.“ Snoubenec potom z armády zběhl a dostal se až do Itálie, kde se přidal k partyzánům. Tam byl při jednom útoku zasypaný, dva dny ležel v bezvědomí. Ale díky lékařům se nakonec uzdravil, byť s celoživotními následky. Domů se vrátil až v červenci roku 1945. „On byl hezký, černý kluk, jedna Italka chtěla s ním odejít na Slovensko, ale řekl jí, že má snoubenku. Pak dal vědět rodičům, že přijede, a tak jsem ho šla přivítat. Bylo to krásné! První, co řekl, bylo: ,Lásko moje!‘“

Ještě ten rok se vzali a řešili budoucnost. Rozhodli se studovat a „s dvěma kufříčky“ odjeli do Prahy za lepším životem. Ve velkoměstě se ale zpočátku cítili ztracení. „Nikdy jsem neviděla tramvaj, tak jsem se bála přejít přes ulici, pochopitelně. A dneska je mi Praha malá...“ směje se pamětnice. Helena začala studovala administrativu, její manžel práva. Vedle školy se živili, jak se dalo, a ještě chodili na dobrovolné brigády, z radosti, že skončila válka.