Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Roman Karpaš (* 1951)

• narozen 30. října 1951 v Liberci

• vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy

• od roku 1973 působil jako učitel základní školy v ulici Vrchlického v Liberci

• od roku 1978 ředitelem Malé výtvarné síně v Liberci

• v roce 1988 se stal výtvarným redaktorem Severočeského nakladatelství

• po roce 1990 se stal redaktorem nakladatelství Dialog

• v roce 1994 publikoval Knihu o Liberci

• je autorem a editorem zeměpisných a historických publikací

Kreslíř, grafik, ilustrátor, typograf, nakladatel, amatérský historik a nemálo dalších přídomků charakterizuje osobnost Romana Karpaše. Původně vystudovaného učitele odvedlo od školní katedry to, že sabotoval politické školení. Za trest ho přeložili z Liberce až k hranici s Polskem a jeho učitelská kariéra záhy skončila.

Liberecký patriot působil v osmdesátých letech 20. století jako ředitel Malé výstavní síně, liberecké galerie založené v roce 1975. Před rokem 1989 okusil při cestě za uměním do Francie estébácké špiclování. Později se věnoval editorství a nakladatelství. Pod jeho rukama vzniklo velké množství knih pojednávajících o přírodě a historii severních Čech. Mezi nejznámější patří výpravná historická publikace Kniha o Liberci. „To je takový můj miláček,“ říká Roman Karpaš.

V srpnu 1968 jim Jugoslávci dávali peníze

Roman Karpaš se narodil 30. října 1951 v Liberci. Jeho otec Rudolf Karpaš se živil jako drobný živnostník výmalbou pokojů. Když zrovna neměl mnoho zakázek, vyměnil neomítnutou zeď za prázdné malířské plátno. V padesátých letech musel, stejně jako většina dalších podnikatelů, svou živnost pod dlouhodobým tlakem ukončit. Dál pracoval jako malíř pokojů, už ale v mnohem méně svobodných podmínkách. Byl to on, kdo inspiroval Romana Karpaše v jeho pozdější cestě k výtvarnému umění.

S rodinou navštívil Roman Karpaš brzy po ukončení základní školy Bulharsko. Bylo to v srpnu roku 1968, kdy do jeho vlasti vtrhla okupační vojska Varšavské smlouvy. „První věc, co mě napadla, byla, že musím okamžitě domů, že tady nic nezmůžu,“ vzpomíná. Stejné dojmy sdíleli nejspíš i ostatní, protože se celý zájezd ještě před termínem ukončení dovolené vydal zpátky do Československa přes Jugoslávii. Tam jim místní dávali peníze, aby prý nějak přežili. Dál vedla cesta přes Rakousko, které projeli bez zastávky. „Vedoucí zájezdu se strašně bál někde zastavit, že by tam někoho z té své skupiny ztratil. Že by se nevrátil,“ vysvětluje pamětník.

Neúčast na politickém školení ho stála učitelské místo

Roman Karpaš nastoupil na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Hned první práci získal v základní škole ve Vrchlického ulici v Liberci. Škola měla po prázdninách otevírat úplně poprvé a Roman se těšil, že z ní udělá vzorovou školu pro výtvarnou výchovu, zaplněnou pracemi dětí.

Přestože nakonec dostal k výuce pouze matematiku, založil zde výtvarný kroužek a snažil se postupně k práci „výtvarkáře“ propracovat. Měl štěstí na dobré žáky. Ve vztahu k vedení ale narazil. Ředitele školy místo výtvarné úrovně studentských děl zajímala především četnost politických hesel a stranická zapálenost nástěnek. „V tom jsem mu sice vyhověl, ale i jinak to s ním bylo strašné,“ vzpomíná Roman Karpaš. Spor vyvrcholil, když se mladý učitel rozhodl místo dvoudenního politického školení věnovat čas potřebnému dovybavení pracoviště. „Kabinet byl úplně nezařízený, třeba na geometrii jsme si museli půjčovat věci z druhé školy,“ dodává.

Někdy v této době za ním přišel zakladatel Malé výstavní síně, Karel Čtveráček, s otázkou, jestli by se po něm vedení instituce neujal. Roman Karpaš práci s dětmi miloval a svých plánů na nové škole se nechtěl vzdát. Měl v plánu odmítnout. Změnu ale přinesl konec roku. „Díky tomu, že jsem se neúčastnil těch školících věcí, tak jsem napsal vysvědčení a ze dne na den jsem šupajdil do Hrádku nad Nisou. Přeložili mě tam z hodiny na hodinu,“ upozorňuje. Hned druhý den se proto vydal za Karlem Čtveráčkem, aby mu řekl, že místo přijímá. Po půl roce výuky v Hrádku nad Nisou se práce učitele natrvalo vzdal.

Být dobrým výtvarníkem a komunistou se neslučovalo

V činnosti Malé výstavní síně navázal na práci svého předchůdce, snažil se nabízet prostor těm umělcům, kteří to neměli v podmínkách normalizovaného Československa snadné. „Vždycky, když jsem udělal nějakou výstavu, která by mohla narazit, vysvětlil jsem jim, proč to děláme. Prostě dával jsem jim argumenty, kdyby se někdo ozval,“ uvádí pamětník. Komise v Liberci byla vstřícná. Katalogy po výstavě už ale musely projít schválením krajské komise v Ústí nad Labem, kde byl přístup naprosto odlišný a často práci v galerii ztěžoval: „Třeba jsme pečlivě vytvořili katalog. Ten na ministerstvu schválili, ale muselo se to schvalovat ještě v Ústí v kraji. A těm se to nelíbilo. Tak muselo následovat znova kolečko přes ministerstvo. Oni si mysleli, že všemu rozumí,“ vzpomíná pamětník.

Pokud to šlo, snažil se politicky angažovaným výstavám vyhnout. Když už k něčemu takovému musel přistoupit, udělal výstavu po svém. Nabízet výtvarný prostor kvalitním zkušeným umělcům často nešlo. Ty už režim odepsal. Aby zachoval uměleckou úroveň galerie, oslovoval proto raději mladé výtvarníky, kteří do uměleckého světa teprve vstupovali. „Bylo celkem jasné, že jenom ti nejhorší výtvarníci byli v komunistické straně. Být dobrým výtvarníkem a komunistou se neslučovalo“, uvažuje. 

Vedle práce v Malé výstavní síni navštěvoval také pravidelná setkání výtvarníků a literátů. Stejně jako v galerii, ani zde politika příliš nerezonovala. „Výtvarné umění je do značné míry individuální záležitost. My jsme byli taková trošku uzavřená společnost lidí, kteří měli rádi moderní umění, setkávali se a povídali si o tom.“

V těchto skrytých podmínkách si poprvé vyzkoušel editorskou práci, když inicioval vydání neoficiální sbírky literárních prací nazvané Proměny. Pro mnohé talentované umělce a budoucí spisovatele to byla vůbec první příležitost svobodně psát a vidět své dílo vytištěné.

Cesta do Francie jako návnada ke spolupráci?

Přestože svět umění nezná mezí, prozkoumávat mezinárodní trendy bylo pro československé umělce těžké. Ukázky děl zahraničních autorů mohli vidět pouze v katalogizovaných reprodukcích, nebo na nepříliš častých oficiálních výstavách. Když se tedy Romanu Karpašovi a jeho manželce Márii v roce 1984 naskytla možnost třítýdenní návštěvy Paříže a okolí, neváhali a jeli. „Byly to dva různé světy,“ vzpomíná pamětník na hraniční přejezd. Všude stáli ozbrojení muži. Hranici oddělovaly ostnaté dráty. „Márii hrozně bolel žlučník, hned jak jsme se dostali za hranice, tak ji to přešlo,“ dodává.

Ve Francii trávili každý svůj den v některé místní galerii a konečně objevili šíři umění za hranicemi. „Tam to došlo dokonce tak daleko, že jsem si říkal, že to je úplný nesmysl, abych já něco výtvarného vytvářel. Tam toho bylo jak sena všude kolem,“ vzpomíná.

Nadšení jim přesto kazil neustálý pocit dohledu. „Nám přišlo, že ta Francie je prošpikovaná nějakými estébáky, kteří vás tam sledují,“ popisuje Roman Karpaš. Byly to zvláštní obavy jedněch z druhých. Když manželé Karpašovi vystupovali z vlaku v Grenoblu, kam je pozvali známí, oslovil je zezadu kdosi česky: „Vy jste Češi, že? A jak jste jeli? Jeli jste načerno?“

A dál se doptával na cestu i na Liberec. Bylo poznat, že je ze stejného kraje. Okamžitě vycítili, že něco není v pořádku. Jindy se stali podezřelými oni. Dostali nečekaně pozvánku na výstavu Henri Rousseaua do Louvru s obrazem z pražské Národní galerie. Pamětník vzpomíná: „Potkal jsem tam na výstavě ředitele Národní galerie, pana Kotalíka. Tak jsem se ho na něco ptal, on se úplně vyděsil, vůbec mi neodpověděl a začal mi vykládat, že tam ten pražský obraz vůbec nechtěli dávat. Myslel si, že jsem nějaký špicl.“

Strach zažívali i po cestě zpátky. Ve Francii poprvé narazili na publikaci o Slovenském národním povstání psanou objektivně, bez umělého vyzdvihování zásluh komunistů. Kniha je nadchla, na převoz přes hranice se jim ale zdála až příliš otevřená: „My jsme se ji po večerech učili zpaměti a před hranicemi jsme ji spláchli do záchodu,“ popisuje Roman Karpaš. Báli se, že by je komunisté ven už nikdy nepustili.

Přesto museli nakonec úvahám, zda dát přednost opakovanému výjezdu do ciziny, nebo vlastnímu svědomí, čelit. Po návratu dostala Mária Karpašová předvolání na výslech Státní bezpečnosti (StB), kde jí nabídli spolupráce při pravidelných cestách do zahraničí. Odmítla a manželé se už do sametové revoluce znovu o získání povolení k výjezdu nepokusili. Pochopili, že cesta byla návnadou Státní bezpečnosti k pozdější spolupráci.

Nové možnosti tvůrčí práce

Při své práci v Malé výstavní síni se Roman Karpaš několikrát dostal do pracovního kontaktu se sousedním Severočeským nakladatelstvím. Naučil se tím základům typografické práce. Brzy obdržel od nakladatelství drobné zakázky a po uvolnění místa výtvarného redaktora v roce 1988 také placené místo. Ačkoli mohl pracovat v Severočeském nakladatelství jen do jeho rozpadu po sametové revoluci, říká, že zde získal „opravdové ostruhy v redaktorské práci“.

V roce 1989 se oba manželé zapojili do revolučního dění. Účastnili se demonstrací před libereckou radnicí i setkání v Naivním divadle. Mária Karpašová se stala předsedkyní Občanského fóra v muzeu. Pro Romana Karpaše znamenala sametová revoluce především možnost proniknout víc do veřejného dění. Nová doba mu navíc přinesla otevřené možnosti tvůrčí práce.

Po zrušení Severočeského nakladatelství přešel do nově vzniklého nakladatelství Dialog, později začal pracovat na volné noze. Výzvou se mu stala tvorba rozměrné Knihy o Liberci. Počátkem devadesátých let v libereckém muzeu vznikla myšlenka na vydání ideologicky nezkreslené studie o dějinách Liberce. Dlouho se nenašel nikdo, kdo by se práce chopil. Roman Karpaš si tedy vzal úkol za svůj.

Kniha o Liberci tu chyběla

„Najednou se mohlo psát, jak to skutečně bylo. Do té doby nic podobného nevznikalo,“ vzpomíná. S dalšími šedesáti autory dal během tří let dohromady monumentální, téměř tisícistránkové dílo. Často museli dohledávat historická fakta, která starší literatura neobsahovala.

„Co komunisté dělali? Vybírali fakta, která se jim hodila do krámu, a opentlili to svými bláboly,“ vysvětluje Roman Karpaš a doplňuje vlastní zkušenost: „Zjistil jsem, že v padesátých letech vycházely na Frýdlantsku noviny. ‚Konečně mám něco o Frýdlantsku,‘ řekl jsem si. Celé jsem to prošel a nevytěžil jsem z toho ani řádek. Byly to jen fráze, fráze, fráze.“

Když přišel s vytvořeným rukopisem k vedoucímu nakladatelství, nesetkal se s velkou důvěrou. Objemná kniha na vlastivědné téma, jejíž cena by se pro zaplacení nákladů musela pohybovat kolem dvou tisíc korun, nepůsobila jako komerčně výhodný projekt. Autor musel slíbit, že sám sežene alespoň tisíc zákazníků, kteří si ji koupí.

„Psal jsem takové dost zoufalé dopisy, že jsou tady tři roky práce na úžasné knize, a že jestli si ji lidi neobjednají, tak skončí v šuplíku.“ Podařilo se. Kniha vyšla a téměř okamžitě ji čtenáři rozebrali. Cítili, že jim něco takového v minulých letech chybělo. Po deseti letech se Kniha o Liberci dočkala druhého vydání s podobným úspěchem.

V autorské a nakladatelské činnosti pokračoval Roman Karpaš dál. Pod jeho rukama vznikly knihy věnující se Jizerským horám, historickým pohlednicím a mnohému dalšímu. Vedle toho nepřestal pořádat výstavy a podporovat rozvoj umění, především v rodném Liberci.