Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Karmazin (* 1934)

• narozen v roce 1934

• skautská přezdívka Pin

• válku prožil v Bučovicích u Vyškova

• otec vařil Vládnímu vojsku

• otec totálně nasazený v Berlíně

• po osvobození členem bučovického skautského oddílu

• přestěhoval se do Frýdku

• členem 2. oddílu skautů Frýdek

• byl na skautském táboře v Brumovicích

• vyučil se v kopřivnické Tatře

• pracoval celý život ve Slezanu, z něj odešel do důchodu

Pocházím z Bučovic u Vyškova. Rodiče byli dělnického původu. Otec jako vyučený pekař vařil vojákům v tamějších kasárnách, potom jsme se přestěhovali do Frýdku, kde otec dostal práci v ostravském Uhelném průzkumu. Jezdili autem po celé republice a vrtali sondy, hledali uhlí. Pak až do své smrti pracoval ve frýdecké masně. Zemřel v 64 letech. Moje matka celý život manuálně pracovala a dožila se 80 let.

Bučovice jsou na trase Brno–Břeclav, za války nad nimi pravidelně probíhaly nálety svazů, které to sypaly na brněnskou Zbrojovku a letiště. Přímo v Bučovicích ale spadly za celou válku jen dvě malé bomby. Byli jsme schováni v krytu ve stodole na zahradě u babičky a pokaždé nálety přešly a nic, ale jednou bomba spadla vedle do zahrady paní Budíkové, kde stál altán. Bomba zpřevracela altánek, nábytek i střechu. Paní Budíková nebyla v krytu, šrapnel z bomby jí proletěl oknem kuchyně a zabil ji. Pořád jsem si tím nebyl jist, až do loňského roku, kdy mi to potvrdil MVDr. Budík, její vnuk. Nedaleko byl obchod, kam spadla druhá bomba, udělala díru do střechy, a nic víc.

V Bučovicích bylo hodně lesů, ve kterých se ukrývali partyzáni. Když se válka chýlila ke konci, Němci stavěli protitankové zábrany. Kopali díry a kládami zahradili cestu… My jsme s babičkou chodili na dřevo a šli jsme kolem Němce, který s flintou hlídal zajatce při kopání. Babička měla pod sukní dlouhou kapsu, ve které schovávala chleba, vytáhla ho a ptá se Němce s kvérem, staří lidé uměli perfektně německy, zda může hodit tomu zajatci. „Ja, Mutter.“ Rusi děkovali. Žádné, že by nás zastřelili, nic takového! Bylo tam hodně Rakušanů a nebyli tím nadšeni, říkali, že mají doma děcka, rodiny, a že by radši domů, už tehdy byli někteří antihitlerovci, ale pokud se zdráhali, tak je rovnou odpráskli. V okolí bylo plno partyzánů, jejich oddíl vedla Ruska, lidé jim pomáhali, i když bylo přímo ve městě gestapo, nepamatuji si, že by někdo někoho udal. Ale o válce se těžko mluví, byli jsme hlavně rádi, že jsme ji přežili. Skauti by měli svým malým dílem pomoci, aby se něco takového nikdy neopakovalo.

Skautem v Bučovicích

Hned po převratu v roce 1945 začal skaut v Bučovicích fungovat. V květnu otevřeli skauti klubovnu, tak jsem tam začal chodit, ale jen do našeho stěhování do Frýdku. Stihl jsem však velký sjezd skautů ve Slavkově, kde byl zámek a velký park. Sešlo se nás tehdy pohromadě snad tisíce skautů. Bylo to v červnu či červenci hned po válce. Jinak jsme chodili po kopcích, po lesích, třeba na Buchlov, ale všude ještě ležela munice z války – pistole a náboje. Musel s námi vždy jít někdo dospělý, my jsme měli okolo deseti let. V roce 1946 ve Frýdku to už bylo organizovanější. V Bučovicích se toho chytlo jen pár lidí, nebyl jsem nikde registrovaný. Ani si nepamatuji na jméno našeho vedoucího. Junácký průkaz jsem měl až ve Frýdku.

Skautem ve Frýdku

Měli jsme tři družiny a bylo nás v té době po válce asi 40 až 50, i vlčata a světlušky. V době největší slávy nás vozil na tábor Pařenica, který měl Vulkána, dlouhé nákladní auto, na které se naskládaly podsady, stany a veškerý vercajk, co bylo potřeba na tábor. Nahoře seděla kupa lidí, tehdy to šlo, nikdo nás nekontroloval. Jak se to tam všechno mohlo vejít, už nevím, ale dojeli jsme. Dokonce jsme měli v oddíle družinu holek. Nepamatuji se, kolik jich bylo, asi deset skautek a nějaké světlušky. Moje sestra byla mezi nimi, také si vzpomínám na Boženu Kovářovou, ta byla jedna z prvních. Když jsme měli vánoční besídku, holky napekly cukroví, pozvali jsme rodiče a předvedli různé scénky.

Jaroslav Kocich – Tája dokázal všechno objednat, ať už to byly kroje, čepice, klobouky. Všechno vesměs chodilo z Prahy a my jsme se na to všelijak skládali. Snažili jsme se sehnat nějaké peníze třeba sběrem šrotu, tak jsme si pořídili skautské oblečení a stany. Na pile jsme získali odkory a vyrobili si podsady na tábor. Bylo to lepší, protože nás hřálo vědomí, že jsme si to vybojovali vlastníma rukama. Měli jsme tábor v Brumovicích, v pěkné malebné vesničce. Na programu byla i branná výchova. Tája měl kolegyni Danu, kterou si nakonec vzal, její otec byl jediný „policista“ v obci. Měl doma samopal, pistoli, pušku, granáty, vytáhl nás do lomu či pískovny, kde nám předváděl, jak se s tím manipuluje. Jako malí kluci jsme měli možnost vystřelit z pušky, samopalu a házet granáty. Jinak jsme pořádali výlety na tři dny mimo tábor. Putovali jsme a hledali obálky s různými úkoly. Byli jsme třeba v Horním Benešově. Pak jsme také byli na brigádě v JZD, klučili jsme průhon pro koně, dělali jsme pořádek. Předseda JZD nám za to dal najíst a nějaké peníze.

Oddíl skončil z politických důvodů… Baštili jsme Foglara a četli Junáci, vpřed. Když skauting skončil, začaly se tvořit čtenářské kluby, které byly náhražkou či skrýší, aby se mohlo pokračovat dál, ale skauting to nenahradilo a mělo to krátké trvání. Ale stejně jsme se rozešli do škol, rozběhli jsme se do všech končin světa, nešlo to udržet, pár nás ale zůstalo v kontaktu dodnes. Některé už dneska nepotkávám, protože jsou kdovíkde… Bohužel již nemám svůj skautský deník. Byl v tvrdých deskách, bylo tam všechno, třeba stopařina či odlévání stop. Půjčil jsem ho a už jsem ho nikdy nedostal zpátky. Dodnes toho lituji. Z členů našeho oddílu vzpomínám třeba na Tondu Uherka, kamaráda, fajn kluk, na co sáhl, to uměl. Poslední rok před jeho smrtí jsme k němu jezdili, protože už byl upoután na lůžko. Chodím mu na hrob.

Vyučil jsem se v kopřivnické Tatře, kde jsem byl dva roky. Z vojny jsem šel do Slezanu, z něj na vojnu a zpátky do Slezanu. Tam jsem vydržel celý život až do důchodu.

Vzkaz skautům

Skautům vzkazuji, aby se drželi skautských zákonů jako br. A. B. Svojsík a jiní před nimi, kteří stanovili směřování skautingu, nic jiného to nechce. A neuhnout z cesty, pomáhat si navzájem tak, jak to skautský zákon vyžaduje.

Použité prameny a literatura:

E-mailová korespondence s prof. Jaroslavem Kocichem – Tájou (online) 10. 1., 29. 1. a 1. 3. 2014.

FOLDYNA-ELF, Jakub a Tomáš FOLDYNA-DRÁKULA. Po stopách historie skautingu ve Frýdku a Místku: II. díl. Vyd. 1. Morávka a Frýdek-Místek: Okresní rada Junáka Frýdek-Místek, 2014, 123 s. ISBN 978-80-260-7906-4.

Rozhovor s Miroslavem Karmazinem-Pinem (*1934) vedl Jakub Foldyna-Elf a Tomáš Foldyna-Drákula 17. dubna 2014 na Pražmě.