Marianne Karešová

* 1931

  • „Po čtrnácti dnech jsem chtěla vyjet a zakázali, zakázali. Neměla jsem volnou ruku k výjezdu a musela jsem tam zůstat s dětma. To bylo šílené. Vydělávala jsem osmdesát zlatých, to znamená, že to stačilo na jídlo na jednu osobu na měsíc. Dobře, že rodiče mého manžela byli laskavý lidi, dobrý lidi, a pomohli mi, abych vychovala ty dvě děcka. Mě zakázali, hodně nechybělo, aby mě zavřeli. A po dvou letech, po půl roce manžel mi zemřel.“

  • „Ve 43. roce mládež se dala do partyzánské činnosti, a to jedenáct mladých studentů, kteří dovedli vykolejit vlak s municí a s vojáky. A byl veliký požár blízko Arrasu. A to byli tři spolužáci z naší školy, jeden kamarád se jmenoval Marcel. Dodneška je po něm ulice ve Francii pojmenovaná. Bylo jim patnáct, šestnáct let, celkem jedenáct mladých. To nás přinutili ve 43. roce, jak byly tržnice, že my jsme museli všichni ze školy účastnit se toho aktu. Všechny je narovnali a Němci do nich stříleli.“

  • „Jednoho dne manžel se mi nevrátil, tak jsem byla zvědavá. S tatínkem jsem šla hledat manžela a na policii mi řekli, že ho deportovali do Polska, protože rozšiřoval komunismus ve Francii, byl nežádoucí. Tak neměla jsem zprávy, dostala jsem dopis po měsíci, že je v Polsku. No a v šedesátém druhém roce rodiče manžela napsali, že manžel je těžko nemocný, že potřebuje léky. A ty léky se jmenovaly Streptomycin. To ještě nebylo vůbec, jenom penicilin byl na světě. O streptomycin jsem se postarala, recepty poslali, tak jsem se postarala, že se přivez. A on že chtěl by ještě vidět děti. Rodiče mi zakazovali, ale já jsem sbalila děti, vypracovala pasporty a byli jsme rodina, tak jsem jela za manželem.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    domov seniorů Semily, 19.02.2018

    (audio)
    délka: 47:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ty rány se po válce nikdy nezahojily

Marianne Karešová
Marianne Karešová
zdroj: archiv pamětnice

Marianne Karešová, dříve Przybylská, se narodila v roce 1931 ve francouzském Avionu. Tam prožívala i okupaci německou armádou. V roce 1943 byla nucena spolu s ostatními spolužáky přihlížet postřílení partyzánské skupiny, ve které byli i tři její kamarádi. Vystudovala na zdravotní sestru a pracovala v lékárně. V roce 1954 se seznámila s polským pianistou a později se za něj provdala. Měli spolu dvě děti. Její manžel byl komunista a z Francie byl vyhoštěn zpět do Polska. Těžce onemocněl, a tak za ním Marianne s dětmi odešla. Manžel zemřel a Marianne nebylo povoleno vrátit se zpět do Francie. Díky tchánovi se jí povedlo najít práci v Československu, kde působila jako vedoucí dívčích internátů v lomnických čokoládovnách. V 80. letech se provdala znovu, ale manžel jí brzy zemřel. Dnes žije v Domově seniorů v Semilech.