Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Karásek (* 1930)

• narodil se 1. října 1930 v Hrušovanech u Brna

• v březnu 1939 sledoval příjezd Adolfa Hitlera do Brna

• bratr František byl totálně nasazen v Německu v Genshagenu

• stal se svědkem bombardování Brna v srpnu 1944

• jedna z nevybuchnutých náloží zůstala před jejich domem

• závěr války prožil v podzemním krytu v Žebětíně

Jaromír Karásek se narodil 1. října 1930 v Hrušovanech u Brna. Jeho otec většinu času pracoval, aby uživil početnou rodinu, jelikož Jaromír vyrůstal spolu s dalšími čtyřmi sourozenci. Maminka zůstávala v domácnosti a starala se o děti.

Mladík z Hitlerjugend vystoupil a dal mu pohlavek

Osmiletý Jaromír Karásek byl u toho, když v polovině března 1939 přijel německý kancléř Adolf Hitler do Brna. Sledoval celý průvod v místech u hlavního nádraží, kudy krom Hitlera a vojenských jednotek pochodovali i Hitlerjugend. „Nesli vlajky s hákovým křížem, když jeden z hochů z průvodu vystoupil. Mohlo mu být patnáct, možná šestnáct let. Mladík přistoupil k jednomu pánovi s kloboukem, kterému dal pohlavek, až mu přikrývka hlavy spadla na zem. Nikdo z lidí nereagoval, protože v nich byla obava, co by se stalo, kdyby se postavili proti činu toho chlapce.“

Bratrovy dopisy z Německa

Jaromírův bratr František byl v letech 1940–1945 totálně nasazen na práci v německém Genshagenu. „S bratrem jsme si dopisovali, ještě doposud si pamatuji jeho adresu a to už bude skoro 70 let. V dopisech popisoval, jaké jsou v Německu nálety amerických bombardérů a téměř každý den se opakovaly. Také nám posílal fotografie, jak to po takovém náletu vypadalo – spousta rakví a obětí.“
 
O letních prázdninách roku 1944 hrál Jaromír s kamarády z dlouhé chvíle karty, když najednou slyšeli blížící se hukot. Na nebi zahlédli několik stříbrných letadel a hned si Jaromír vzpomněl na nálety, o kterých jeho bratr psal. „Věděl jsem, že se děje něco špatného, že se bude bombardovat. Rozprchli jsme se domů. Přiběhl jsem ke dveřím, a když jsem je zavřel, v tom jako by někdo na dveře házel kamení. Před náš barák spadla půl tunová bomba, ale nevybuchla. Netrvalo to dlouho a na místě se objevil nákladní vůz s několika vězni, kteří výbušninu odkopali. Na řadu pak přišli pyrotechnici, kteří bombu zneškodnili,“ vzpomíná Jaromír. Jednalo se o angloamerické bombardování továrny v Líšni u Stranické skály, během kterého zahynulo 32 lidí. 

Postupně až do května 1945 náletů přibývalo. Jaromír i s celou rodinou se po dobu náletů schovali do podzemních krytů, které ani kobercový zásah – při kterém padala jedna bomba vedle druhé a dokázal během chvíle úplně zdevastovat celé území – nepoškodil. „Jelikož se bombardovalo nejčastěji v noci, můj tatínek prohlásil, že do krytů už chodit nebudeme, že když se má něco stát, ať jsme doma a nikdo z nás tak nikam nechodil.“ Toto řekl Jaromírův tatínek i přesto, že pár dní zpátky jim v ložnici vybouchl letecký granát. V té době byli naštěstí všichni v podzemním krytu a nikomu z nich se nic nestalo.

Přiběhli za námi dva rudoarmějci

Na konci března 1945 se Rudá armáda přiblížila k Brnu. Němci se už od podzimu připravovali, kopaly se zákopy, stavěly se zátarasy a na hlavních silnicích vedoucích do Brna stály barikády. „Sousedka nám nabídla, abychom s ní odjeli do Žebětína (vesnice asi 10 km od Brna). Říkala, že prý tam mají známou a ta má bezpečný kryt. Odešli jsme tedy s několika dalšími lidmi do Žebětína po svých, protože tehdy žádná hromadná doprava nejezdila. Nevím po kolika dnech, k nám přiběhli dva rudoarmějci a ptali se: ‚Kolko času?‘ Většina lidí vytáhla kapesní hodinky, aby osvoboditelům sdělila čas. Jenže vojáci jim hodinky sebrali a ponechali si je,“ vzpomíná pamětník. Po rodinné poradě usoudili, že se vrátí do Brna, které bylo již osvobozené. „Při příchodu jsme se zděsili. U nádraží leželo na zemi spousta mrtvých německých vojáků. Po městě pobíhaly koně a domy byly neskutečně rozbité.“

„Toto je jen málo, co lidé za války protrpěli, co blízkých lidí zahynulo. Po osvobození Brna bylo již sice lépe, byli jsme šťastní a svobodní, ale hlad ještě dlouho trval. Nikdy bych nepřál svým dětem, vnoučatům ani pravnoučatům, vlastně vůbec nikomu, aby museli prožít to, co já ve svém dětství,“ vzpomíná Jaromír Karásek.