„ Podívejte se, jestliže vezmete vzduchovku nebo malorážku nebo jinou střelnou zbraň a na tom místě, kde ji držíte, jí uhnete o jeden milimetr doprava nebo doleva a vystřelíte, tak po sto, dvě stě, tři sta metrech to už je od cíle vzdáleno hodně daleko. Čili stačí na začátku udělat drobnou chybu a v dálce se to projeví jako chyba velmi vážná. Já si dovolím listopad 1989 přirovnat k tomu cíli, ke kterému se mělo jít, ale už na začátku se udělaly nějaké chyby, které se dneska po třiceti letech ukazují, že to minulo cíl. V první řadě se měli potrestat političtí zločinci. Ne z důvodu msty, pomstychtivosti nebo vyřizování si účtů, ale z toho důvodu, že zlo se respektovalo, zlo nebylo potrestáno a to se vymstí. To je věc první. Ne dávat jim doživotí, ne dávat jim provaz, ale prostě vynést nad nimi nějaký rozsudek, že byli vinní. Oni jsou dneska nevinní, na ně se nic nevztahuje, soud nás neodsoudil, všechno je v pořádku. Druhá věc, která se neměla stát – povolit komunistickou stranu dál v její činnosti. Ta se měla postavit mimo zákon. My jsme ve schizofrenní zemi. Odsuzujeme politické strany a hnutí, které směřují k potlačování svobod a násilí. Takže ne fašismus, ne komunismus, ale máme tu komunistickou stranu.“
„Já, kdybych teď měl říct svůj názor na Václava Havla, tak já bych řekl, že by ta revoluce a ten pád komunismu byly i bez něj. Protože není možné, aby uprostřed Evropy, která se zbaví komunismu, byl ostrůvek komunistické země. Mě mrzí jedna věc v souvislosti s Havlem. A to je jeho fanklub. Jeho fanklub z něj dodneška dělá takovou ikonu a takovou celebritu, že si říkám, kdyby ten Havel žil, tak by byl daleko skromnější než to, co z něj udělali. A ty lidi nebudu jmenovat. Je to určitá pražská inteligence, je to jeho fanklub. Ale on je spisovatel, dramatik, politik, filozof… všechno. Teď když z něj udělali filozofa, přední světový filozof, tuhle jsem to někde četl. Přední světový filozof Václav Havel… Tak si říkám, a co byli skuteční profesoři filozofie…?“
„V roce 1984 se narodila moje druhá dcera Bernadetta. Už jenom to jméno bylo za socialismu problém. Nechtěli to uznat. Tady na matrice v Pelhřimově. Protože se jména musela hlásit už před porodem, tak jsme řekli Bernadetta, když to bude holka, když to bude kluk – Dominik. My jsme nechtěli znát pohlaví do porodu. No, a tak se narodilo děvče – Bernadetta. Volá mně paní matrikářka: Přijďte sem, musíme se nějak dohodnout, tohle jméno není možný, takový jméno dát nemůžem. Tak jsem tam přišel, paní matrikářka mi dala takovou knížečku – tady si vyberte. Né, já mám vybráno. Ale v té knížečce jsou povolená jména a z těch si vyberte. Ale já mám vybranou Bernadettu. Né, to vám nedáme, takové jméno není. Já ho neznám. Já jsem říkal, kdyby bylo jen to, co lidé znají, to by toho moc nebylo. Já říkám, takové jméno existuje. Ona: Když jste tak tvrdohlavej, tak si dojeďte do Prahy za paní doktorkou Knapovou (to jméno si pamatuji dodnes) na Ústav pro jazyk český. Dala mi její adresu. Ta když vám to povolí, tak já vám to napíšu. Tak paní doktorka Knapová mi povolila Bernardeta, to ‚r‘ že tam musí být. Jsem to sem přivezl a paní matrikářka to ‚r‘ přehlídla a napsala to tak, jak jsem to chtěl.“
Jaroslav Maxmilián Kašparů se narodil 14. března 1950 v Žirovnici. Po ukončení středoškolského studia absolvoval studium stomatologie na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze. Pracoval jako sekundární lékař a zároveň studoval všeobecné lékařství se specializací na psychiatrii na Komenského univerzitě v Bratislavě. Od konce 70. let vykonává ústavní i ambulantní psychiatrickou praxi a věnuje se rovněž pastorální medicíně a hypnoterapii. V roce 1984 se stal členem sekulárního řádu želivských premonstrátů a přijal řádové jméno Maxmilián. Po roce 1989 byl vysvěcen na diákona a v roce 2015 se stal knězem řeckokatolického ritu. Od roku 1997 provozuje soukromou lékařskou praxi v Pelhřimově. Je ženatý a má dvě dcery.
