Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Budil jsem velitele letiště, že k nám vtrhli okupanti. Nadával, že jsem ožralý
narodil se 11. února 1944 v Nymburce
rodinu matky vyhnali Hlinkovci se Slovenska
otec málem přišel při heydrichiádě o život
v květnu 1945 se s rodiči odstěhovali do Děčína
v roce 1962 maturoval na děčínském gymnáziu
v letech 1962–1967 studoval Chemickou fakultu v Ústí nad Labem
v roce 1967 nastoupil roční základní vojenskou službu v Kbelích
pamětník 21. srpna 1968 na letišti v Kbelích
od září 1968 učitel chemie na základní škole v Děčíně
od září 1978 odborný asistent na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem
učitel chemie na Střední ekonomické škole v Děčíně
v 80. letech získal stipendium od německé univerzity v Lipsku
v době natáčení (2023) žil v Liberci
Když v roce 1967 nastoupil Josef Karásek roční základní vojenskou službu na letišti v pražských Kbelích, jen velice těžko se smiřoval se šikanou a ostatními nedovolenými způsoby, jakými ostatní poddůstojníci zacházeli s vojáky. Na věci se nic nezměnilo ani při uvolnění v roce 1968. Místo toho čekaly letiště další těžké časy, zapříčiněné příchodem sovětských vojsk.
„Dvacátého srpna jsem měl službu jako pomocník velitele letiště. V jedenáct hodin jsme pustili rádio, protože mělo být mimořádné hlášení. Šly tam tóny Vltavy a pak hlásili, že jsme obsazovaní vojáky Varšavské smlouvy, abychom vzbudili velitele a povolali náčelníka štábu a důstojníky. Velitel byl rozespalý a říkal, že mě nechá zavřít, že jsem ožralý,“ popisuje první hodiny invaze pamětník.
Následující den dorazily sovětské jednotky přímo na kbelské letiště. „Chtěli, abychom vojákům dali vodu na pití. Přijeli na bránu a my jsme je nepustili. Nedomáhali se ale vstoupit násilím. Celé letiště ale bylo obklopené těmi šikmookými vojáky z Tádžikistánu či odkud. Byli vyděšení a vůbec nevěděli, která bije. Nebyl to hezký pohled a my nevěděli, co s námi bude.“
Josef Karásek se narodil 11. února 1944 v Nymburce. Jeho matka Mathilda Mahr pocházela z české vídeňské rodiny, po první světové válce se ale s rodiči přestěhovali do slovenského Lučence, kde její otec pracoval jako drážní úředník.
„Úroveň vzdělanosti byla na Slovensku velmi nízká a těžko tam mohl dělat výpravčího nevzdělaný Slovák. Vedoucí pozice tak zastávali Češi. Nevadilo to až do poloviny 30. let, kdy vznikly první neshody. Maminka bydlela s rodiči v domě se Slováky v naprosté shodě, ale roku 1937 bylo zle. V tu ránu byli nepřátelé a parazité slovenského národa. Velice hrubým jednáním je pak Hlinkovci donutili, že se odstěhovali zpátky na Nymbursko, odkud jejich rodina původně pocházela,“ vypráví pamětník.
Zde našel pamětníkův dědeček zaměstnání jako úředník na nádraží. A protože uměl výborně německy, brzy si jej vytipovalo ke spolupráci gestapo.
„Nymburk byl důležitý železniční uzel, jezdily tudy transporty na východní frontu a mělo zde své stanoviště gestapo. Potřebovali někoho, kdo umí perfektně německy a také podle jména si vybrali dědečka, který jim musel tlumočit. Jednalo se ale jen o provozní záležitosti, aby fungovala dráha,“ vysvětluje Josef Karásek.
Na nymburském nádraží pracoval jako průvodčí nákladních vlaků i otec pamětníka. Později vzpomínal, jak se za války jako železniční zaměstnanci báli, aby lidé z domácího odboje nepřeřezali brzdové hadice vlaků. Za to totiž hrozil zaměstnancům drah koncentrační tábor. Strach měli ale i z tak zvaných kotlářů, tedy spojeneckých letadel, která se specializovala na vlaky.
„Jednou mi otec říkal, že v Hrubém Jeseníku na Nymbursku, kde bydleli, se jednou nad zahradou otáčela americká letadla. Létala hrozně nízko a otec dokonce viděl pilota, který byl černoch. Ti kotláři pak asi o dva kilometry dál na trati mezi Nymburkem a Jičínem rozstříleli vlak, a když se tam byl otec dívat, viděl prostřelenou kolejnici a divil se, jaké mají náboje,“ vzpomíná na otcovo vyprávění pamětník.
Otcova záliba ve střelných zbraních se mu však za války málem stala osudnou.
„Tatínek byl odmala na zbraně, sbíral je a babička to nemohla vystát. Jednou si koupil malorážku, měl ji ve skříni, jenomže na ni zapomněli a začala heydrichiáda. Přišla vojenská kontrola a prohledávali absolutně všechno od půdy až po sklep. Naštěstí pekla babička zrovna buchty a před tou puškou stála litrová lahev rumu. A jak vojáci viděli rum, tak jim to stačilo a nedívali se, co je za ním. Když odešli, tak otec pušku zabalil a zakopal na zahradě. Měli hrozné štěstí,“ uzavírá Josef Karásek.
O dramatické chvíle však v Nymburce nebyla nouze. Snad i vzhledem k tomu, že zde operovala velmi silná skupina domácího odboje, byl Nymburk po Přerovu druhým městem, kde na začátku května 1945 vypuklo povstání. Němci jej však krutě potlačili a příslušníci SS zde zastřelili několik lidí.
„Když Rusové 9. května odváděli Němce do zajetí, byl otec svědkem toho, jak jeden muž poznal ty esesáky z popravčí čety, kteří mu den předtím zabili syna. Otec říkal, že Rusové pak každému německému vojákovi bajonetem rozřízli uniformu na levé straně a hledali vytetovanou krevní skupinu. Kdo ji měl, tak ho hned zastřelili,“ popisuje poválečnou praxi pamětník.
Už 10. května odjela rodina do Děčína, a ačkoli zde byla k dispozici spousta krásných domů po uprchlých sudetských Němcích, bydleli Karáskovi velmi skromně v bytě 1+1. Tatínek lepší byt ani nechtěl. Tvrdil, že nepřišel do pohraničí loupit, ale budovat republiku. Ve stejný den dorazil do Děčína i budoucí tchán pamětníka.
„Jmenoval se Karel Malý a celý život prožil v Děčíně. Vzpomínal, jak tady chodil na české gymnázium a v roce 1938 jej cestou kamenovali němečtí chlapci tak, že je museli do školy doprovázet čeští četníci. Pak jeho rodinu na podzim 1938 násilně vyhnali z Děčína. Naproti vlakovému nádraží je pošta, a když je stěhovali, začali na ně z pošty střílet henleinovci. I přes to, co si na podzim 1938 zkusili, odsuzoval velmi tvrdě chování revolučních gard v roce 1945.“
V Děčíně vyrůstal pamětník jako jedináček a jeho velkou zálibou bylo pozorovat parní jeřáby, které vykládaly na Labi lodní náklady. V roce 1950 začal navštěvovat základní školu a velmi se jej v dětství dotklo, když zemřel Josef Stalin.
„Když zemřel Stalin, byl jsem z toho dost v šoku a myslel jsem, že skončí svět. Ta glorifikace Stalina byla neskutečná, nic jiného než Stalin jsme neslyšeli. Otevřeli jsme učebnice a na první stránce byl Stalin. Když zemřel, byla ve škole jeho fotografie, nějaká kytička s černou stuhou a svíčka. Něco takového jsme dosud nikdy neviděli,“ popisuje rok 1953 očima dítěte pamětník.
Po absolvování osmi tříd základní školy nastoupil Josef Karásek na děčínské gymnázium a po maturitě v roce 1962 se rozhodl pro studium Chemické fakulty v Ústí nad Labem.
Ještě jako studentovi se pak Josefu Karáskovi stalo, že se při trhání mandlí v děčínské nemocnici seznámil se zubním lékařem, který měl ordinaci v Benešově nad Ploučnicí.
„Říkal, že lidé jsou srabi a nic nevydrží. Že jim vrtá zuby, oni kvílí a nesnesou žádnou bolest. Sám si ale pak nechal vytrhnout pouze jednu mandli, protože to bolelo. Vzpomínám si, že se nikdy nesvléknul a velice rád se prezentoval jako lepší společnost,“ vzpomíná pamětník.
Asi v roce 1965 se stalo, že byl zubař s manželkou na jednom večírku v hotelu naproti nádraží. Byli tam také nějací Maďaři, najednou jeden z nich skočil po zubařovi a začali se prát. Zubař jej velice rychle uzemnil direktem, ale vrhli se na něj i ostatní Maďaři a strhla se veliká pranice.
„Když přišla policie, začal ten Maďar vykřikovat, že byl vězněm koncentračního tábora v Osvětimi a vozil udušené lidi z plynových komor do krematoria. Před tím byla místnost, kde jim vytrhávali zlaté zuby a tenhle zubař prý byl strašný hajzl, příslušník SS, který je komandoval. Zubař mluvil perfektně česky bez akcentu a tvrdí se, že prý nechal zavraždit vězně s českým jménem, sebral jeho dokumenty a po válce vystupoval jako on,“ popisuje událost Josef Karásek.
V roce 1967 dokončil pamětník studium na univerzitě a nastoupil roční vojenskou službu u leteckého útvaru v pražských Kbelích. Jak vzpomíná, uměla řada pilotů perfektně francouzsky nebo holandsky, protože působili v koloniích. „Když odešli Francouzi a Holanďané z kolonií v Indonésii, tak zde neměli nikoho, kdo by zde létal. Pasák krav mohl těžko řídit letadlo, tak tam veškerý vojenský i civilní letecký personál tvořili chlapi od nás,“ vysvětluje pamětník.
Josef Karásek nenáviděl manýry poddůstojníků a velice mu vadilo, jak se někteří chovali k obyčejným vojákům. „Hned první den jsem zažil příhodu, kdy jsem ještě neměl našité označení absolventa VKŠV a hodnost. Jeden poddůstojník mě chytil a začal na mě řvát. Říkal jsem mu, ať je zticha a neřve na mě, tak na mě čuměl. Pak šel okolo jiný a říkal mu ‚Ty vole, vždyť je to absík, nech ho být,‘“ vypráví.
„Důstojníci se k obyčejným vojákům chovali hrozně. Že jsme měli být socialistická armáda, to bylo jen pozlátko. Než šli důstojníci v šestnáct hodin domů, to šlo. Poddůstojníci pak sami dělali prohlídky osobních skříněk vojáků, což nesměli. Všechno jim vyházeli na zem, šlapali v tom a strhali jim i postele na zem. Nebo je v noci vzbudili a v pyžamu je honili kolem ubytovny a podobně, to se mi nelíbilo. A většinou to dělali ti, kteří v civilu nebyli nic a tady mohli dokázat, že něco jsou.“
S politickým uvolněním v roce 1968 Josef Karásek velmi sympatizoval a sám se začátkem srpna účastnil i dvou demonstrací na Staroměstském náměstí. Při jedné z nich se dokonce setkal s reportéry anglické televize a dával jim kusé informace.
Společně s ostatními vojáky se také v červnu 1968 účastnil vzpomínkové akce v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. „Dřív se zde nikdy nekonala žádná připomínka, až v roce 1968. Vzpomínám si, že jsme tam jeli od nás z kbelského letiště autobusem s ostatními vojáky. Držely se slavnostní proslovy a byla zde čestná stráž u okénka, ze kterého parašutisté stříleli. My budoucí důstojníci jsme tam jeli povinně a mohli jet i vybraní vojáci,“ popisuje Josef Karásek.
Jisté uvolnění v armádě pociťoval i tehdy, když vojáci kritizovali, proč mají jen sovětskou výstroj a ne kvalitnější západní. „Někteří byli velmi aktivní, jiní ale nevěděli, jak to bude, a byli opatrní. Jen velice málo důstojníků bylo proti uvolnění v roce 1968. Když však důstojníci z kasáren odešli, byl zde život stejný jako v roce 1967,“ vzpomíná na svoji vojenskou službu pamětník.
Konec všem nadějím však znamenal 21. srpen 1968 a vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Toho dne měl Josef Karásek službu jako pomocník velitele letiště. Již v jedenáct hodin večer hlásili ve služebním rozhlase, že republiku obsazují sovětská vojska a vojáci mají povolat náčelníka štábu a důstojníky. Rusové si také okamžitě přišli pro bojovou techniku, uloženou u tak zvaných S rot. S letadly zde však Sověti přistát nemohli kvůli právě probíhající opravě přistávacích ploch.
„Obklíčili nás ti šikmoocí, byli vyděšení a já se ani nedivím. Vůbec nevěděli, kde jsou. Jeden důstojník si vzal dvě pistole a říkal, že jede k rozhlasu, ale naštěstí přijel živý. Bylo to dost stresující. Posledního srpna jsem pak šel normálně do civilu,“ pokračuje Josef Karásek.
Jak dále vzpomíná, rozdělily události roku 1968 částečně i jejich rodinu. „Tatínek pořád věřil, že komunismus není až zas tak špatný. V roce 1968 jsem se s ním hádal, měl jsem jiné názory. Historie dala nakonec za pravdu mně, ale otec už se toho nedožil,“ uzavírá.
Po ukončení základní vojenské služby získal pamětník zaměstnání jako učitel chemie na základní škole v Děčíně a v letech 1976–1978 si rozšířil kvalifikaci o obor Občanská nauka na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem, kde od září 1978 působil jako odborný asistent Ústavu marxismu-leninismu. Současně externě vyučoval chemii na Střední ekonomické škole v Děčíně. V rámci dalšího vzdělávání později získal stipendium od německé univerzity v Lipsku, kde strávil semestr studiem německých dějin 19. a 20. století.
„Nástup fašismu nám přednášel profesor Friderici. Na výročí 8. května Němci slavili porážku fašismu, při které profesor vítal jednoho ruského generála perfektní ruštinou bez akcentu. Říkal, že se neučil rusky na univerzitě, ale že jako nadporučík 6. armády zajatý u Stalingradu prožil dvanáct let v gulagu na Sibiři. Později jsme z něj chtěli na semináři vydolovat, jaké to bylo, ale o zajetí nechtěl vůbec mluvit. O bojích u Stalingradu řekl jen to, co je známé. Asi se bál,“ vzpomíná Josef Karásek.
Obavy profesora Friderici byly zřejmě opodstatněné, protože podle pamětníka byla tajná policie NSD, tak zvaná Stasi, v Německu úplně všude. Vyřizovala mu i povolení k dočasnému pobytu.
„Bydlel jsem se dvěma Němci, kteří mi opatrně řekli, že v tomto domě je sídlo Stasi. Všichni ale chodili v civilu a já měl ve služebním pasu razítko, že tam můžu být. Jiní Češi mi říkali, abych si dal pozor, že jsou Němci velmi zvědaví na rok 1968 a že když tam někdo řekne pravdu o tom, co si myslí, tak tady velmi rychle skončí. Proto jsem si dával velký pozor,“ popisuje situaci ve východním Německu pamětník.
Josefa Karáska pak měli v Lipsku hlídat především jeho spolubydlící Uli a Hans. S oběma se ale velmi rychle spřátelil. „Nesměli jsme ale bydlet na koleji spolu, ale s Němci. Odůvodňovali to jazykovou znalostí, ale pak mi kamarádi Němci říkali, že mě měli hlídat. Byli ale perfektní a myslím, že mě nehlídali. Všichni se k nám chovali velmi solidně,“ dodává Josef Karásek.
Po celou dobu byl pamětník pod dohledem i československé Státní bezpečnosti, která jej jako důvěrníka vytěžovala v souvislosti s jeho styky se zahraničím a výjezdy na západ.
S kamarádem Hansem zůstal Josef Karásek v kontaktu i po letech a jednou jej pozval i na návštěvu. Jako cizinec by však musel pamětník bydlet v hotelu v Eisenachu, což nakonec z finančních důvodů odmítl. Až po revoluci se dozvěděl, že Hans bydlel v červené zóně u hranic východního a západního Německa.
„Byly tam všude posty s policisty a vojáci zde hlídali jako na hranici. Hned za kamarádovou zahradou byla řeka Werra a v jejím prostředku byla státní hranice. Říkal, že po jeho zahradě chodili policisté se psy, a byly zde dráty vysokého napětí. Mohla k němu přijet jen sestra, rodiče, bratr a nikdo jiný. A i ti museli mít měsíc dopředu povolení od Stasi v Berlíně. Na druhou stranu, když v té oblasti vypadl elektrický proud, tak hranice stále svítily, protože měly vlastní generátory,“ popisuje realitu v blízkosti německých hranic pamětník.
Pád komunistického režimu přivítal Josef Karásek s radostí. Demonstrací ani jiných politických aktivit se však již neúčastnil. „Vím, že jsem tehdy posílal syna na tu velkou demonstraci, co byla v Praze. Studoval na Vysoké ekonomické škole a kamarád, se kterým byl na koleji, mu ukazoval záda, jak jej zbili na demonstraci 17. listopadu policisté. Syn z toho byl dost špatný.“
V době natáčení (2023) žil Josef Karásek v Liberci a stále se hluboce zajímal o dějiny.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Eliška Poloprudská)