Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Kaštánek (* 1940)

• narozen 4. ledna 1940 ve Zlíně

• na konci druhé světové války nálety protinacistických spojenců na Zlín, po jednom z nich přinesli jeho otce domů na nosítkách

• na podzim 1945 se rodina přestěhovala do Ústí nad Labem, kde získala prostorný byt po sudetských Němcích

• otec podnikal v obchodu s elektro zbožím

• po komunistickém převratu v únoru 1948 přišel otec o pět prodejen, nějakou dobu se skrýval před komunisty

• po roce 1989 se dozvěděl, že byl jeho otec veden v 50. letech jako spolupracovník StB, nezazlíval mu to, pamatoval si tlak na živnostníky po roce 1948

• ve 2. polovině 60. let nastoupil jako osvětlovač do Divadla E. F. Buriana

• u svého řemesla vydržel do roku 2001

• po sametové revoluci nasvítil v Divadle na Vinohradech slavný muzikál Bídníci

• v roce 2021 žil na Lounsku a věnoval se včelaření

Byl válečným dítětem, a tak se kolem Jiřího Kaštánka převalily události, které psaly československou historii. V roce 1945 uháněl jako pětiletý radostně za vozidly sovětských osvoboditelů rozhazujících žvýkačky a čokolády. O 23 let později se s pocity bezvýchodnosti díval do lhostejných a tupých tváří sovětských okupantů na tancích, rozmístěných na pražských ulicích.

Po komunistickém převratu, který v únoru 1948 zlikvidoval v Československu demokracii, neviděl několik měsíců svého tátu. Úspěšný živnostník se ukrýval na severočeském venkově, aby unikl nastolené diktatuře proletariátu.

„V roce 1948 jsme žili v Ústí nad Labem. Můj táta František podnikal s elektro zbožím a patřilo mu pět obchodů. Pamatuju si z našeho okolí ještě dva živnostníky, pana Hockeho a pana Oppelta. Nevím, jak dopadl pan Hocke, obchodník se sklem a porcelánem. Ale pan Oppelt skončil hrozně. Byl Žid a měl obchod se střižním zbožím, oděvy, někde na Mírovém náměstí,“ vzpomíná Jiří Kaštánek. „Přežil nacistický koncentrák. Nevím proč, ale komunisti ho po únoru 1948 sebrali. A pak paní Oppeltová dostala zakrvácené šaty a oznámili jí: ‚Zastřelen na útěku.‘ Když se to můj táta dozvěděl, tiše se sbalil a zmizel. Vůbec jsme o něm nevěděli.“

Pokud by táta StB neodolal, chápal bych ho

František Kaštánek, vyděšený tragickým osudem svého kolegy živnostníka, se schovával u tchyně na venkově, na Kocandě. V únoru a v březnu 1948 ve velké zimě přežíval na půdě. Čekal, až se nejhorší přežene.

„Když se táta vrátil domů, zřejmě si posypal hlavu popelem. Ale nic bližšího nevím. Vím, že mi po roce 1989 někdo říkal: ‚Hele, my jsme ho našli v seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti,‘“ dodává Jiří Kaštánek. „Nikdy jsem se o tom s tátou nebavil, ani na stará kolena. Ale i kdyby to estébákům podepsal, jako že možná jo, tak jsem ho naprosto chápal. Furt viděl případ toho nešťastníka Oppelta, který si po válce myslel, že definitivně vyhrál svůj život. A nebyla to pravda a komunisti s ním zatočili.“

Jiří Kaštánek se narodil 4. ledna 1940 ve Zlíně. Jeho otec pracoval u Bati jako elektromontér, jeho manželka byla manikérka, pedikérka a prodavačka. „Z války si pamatuju pouze konec. Když elektrárna dostala při bombardování zásah leteckou pumou, tak nám přinesli tátu domů na nosítkách,“ tvrdí pamětník. „Přiotrávil se při hašení požáru elektrárny a při léčení dostával navíc zvláštní příděl mléka.“

Sověti házeli dětem americké žvýkačky

Jiří Kaštánek si vybavuje, jak při leteckých útocích na Zlín padala z nebe mračna lesklých, jakoby stříbrných staniolů.

„Rušily zaměřování letadel radary, s kluky jsme je hledali a plácali z nich koule,“ uvádí. „Pamatuju si taky, že přijeli sovětští osvoboditelé. Dodneška si nemůžu srovnat v hlavě, že vyhazovali nám dětem z nákladních aut americké žvýkačky a čokolády. Běhali jsme za nimi a jednou se mi stala nehoda. Skoro jsem brečel, protože jsem neměl ani jednu žvýkačku, a všichni ostatní už ano. Upaloval jsem za davem dětí a najednou jsem spadnul, plácnul sebou o zem a odřel se. Koukám, o co jsem zakopnul. A představte si, byla to kilová čokoláda! Přinesl jsem ji domů, na oslavu vítězství.“

Jiří Kaštánek si nevzpomíná, že by jeho rodina během války ve Zlíně strádala hladem. Dokonce prý jako malý jednou házel maminčina zavařená vejce do díry, kterou udělali při opravě odpadu řemeslníci. Na podzim 1945 se Kaštánkovi přestěhovali do Ústí nad Labem, kde si tatínek otevřel elektroprodejnu a brzy k ní přibyly další čtyři.

V ruinách hledali dětské hračky

„Bydleli jsme v Heimat bloku, v domech s luxusními byty po Němcích na nábřeží. Na druhý břeh Labe jsme koukali na vlakové nádraží,“ podotýká pamětník. „Jeden kout Heimat bloku dostal na konci války zásah bombou. Rozbité ruiny byly eldorádem nás kluků, protože jsme si tam chodili vybírat věci po Němcích. Našli jsme sbírku známek, našli jsme vláčky docela schopné provozu a kdeco dalšího.“

Otec Jiřího Kaštánka kromě obchodů s elektrem vlastnil opravnu rádií a podnikal v oblasti elektroinstalací. „Po únoru 1948 o všechno přišel, obchod mu zapečetili. Dodneška vidím před očima dveře zalepené šňůrkami a papír s razítkem ‚Zabaveno‘,“ prohlašuje Jiří Kaštánek.

Podnikavý duch v Aloisi Kaštánkovi zůstal, dal ho nicméně do služeb nového režimu a prosadil se do nikoli nevýznamných obchodních funkcí. „Po roce 1990 nikdy nezažádal o vrácení zabaveného majetku,“ prozrazuje pamětník. „Přitom jen gramodesek mu vzali za milion tehdejších korun.“

Nad chemičkou bylo oranžovo

Ústí patřilo v Československu po druhé světové válce mezi města nejvíce zasažená průmyslovými zplodinami. Jiří Kaštánek hovoří o tehdejším ovzduší jako o příšerném. Nad chemičkou se válely oranžové opary, velký zápach se vinul z takzvané šichtovky.

„V ní se dělala mýdla, ale později rostlinné oleje. Vozily do ní buráky velké i dva až tři centimetry i zlomky kokosových ořechů,“ vzpomíná Jiří Kaštánek. „Klukovské party mezi sebou soupeřily, kdo jich získá víc. Vykládaly se z lodí a vždycky se daly na zemi nějaké najít. Všichni lidi v okolí pražili buráky doma v troubě a voněl celý Střekov. Ale jinak se v Ústí v padesátých letech moc dýchat nedalo a ‚nakoupil‘ jsem tam svou chronickou rýmu.“

Za čerstvým vzduchem jezdívala rodina do obce Kocanda položené mezi Louny a Rakovníkem. Pamětníkův dědeček si tam po první světové válce postavil dům a vybudoval hospodářství. „Dozvěděl jsem se od něj zajímavosti z první světové války. Bojoval za císaře pána a jednou přivedli vojáky, kteří chtěli zběhnout z rakousko-uherské armády,“ říká Jiří Kaštánek. „Měl se účastnit za rozednění jejich popravy, ale mezi zběhy byl i jeho bratr. Tak děda v noci všechny pustil a utekl s nimi. Proplácali se až do Francie a vstoupili do československých legií. Děda se vyučil jako kolář, tak měl štěstí, že nemusel na frontu. Celý zbytek války opravoval kola na lafetách pro děla.“

Jako rakousko-uherský voják zažil pamětníkův děda i tragédii na ostrově v Dalmácii, kam jeho jednotku uvrhli lékaři do karantény. „Nějak na ně zapomněli a hlady si pomalu vyvařovali opasky. Pak jim parníček přivezl konečně jídlo, ale někteří se neudrželi a přejedli se. Asi patnáct z nich zemřelo. Děda taky vyprávěl, jak vartovali na hřbitově u hromadného hrobu. Přijela tam Maďarka se zinkovou rakví a hledala svého muže. Každý, kdo měl licousy, byl prý její. Teď mě mrzí, že jsem se dědy jako mladý nevyptával na válku víc.“

Řekli, že Bůh není. Dostali facky jak betlém

Na základní škole, tehdejší měšťance, se dostal Jiří Kaštánek do konfliktu s fanatiky z obou stran ideologického spektra. Zažil totiž ještě výuku náboženství. Sice z něj dostal jedničku, ale také odporoval vyučujícímu, nazývanému katecheta.

„S kamarádem Paclem jsme mu řekli, že si myslíme, že Pán Bůh neexistuje, a dostali jsme dvě facky jak betlém,“ tvrdí. „Po roce 1948 nám pedagogové zpracovaní komunistickou propagandou tloukli do hlavy, že Baťa údajně vyráběl holínky pro esesáky. To se tradovalo, ale průšvih jsem měl z něčeho jiného. Náš třídní učitel tvrdil, že Baťa se chystal Čechy za války vystěhovat do Patagonie, aby mu tam chytali tučňáky na podrážky na boty. Ohradil jsem se, že moji rodiče pocházejí ze Zlína a dělali u Bati a že to nemůže být pravda. Nedostal jsem sice facku, ale byl jsem od té doby v nemilosti.“

Po základní škole vystudoval Jiří Kaštánek jedenáctiletku, která odpovídala současnému gymnáziu. Pak si ještě dodělal elektroprůmyslovku v Děčíně se zaměřením na železnici. Přijali ho na Vysokou školu dopravní v Praze, po roce se ale přemístila do slovenské Žiliny.

Tam doplatil na svou nevycválanost. „Při prvomájovém průvodu jsem zařval na komunistické funkcionáře: ‚Nazdar, koně na balkóně!‘ Všichni se ke mně přidali. Pak mě z průvodu vyndali. Na policii mě sice neodvedli, ale táhlo se to se mnou a ze školy jsem odešel,“ prozrazuje pamětník.

Vychloubačnému majorovi pošlapali aktovku

Na vysoké škole v Žilině nicméně nějakou dobu chodil na vojenskou katedru, kde si připsal další malér.

„Přišel nás zkontrolovat major Šimko, strašně se vždycky vytahoval, jak bojoval ve Slovenském národním povstání. Vypadalo to, že jednou rukou obsluhoval dělo, druhou kulomet, pistoli měl na klíně a v zubech nůž,“ prohlašuje Jiří Kaštánek. „Něco se mu na mně nelíbilo, tak mi rozkázal, že budu velet jednotce při pochodu obraty. Položil si na zem aktovku s nějakými důležitými spisy a zapomněl na ni. Navedl jsem kluky při pochodu tak, aby mu ji pošlapali. Navíc do ní kopali. Manželka dala majorovi Šimkovi do práce svačinu, chleba se sádlem a s cibulí. Spisy pak měl celé umaštěné.“

Po odchodu z vysoké školy nemusel Jiří Kaštánek na dvouletou vojnu kvůli problémům s levým okem, viděl na něj rozmazaně. Práci si sehnal v Praze. Do Divadla E. F. Buriana ho vzali v roce 1963 jako osvětlovače a vydržel tam 18 let. Poznal tam řadu vynikajících herců jako Slávku Budínovou, Blanku Bohdanovou, Martu Kučírkovou, Jiřího Holého, Josefa Langmilera, Josefa Větrovce, Milenu Dvorskou, Láďu Křiváčka, Michala Pavlatu nebo Simonu Stašovou.

„Jednou jsme šli s Milenou Dvorskou z ředitelství a koukali na svoje nové smlouvy,“ prozrazuje pamětník. „Ptala se: ‚Kašťo, kolik ti dali?‘ Řekl jsem, že osm set čtyřicet korun. Vykřikla: ‚Tak to teda ne, vracím se zpátky na ředitelství! Jak já, dramatická umělkyně, můžu mít stejnej plat jako nějakej blbej osvětlovač?‘ Ale dělala si legraci.“

Rusům jsme měli ukázat, že jsou pro nás vzduch

Jako osvětlovač v Divadle E. F. Buriana zažil Jiří Kaštánek 21. srpen 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem vtrhla do Československa, aby zastavila začínající obnovu svobody a demokracie.

„Byly divadelní prázdniny a bydlel jsem v divadle ve své dílně. Dvacátého prvního srpna jsme se prošli s výtvarníkem Helmutem Köhlerem k Muzeu k rozhlasu. Nedalo se dělat naprosto nic. Byla to beznaděj a bezmoc. Báli jsme se, aby se někde nezačalo střílet,“ popisuje. „Náš ředitel Vladimír Nejezchleb chodil po tancích a po vozidlech, ptal se sovětských vojáků, proč jsou tady a jestli vůbec vědí, kde jsou. Někteří ani neuměli rusky, byli úplně bez zájmu, zarostlí a zanedbaní.“

Když se v lednu 1969 upálil na protest proti okupaci student filozofie Jan Palach, připadala jeho smrt Jiřímu Kaštánkovi zbytečná. „Jsem přesvědčený, že jsme si neměli Rusů vůbec všímat. Ukázat jim, že jsou pro nás vzduch,“ svěřuje se. „Ale našla se spousta lidí, která s nimi keťasila, kšeftovala. Objevily se i sňatky našich lidí s nimi.“

Stb si ho odvedla po udání kolegy

V březnu 1969, po výhře československých hokejistů nad Sovětským svazem na mistrovství světa, se Jiří Kaštánek ocitl na výslechu v Bartolomějské ulici, kam ho z divadla dovedla Státní bezpečnost. Obviňovala ho, že se podílel na rozmlácení kanceláře sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí.

„Tvrdili mi, že jsem celou akci organizoval, že mě celý večer u Aeroflotu viděli svědci. A že jsem rozdával lidem peníze, aby házeli na Aeroflot dlažební kostky,“ tvrdí pamětník. „Když jsem jim řekl, že mám slušné alibi, otevřeli hubu. Ale měl jsem ho, od půl osmé do půl desáté jsem svítil představení v divadle a nemohl jsem být na Václaváku. Po představení jsem pak doprovázel ještě s jedním kolegou Slávku Budínovou domů, šli jsme se podívat, co se na Václaváku děje, ale k Aeroflotu jsme se skrz davy lidí vůbec nedostali.“

Jiří Kaštánek se dozvěděl, že ho na Státní bezpečnosti udal jeden zaměstnanec divadla. Dodnes neví, proč mu chtěl uškodit.

V roce 1969 utekl pamětníkův bratr František se svou francouzskou manželkou do Kanady. Soudce ho za nelegální opuštění ČSSR potrestal v nepřítomnosti deseti měsíci vězení. František pak nesměl přijet do Československa, protože by skončil za mřížemi. Nemohl přijet ani na pohřeb své maminky v roce 1984. Jiří Kaštánek mu pomáhal se žádostí o milost, ale bratři uspěli až v létě 1989. Do vlasti se tak František dostal jen pár měsíců před sametovou revolucí. Před návratem na něm režim vymohl vysokou částku, kterou mu naúčtoval za náklady na vysokoškolská studia.

V roce 1969 se Jiří Kaštánek přichomýtl i k filmu, a ne k ledajakému. Jako osvětlovač pracoval na snímku Spalovač mrtvol. „Byla to ale jednotvárná, jednoduchá práce. Samé tahání kabelů a dost často zbytečné. Divadlo je stokrát lepší, v divadle se dá tvořit,“ upozorňuje. Během normalizace se Divadlo E. F. Buriana změnilo jako takřka celé československé umění ve služku komunistického totalitního režimu. Na programu se často objevovaly angažované hry sovětských autorů.

Herec nesměl říci: Nepřítel sužuje naši zemi

„Občas se hrály ale i dobré věci. Ivan Rajmont udělal inscenaci Thyl Ulenspiegel a Jirka Ornest ji přesně podle scénáře končil slovy: ‚Nepřítel dál sužuje naši zemi,‘“ vzpomíná Jiří Kaštánek. Hrozilo však, že diváci si jeho slova překlopí do současnosti a vztáhnou je na sovětskou okupaci Československa. Paradoxní bylo, že hru napsal sovětský autor Grigorij Gorin.

„Jirka dostal nařízeno od cenzury, že ‚Nepřítel dál sužuje naši zemi‘ nesmí říkat. Dali mu jiný text, ale Jirka jel podle původního scénáře. Ulenspiegla jsme kvůli tomu hráli jen šestkrát a pak nám ho zatrhli. Přitom to byla vynikající inscenace.“

Za totality se umělci museli povinně družit s kolektivy pracujících. „My měli družbu se čtvrtou vysokou pecí Vítkovických železáren Klementa Gottwalda. Chodili jsme tam na exkurze, vylezli jsme úplně nahoru a koukali, jak se vysoká pec plní. Dole odlívali železo a pak ho pouštěli do vagónů. Vyprávěli nám hrůzostrašné historky, třeba jak do toho chlap spadnul a zůstal zalitý v železe.“

Josef Větrovec se zasekl ve sluji

Divadlu tehdy řediteloval herec Josef Větrovec, přesvědčený komunista. Chtěl si vyzkoušet, jak se krumpáčem rube uhlí. „Ale uhelná sluj byla moc úzká, Větrovec tlustý a zašprajcnul se v ní. Musela ho vyprošťovat báňská záchranná služba,“ říká Jiří Kaštánek. „Po exkurzi v dolech jsme stáli na chodbě. Najednou vylezla Milena Dvorská v županu a nadávala: ‚Já se na to vy..., už čtvrt hodiny si drhnu kozy rejžákem, a pořád je mám černý!‘“

Družba se severomoravskými valcíři a havíři se řadila mezi povinnosti herců, aby pracující viděli, že jsou všichni jedna velká socialistická rodina. „Simona Stašová jednou cestu odřekla, protože se chtěla sejít se svým otcem. Měla u Větrovce průšvih a čtyři roky nedostala pořádnou roli,“ tvrdí pamětník.

V roce 1977 otřáslo republikou protitotalitní prohlášení Charta 77 a režim přispěchal s takzvanou Antichartou. Umělci v ní museli vyjádřit podporu socialismu a politice KSČ. „Obojí šlo mimo nás, jako technický personál jsme komunisty nezajímali,“ vysvětluje Jiří Kaštánek.

Na jeviště přišel zmlácený režisér

V Divadle E. F. Buriana se Jiří Kaštánek dočkal 17. listopadu 1989, kdy policisté brutálně potlačili pokojnou studentskou demonstraci na Národní třídě. „Do divadla přišel zmlácený režisér Josef Nebeský. Na Národní prošel policejním kordonem, měl snad rozbitou i aktovku,“ prohlašuje pamětník. „Vyprávěl o policejním zákroku. Nehráli jsme, ale skoro nikdo z diváků neodešel. O tom, co se dělo na Národní, pak mluvil ještě herec Honza Kotva. Pak jsme stávkovali. Šel s námi do toho i Venca Mareš, který jen před pár týdny absolvoval ‚Vokovickou Sorbonnu‘.“ Vokovická Sorbonna se v Praze říkalo Vysoké škole politické.

V 90. letech 20. století pracoval pamětník jako osvětlovač například ve Stavovském divadle, ve Státní opeře nebo v Činoherním klubu. Uznání si vysloužil za nasvícení muzikálu Bídníci v Divadle na Vinohradech. Do důchodu odešel v roce 2001 a začal se věnovat včelaření na Kocandě, osadě na Lounsku, kde si postavil dům jeho dědeček Jan Špindler. Do chmelařské oblasti se přistěhoval z jižních Čech po první světové válce, v níž bojoval jako legionář ve Francii a Dalmácii, za prací – byl kolář a na Lounsku pěstitelé chmele potřebovali hodně povozů.

Schizofrenie manželského čtyřúhelníku byla fialová

Mezi přáteli rád dával k dobru historky spojené s divadlem a operou. Když ve Státní opeře šéfoval Karel Drgáč, řekl mu, že si na scéně přeje vytvořit s pomocí světel jižní Španělsko, čtyři hodiny odpoledne.

„Potil jsem se dvě hodiny, pak jsem mu ukázal, co jsem vymyslel. Koukal dlouho na nasvícenou scénu a pak mi řekl: ‚Nezlobte se, ale to je už čtvrt na pět.‘ Taky po mně chtěl, abych světly vyjádřil schizofrenii manželského čtyřúhelníku. Vůbec jsem se s tím nemazal, namíchal jsem na obrovský horizont temně fialovou a on řekl: ‚No vidíte, to je ono!‘“