Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Karel (* 1934  †︎ 2024)

• narodil se 5. července 1934 v Praze

• rodina bydlela v Holešovicích a potýkala se s finančními a sociálními problémy

• od první třídy tajně pracoval, vyrůstal na ulici

• vzpomíná na válečná léta v Holešovicích

• v roce 1952 se Karlovi odstěhovali do pohraničí do Velké Veleně na Děčínsku

• zkoušeli se uživit zemědělstvím, avšak nedařilo se jim

• dostal podmínečný trest 14 měsíců za neplnění povinných zemědělských dávek

• poté pracoval ve státním statku jako traktorista

• od sedmdesátých let žil a pracoval se svou druhou ženou na státním statku v Litoměřicích

• od konce 80. let žil v Ústí nad Labem

• zemřel 19. září roku 2024

František Karel se narodil 5. července 1934 v Praze-Vokovicích do rodiny Františka a Marie Karlových, měl pět starších sourozenců. Oba rodiče byli poznamenáni první světovou válkou. Maminka jako frontová sestra přišla ve válce o nohu a pak byla v invalidním důchodu, otec prošel československými legiemi v Rusku a válečná traumata oslabila jeho psychické zdraví natolik, že to mělo vliv na celou rodinu.

 

Pracoval jsem od první třídy, aby máma nevěděla

„Moje dětství bylo jiné než většiny dětí. Máma měla povahu ‚frontové sestry‘, což znamenalo, že nějaké mazlení jsem nepoznal. Po první válce pracovala v nemocnici u Milosrdných sester, kde se starala o postižené děti. Ale zase s ní byla legrace. Měla protézu, ale vůbec nic si z ní nedělala. Táta jako vysloužilý legionář dostal práci podúředníka v elektrárně a takzvané definitivum. Z války si přivezl nemocné nervy a často mě bil,“ říká František Karel.

Rodina bydlela v Praze-Holešovicích v ulici Plynární 181C, kde otec, coby státní zaměstnanec elektrárny, dostal na tehdejší dobu docela moderní byt s koupelnou a záchodem. František nastupoval do první třídy obecné školy v roce německé okupace. Jak ale říká, více než do školy chodil za školu a více než doma s rodiči a sourozenci lítal s partou kamarádů po venku. Vyhýbal se otci, kterého se bál.

Sedmičlennou rodinu sužovaly finanční problémy. „Byl lístkový systém. Matka měla invalidní důchod a jediný, kdo vydělával, byl otec. Byl to ale silný kuřák a lístky na cigarety nestačily a musel kupovat cigarety na černém trhu. Máma říkala, že dávala spoustu peněz za cigarety. Musela prodat potravinové lístky, aby měla peníze. Potom nám scházelo na jídlo,“ vysvětluje František Karel.

Vzpomíná, že od první třídy chodil s kluky, kteří na tom byli podobně, tajně pomáhat do továrny do skladu nakládat zboží, aby si vydělal korunu. Hlad byl prý taková samozřejmost, že ho ani nevnímal. „Ráno vstanete, o nějaké jídlo se nestaráte, to každý věděl…, ale s kluky jsme vlastně pořád koukali, kde bysme co snědli. Chodili jsme třeba do Stromovky na jablka. Při té příležitosti jsme tam jednou našli bednu s granáty, ale odevzdali jsme ji. Maso jsem poprvé jedl až v roce 1945, když mi dal ruský voják nějaký guláš s kousky brambor.“

 

Maminka pomáhala Židovce, i když se to nesmělo

Židovské děti ze školy nepamatuje, ale nezapomněl, jak špatně se s Židy zacházelo. „Tenkrát vyšla vyhláška, že Židé musí nosit žlutou hvězdu a nesmějí chodit po chodníku. Museli chodit po silnici jako dobytek. Matka říkala předem, že k nám přijde paní a je to Židovka. Já byl zvědavý, jak vypadá. Měla hvězdu a kabelku nosila tak, aby ji zakryla. Měla zhnisané rameno. Matka říkala, že byla morfinistka. Nějaký doktor jí dal injekci a ono jí to hnisalo. Chodila tedy k matce na ošetření. Kdyby se tohle prozradilo, byl za to plyn. Celá rodina. To říkám teď, s odstupem času, ale tenkrát jsme neuvažovali o tom, že bychom šli všichni do plynu,“ vypráví František Karel.

 

Bráchové a kombinéza SS

Se staršími sourozenci si František moc nerozuměl. Měl dvě sestry a tři bratry. Z nich nejvýraznější byli Jiří a Jindřich. Jiří, nemanželský syn z matčina předchozího vztahu, byl již skoro dospělý. Uměl výborně německy a za Protektorátu chtěl odjet na práci do Německa, kvůli penězům. „Byl vysoký, měřil přes dva metry a byl jiný než my. Nevím, jestli měl víc štěstí než rozumu, ale vždycky mu všechno nějak vyšlo. Šel do Petschkova paláce na gestapo, že chce do Německa na práci a že ho matka nechce pustit. Tak si zavolali matku a té nezbylo, než mu to tam podepsat. Pak přišla domů a nadávala,“ vypráví pamětník. Jiří se v Německu chytil u firmy Siemens, díky dobré němčině se tam měl prý dobře a domů posílal marky. „Posílal také pohledy. V Německu měli hezké pohledy a také poslal propisovačky. Já jsem měl propisovačku, a to byl zázrak! U nás něco takového nebylo. My psali ještě perem a násadkou a to dělalo hrozný kaňky,“ dodává František Karel.

Bratr Jindřich byl o šest let starší a vztah s ním měl František problematický po celý život. „Byl taková povaha, že když nám – už po válce – máma udělala řízky, tak je rozpočítala, pro každého jeden. Ale na jednoho se nedostalo. Jindra si totiž dal jeden navrch chleba a druhý dospod.“

Bratra Jiřího v Lipsku zastihlo bombardování města. Vyprávěl Františkovi, že při bombardování pomohl jednomu raněnému německému vojákovi, kterého odnesl do kasáren. A protože byl jen v košili a možná si ani nevšimli, že je Čech, vojáci mu dali maskáčovou kombinézu SS. „Pak jednoho dne, už to bylo po atentátu na Heydricha, máma otevřela dveře, a tam stál Jirka. Utekl z Německa, a ještě v té kombinéze. Máma se zhrozila, protože za to se střílelo. Dojednala Jiřímu hospitalizaci na psychiatrii, aby měl alibi, až se zjistí, že utekl, a tak ho zachránila,“ říká František Karel.

Historka s uniformou SS ale měla pokračování. „Máma ji hodila do popelnice před barákem. Ale Jindra byl opravdu cvok. Vyndal ji, vzal si ji na sebe a chodil v ní před barákem. Všichni známí, kteří ho znali, se divili. To bylo něco, SS! Když se to doneslo mámě, ta se zděsila a konečně ji zlikvidovala. Kdyby se na to přišlo, byla by to jistá smrt.“ 

 

Osvobození 1945

Pro Františka skončila válka v okamžiku, kdy se před jeho očima odehrála zvláštní scéna. Stál kdesi v Holešovicích u silnice, po které pochodovali němečtí vojáci. Nikde kolem živé duše, jen on a oni. Díval se na ně bez hnutí, a jakmile ho přešli, asi po deseti metrech začali odhazovat zbraně. „Bylo to zvláštní, vypadalo to, jako by čekali, až někoho potkají, aby to udělali. Měl jsem pocit, jako kdyby se přede mnou vzdávali,“ vzpomíná pamětník.

Dalším obrázkem, který mu utkvěl v paměti, byli sovětští vojáci, kteří přijeli po Trojském mostě. „Po pravé straně byla hospoda a z ní byl udělaný lazaret Červeného kříže. Přijely první dva tanky, [vojáci] tam zastavili, vytáhli raněného a nesli ho do té hospody. To byly první ruské tanky, které jsem viděl,“ říká František Karel. Běžel prý radostně domů říct, že už viděl sovětské vojáky, ale rodiče to nezajímalo, byli schovaní v krytu.

Jak říká, běhal venku, ale rodiče o něj strach neměli. Jednu válku už prožili a byli otrlí.

 

Stěhování do pohraničí

V roce 1948 bylo Františkovi 14 let a skončila mu povinná školní docházka. Pro vysoké absence a špatný prospěch ho vyloučili a šel pracovat do Narpy. V patnácti se šel do Tesly vyučit zámečníkem. „Vyhazov ze školy mi ani moc nevadil. Ale vadí mi, že dodnes neovládám pravopis,“ dodává. Politika ho nezajímala a do Svazu mládeže chodil jen kvůli legraci a holkám. „Táta byl v KSČ ještě před válkou, ale představoval si to jinak, tak ho brzy vyhodili.“

V roce 1952 se rodina přestěhovala do pohraničí, avšak toto rozhodnutí se neobešlo bez problémů a Františka málem dovedlo až do vězení. Jeho rodiče chtěli do Sudet, aby uvolnili byt pro dceru, která se vdala. Od známých se dověděli, že na Děčínsku v Malé Veleni jsou volné domy po odsunutých Němcích. František odjel jako předvoj, aby zjistil situaci, a nechal se tam zaměstnat v továrně Assmann. Když zjistil, že tam žádný volný dům k nastěhování není, zpravil o tom rodiče. „Telefonoval jsem jim, aby nejezdili, ale nebrali to vážně. Už měli sbaleno, objednaný náklaďák, a tak přijeli. Nakonec jim nezbylo než vyndat nábytek ve Veleni na mostě, ale žádný barák nebyl. Musím říct, že jsem se za ten nábytek na mostě, za celou tu situaci styděl. Jindra ale sehnal povoz a nábytek uskladnili někde v kůlně. Bydleli jsme nějakou dobu v půjčené chatě.

Jindřich také nastoupil do továrny Assmann. „Jak jsem ale říkal, byl podivná povaha. Když jsem si šel pro výplatu, řekli mi, že žádnou výplatu nemám, protože si ji vzal brácha. Prostě s mou výplatou odjel na rekreaci a nic mi neřekl. Mě ještě podezírali z podvodu, že jsme se prý smluvili. Jindru ale nakonec kvůli tomu vyhodili,“ vypráví František pro dokreslení problematických rodinných vztahů, které se vyhrotily o něco později, kdy došlo na lámání chleba.

 

Byli jsme místním pro smích

Rodina Karlova nakonec statek s hospodářstvím přece jen získala. „Sehnal ho Jindřich ve Velké Veleni. Byl jsem pro, ale neznal jsem ty důsledky ani já, ani rodiče. Koupili jsme hospodářství na splátky a přestěhovali se. Ale pak jsme zjišťovali, že je zadlužené a naprosto zničené. A také jsme se dověděli, že je třeba státu odvádět povinné dodávky zemědělských produktů. To jsme do té doby vůbec nevěděli. Jindru bavili akorát koně a jinak to byl úplný magor. Co tam ještě zbylo, to zničil úplně, takže já jsem tam dělal hlavně opraváře,“ vypráví František Karel.

Nezkušení a zemědělství neznalí se ocitli v nezáviděníhodné situaci. V padesátých letech ale nebylo nic neobvyklého, že lidé z měst podcenili situaci, když se vydali za „lepším životem“ do vysídleného pohraničí.

„Akorát jsme tam byli lidem pro smích. Brácha měl v hlavě jen to, co viděl v žurnálech. Třeba hlubokou orbu. Tak tu hlubokou orbu udělal. A to se lidi smáli, protože tam nevyrostlo nic. Protože tu mrtvou zem dal nahoru a tu úrodnou dolů. Vysázeli jsme třeba brambory, které se oborávají. To ale vůbec nevěděl, tak jsem říkal, sehnat oborávačku. Ale nikdo nám to nepůjčil, protože jsme tam byli pro smích. Pak soused Hájek přišel, že by se to dalo vypást. Tak do brambor zahnal krávy, matka byla šťastná, jak se krávy hezky pasou. Jenomže tam žádná brambora nebyla, protože to bylo udupané, a tak dále.“

Jak říká pamětník, Jindřich boj o přežití na statku vzdal a i s rodiči se odstěhoval na státní statek k Litoměřicím. František Karel zůstal na všechno sám. Zůstaly na něm dluhy, navíc byl odsouzen k 14 měsícům podmínečného trestu za neplnění zemědělských dodávek. Bratr Jindřich dostal 18 měsíců podmíněně. „Krmení tam nebylo žádné, tak aby to nechcíplo, dal jsem koně do JZD. Vůbec mě nezajímalo za kolik, hlavně aby to nechcíplo hlady.“

Se všemi nesnázemi se nakonec vypořádal. Hospodářství dal do správy státnímu statku a sám si udělal traktoristické zkoušky. Jako traktorista měl prý nadprůměrný plat 3 000 korun a aby splatil dluhy rychleji, přivydělával si ještě na brigádách.

Františkův start do života nebyl snadný, jak říká, byl dítě ulice, a tak se ještě dlouho v dospělosti potýkal z různými nástrahami, zejména na poli vztahovém. Důvěru v lidi ale neztratil. Od 70. let žil v Litoměřicích a poté v Ústí nad Labem. Byl třikrát ženatý, jeho druhá žena Libuše zemřela v polovině 80. let na rakovinu, třetí ženu Anežku, se kterou se seznámil po revoluci, pochoval v roce 2013. O politiku se nezajímal, ale poznal, že „není komunista jako komunista“.